2. Uvězněni v melodii Aneb Začátek posedlosti

27. prosince 2010 v 21:15 | Angie |  V zajetí melodie (Angie)
V zajetí melodie

Druhá kapitolka...










Už to byl necelý týden, kdy sestry nastoupily do školy. Od té doby v Bradavicích neustále panovala skrývané pozdvižení, které existovalo samozřejmě jen díky nim. Studenti to ani po necelém týdnu nedokázali vstřebat, protože ony byli prostě…zvláštní, jiné.
S jejich příchodem taky v Bradavicích zavládla taková divná nálada. Všichni ji pociťovali, na všech se odrážela.

Ve Velké síni to nebylo už ani zdaleka takové, jako vždycky. Studenti se spolu ani moc nebavili, pořád házely pohledy na sestry, i když každá seděla u jiného stole. U své koleje.
Sem tam se dívaly po sobě a ostatní pohledy se snažily ignorovat. Ani dnes neměly uniformy.

Pro Payton bylo obzvláště těžké ignorovat ten pronikavý pohled. Pohled člověka, který z ní nespustil oči od té doby, kdy vstoupila dnes ráno do Velké síně.
Byla i celkem zvyklá na to, že na ni každý kouká, ale u něj jí to bylo nadmíru nepříjemné. Schválně si obličej schovávala za dlouhé černé husté vlasy a snažila se co nejrychleji najíst, aby mohla vypadnout.

"Lucius Malfoy, " uslyšela chladný hlas za zády. Trhla sebou. Bleskurychle se otočila. Vypadal poněkud překvapeně, zjevně její rychlostí.
"Vannessa Bennettová, " řekla a zase se rychle otočila zpátky. Posadil se vedle ní. Nebylo jí to nijak příjemné a už vůbec jí nebylo příjemné, když se "omylem" dotkl její studené ruky.
Černýma očima ho propalovala a bez známky ostychu ho sledovala. Ani nemrkla. Vyčkávala.
"Řekni mi něco o sobě." vybídl ji, zatímco se věnoval jídlu.Ani se na ni nepodíval.
"Můj život není žádná story pro tebe." sykla a otočila se.
"To nemůžeš vědět. Možná mě zajímáš, " odmlčel se a upřel na ni šedé oči.
"Možná tě zajímám víc, než je zdrávo. Dávej si pozor…Luciusi." zašeptala, vzala si rudě červené jablko a zmizela.

Aria prudce zvedla hlavu od pergamenu na který si zase čmárala. Viděla, jak se Vannesse po tváři mihlo zděšení a chuť. Chuť ublížit mu.
Aniž by se dotkla jídla, rychle vstala a svižným krokem mířila k sestře, která právě vycházela. Nevšimla si jí.
"Vannesso!" zavolala. Několik studentů, kteří byli poblíž se s překvapením v očích na ni podívali. Její hlas byl hluboký a zvláštně nádherný.
Vannessa se otočila a nepřátelským pohledem si všechny změřila. Okamžitě se otočili a hleděli si dál svého. Aria se na ni výhružně podívala. Rychle přišla k ní, chytila ji za rameno a táhla z Velké síně ven.

"Payton? Zlato? Pojď se mnou na rande, " škemral Sirius. "Nebo mám radši pozvat některou z tvých sester?" ušklíbl se po chvíli ticha.
"Velice pochybuji, že by některá z mých sester šla někam s tebou, " řekla chladně. "A to včetně mne." dodala, postavila se a odešla. Její orlí oči spatřily její sestry, jak odcházejí z Velké síně.
"No tak! Payton!" volal za ní, ale nevšímala si ho.

"Copak se nedokážeš ovládat?!" vrčela Aria na svou nejmladší, patnáctiletou sestru.
"Co se děje?!" sykla Payton, když došla k sestrám a viděla Ariin nepříčetný výraz.
"Vannessa ztrácí sebeovládání." založila si ruce na prsou Aria.
"Když on je takový…no…sakra!" dupla nohou a otočila hlavu. Zatínala ruce v pěst.
"Vannesso, víš přece, jak dlouho jsme se učily ovládat se. Nepokaz to, protože jestli to uděláš, pokazíš to nám všem. A navíc na místech pro sedmáky nemáš co dělat." varovala ji Payton a Vannessa si odfrkla.
Na patnáct nevypadala.
"Co se děje?" připlula k nim Mabel a ani trochu se neusmívala.
"Nebudu to opakovat." řekla chladně Aria a popadla tašku. Zmizela pryč.
Mabel se otočila na Payton. Chvíli se jí nepřetržitě a bez mrknutí dívala do bledého obličeje.
"Chápu, " přikývla nakonec, vzala svou tašku a také odešla na vyučování.

"Dneska je pátek." poznamenal Remus odpoledne ve společence.
"Konečně." doplnil ho Sirius.
"A co je na tom?" zeptal se James. Lily je jen nenápadně sledovala a u toho psala esej do obrany o mozkomorech.
"Každý pátek bude Brumbál uvolňovat Velkou síň sestrám, aby tam mohly trénovat." řekl Remus a zíral do blba. Jako by tam s nimi ani nebyl.
"Půjdeme poslouchat?" zeptal se dychtivě Sirius a vzrušeně si poposedl v křesle.
"Mohli by jsme." přitakal James.
"Reme, kluci. Nemyslíte, že už to trochu přeháníte?" svraštila starostlivě Lily čelo.
"Ale Lil, prosím tě. Ony jsou všechny tak krásné, k nakousnutí. Člověk neví, kterou si vybrat dřív." zasnil se Sirius a přehodil si nohu přes stehno. "Přiznávám, že jsou trochu, no, zvláštní, ale jsou nádherné, kouzelné, neuvěřitelně sexy a přitom tak tajemné. Je prostě nemožné si jich nevšímat."
"No, to je sice fakt. Nevšímat si jich opravdu nejde, ale neustále je zvát na rande, jak ses o to pokoušel skoro celý týden, koukat na ně, jako na svatý obrázek, neustále o nich mluvit, poslouchat ty jejich písničky a ještě je chodit šmírovat, když trénují, to hraničí s posedlostí." vypočítavala Lily jejich činnosti.
"Ale Lily, ty to moc zveličuješ." usmál se Remus konejšivě, jako by to byla právě jejich kamarádka, která je tu padlá na hlavu.
"Tak už i ty, Reme?!" vytřeštila nevěřícně oči. Prudce zaklapla knížku a začala se balit.
"Lily, přece se na nás nezlobíš. Kdybys slyšela tu nejnovější písničku taky by sis je zamilovala." řekl James.
"Já nevím kluci, je na tom všem něco divného. Ale jak chcete, klidně běžte poslouchat. Uvidíme se později." řekla a zamířila do dívčích ložnic.
"Tak zatím, Lily!" zavolal za ní Remus a už se plížili ze společenky.
"Jakže se to jmenuje? Ta nová písnička?" zeptal se Remus, když scházeli po schodech, vedoucích z věže na schodiště.
"Angels from hell." řekl Sirius a strčil si ruce do kapes.
"Je to jedna z nejlepších písniček, které nahrály." přikývl James, zatímco zdolávali schodiště.
"No, myslím, že nejsme sami, kdo měl nápad si je přijít poslechnout." poznamenal suše Sirius, když uviděli ty zástupy lidí, tlačících se ke dveřím Velké síně, aby slyšeli.
"Skvělé. Mohli jsme přijít o dvě hodiny dřív a měli bychom alespoň nějaké místo. Teď tu budeme trčet na schodech, protože se dál nedostaneme." syčel James a byl zklamaný.
"Klid, Jimy, nejsi na nějakém vyprodaném koncertě. Půjde to slyšet až sem. Velká síň je celá vyklizená a bude se to rozléhat, takže ti, co stojí u dveří přijdou o uši." šklebil se Remus.
Posadili se na schody a snažili se nevnímat hlasy z davů. Čekali až uslyší je.

"Úžasný text. Vystihuje naši situaci, jako většina. Ale jak se to bude jmenovat, Ario?" zeptala se Mabel a na krku měla zavěšenou baskytaru.
"To nevím, nic mě nenapadlo." přiznala a opírala se klávesy.
"Co New beginning?" navrhla Vannessa.
"Není to špatné, ale co takhle dodat pekelný?" ušklíbla se Mabel. Všechny se na ni podívaly. Jen pokrčila rameny.
"Pekelný nový začátek. Myslím, že máme název." řekla Payton. "Teď jen vymyslet melodii, "
"Nebylo by špatné, kdyby to začal třeba nějaký jiný nástroj." poznamenala Vannessa a položila svoje paličky. Mávla hůlkou a v ruce se jí objevila harfa.
"To myslíš vážně, Vannesso?" změřila si ji Aria.
"Samozřejmě, drahá sestřičko." usmála se Vannessa a začala na harfu vyhrávat nezaměnitelnou melodii.
"To bylo skvělé!" usmála se Payton, když Vannessa skončila. "Určitě to dáme na začátek a možná i do poloviny by se to hodilo. Kdybychom tam přimíchaly i jiný nástroj." zamyslela se.
"Co třeba housle? Byla by to dokonalá synchronizace dvou jemných nástrojů." řekla Mabel.
"Zkusíme to. A ty, Ario budeš u toho hrát na klávesy. Jaký zvuk budou mít si zvol sama, ale mělo by to být něco jemného. Myslím, že tempo dva, tři by bylo dokonalé."
"Tak jdeme na to. Payton zapni nahrávání." řekla Mabel. Payton položila hůlku na zem a zašeptala nějaké kouzlo.

"Slyšíš to? To zní jako…" odmlčel se Remus a zaposlouchal se.
"Harfa." doplnil ho James.
"Už hrála před chvíli, ale než se oni uklidnili, přestalo to." sykl Sirius a ukázal prstem na davy studentů natlačených před Velkou síní.
"Zajímavé, že jsem si nevšiml." kroutil hlavou Remus.
"Nemáš psí uši." zasmál se Sirius.
"Zmlkněte!" okřikl je šeptem James a všichni tři se zaposlouchali.
Nejprve uslyšeli hrát líbeznou melodii harfy, která asi po půl minutě přestala a pomalu se do rytmu, který začala harfa přidávaly klávesy, elektrická kytara, basová kytara a nakonec bicí.
Když už hrály všechny nástroje, ještě chvíli si udržovaly synchronizovaný rytmus a pak se ozval zpěv.
Payton neměla žádný upištěný hlas, ale nádherný hluboký, přesto tolik ženský. Chvíli zpívala v hloubkách, pak ve výškách.
Sirius, James ani Remus skoro nedýchali. Bylo to mrazivě dokonalé, že se prostě neodvážili tu dokonalost něčím přerušit. Poslouchali a nic jiného, než ta melodie a zpěv pro ně neexistovalo. Byli jako v transu.
Ještě usilovněji se zaposlouchali do textu. Vryl se jim pod kůži a oni se cítili, jako by to opravdu prožívali. A pak to skončilo.
Škubli sebou. S pootevřenými ústy se na sebe podívali.
"To bylo naprosto…" nenacházel James slov a rozhlížel po studentech, kteří nevypadali o nic míň vyvedeně z míry, jako Poberti.
"Dokonalé, excelentní, " vydechl Remus a kroutil pomalu hlavou. "Okouzlující, poutavé a…tajemné." řekl nakonec. "Jako ony."

"Jsou naprosto úžasné." vyhrkl Remus.
"Asi by jsme si je měli rozdělit, abychom se pak nehádali." usmál se Sirius. "Chci Payton!" vyhrkl okamžitě, co dopověděl předchozí větu. Jen, aby ho nikdo nepředběhl.
"Klidně, mě se stejně líbí Vannessa." řekl James a na obličeji mu bylo vidět, že je někde myšlenkami i duchem u ní.
"Pro mě za mě, hlavně mi nesahejte na Mabel." řekl varovným hlasem Remus.
"Takže dohodnuto." usmál se Sirius a navzájem si podali ruce.

"Slyšíte to?" zamračila se Payton, ale na jejím dokonalém obličeji se neobjevila ani jediná vráska.
"Jo." sykla Mabel a neslyšně odplula i s ostatními sestrami ke dveřím Velké síně. Otevřely dveře.
Ohromeně sjely tmavýma očima davy studentů a pak se podívaly po sobě. Ani jedna se netvářila Bůh ví jak nadšeně. Nepřátelskost z nich vyzařovala na míle daleko.
Studenti při jejich pohledech ztuhli a nebyli schopní se hnout. Jako by je ty jejich obličeje hypnotizovaly.
"Vypadněte!" zavrčela na všechny Payton.
Všichni sebou cukli a začali zklamaně odcházet, aniž by od nich odtrhli oči.
Ani jeden ze studentů ale nevypadal, že by jim jejich chování nějak vadilo. Byli jimi natolik okouzlení, že nic, než potřebu slyšet tu nádhernou melodii, nevnímali.
Víc, jak většina studentů si tu melodii pobrukovala, když odcházela.
Celou tu dobu tam stály a sledovaly, jak všichni odchází. Ani se nepohnuly a pořád stály u sebe.
Když byli všichni pryč, Payton si všimla třech studentů, sedících na schodech. Ti se o odchodu pořád nějak neměli.

Když si Poberti všimli, jak se na ně nejstarší ze sester zlostně dívá, postavili se. Ale nikoli k odchodu.
Remus schody lenivě sešel, James je bral po dvou a Sirius sjel po zábradlí. Usmívali se a na jejich tvářích nebyla ani stopa po tom, že by se v jejich blízkosti cítili nějak nepříjemně nebo ohroženě.

Vyzařovala z nic naprostá pohoda a to ji trochu vyvedlo z míry. Když si to namířili přímo k nim, nervózně přešlápla. Aria se na ni dlouze podívala. Snažila se ji ukldnit svýma očima.
"Nic mi není." ubezpečila ji Payton ve chvíli, kdy došli k nim.
"Dokonalá písnička." usmál se James, ale nikoliv na všechny, ale jen na Vannessu.

Nepotřebovala se na něj dívat. A nechtěla, aby se on díval na ni. Oříškové oči ji duševně spalovaly a narušovaly vnitřní rovnováhu. A to se ji ani trochu nezamlouvalo, už ráno kvůli toho málem měla problém. Otočila hlavu na bok a založila si ruce na prsou.
A i když se na něj nedívala, neušlo jí, že se ušklíbl. Povzneseně si odfrkla a dál mu nevěnovala pozornost.

"Mohli bychom se na vás příští pátek dívat?" usmál se Sirius na Payton.
"Myslíš si, že o to stojíme?!" sykla nenávistně.
"To mi musíš říct ty, zlato." usmál se a pomalu se přicházel s úsměvem na rtech k ní.
"Nepřibližuj se ke mně!" vyštěkla a její sestry se jako jeden muž postavily před ní. V obličeji měly takové výrazy, které by zahnaly na útěk i Smrtijedy.
Unisono se podívaly na Payton a ona každé zvlášť do očí. Netrvalo to ani pár sekund.
Všechny přikývly a přitiskly se k sobě ještě těsněji, než do teď.

"Ale já tě nepokoušu, zlato." usmál se a stále se přibližoval. Sirius byl právem ve své koleji. Měl odvahu, to ano, ale zrovna v této situaci by spousta lidí řeklo, že je hlupák. To, co dělal totiž bylo vskutku odvážné. A hloupé.
"Ale já bych mohla." zašklebila se Payton se sestry se u ní semkly ještě víc těsněji.
"Nezlob, Payton. Neschovávej se za mladší sestry a pojď sem ke mně." vybídl ji s úsměvem. Sestry zavrčely.
"Ten...ehm, ten nástroj na který jste hrály na začátku byla harfa?" pokusil se to zachránit Remus. Sirius po něm hodil vražedný pohled.
"Jo." sykla Mabel a po tváři se mu rozlil neskutečně šťastný úsměv. Málem roztál.

Mabel to vyvedlo z míry. Snad ještě nikdo se na ni takhle neusmál. Musela se ovládat, aby mu to neoplatila.
Pak si ale vzpomněla na minulost a ovládat se ani už nemusela. Nechtěla, aby je otravovali.

"Co kdybychom si podali ruce a byli bychom přátelé?" navrhl James a nepřestával se přitrouble usmívat.
"Přátelé? To je směšný pojem!" zasmála se ironicky Aria. Jamese to ale nijak z nálady nevyvedlo a pokračoval, jako by nic neřekla.
"Myslím, že by to šlo. I když se tak tváříte, nemyslíme si, že jste nepřátelské." usmíval se.

Vannessa málem vyletěla z kůže. Jeho věta ji natolik rozčílila, že se neovládla.
"Ty nevíš, co jsme a co ne, tak mlč a dej nám pokoj!!!" vykřikla.
Payton se na ni podívala, očima ji doslova propalovala. Nejmladší ze sester sklonila hlavu a sotva slyšitelně zašeptala. "Já vím. Už se to nestane."
Payton se v tváři mihla spokojenost a pak se s vypětím všech sil na Poberty usmála.

Sirius stál a znuděně zkoumal obrazy na zdech. Když ale uviděl její usměv, ztuhl a jen na ni zíral. Její úsměv ho zcela zhypnotizoval.
James se na svého přítele pobaveně podíval, ale i on byl Paytoniným úsměvem kapku vyveden z míry.
Remus měl plnou hlavu Mabel a ostatním pozornost nevěnoval. Když se ale nejstarší ze sester usmála, prozářilo by to i ten nejdeštivější a nejčernější den. Při jejím úsměvu tál led a žhavila se země.
Něco tak překrásného Poberti v životě neviděli. Nevěřili, že to je skutečný. Tohle byl jisto jistě nadpozemsky krásný úsměv.

Payton se jemně vecpala dopředu, před sestry. Zatvářily se zděšeně, ale to okamžitě pominulo. Důvěřovaly jí.
"Přátelé?" natáhla ruku k Jimymu a na tváři měla pořád ten nadpozemský úsměv.
Její sestry si vyměnily překvapené pohledy, stejně jako Poberti. Všichni byli tím, co udělala zaskočeni.

Jako první se vzpamatoval James a s úsměvem stiskl její studenou ruku.
"Přátelé." přikývl.Sirius se v mžiku objevil Jimymu po boku.
"Jsem rád, že jsme přátelé." usmál se na ni Remus.
"Tak začneme od začátku?" natáhl k Payton ruku Sirius a sladce se usmál. Chvíli zaváhala a zauvažovala, ale z tváře ji nezmizel ten rozkošný úsměv. Ušklíbl se.
"Tak dobrá." přikývla a stiskla jeho horkou ruku. Jako ve starých filmech se předklonil a políbil ji bílou ruku.
Bylo to nepatrné, on to cítit nemohl, ale v ní se cosi zachvělo. A ona věděla, co. Při jeho doteku jí bylo tak nějak zvláštně. Jako by procitla.

Payton se podívala na sestry. Zděšeně zavrtěly hlavou a o půl kroku ustoupily. Ruce ani ne ve vteřině schovaly za záda.
"No tak." vybídla je Payton a povzbudivě se usmála.
Jako první se z křečovitého postoje uvolnila Mabel. Opatrně a váhavě přistoupila k nim a podala jim ruku. Na všechny tři se usmála.

James, Remus i Sirius si připadali, jako na nějaké jiné planetě. Bylo vůbec možné, aby všechny měly tak nadpozemsky krásné úsměvy? Ani se nedivili, proč se neusmívají. Všechny by tím totiž ochromily, že by byli neschopni čehokoliv.
"Neskutečné." zašeptal James, když Mabel odcházela k sestrám.
Jako druhá k nim šla Aria. Netvářila se nijak nadšeně, ale ani ona nakonec neodolala a usmála se svým nadpozemským úsměvem.
Tvářila se ovšem tak, že Poberti se mohli jen domýšlet, co si asi myslí nebo jak se cítí.

Vannessa stále stála strnule, jako socha. Kdyby netěkala očima po sestrách, skutečně by ji někdo mohl za sochu považovat. Byla tak dokonalá, tak nádherná.
"Tak běž." pobídla ji Aria a láskyplně do ní šťouchla. Vannessa se ale ani nepohnula. Hlavu měla pořád otočenou na bok, aby se na ně nemusela dívat.

James se sám pro sebe ušklíbl. Jednu ruku si dal do kapsy a pomalu vyšel k ní. Remus šel za ním a nakonec se přidal i Sirius, který z Payton ani na chvíli nespustil oči.

Vannessa se nahrbila, každou chvíli připravená vyrazit na úprk. Ostatní sestry se zasmály.
James se postavil před Vannessu, Remus nalevo a Sirius napravo. Za ní stály sestry a ona neměla možnost utéct, aniž by ji někdo chytil .Napřímila se a změřila si Jamese opovržlivým pohledem.
Zasmál se.

Pomalu tu ledovou královnu chytil za bradu. Kupodivu se nechala, ale netvářila se nadšeně, to vůbec.
"James Potter, princezno. K vašim službám." usmál se.
"Vannessa Bennettová, tvůj vrah pokud mě okamžitě nepustíš." řekla bez emocí. James ji pustil. Sirius se štěkavě zasmál.
Pobertům to občas trhalo uši, ale pro členky jeho fanklubu to bylo, jako hra na piano.
"Sirius Black. Myslím, že si budeme rozumět." dodal Sirius a stiskl Vannesse ruku. Remus.udělal to samé, co jeho dva přátelé.
"Tak zítra, mějte se." rozloučil se s nimi James, ale bylo očividné, že ani jeden nechce odejít.

Usmály se a zase zapadly do Velké síně. Sotva Aria zavřela dveře, Vannessa rozzlobeně vyštěkla.
"Zbláznila jsi se?!" Podívala se na Payton.
"Nemyslíš, že je už na čase najít si nějaké přátele?" zeptala se s naprostým, ledovým klidem.
"Zrovna u tebe Payton bych čekala, že budeš proti. Ty z nás nejlíp víš, že se s nikým přátelit nedokážeme, nemůžeme." řekla Mabel.
"A oni se nechtějí jen přátelit, to je očividné." ušklíbla se Aria.
"Proč musíš všechno zkazit, Ario?!" okřikla ji Payton a pak se podívala na Mabel. "Nedokážeme? Možná. Ale…můžeme to alespoň zkusit." poohlédla se po sestrách.
"Je to příliš nebezpečné. A to nejen pro nás." ohrazovala se Vannessa.
"To ano. Ale taky je to příliš velké pokušení. Neodpustila bych si, kdybychom se o to alespoň nepokusily. Vím Vannesso, že po přátelství toužíš stejně, jako my ostatní. Možná někdo není toho názoru, ale je to jedna z životních potřeb."
"Dobrá, pokusíme se." přikývla Aria. I ostatní sestry nakonec přikývly, věděly, že když se ta možnost naskytla, neodolaly by jí.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama