1. Sestry Bennettovy

27. prosince 2010 v 21:13 | Angie |  V zajetí melodie (Angie)
V zajetí melodie

První kapitolka:-)










Nikdy neměly rády hodně lidí na jednom místě. Zaprvé byly nespolečenské, lidí se stranily, zadruhé se na ně pokaždé všichni dívali a zatřetí měly rády ticho a klid. Samozřejmě, když netrénovaly.
Ani o jedné se nedalo říct, že by byla hezká. Ony totiž byly nádherné, krásné, přímo božské. Hlavně jejich krása a bílá kůže v kontrastu s černým oblečením přitahovala pozornost.
Dělaly všechno proto, aby na ně nešlo vidět. Měly černé džíny, černé sukně, dírkované legíny, černá trička, mikiny, kšiltovky a sluneční brýle. Ale i přes to všechno bylo vidět, jak jsou božské. Nadpozemsky krásné.
Za sebou táhly veliké černé kufry se kterými nastoupily do červené lokomotivy.
Vládla jim černá. Měly černé linky kolem očí, černé stíny, většinou černě nebo rudě červeně namalované rty, černě nalakované nehty, na rukou černá potítka a náramky s ostnami a nakonec na krku divně pokřivený kříž, který vypadal, jako, že po něm stéká krev. Na každém kříži byla tři zlatě vyrytá jména. Těch ostatních tří.
Mlčky se usadily v kupé až úplně na konci, aby měly klid. Pronikavě se na sebe dívaly, jakoby spolu mluvily a dorozumívaly se, přitom mlčely.
Z jejich sesterského "dorozumívání" je vyrušil hlasitý smích. Střelily pohledem po sobě a pak jako jeden člověk ke dveřím kupé.
Za nimi uviděly partičku kluků, kteří se něčemu tak smáli až se popadali za břicho. Když se uklidnili zamířili přímo do kupé naproti toho jejich. Už si myslely, že si jich, díky Bohu, nevšimli, jenže ten poslední - černovlasý - se prudce otočil, protože cítil v zádech něčí pohled.
Šlehl očima po nejstarší z božských černovlásek. Strefil se svýma šedýma očima do těch jejich, tak tmavých, že vypadaly skoro jako černé. Neuhnula pohledem tak, jakoby to udělala každá jiná, ale dívala se mu upřeně do šedých očí, čímž ho trochu překvapila.
Její skoro černé, divoké a zároveň prosebné, což ho velmi překvapilo, oči se na něj bez přestání upřeně dívaly. Byl z toho nesvůj. Nemračila se, neusmála se a on z jejího výrazu nepochopil nic.
Jeho stejně vysoký, brýlatý kamarád ho chytil za rukáv a škubl s ním směrem do kupé. Tím přerušil jejich napjatý oční kontakt.
Jeho oči byly tak…překvapené. V duchu se nad tím pousmála. Čišela z nich radost, překvapení a jistý druh tajemna. Ty oči byly tak krásné, že ji až zamrzelo, že jeho přítel jejich kontakt ukončil.
Otočila se na sestry. Ty, místo toho, aby předstíraly, že si toho nevšimly, se na ni pronikavě dívaly. Přísně si ji měřily pohledy.
To ona byla nejstarší a přesto se teď zachovala, jako nedospělá a ostatní ji tedy chováním převyšovaly.

Byla nádherná. Ze všech čtyř bohyň mu připadala nejnádhernější a nejrozkošnější. Nejvíc tajemná, nejvíc záhadná, neprůhledná. Nemohl zapomenout na ten prosebný výraz jejích oči. Jakoby mu chtěly něco tíživého sdělit a prosily o pomoc. Na jednu stranu prosebné na druhou divoké a ledové.
"Co to bylo za holky?" zeptal se James.
"Taky bych rád věděl, " řekl Sirius a podíval se na kupé naproti.
"Vy to nevíte?" zeptal se nevěřícně Remus a odložil Denního Věštce.
"A co? Ty víš kdo jsou?" vyhrkl Sirius.
"Někoho mi připomínají, " zamyslel se James. "Už jsem je viděl." dodal a Sirius nevěděl na koho se má dívat dřív, jestli na Rema nebo na Jamese.
"Jasně, že ti někoho připomínají. Ty holky, to jsou…to jsou ta skupina Cursed Angels. Letos nastupují do Bradavic." vysvětlil Remus.
"Ty myslíš ty Cursed Angels? Ty sestry, co mají tu skupinu?!" nevěřil svým uším Sirius.
"Přesně tak." přikývl Lupin.
"Ale proč sem jedou na poslední rok?" nechápal James.
"Těžko říct. To nikdo neví." řekl Remus a sklouzl pohledem na kupé ve kterém seděly. "Když byly ještě malé, záhadně jim zemřeli rodiče. Nikdo dodnes neví, co se v tom domě stalo. Jen ony, ony zůstaly naživu. Od té doby tak různě pendlují mezi školami. Asi pořád nemohou najít tu vhodnou." vyprávěl Remus a ani jim to nedošlo, že se všichni tři se dívají na kupé, kde se čtveřice sester usadila. Dovnitř ale stejně neviděli.
"Myslím, že přijeli za mnou. Určitě o mě slyšely a chtěly se přesvědčit na vlastní oči jestli jsem tak krásný, jak se o mě říká." začal Sirius sebevědomě vysvětlovat.
"Tak to se pleteš, brácho. Přijely se podívat na mě, když slyšely o nejlepším chytači, jaký kdy v Bradavicích byl." řekl James, usmál se a palcem ukázal na sebe.
"Na tebe určitě, ty paroháči!"
"Od tebe to sedí, zablešený pse!" ušklíbl se James. "A jak se jmenují, Reme? Víš to?" zajímal se James a Siriuse ignoroval.
"Jasně, že vím, " přikývl Remus.
"Blbá otázka." rýpnul do Jamese Sirius. Remus přeci vždycky věděl všechno.
"Nejmladší je Vannessa, pak jsou dvojčata Aria a Mabel a nakonec Payton, " vyjmenoval je Remus.
"Payton, Aria, Mabel - zvláštní jména." poznamenal James a zamyšleně se díval na kupé naproti.
"Všechny jsou strašně krásné, " poznamenal Sirius a konečně odtrhl oči od jejich kupé, do kterého stejně neviděl.
"A nadané." dodal Remus. "Jejich písničky jsou skvělé."
Dál už se jimi nezabývali, ale každý z nich věděl, že ti dva ostatní o nich přemýšlí. Ono se prostě a ně nedalo přestat myslet.
Měly v sobě tolik tajemna a to lidi odjakživa přitahovalo. A děsilo.

Když červená lokomotiva zastavila, studenti vystoupili. A samo sebou vystoupily i ony. Oči studentů je okamžitě začaly prozkoumávat. Mnozí, spíše většina věděla, kdo ty holky jsou.
Sestry jako jediné na sobě neměly uniformy, což nikdo nechápal. Každý si je jen prohlížel a všichni si mezi sebou šuškali a špitali.
Společně s davem ostatních studentů, šly ke kočárům. Nastoupily společně do jednoho z nich.
A za celou dobu spolu ani jednou nepromluvily. Spoustě studentů se to zdálo přinejmenším divné. Neustále se po sobě, ale i jiných, dívaly. Na sebe neurčitě a na studenty podezíravě až nepřátelsky.
"Jsou fascinující, " řekl Sirius, když nastoupili do kočáru, který měl jet za nimi.
"Bez debat. Ale přátelsky zrovna nevypadají." přitakal Remus.
"Kluci, počkejte!" uslyšeli známý hlas, který patřil jejich kamarádce.
"Čau, Lil, nějak pozdě." podotkl Sirius a podával jí ruku, aby si mohla sednou k nim do kočáru.
"Ty malé děti jsou totálně zmatené. Jak to, žes mi nepřišel pomoct, primusi?" podívala se káravě na Jamese. Zvedl hlavu, ale než se stačil vymluvit, Remus ho práskl.
"To víš, Lil. Jimy má novou zábavu, tak na primusování nemá čas." zašklebil se.
"Jakou zábavu?" nechápala rusovláska a sedla si vedle Siriuse, hledícího do kočáru, který jel před nimi.
"Koukej! Víš, kdo sem letos nastupuje?" zeptal se Remus a ukázal na kočár jedoucí před nimi.
"Ty sestry, co mají tu skupinu." řekla a taky se už dívala na kočár, ve kterém jely. "A tohle je ta nová zábava? Takže studentky vám už nestačí? Už chcete umělkyně?" ušklíbla se Lily směrem k Jamesovi a Siriovi.
Ale ti ji absolutně nevnímali.
"No Lily, asi si budeme muset tento rok vystačit sami." ušklíbl se Remus.

James ani Sirius sestry nepřestávali sledovat. Asi jako další polovina všech.
Nemohly si nevšimnout, jak po nich všichni koukají. Bylo jim to nadmíru nepříjemné.Jistě, na to, že vystupovaly před spoustou lidí to zní divně, ale jistý rozdíl v tom byl.
Když dostaly do rukou své nástroje, svět pro ně přestal existovat a ony žily jen a jen tóninami kytar, syntetizátorů a svými texty.
Poberti se posadili jako obvykle spolu. Lily si šla sednout se svými kamarádkami.
"Jsem zvědavý, ke kterému stolu se posadí." řekl James a očima je hledal po Velké síni. Nebylo nijak těžké je najít, protože neměly uniformy, byly celé v černém a měly bílou kůži.
I Sirius začal dávat pozor, kam půjdou. Všechny se mu líbily a byl rozhodnutý v příštích dnech, možná týdnech se s každou pobavit. Po svém.
Viděli, jak se sestry zastavily a otočily na sebe. Něco si šuškaly a pak se každá vydala jiným směrem.
Nejmladší, Vannessa, se vydala ke zmijozelskému stolu. Jedna z dvojčat, která na sebe vůbec nebyla podobná, Aria se vydala k mrzimorskému stolu, její sestra, Mabel, se vydala k havraspárskému stolu a nejstarší z celé čtveřice, Payton, se vydala k nebelvírskému stolu.
Payton byla nervózní. Tam, kde seděli nebelvírští sedmáci zbylo už jen jedno místo. Naproti němu.
Nadechla se a se vztyčenou hlavou a mrtvým výrazem vyrazila na ono místo. Když se posadila, porozhlédla se po sestrách.
Upřeně se na ni zadíval. Mohl detailněji prozkoumat její nádherný obličej. Jeho bouřkové oči ji sjížděly pohledem. Všiml si, že ty oči má skutečně velmi tmavé, možná dokonce černé.
Už to nemohla vydržet. On ji svým pohledem doslova spaloval a ona pociťovala nutkání se na něj podívat.
"Co je?" sykla a otočila se na něj.
"No, nejzdvořilejší zrovna nejsi." ušklíbl se na ni. A ona na něj.
"Nemám důvod. Nesnáším, když na mě někdo debilně kouká, takže se moc nediv."
"Tady na tebe debilně kouká každý. Zas tak hrozný případ nejsem." oponoval s úsměvem.
Další věc, kterou nesnášela, bylo, když ji někdo slovně dostal a ona nevěděla, co říct. Šlehla po něm očima a dál ho ignorovala. Jenže on ji ne.
"Sirius Black." představil se a podal jí ruku.
Nepřátelsky a posměšně se na ruku, kterou nabízel, podívala. Svoje ruce si založila na prsou. "Payton Bennettová." řekla a ruku mu nepodala.
Ušklíbl se. "Nešla bys na rande." zeptal se sladce.
Zamotalo se jí v hlavě, ale rozhodně ne kvůli jeho nabídky. "S takovým šaškem, jako jsi ty se nehodlám vybavovat!" otočila hlavu.
"Nemusíme spolu mluvit, " odmlčel se.Pochopila, co tím myslí.
"Nemám zájem, chápeš? Prostě ne a tečka." vrčela tak nepřátelsky, že se i Sirius stáhnul a pro dnešek jí dal pokoj.

Něco se jí na tom blonďákovi nelíbilo. Nevěděla proč, ale vypadal tak - nebezpečně. V jeho přítomnosti se cítila nervózní. Díval se na ni a zkoumal ji svýma modrýma očima. Došlo jí, že se mu líbí, hloupá nebyla. Na chvíli zapochybovala, jestli si vybrala tu správnou kolej.
Vedle něj seděla stejně blonďatá holka, jako on. A držela ho za ruku.
"Milí studenti, " začal ředitel.
Vannessa sebou trhla a podívala se směrem, odkud hlas slyšela. "Chtěl bych vás přivítat……" pokračoval ředitel a Vannessa mu už nevěnovala pozornost.
Věnovala ji blonďákovi. Prohlížela si ho. Zkoumala každý jeho pohyb, každé mrknutí oka. Vůbec, ale vůbec se jí nezamlouval. A ona, ze všech čtyř, měla na lidi nejlepší čuch.

Aria se místo poslouchání ředitele a jeho projevu věnovala svému pergamenu na který si čmárala texty ze kterých klidně mohl vzniknout jejich příští hit.
Musela to pak ukázat sestrám. Na pergamen sepisovala své nynější pocity. Strach z něčeho nového, ale i radost. Psala zrovna to, co si myslela a co pociťovala.
Proslov ji absolutně nezajímal, ale až do doby, než uslyšela. "…a nakonec bych tady chtěl přivítat čtyři studentky, sestry, které k nám přestoupily z jiné školy. Určitě je všichni znáte, mají kouzelnickou rock-metalovou kapelu. Vítejte, Cursed Angels neboli Vannesso, Ario, Mabel a Payton." zatleskal ředitel a Aria, stejně jako ostatní její sestry zvedly hlavu.

Mabel na sobě cítila pohledy snad všech. Ale měla by si začít zvykat. Doufala, že časem pro ostatní začnou být neviditelné. Což nebylo moc pravděpodobné.
Pokusila se na všechny usmát a pokývla směrem k řediteli, vyjadřujíc mu tím svůj dík.
Pak se ředitel posadil a ona začala přemýšlet, jaké to asi tento rok bude. Určitě ne snadné. Každý rok, kdy nastoupily někam jinam, to bylo těžké. A těžké to bude i tady.
Byla nesmírně vděčná za Payton, která je vždycky dokázala všechny udržet pohromadě a hlavně se zdravým rozumem, o který kvůli rodinné tragédii už málem několikrát přišly.
Payton jim nahrazovala oba rodiče, kteří zemřeli, když byly dětmi. Dokázala se o ně postarat. Všechny, opravdu všechny k ní vzhlížely a nikdy ani na vteřinu nepřestaly.
A i přes všechno to bohatství, které jim po rodičích zůstalo, chtěly začít znova. Nechtěly už v tom domě žít, chtěly svobodný život, ale ten nikdy nedostaly a už nikdy nedostanou.
Jen Mabel v to stále doufala. Že jednou najdou cestu, najdou řešení, aby uprchly a osvobodily se.
Okamžitě svýma bystrýma očima našla Payton. Seděla naproti toho kluka z vlaku a i když měla neurčitý výraz, sestry byly natolik propojené, že Mabel pocítila Paytoninu zlost. A určitě ji pocítila i Aria s Vannessou.

"Kde budeme trénovat?" zeptala se drsně Aria, když se šly společně projít po hradě.
"Nevím, " řekla Mabel bez emocí. Vypadaly, jakoby byly mimo sebe. Komunikovaly ale spolu svými pohledy a svým zevnějškem. Svou myslí, která byla propojena v jednu.
"Zajdeme za Brumbálem." rozhodla Payton. Žádná nic nenamítala, netvářila se, že by její rozhodnutí zpochybňovala nebo že by ji ta návštěva za ředitelem dělala problém. Bez odmlouvání všechny poslechly.
"Dobrý večer, slečny." pozdravil je Brumbál, aniž by se otočil, když vešly.
"Chtěly jsme vás poprosit o laskavost, Albusi." začala Mabel. "Potřebujeme nějakou místnost, kde bychom mohly trénovat." dopověděla, když ředitel mlčel a poslouchal.
"O samozřejmě. Postačí vám Velká síň každý pátek?" optal se. V jejích tvářích se mihlo překvapení. Okamžitě ale zmizelo.
"Samozřejmě. Tak jsme domluveni. Nashledanou, Albusi." řekla Payton a odešly.
Brumbál se ještě chvíli díval na dveře, kterými odešly. Tehdy to byla obrovská tragédie. U domu jejich rodičů se sešli ti nejváženější, neschopnější a nejlepší kouzelníci té doby. A on tam samozřejmě nechyběl.
Viděl, jak z toho přenádherného domu zbyla jen ruina. Když do té ruiny vešel a našel je, byl otřesen. Choulila se k sobě čtyři malá stvoření s vyděšenýma očima, obličeji ničím nepřipomínajíc děti.
I přesto, že každá z nich v ruce držela svou plyšovou hračku a plakaly, věděl, že to, co viděly by děti nikdy nedokázaly přežít a smířit se s tím. Nedokázaly by přežít tu bolest.
Ony už ale v té době byly hodně vyspělé na svůj věk. Všechny. Chápaly všechno, co se stalo, co viděly. A nikdy to nikomu neřekly, nikdy nikoho nepustily do své mysli, do své ulity, jež si kolem sebe vytvořily. Jejich sesterské pouto se v tu osudnou chvíli stalo naprosto nezničitelným.
A Brumbál se ani nikdy nepokoušel to z nich dostat. Chvíli po té tragédii si je vzal k sobě, ale ani zdaleka jim nemohl nahradit to, o co je kdysi někdo připravil. I když si to moc přál. Zůstal však jejich přítelem.
V té době, kdy u něj byly se všiml změny jejich chování. Přestaly komunikovat se světem, komunikovaly jen spolu a to přes myšlenky. Nikdy k sobě nikoho nepustily, nedovolily, aby někdo narušil tu bublinu ve které se nacházely. Začaly se s nimi dít divné věci a nakonec stejně musely do domova.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama