4. Jak těžké je to říct...

27. prosince 2010 v 21:20 | Angie |  V zajetí melodie (Angie)
V zajetí melodie

Čtyřka. Doufám, že vám povídka líbí/bude líbit.










Lily vběhla do společenky, jako neřízená střela. Okamžitě začala hledat Poberty a uviděla je, jak sedí u krbu a poslouchají písničky Cursed Angels. Zase!
"Kluci, slyšeli jste to?" vyhrkla a udýchaná dopadla vedle Siriuse na pohovku.
"A co?" zeptal se Remus, ale ani jeden z nic jí nevěnoval pozornost, protože byli zaposloucháni do hudby. Vypadalo to, jako by s Lily v jedné místnosti byly jen jejich těla, ale duch jich chyběl.

Nehodlala s nimi mluvit, když byli tak mimo sebe. Věděla, co musí udělat, aby je unesla ze země Cursed Angels a vrátila zpátky do Bradavic. Vypnula hudbu.
"Co děláš, Lilyan Evansová?!" obořil se na ni James a zvedl hlavu.
"Lily, jestli chceš prudit, zajdi za někým jiným. Třeba za Srabusem ten se rozladí hned. Ale vezmi si hůlku." uchechtl se Sirius.
"Zmlkni, Siriusi! V celé škole vládne pozdvižení a vy si tu vesele posloucháte písničky."
"Chceš poslouchat s námi?" nadchl se James.
"Ne! Chci vám něco říct." napínala je, ale schválně, ale zpozorovala, že to ani jednoho moc nebere. "Lucius Malfoy je mrtvý." vybalila na ně.
"Cože?!" vzpamatoval se Remus a napřímil se.
"Jo, je mrtvý. Zabilo ho nějaké zvíře, doslova ho rozdrásalo na kousky. Brumbál to oznámil dneska na obědě, na kterém jste mimochodem vůbec nebyli, ale věděl to už včera."
"Proto volal Cissy k sobě." vzpomněl si Sirius.
"Přesně! Stalo se to předevčírem v noci." přikývla Lily, nadšená, že se zapojili do debaty.
"No co? On stejně nikomu chybět nebude." zasmál se Sirius.
Lily na něj vytřeštila oči. "Siriusi, jak tohle můžeš říct? Potuluje se tu nějaké zvíře, jeden člověk zemřel a tobě to přijde vtipné?!" nevěřila svým uším.
"Má pravdu, Lily. On nikomu chybět nebude. A alespoň už ti nebude nadávat." přidal se James.
"Reme, řekni něco!" podívala se šokovaně na vlkodlaka a očekávala jeho podporu.
"Nemůžu nic jiného, než s nimi souhlasit." pokrčil rameny Remus.
"Zbláznili jste se?! Co vás to popadlo? Jste jako smyslů zbavení, bezcharakterní a pořád posloucháte jen tu hudbu. Příště to může napadnout někoho z nás!" vyskočila na nohy.
"Přiznáváme, Lily. Je to pro nás něco, jako droga, ale to bezcharakterní sis mohla odpustit." ušklíbl se James.
"To se nás dotklo." přikývl Remus.
"Je mi z vás na blití!" štěkla, sjela je do jednoho pohledem a odešla.
"Tak to vyklop na Srabuse!" zavolal za ní Sirius. "A pusť tu hudbu, Reme." dodal tišeji.

Brumbál byl nucen stanovit několik nových bezpečnostních pravidel a opatření kvůli rodičům studentů, jejichž dopisy přilétaly každý den.
Někteří rodiče si dokonce vzali své děti domů.

Když Sirius další den vešel do společenky, spatřil Payton, jak si čte. Včera nebyl čas ji pozvat na halloweenský ples a už mu zbývalo jen pět dní.
Posadil se těsně vedle ni. Ani se nepohnula, ale vzhlédla k němu s rozkošným úsměvem.

Kromě Vannessy měly všechny sestry jemné rysy. Všechny ale měly plné rty a dlouhé řasy.
Mabel a Aria zase jako jediné neměly ostře tvarované rty, jako jejich dvě sestry.
Každá byla něčím výjimečná, něčím krásná a kouzelná.

Siriusi Blackovi ovšem učarovala dlouhovlasá černovláska s oválným obličejem a nevinným výrazem v nádherném obličeji. V její přítomnosti mu sebevědomí neuvěřitelně klesalo a cítil se nejistě.
"Payton?" oslovil ji.
"Hm?" usmála se.
"Chtěl jsem ti říct, že - " zarazil se a stiskl ruku v pěst tak, aby si toho nevšimla.
Tohle se mu ještě nikdy nestalo. Taky ještě nikdy neříkal to, co chtěl říct. A jeho samotného neskutečně štvalo, že se na to nezmůže. Zrovna teď, když má někoho, komu stojí za to, to říct.
Zamračila se, ale jako obvykle ani jedna vráska na jejím dokonalém obličeji.
"Co jsi mi chtěl říct?" zeptala se zvědavě a prohlížela si ho.
"Chtěl jsem ti říct, že bych byl moc rád, kdybys se mnou šla na ten halloweenský ples." vysypal ze sebe s úsměvem na plných rtech.
Najednou se cítil tak uvolněně, jeho sebevědomí ho zase přepadlo v nečekané a pravé chvíli.

"Myslíš, že si to zasloužíš? Za ty nekonečné nemravné návrhy?" zeptala se ho se zdviženým obočím. Už se ale dávno rozhodla.
Nemohla si ovšem upřít příležitost ho trochu podusit. Moc ráda se nechávala prosit, vyžívala se v tom.
"Nikdo jiný si to nezaslouží víc, než já!" vyhrkl. "Víš jakou mi dalo práci ty návrhy vymýšlet a formulovat je?" zakřenil se.
"Bezesporu obrovskou, " řekla ironicky. "Ještě si to budu muset rozmyslet." dodala a zrak zase upřela na knihu.
Udělal přesně to, po si myslela, že udělá. Do žil se jí vlil pocit vítězství a spokojenosti.
Začal prosit.
"Payton, prosím. Mám k tomu důvod, proč chci tebe - prosím!" škemral a stále těsněji se přisunoval k ní. Neuhýbala.
Musela se sama pro sebe usmát. Věděla, kde a s kým dneska skončí a nějak nečekaně ji to potěšilo. Sice znala jeho pověst, ale to jí připadalo vedlejší. Tady šlo jen o ni, její touhu a o něj.
"A proč chceš mě?" dusila ho dál s pocitem zadostiučinění. Nadechl se a pak si povzdychl.
"Ani nevíš, jak je to pro mě těžké, " začal. S našpicovanýma ušima ho poslouchala. "Ještě nikdy jsem nikomu neřekl, to co ti chci říct, nikdy jsem netušil, že je to tak těžké, " zase si povzdechl.
"Siriusi, ty jsi na kluky?" optala se s nevinným úsměvem a odložila knihu.
Chtěla se té úvodní řeči vyhnout a trošku ho popostrčit k tomu hlavnímu, co bylo dnes na plánu.
Ani ji moc nezajímalo, co jí chce vlastně říct. Ona chtěla jen jedno. Jeho.
"Myslíš, že kdybych byl na kluky udělal bych tohle?" usmál se a začal ji líbat. Horkou rukou jí vjel pod tričko.
Byla šťastná, že se k tomu konečně dokopal. Sice mu musela trochu pomoct, ale splnilo to účel, což bylo hlavní. Rukama ho objala kolem krku.

"Ne, ne pusť! Pusť mě Jamesi!" křičela Vannessa a nevěděla jestli se má naštvat nebo se smát. Dělala obojí. Ale ani jedno ji nepomohlo ven z jeho náruče. Ne že by jí tam nebylo dobře.
"Budu tě muset zklamat, zlato." řekl a přenesl ji portrétem do společenky.
Oba se při pohledu na polonahou dvojici zarazili.
"Aha, takže tady už je obsazeno." podotkl James. "Tak my jdeme jinam." usmál se a s Vannessou zamířil k chlapeckých ložnicím.
Byla si téměř jistá, že mu neodolá. Že mu nedokáže říct ne, aniž by to při jeho smutném pohledu odvolala. Byla na to až moc slabá.

"Nepřesuneme se? Vidím, že je to tady frekventované, " rozhlédl se po místnosti a odtáhl se.
Payton se ani trochu nelíbilo, že ji přestal líbat, ale musela mu dát za pravdu.
"Tak půjdeme k nám do ložnice." řekla a zvedla se.
"James měl celkem dobrý nápad." usmál se Sirius a vzal ji do náruče, stejně, jako James Vannessu.
Byla šťastná. A věděla, že ještě bude šťastná, bezpochyby. Věděla, že on udělá všechno, aby šťastná zůstala.
Ale pochybovala o sobě. Nechtěla mu nikterak ublížit, ale čím víc nad tím přemýšlela, tím víc, bylo jisté, že se to stane. Že bude muset.

Nervózně přešlapovala v knihovně z nohy na nohu a ruce se jí potily. Chvíli se dívala na něj, chvíli jinam a snažila se uklidnit. Nic ale nepomáhalo. Nakonec se rozhodla, že za ním zajde. To přešlapování by jí bylo stejně k ničemu.
"Ehm, Remusi?" začala nejistě, nedokázala předpovědět jeho chování. To ji neskutečně děsilo.
Podíval se na ni. "No?" zeptal se bez emocí a zase se zahleděl do knihy.

Bylo těžké od ztělesnění krásy odtrhnout oči, ale překonal se. Byla totiž stejně roztomilá a sladká, jako její jméno.
Jediné, co si přál bylo, aby mu rychle řekla to, co chce a odešla. Aby na něj dál nemluvila, nedívala se, neubližovala.
"Chtěla jsem se ti omluvit a říct ti, že na ten ples půjdu moc ráda. S tebou." řekla jedním dechem a s očekáváním se na něj dívala.
Měl pocit, že se mu zastavilo srdce. Oči, jež upíral do knihy vytřeštil a snažil se zachovat si barvu kůže.
Nečekat to, nečekal to ani ve snů. Tělem mu projela vlna nadšení, radosti a štěstí. Na tváři se mu rozlil úsměv, ale stále z toho šoku nemohl oči odtrhnout od knihy.

Neotáčel se. Pochopila by, kdyby už o ni nestál, pochopila by, kdyby už šel s někým jiným, pochopila by všechno. Ale nemohla by předstírat, že není zklamaná, to by nešlo.
"Omluva se přijímá." řekl ve chvíli, kdy chtěla odejít.
"A půjdeš tedy?" vyhrkla bez rozmyslu a ji samotnou to zaskočilo. Schovala si ruce za zády a sklopila oči. Cítila na sobě jeho pohled.
"Moc rád, " řekl a Mabel se po tváři rozlil úsměv. Podívala se na něj a naklonila se k němu. Políbila ho na tvář a pak odtančila ven z knihovny.

Aria se loudala po bradavických chodbách a přemýšlela o životě. Pokud se tomu tak dalo říkat.
Prožila si neuvěřitelná muka, neskutečnou bolest a pomalu už přestávala věřit v to, že toto je život. Vždyť ten by měl být přece i o štěstí a radosti…
"Aria?" ozval se za ní hlas a přetnul její úvahy.
"Možná, " odpověděla a otočila se.
Spatřila vysokého černovlasého kluka s nadřazeným výrazem. Silně připomínal Siriuse Blacka.
"Regulus Black." řekl a nenamáhal se podat jí ruku. Místo toho si je založil a opřel se o nic méně chladnou zeď, než jeho hlas.
"Potřebuješ něco?" zasyčela.
Nebyl škaredý, byl nádherný, ale něco se jí na něm nelíbilo. Něco ji naopak k němu přitahovalo.
"Ty jsi textařka, že?" podíval se zaujatě z okna.
"Já i mé sestry, " odpověděla, ač se jí konverzace s ním moc nezamlouvala. Ale Payton je učila slušnému chování, takže odpověděla.
"Už ti někdo řekl, jak moc jsi nádherná?" zeptal se a jeho hlas zjihl. I výraz v jeho tváři už nebyl nadřazený, spíše fascinující. Bodejť by ne.

Vydala ze sebe upřímný smích. Tvář roztáhla do úsměvu a bílé zuby se blyštily. Vlasy jí při smíchu poskakovaly.
"Co je tu k smíchu?" zeptal se, ale dal si záležet na tom, aby jeho hlas nezněl chladně a tvrdě. Nechtěl, aby se s ním přestala bavit, na to ho moc fascinovala.
"Řeklo mi už spoustu lidí. Nejsi první." podotkla a po úsměvu, po tom rozkošném úsměvu nezbylo ani stopy.
"A kolik lidí už udělalo tohle?" zeptal se, přitáhl ji k sobě a svoje horké rty přiložil na ty její, plné, hebké a též horké.

Polekala se, takovou reakci opravdu nečekala. Když si hrál s jejím jazykem, se zavřenýma očima přemýšlela, zda by se mu neměla vytrhnout. Ale pokušení ochutnat alespoň malou kapičku štěstí bylo příliš velké a příliš přitažlivě.
Objala ho kolem krku a nechala se unášet jeho vůní, jeho tělem a neposledně jím samotným.
Její sestry našly štěstí, i kdyby jen na chvíli, ale měly ho, okusily ho a ještě plnými doušky okusí. Tak proč by nemohla ona? Proč by na něj nemohla mít stejné právo, jako ony?
A tak se jím nechala líbat, on se nechal líbat jí a oběma jim tělem proudil radostný pocit, pro Ariu zcela nový a nepoznaný.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama