3. Smrt a láska

27. prosince 2010 v 21:17 | Angie |  V zajetí melodie (Angie)
V zajetí melodie

Třetí...










Narcisa pochodovala po Brumbálově pracovně sem a tam. Ruce měla založené na prsou  Vždycky se po chvíli zastavila a nervózně podupávala nohou. Vypadala, jakou by každou chvíli měla omdlít. Pod zarudlýma očima měla kruhy z nedostatku spánku a ještě teď bylo poznat, že brečela.
Dveře pracovny se otevřely a dovnitř vešel Brumbál. Jeho tvář zdobil úsměv a oči mu přes půlměsíčkové brýle zářily. Pohlédl na vynervovanou blondýnku.
"Omlouvám se za zpoždění, slečno Blacková." usmál se a posadil se ředitelského křesla. "Tak co ode mne potřebujete?"
"Zmizel!" vyjekla a zhroutila se do židle před Brumbálovým pracovním stolem.
"Kdo?" zpozorněl ředitel a poposedl si.
"Lucius, včera večer se nevrátil do společenky a dnes ráno u snídaně jsem ho neviděla!" sypala ze sebe a bezradně vyhlížela z okna, jakoby by byl tam.
"A nemohlo se stát, že jste si ho včera nevšimla a dnes šel na snídani dřív?" zeptal se Brumbál a rozbalil si čokoládovou žabku.
"Nejsem blázen, Brumbále pokud jde o to!" vyštěkla a zase byla na nohou.
"To jsem netvrdil." zavrtěl hlavou a zase se usmál. Žabku si vložil do úst a začal žvýkat.
"Ptala jsem se všech, se kterými má ložnici a nikdo ho večer ani ráno neviděl. Ptala jsem se každého, kdo mohl až do noci zůstat ve společence, ale opět ho nikdo neviděl. Není tady."
"Chcete marcipánového jednorožce, slečno Blacková? V jednom krámě jsem je našel s náplní." usmál se Brumbál a natáhl k Narcise ruku. "Žabky mi právě došly." zesmutněl.
"LUCIUS ZMIZEL A VY SI TADY HRAJETE NA PRODAVAČE V MEDOVÉM RÁJI?!!!!!" zaječela Narcisa.
"Prostě si jen myslím, že pan Malfoy není přítomen z nějakých rodinných důvodů nebo prostě jen zašel na přátelskou návštěvu k nějaké studentce…"
"JSEM JEHO SNOUBENKA, BRUMBÁLE!!!" upozornila ho s nepříčetným výrazem.
"Každopádně to ale osobně s profesory prověřím, pokud je to tak, jak říkáte. Nebojte se, pokud zmizel, najdeme ho." ubezpečil ji Brumbál tentokrát vážnějším tónem.
"Děkuji. Nashledanou," zachraptěla, polkla a elegantně odešla z jeho pracovny.

Uběhl týden od uzavření přátelství mezi Poberty a sestrami. Nedalo se říct, že by to byli, Bůh ví jací, přátelé na život a na smrt, ale zdravili se, usmívali se na sebe a sem tam si popovídali.
"Payton, jdeš s námi na snídani?" zeptal se James, sotva sešla ze schodů. Tmavýma očima se na ně podívala.
"Jo, klidně." usmála se a Lily, která stála u Pobertů nevěřila vlastním očím. Nikdy ji nezahlédla se usmát. Její úsměv bořil zdi.
"Už máš napsaný úkol do lektvarů?" zeptal se Sirius a šel vedle ní. Za nimi byl James, Lily a Remus.
"Opsat ti ho nedám." zasmála se a černými vlasy hodila na stranu.
"A já jsem tak doufal." naoko zesmutněl a sklonil hlavu. Černé vlasy mu okamžitě spadaly do obličeje.
Prošli portrétem Buclaté Dámy a mlčky zamířili do Velké síně. Lily cupitala vedle Jamese a zrzavé vlasy jí nadskakovaly. V ruce křečovitě držela knihy a mačkala si je k hrudi.
James měl ruce v kapsách a zdravil se se všemi z famfrpálového družstva. Několikrát si stačil prohrábnout vlasy, načež několik studentek stačilo omdlít. On mě v hlavě ale jen jednu.
"Nepostřehla jsem, že se spolu bavíte." zašeptala Lily a knihy pořád tiskla na sobě. Byla z ní nervózní. Jako by v sobě měla něco...zlého. Ostatní mohla obalamutit svým chováním, ale Lily cítila, že něco není v pořádku.
"Jo, už asi týden. A jak by sis taky mohla všimnout, když jsi pořád zavřená v knihovně Lily. Měla by ses uvolnit, trochu se bavit." pousmál se, ale nedíval se a ni.
"No, možná si to vezmu k srdci." polkla.

"Payton!" zavolala na sestru Vannessa. Ani ji nepřekvapovalo, že vidí sestru jít po boku Siriuse. Tak nějak to tušila. Věděla, že je to k sobě od táhne od chvíle, kdy se na zírali ve vlaku. Ale sestře to přála, i když…

James po černovlásce střelil pohledem. A už se nehodlal dívat jinam. Pro dnešek. Každý den mu připadala víc a víc nádhernější, kouzelnější a přitažlivější.
Její nádherné plné rty přetřené rudou rtěnkou zdobily bledou tvář, nos mu připadal neuvěřitelně malinký oproti ostrým vystouplým lícním kostím a vysokému čelu.
Oči vypadaly, jako by je měla neustále mírně přivřené. Řasy měla dlouhé a výrazné. Nemohl se na ni vynadívat.

"Vannesso. Kde je Aria a Mabel?" zeptala se Payton. Ze sestříného výrazu poznala, že není něco v pořádku. Přepadla ji úzkost, protože věděla, co. Všechny to věděly.
"Myslím, že tady budou každou chvílí." usmála se, ale Payton pořád zužovala ta úzkost. Vždycky ji měly.
Sirius jí stiskl ruku, čímž přetnul její myšlenkové úvahy a vrátil ji zpátky do reality.
"Co si dneska dáš dobrého?" zeptal se a usmál se. Podívala se mu prudce do očí.

Ztuhl. Při pohledu do jejích očí tomu tak bylo vždycky. Viděl v nich tolik bolesti, utrpení, strachu, prošení, ale dneska je naprosto pohltila úzkost. Neschopen slova na ni zíral a pořád přemýšlel, proč. Proč její oči nejsou šťastné? Odkud se bere, kde pramení ten neskutečný vodopád bolesti?
A pořád jaksi nemohl nalézt odpověď.
"Co se děje? Připadáš mi plná úzkosti, " zašeptal a podal jí čokoládový crossaint.
"Všechno je v pohodě." ujistila ho přesvědčivým hlasem a zakousla se do crossaintu.
"Ne, není, Payton. Vidím ti to na očích, vyklop to." nenechal se odbýt. On nikdy.
"To nejde. Je to čisté náš problém, tobě do toho nic není." řekla tvrdě a ostře, což ho překvapilo. Nedal to však na sobě znát.
"Náš?" zopakoval se zdviženým obočím a nevšímal si jejího popuzeného hlasu.
"Siriusi, prosím tě, neptej se." zaprosila a smutně se na něj podívala.
Viděl jí to obrovské prosím na obličeji. Povzdechl si.
"Tak dobře." řekl a ona mu pod stolem stiskla dlaň. Usmál se a stiskl ji taky.

"Payton?" zeptala se Lily zdráhavě, když mířili na vyučování a ošila se.Knihy si tiskla k sobě, jako by ji dokázaly uchránit před nebezpečím, které z černovlásky vyzařovalo. A jako by ho cítila jen Lily.
"No?" podezíravě přivřela víčka.
Lily si všimla, jak po ní James, Sirius i Remus střelili pohledem.Ignorovala je a otočila se k Payton.
"Víš, zajímá mě jedna věc. Tvoje sestry jsou mladší, tak proč všechny chodíte do stejného ročníku?"

Payton se ulevilo. Přímo jí spadl kámen ze srdce. Něco tak - prostého nečekala.
Zasmála se. "Bez sebe se nehneme, možná sis už všimla. Chceme ze školy odejít všechny najednou." vysvětlila to rusovlásce a upřímně byla přešťastná, že se ptala zrovna na tohle.
"Takže letos vyjdete, že?" Mlčky přikývla a rusovláska pokračovala. "A není to trochu sobecké?"
Znova se zasmála. Všichni tři Pobertové se na ni překvapeně koukali a ona si toho nemohla nevšimnout. Na tolik smíchu u ní a v jednom dni asi nebyli zvyklí.
Taky byla překvapená Lilyinou přátelskostí. Ještě nikdy se nebavila s nikým jiným, než se svými sestrami. Ne takhle kamarádsky.
"Možná, ale mezi námi něco jako sobectví neexistuje." objasnila a Lily přikývla. Dál už se na nic neptala.

Remus se pořád ne a ne rozhoupat. Všichni byli přáteli už skoro týden, ale on za ten týden v sobě nenasbíral odvahu.
Sám sobě by si nejraději vrazil, vždyť byl jeden z Pobertů a ti odvahou se sebevědomím vždycky překypovali.
Seděl v lavici a hlavu schovával za tlustou knihu. Z dálky ji pozoroval a v hlavě mu hýřili tisíce oslovení, navázání řeči a pozvání, ale mu připadalo jedno hloupější, než druhé.

James se na svého přítele díval poněkud odměřeně a nejistě. Chvíli ho pozoroval.
"Je ti špatně Reme?" zeptal se ho po chvíli starostlivým hlasem.
Jeho přítel sebou trhnul. "Ne, ne jsem v pohodě, " vyhrkl.
"Jsi celý červený." konstatoval James. "Vážně ti není špatně?" nedal se odbýt.
"Já jen…přemýšlím." Remus rychle přemýšlel, co říct a později si v duchu nadával. Lepší výmluva ho napadnout vskutku nemohla.
"A to je ti u toho tak horko a špatně? Vypadáš, jako by tě něco bolelo."
"Ne, vážně jsem v pohodě." odvětil už klidněji.
James mu to ale stejně nechtěl věřit. Chvíli od něj opisoval úkol na příští hodinu a pak, když Remus nedával pozor, podíval se, kam kouká. Mabel.
Bylo mu to okamžitě jasné. Sám pro sebe se zakřenil a žduchl do Rema loktem.
"Tak ji pozvi. Já se to taky na Vannessu chystám vybalit." usmál se, když se Remus otočil.
"Už se na to chystám." přitakal Remus a dál se tím nezabývali.

V polovině poslední hodiny, kterou měli se zmijozelskými se z rozhlasu ozval hlas ředitele.
"Slečna Narcisa Blacková se okamžitě dostaví do mé pracovny." Ředitelův hlas, ale nezněl ani zdaleka tak klidně, jako vždycky.
Bylo ticho a všichni pohlédli na rozkošnou blondýnku.

Narcise poskočilo srdce úzkostí až do krku. Věděla, že s ní chce Brumbál mluvit kvůli Luciusovi. A jeho hlas se jí ani trochu nelíbil. Nebyla si jistá tím, co očekávat.
Vstala, pohlédla na Křiklana, který přikývl na znamení, že může jít.
Cestou neustále přemýšlela o tom, co jí Brumbál řekne. Napadaly ji ty nejhorší, nejděsivější scénáře a ona jim zatvrzele odmítala věřit. Je v pořádku, je v pořádku, opakovala si, zatímco šlapala schody ze sklepení.

Vannessa se po Narcisiném odchodu prudce otočila na Payton. Byla mnohem bledší, než kdy dřív.
Hlavou se jí honilo tisíce myšlenek na jediné téma. Těkala očima po místnosti a hypnotizovala hodiny. Přála si, ať už ta pitomá hodina skončí a ona si bude moct promluvit se sestrami.
Z nervozity si omotávala vlasy kolem prstu a nevědomky kousala spodní ret.

James na ní mohl oči nechat. Připadala mu a byla pro něj neskutečně přitažlivá. Bylo to jeho velké pokušení, kterému jen stěží odolával a pomalu, ale jistě se blížil k tomu, že podlehne.
Sice jí bylo teprve patnáct, ale vypadala mnohem starší, dokonce víc, než Payton a chovala se mnohem dospěleji, než patnáctiletí.
Ještě nikdy nikým nebyl tak poblázněný jako jí. Neváhal si přiznat, že jí přímo posedlý. Jeho mysl, jeho duch a jeho tělo toužilo po ní. Byl jí celý zcela ovládán a začínal nad sebou ztrácet veškerou kontrolu. Ne že by mu to vadilo.

Mabel sebou po Brumbálových slovech trhla a podívala se na Ariu. Její sestra se netvářila nijak nadšeně ani jistě. Z jejího výrazu pochopila, že tohle je velice vážné.
Všechno ji už štvalo. Připadala si, jako ptáček v kleci. Nesvobodná, ovládána něčím hrozným, co nosila v sobě. Pořád doufala, že jednou najde klíč od té klece a společně se sestrami bude moct vyletět do nádherného světa ve kterém bude šťastná.
Udělala chybu a ani nevěděla, jak kvůli tomu zapracuje její svědomí. Cítila je vinná, všechno pokazila. On se tak snažil a ona ho chladně odmítla.
Ten jeho pohled při tom, ty oči, to smutné "tak ahoj" ji pronásledovalo po zbytek vyučovaní jako vlastní stín.
Měli se spolu všichni jen přátelit, ale docílili jen toho, že jim na nich moc záleželo. Ani nevěděla, jak se tomu, co cítila říká. Nikdy to nepoznala nebo si to nepamatovala. Payton ano, ze strany už dávno mrtvých rodičů. Občas jí to záviděla.
A teď, když to konečně cítila taky, to zkazila. Chtělo se jí brečet, ale to by bylo houby platné. Rozhodla se, že po hodině udělá kroky k okamžité nápravě.

"J-jak se t-to s-stalo? !K-kdo?" vykoktala Narcisa, zhroucená v židli a vzlykala. Hlavu měla zabořenou v dlaních a oči zavřené.
Nemohla tomu věřit, nechtěla tomu věřit. Odmítala tuhle možnost. Zatracovala ji. Do horoucích pekel.
"Nevím, jestli bude dobré vám to teď říkat, slečno." poznamenal Brumbál.
Už byli v pracovně sami dva, bystrozoři a někteří profesoři už odešli.
"Chci to vědět, všechno. Do detailu."
"Nezbylo z něj nic, malé kousky těla jsem našli po částech, byl naprosto rozcupovaný.. Pravděpodobně nějaké zvíře. Neměl šanci se mu ubránit ani s hůlkou. Všude byla spousta krve a byl to velmi ošklivý pohled. Z pana Malfoye nezbylo skoro nic, je mi to moc líto." sklopil oči Brumbál, ani on neměl tolik odvahy dívat se na ni, když jí to vykládal. Jiskřičky v zářících očích byly ty tam. Veselé oči potemněly a byly posmutnělé a utrápené.
"Rozumím." přikývla a statečně potlačovala pláč. "Já…já na několik dní opustím školu, chtěla…chtěla bych pomoci jeho rodině zařídit pohřeb." otočila se ve dveřích a zmizela.
Sotva zavřela, propukla v beznadějný pláč.

"Vannessko!" zavolal na ni James, když vycházela s Payton z učebny. Černovláska si povzdechla a otráveně se na něj otočila.
"Teď ne, Jamesi!" zasyčela, jak nejpodrážděněji uměla. Usmál se. Vypadalo to, jako by ji vůbec neslyšel.
Nechápala proč ji to jeho chování tak vytáčí a zároveň baví. Kolikrát musela potlačovat vztek, aby mu nevrazila za ty jeho poznámky. Ovšem ona to měla ještě slabý čajíček oproti tomu, co si zažívala Payton.
Ale i tak na něj byla pořád naštvaná. Naštvaná, protože se choval, jako malé dítě a děti ona nesnášela, možná se jich i bála. Neměla je ráda. Proto byla na svůj věk tak dospělá, odmítala se mezi dospělými sestrami chovat, jako malý fracek. Jako dítě.
Taky na něj byla naštvaná i z jiného důvodu. Líbil se ji.
Měla by se spíš chovat odtažitě a chladně, ale copak se to dalo? Když tam tak stál?
Opřený o rám dveří, jednu nohu překříženou, ruku ledabyle v kapse a sladký úsměv na tváři.
"Já počkám." sdělil jí s klidem.

Vlastně byl rád, že nemohla hned. Alespoň měl víc času si pořádně promyslet, co jí řekne. Zdálky ji pozoroval, jak diskutuje se sestrami v uzavřeném malém kruhu. Všiml si, že ani moc nemluví a mlčky se po sobě dívají. Asi po dvou minutách se kruh rozpustil. Zamířila rychlým krokem k němu a tvář ji zdobil podrážděný škleb. Okamžitě se napřímil.
"Tak co je?!" zavrčela.
"Ten tón by sis mohla odpustit, beruško, " usmál se a měřil si ji pohledem.
"Můžu taky jít." pohrozila mu, ale už ne tak podrážděně a založila si ruce na prsou.
"Nepustil bych tě." oznámil suše a než stačila cosi vyhrknout, přerušil ji. "Chci, abys se mnou šla na ten halloweenský ples."

Zamyslela se. Jedna část jejího já našeptávala "nechoď tam" a druhá přímo řvala "běž, běž!!!". A ona nevěděla, která část je silnější. Zdály se jí vyrovnané.
Začala nervózně podupávat nohou a rozhlížela se sem a tam po prázdné chodbě, jako by třeba na zdi byla ta správná odpověď.
"Já nevím, " zaváhala a kousala se do rtu. Už zase.

Když stála tak blízko něj a kousala se do ostře tvarovaného a plného spodního rtu, zatoužil si taky kousnout. Hypnotizoval její rty, hypnotizoval každý její pohyb.
"Co je?" zeptala se.
Věděl, že pokud neuteče, už ho nic nezastaví. Že jeho sebekontrola jde ke dnu, jako potápějící se loď a on si konečně dopřeje to, po čem touží.
Největší problém, ale nebyla sebekontrola, největší problém bylo to, že on utéct ani nechtěl.
Popošel k ní a vzal její obličej do dlaní. Svoje rty přitiskl na ty její, naprosto horké. Studená kůže, horké rty...

Začala mu bušit pěstmi do hrudi a cítila, jak se přes hluboké polibky usmívá. Bušení vystřídala za tlačení od sebe. Nešlo to, svíral ji moc pevně, ale na druhou stranu i dost jemně, aby jí neublížil.
Po minutě se vzdala a nechala ho ať si dělá, co uzná za vhodné. Nijak se ale do líbání nezapojovala, ona ten čas věnovala přemýšlení. Pustil ji a usmíval se.
"Tak jo, půjdu!" vyhrkla ani ne po půl vteřině a rychle odešla pryč.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama