6. Oběť

27. prosince 2010 v 21:27 | Angie |  V zajetí melodie (Angie)
V zajetí melodie

Předposlední kapitola.










Zářící hvězdy a měsíční svit najednou zaplavily husté černé mraky a prosvícené pozemky zaplnila tma, ve které si člověk neviděl na špičku nosu.
Zapovězený les potemněl a noční zvířata začala dávat najevo svou hrůznou přítomnost.
Všechno vypadalo temně, jako v nějakém vážně dobrém hororu. Všechno vypadalo tak nebezpečně, dokonce i listy, které se svým spojencem vánkem vytvářely svým šumem strašlivou atmosféru.

Aria se pomalu postavila a s mrtvým výrazem v obličeji pozorovala plačící sestru. Nevěděla, jak se cítí.
Nemohla to vědět, ale až příliš živě se jí vybavily vzpomínky z dětství. Plnou měrou chápala, co se stalo, ale připadalo jí to jako noční můra, ze které se jednou probudí. Proto necítila až takovou bolest.
Vzpomínala, jak je jejich rodiče zakrývali vlastním tělem, aby je ochránili, jak křičeli a prosili, aby jejich děti nezabíjeli.
A oni se jen zasmáli a probodli maminku černým hořícím mečem. Plameny, které na něm hořely, byly plameny pekel.
V hlavě uslyšela, maminčin výkřik bolestí a pak se probodnutá v místě, kde je srdce skácela na zem. Rovnou k nohám svého manžela.

Vannessa vzpomínala, jak otec zakřičel. Křik se ztotožňoval s křikem Payton, srdceryvný a bolestný. Takový byl.
Vzal její probodnuté tělo do náruče a ony se krčili za ním. S očima, podlitýma krví se dívali na maminku. Nechtěly, aby umřela.
Vannesse to najednou připadalo tak sentimentální. Jaké malé a bezmocné děti byly. Jak uboze si přály, aby maminka zase vstala, přivinula je k sobě a šeptala jim utěšují slůvka. Že je všechno dobré, že to všechno byl jen škaredý sen a jak moc je miluje.
Otřepala se znechucením. Zapomněla na toho člověka, na tu člověčí mysl, kterou nosila v sobě.
Až tehdy, když ji zabolelo u srdce při pohledu na sestru, jež bez ustání plakala, si uvědomila, že i sentimentalita je součástí člověka, jímž chtěla být.

Remus po boku s Jamesem v podobě zvířat pozoroval svou lásku, jak se vyplašeně rozhlíží okolo.
Věděl, že je v tmě nemůže vidět, i kdyby měla sebelepší zrak. Tma jim poskytla úkryt, schovala je a oni pozorovali všechno z povzdálí.
Poslouchali neustálý křik Payton, viděli, jak leží na mrtvém těle jejich přítele a z očí jí kanou černé slzy.
Nemohl v sobě zapřít touhu ji zabít. Stejně, jako ona zabila jejího přítele, který pro něj moc znamenal. I přes jeho povahu a chování ho měl Remus rád a James taky. Patřil vždycky k nim. Sirius Black byl neodmyslitelnou části jejich já.
Věděl, že i James v sobě tu touhu po pomstě potlačuje. Slyšel, jak jelen funí a kopytem hrabe do země, jako rozzuřený býk, který se každou chvíli chystá vyběhnout. Sklonil hlavu a nechal slzy vytéct ven.
"Musíme…musíme ho někam odklidit. Mohou sem přijít nějací studenti, kteří budou hledat trochu soukromí a vidět to." začala konstruktivně myslet Mabel.
Remus nevěřil tomu, co slyší. Chtěla ho odklidit?
Tiše, ale hrůzostrašně zavrčel. I James začínal být čím dál víc nervózní a házel parohy sem a tam. Aby dal průchod svému vzteku, plnou silou je zabořil do kmenu stromu a pak se zase pokoušel je vyndat ven, přičemž se se stromem jakoby pral.
"A co chceš dělat?" zavrčela Vannessa.

Okamžitě, jak uslyšel ten hlas, přestal se prát se stromem. Stejně mu to nepomohlo od té šílené bolesti a vzteku, který se snažil potlačit.
Jeho oříškové jelení oči na ni upřely pohled a vyčkávaly. Chtěl se proměnit zpět v člověka, přijít tam a obejmout ji.
Protože jen to pouhé objetí by ho dokázalo na malou chvíli utišit. Věděl by, že mu pořád ještě zbývá někdo, když jeden z jeho přátel je mrtvý.
Jamesova část zemřela s ním.
Nostalgicky viděl před očima všechny chvíle, kdy společně vymýšleli a prováděli různé žertíky, provokovali Snapea, opíjeli se, hráli šachy, utahovali si ze sebe navzájem, hodnotili Siriovy holky, sestavovali v pozdějších ročnících společně s Lily panáky, kteří vypadali jako zmijozelští a pak je rukama nebo jinými předměty a kouzly vždycky rozkouskovali.
Přepadla ho bolest a smutek, když si uvědomil, že už se nikdy nebude moct se svým přítelem opít, pořádat souboje se zmijozelskými a dělit se o holky.
Vlastně oni už našly ty, se kterými chtěli zůstat. Věděl, že ji Sirius miloval a to se mu stalo osudným…zamiloval se do své vlastní smrti.
Jelenovi začaly stékat slzy. Bolestivě zatroubil do hlubin černého lesa.

Aria zvedla hlavu a otočila se po tom zvuku. V tmě ale nic neviděla a tak to ignorovala.
"Třeba ho uklidíme někam do lesa nebo ho hodíme do jezera, prostě něco udělat musíme." rozhlížela se okolo, jakoby čekala, že každou chvílí někdo přijde.
I když to i prakticky možné bylo. Nějaká dvojice, když už učebny budou zabrané.
"NE!!!!!" zaječela hystericky Payton, podívala se na sestru a semkla Siriovo tělo pevně v náručí, jako by ho už nikdy neměla pustit. "To ti nedovolím…jestli to uděláš, zabiju tě!" zasyčela, odhalila špičáky a tiskla se k němu. Po tvářích jí pořád stékaly slzy.
"Payton, zlatíčko. Nemůžete tu takhle zůstat. Je mrtvý, může sem někdo přijít a vidět to." zkusila to jemným hlasem Aria.
"Řekla jsem NE! A už o tom ani nepřemýšlej!" poradila jí Payton a položila mu hlavu na studenou hruď.
Už byl skoro celý ledový, ústa měl modrá a obličej stále zkřivený děsem. Krev už mu na oblečení i jí na šatech uschla. Vlasy měl mokré, protože už bylo tak pozdě, že se na trávě začala objevovat rosa. Taky je měl slepené krví a na rukou měl oděrky od větviček ve kterých ležel.
"Musíme s ním něco udělat!" sykla Vannessa směrem k Payton.
"Zabila jsem ho, Vannesso! Chápeš to?! Neměla jsem právo, ale udělala jsem to! Neovládla jsem se a zabila, " křičela a na konci věty se jí hlas zlomil a vytratil se do prázdna. Opět propukla v zoufalý pláč.

Viděl, že ji to mrzí, že lituje, že se utápí v bolesti, ale nic z toho jí nedokázalo omluvit. Přál jí v tu chvíli smrt.
"Byla to tvoje chyba, Payton. A pokud nás někdo uvidí, odneseme to všechny. Tak by to nemusel odnést nikdo." zašeptala Mabel a mu připadalo, že ho někdo trefil něčím hodně ostrým přímo do srdce.
Chlácholil se myšlenkou, že to ve skutečnosti není ona, ale ten někdo zlý v ní. Ale ani to mu moc nepomáhalo.
Nepřestával vrčet a čekal, co s ním chtějí udělat. Pokud ho budou chtít někam odklidit, byl si jistý, že i James, stejně, jako on udělají všechno pro to, aby jim v tom zabránili.
"On dnes večer zemřít neměl." řekla Payton a podívala se na něj. Pohladila ho něžně a láskyplně po tváři. Měla výraz šílence.
"Ale zemřel. Tak ho už nech být a nech nás, abychom se o něj postaraly." vybídla ji Aria.

Payton se na ni znechuceně podívala a zavrtěla mírně hlavou. Cítila pořád bolest, minutu po minutě větší a větší. Jako by jí někdo do zad minutu po minutě zarážel ostrý meč. Pořád to bylo hlubší a hlubší.
Netroufala si pomyslet, jaké to bude až ten meč prorazí přes trup až k srdci. To pomalu pukalo žalem.
To, co cítila byl trest za to, co mu udělala. Věděla ale, že ještě ne pořád dostatečný. Že přijde něco mnohem, mnohem horšího, než bylo tohle.

Mabel už nevěděla, jak sestru přimět, aby to nechala na nich. Aby ho pustila a smířená se svým skutkem odešla. Ale dalo se s tím vůbec smířit?
Na to znala odpověď. Ne. Nikdy se nesmířila s tím, kolik zabila lidí i když to byli lidé se zlými úmysly a černým srdcem, lidi ve kterých nebyla ani špetka dobra. Takové lidi ony poznaly.
Ale sestru ani tak nedokázala pochopit. Nikdy totiž nezabila někoho, koho milovala a upřímně jí naskočila husí kůže, když si představila, že by měla zabít Remuse. Kdyby ho měla jen škrábnout, jen ho praštit. Už tahle představa jí připadala nesnesitelná.
"Payton, už to stačilo. Zbavíme se ho. Musíme." řekla důrazně a udělala krok vpřed. Ale zastavily ji hned dvě věci.
Payton se přikrčila, opět vycenila špičáky a vyčkávala, připravená po ní kdykoliv skočit, jako šelma, divoká kočka bránící své mládě. Hlavně, aby se ho nedotkla.
Někdo děsivě zavrčel. Ozývalo se to z lesa. Střelila tam pohledem, ale nic neviděla. Jen čekala, kdy se na ni vyřítí vlk.
Ale nic se nestalo. Vrčení ale přesto neutichalo a spíše nabíralo na děsu a intenzitě.
Popošla zase o krok zpět a Payton se s klidem vrátila do své původní polohy.

Remus pořád vrčel. James kopytem kopal do stromu. Vlk se podíval na jelena a jelen na vlka. Pak zase oba upřeli pohledy před sebe.

"Neměl zemřít…neměl…" opakovala Payton v intervalech a vypadala jako blázen, který přesvědčuje sám sebe, že je vše v pořádku a přitom sedí v koutě místnosti a je svázán kazajkou.
Její oči vypadaly jako pod vlivem nějaké drogy, tupě zíraly do prázdna. Prázdna, které ji celou pohltilo, proudilo jí v žilách, proplouvalo v v hlavě místo myšlenek.
Jediné, na co reagovala bylo, když se k němu chtěl někdo přiblížit. "Neměl zemřít, neměl zemřít….neměl zemřít…." opakovala bez přestání.
A najednou se v té obrovské prázdnotě, jež zaplňovala její mysl objevila jedna jediná myšlenka.
Podívala se na sestry a v obličeji bylo jasné, co se chystá udělat. Zkřivil se jim obličej strachem.

"Ne, Payton, nedělej to. Prosím!" zašeptala Aria.Kdyby to udělala, nevěděly by, co si bez ní počít, co budou dělat. Jestli to vůbec zvládnou.
"Musím. Neměla jsem právo mu vzít život." řekla jemně utěšujícím hlasem a zase po pohladila po ledové tváři. Ariu ale neutěšila vůbec.
"Payton, ne. Neblázni, " zachraptěla Vannessa a sesunula se znova k zemi. Ale Aria chápala, že ona se už dávno zbláznila. Do něj a udělá všechno proto, aby svou chybu napravila.
"Uvědomuješ si, co vlastně chceš udělat?" zeptala se Mabel. Aria zkřivila obličej bolestí, už nedoufala, že si to sestra rozmyslí. Věděla, že je rozhodnutá a nikdo ji nezastaví.

"Víc, než cokoli jindy. Toužím po tom to udělat." přiznala. Její sestry začaly plakat a i z jejich očí stékaly černé slzy.
Payton se pomalu naklonila nad něj. Dívala se mu přímo do obličeje a pak ho něžně rudými rty políbila na ty jeho a pohladila po slepených vlasech. Užívala si ten poslední polibek.
"Miluji tě, Siriusi.." zamumlala skoro bez dechu a černé vlasy spadaly do jeho obličeje.
Přitiskla dlaně k sobě a namířila je jakoby před sebe. Pak je mírně na vrchní straně uprostřed pootevřela. Vdechla do nich, přitiskla je zase pevně k sobě a přiložila mu ruce k jeho zkřiveným a ledových ústům.
Na spodní straně je mírně pootevřela a viděla, jak malá stříbrná vločka mu pomalu padá do úst.
Usmála se a podívala se na sestry, které úžasem ani nedýchaly. Po tvářích jim sice stékaly slzy, ale byly tak ohromené, že už neplakaly.
"Poproste ho za mě o odpuštění. Sbohem." usmála se a skácela se vedle Siriuse na mokrou zem mrtvá. Obětovala se pro něj. S úsměvem na tváři a chutí jeho rtů na těch svých.
Siriusova hruď se zvedla a on otevřel oči.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama