7. Navždy v nebi

27. prosince 2010 v 21:29 | Angie |  V zajetí melodie (Angie)
V zajetí melodie

Poslední kapitola:-)










Siriovi to všechno připadalo jako krásný sen. Připadalo mu, že skáče po oblacích a směřuje k nebi. Když byl až úplně nahoře, objevila se před ním nádherná stříbrná brána zahalená v oblacích a mlze, která se pomalu otevírala.
Netrpělivě přešlapoval po hustých obláčcích a čekal až se brána úplně otevře a někdo mu pokyne, aby vstoupil.
Jenže když už byla otevřená a nikdo mu nepokynul, rozhodl se, že tam vstoupí sám. Nestačil ale udělat ani krok, sotva zvedl nohu, začala ho nějaká neviditelná síla stahovat upět dolů.
A on nechtěl. Chtěl tam vstoupit, chtěl žít v nebi. S anděly se chtěl dívat z nebe na své přátele, pomáhat jim a chránit je.
Neviditelná síla ho ale stáhla zpět na zem. A najednou pocítil, jak ho cosi donutilo zvednout hruď. Otevřel oči.
Rozhlédl se kolem sebe a to, co uviděl ho bodlo přímo do srdce.
Její dokonalé tělo leželo nehybně těsně vedle něj, hebké havraní vlasy byly rozhozeny po mokré trávě a na tváři měla šťastný úsměv.
"Payton, lásko, " zašeptal a prstem jí přejel po ledové tváři.
Přemítal, co se vlastně všechno stalo. Poslední, co si pamatoval, co si stačil v těch posledních vteřinách života uvědomit bylo, jak ho zabila a co vlastně se sestrami je. A teď tu ležela mrtvá ona.
Došlo mu, co udělala. Došlo mu, že se pro něj obětovala, že mu darovala svůj vlastní život. Nechápal, jak to bylo možné, jak to dokázala, ale věděl, že se to stalo.
Vždyť ona dokázala už tolik věci, co žádná jiná. Dokázala ho přimět, aby se zamiloval.
Ale pro něj byla její oběť zbytečná. Pro něj neměl život bez ní smysl. Z očí mu začaly téct slzy.

James nevěřil tomu, co vidí. On, ani Remus již nebyli zvířaty a opírali se kmen stromu.
James si sundal brýle, očistil je do hábitu, nasadil si je, ale pořád viděl to samé. Vytřeštěně koukal a nebyl schopný jediného slova.
Až po pár sekundách mu došlo, co se vlastně stalo. Ale seběhlo se to tak rychle, že…prostě nebyl schopný tomu uvěřit.
Věděl, že Remus, který stál vedle něj pociťuje stejné překvapení. Nevěděli, jestli se jim to zdá, jestli to není jen jejich zbožné přání, zda náhodou nemají halucinace.
Překvapení se ale mísilo s úlevou a štěstím. Před chvíli plakali smutkem a teď zase měli chuť plakat štěstím. Ta chuť ho ale okamžitě přešla ve chvíli, kdy spatřil Vannessu, ležící na zemi a plačící do trávy.

Mabel už věděla, jaké to je být zamilovaná. Věděla, že i ona by pro Remuse udělala to samé, ale přesto sestřinu smrt nemohla přenést přes srdce.
Možná se sestrami byly zrůdy, ale teď věděly, že nějaké lidské city přeci jen mají. Jak by také ne, když se zamilovaly.
Smutně se dívala na sestřino tělo. Pořád tomu ještě nemohla uvěřit. Před očima stále měla smějící se Payton, která právě svůj život dává milovanému člověku.
Přemýšlela, zda se Payton ulevilo, když se obětovala. Zda to alespoň trochu zmírnilo tu bolest s utrpení, které prožívala. Pokud ano, přála jí to.
Payton tam ležela s úsměvem v bledé tváři. Mabel si tak mohla být jistá, že sebeobětování sestře přineslo jistou útěchu. Ale taky věděla, že si to její sestra nikdy neodpustí.

Připadalo jí to, jako by se na mrtvou Pay dívala snad hodiny. Doopravdy to bylo jen pár sekund.
Vzpomněla si, jaká byla její poslední slova. A najednou postřehla, že Sirius zase žije a trpí stejně, jako ony. Rozhodla splnit sestřino poslední přání, které Payton vyřkla, než se vydala vstříc smrti.
"Siriusi, " zavzlykala Aria a on se prudce otočil. Samotnou ji překvapilo, jak má hluboký hlas a jak z něj jde cítit bolest. Skoro hmatatelná.
Její sestry na ni s trpícím výrazem pohlédly a čekaly, co se mu chystá říct.
"Payton…ona tě prosí o odpuštění." rozplakala se znova. Ztráta sestry pro ni byla nesnesitelná.
Nejprve rodiče, pak sestra. Co strašného ji ještě čeká?
Měla pocit, že nic horšího už nesnese. Že něco horšího ji zabije, že to nezvládne. Proklínala svůj život, proklínala všechno Zlo na světě, trpěla. Trpěla, jako člověk.

Rozlehlé bradavické pozemky najednou prozářilo ostré zlaté světlo a na chvíli to venku vypadalo, jako za slunečného dne.

Vannessa očima pátrala po strůjci toho oslepujícího světla, ale žádného člověka ani nic jiného nenašla.
O to víc byla překvapená, když si všimla, že ono světlo proudí z těla její mrtvé sestry.
Hleděla na sestřino tělo s vyvalenýma očima a čelist jí poklesla. Nechápala, nevěděla, co se to děje, ještě nikdy něco podobného neviděla.
Ale byla tím naprosto uchvácená. Světlo vyzařovalo na všechny strany a ona se divila, jak Sirius může být tak blízko a neoslepne. I ona sama musela přivírat víčka, protože světlo bylo neskutečně ostré.
S očekáváním a vzrušením sledovala, co se bude dít dál. Nevěděla proč, ale začala se usmívat, jako by poznala, že se blíží něco dobrého. Pozitivní energie vycházející ze světla kolem nich vířila jako tornádo.
A to, co se stalo asi po pár vteřinách, kdy světlo prozářilo celé Bradavice se nedalo srovnat s ničím.
Z těla Payton se vznesl nádherný anděl, který je zahrnoval rozzářenými úsměvy. Štěstí z něj jen čišelo a radost andělovi proudila v žilách.
Vannessa se za dokonalého anděla zahleděla a šokem vyjekla. Ten překrásný anděl byla její nejstarší sestra.

Polilo ho obrovské překvapení a ještě větší radost. Začal se na ono dokonalé stvoření zeširoka usmívat.
Poznal ji i přes ty dvě fyzické změny. Na jejích vlasech už nebyla ani stopa havraní barvy, místo toho zářily bíle. Měla dva roztomilé copky a dívala se na něj s láskou, ale i prosíkem a omluvou v jasně modrých, naprosto úchvatných očích.
Byl si jist, že pokud by nyní stál, určitě by se mu podlomila kolena. V těch očích se utápěl. Pokud se mu předtím zdála nadpozemsky krásná, nenacházel teď vhodné slovo. Snad andělsky?
Na zádech měla krásná velká křídla a byla oblečená bíle. Jako pravý anděl. Však ona jím také byla.
Až teď pochopil, že upírka nikdy nebyla její pravá tvář. Pod tou chladnou dokonalou kůží, někdy hluboko uvnitř jí samotné se ukrýval tento nádherný anděl, který jednou prostě musel napovrch.
"Siriusi, " řekla líbezně s úsměvem. "Nemám mnoho času. Chci ti ale říct, že spolu ještě určitě setkáme. Sice to nebude tak brzy, ale jednou ano. Budu tě chránit a dohlížet na tebe. Miluji tě a prosím tě o odpuštění." podívala se na něj a vznášela se nad svým tělem, nad tím vězením, které izolovalo tohoto anděla, tento skvost.

Remus nevěřil tomu, co viděl. Určitě ho šálil zrak! To přece nebylo možné! Ani tady, v tomto světě!
S jakousi úctou se díval na překrásného anděla, jež vystoupil z Paytonina těla a nyní se nad ním vznášel s velkou elegancí.
Anděl se usmíval na všechny strany a když promluvil, podlamovala se kolena a mysl vybízela jít blíž k tomu laskavému hlasu.
Remus i James se nevědomky blížili stále blíž a blíž.
Hlas měl v sobě přitažlivou zvučnost, která jim všem dávala pocit bezpečí, štěstí a radosti.

Aria začínala pochybovat o tom, že tohle všechno je skutečnost. Nebylo přece možné, že by Payton - ne!

"Payton, už jsem ti odpustil." řekl chraplavě Sirius a nespouštěl z anděla oči.
"Ve skutečnosti se nejmenuji Payton. Jmenuji se Eleonora, " usmála se vztáhla ruku, aby ho mohla pohladit po tváři. Pak prudce vzhlédla k obloze a svraštila čelo.
Při jejím doteku pocítil, jak je její kůže horká a neuvěřitelně hebká. Už ani neměla bílou barvu, ale takovou světle oranžovou.
Otočila se k sestrám. "Nemohu vám pomoci z vašeho prokletí." řekla smutně.

Aria pocítila záplavu smutku a zklamání. Měla pocit, myslela si, že jejich sestra ví, jak jim pomoci a udělá všechno proto, aby se netrápily.
Ale pak usoudila, že by to nebylo fér. Smířila se s tím, že se každá bude muset svého prokletí zbavit sama, bez pomoci.
"Ale mohu vám poradit, " dodala po chvíli a v Arii vzplanula malá naděje. Naděje, že zanedlouho už bude konec tomuto prokletí. Že již zanedlouho se jí otevřou brány do nebe.

Mabel poslouchala se zaujetím sestřina slova. Přemítala, zda sestra není něčím zavázána a proto jim nesmí říct, jak dosáhnout osvobození.
Poohlédla se po obou svých sestrách, které stály stejně nehybně a s důvěrou a očekáváním vzhlíželi k sestře, která se nad nimi vznášela.
"Zapamatujte si tato slova: Strach je vaše vysvobození. " usmála se.
Mabel ale nepochopila nic. Netušila, co tím sestra myslí a byla zklamaná.
Eleonora se ale jen usmála a v vzlétla k nebi.

Chvíli se všichni dívali za bílým andělem. Nedokázali od něj odtrhnou oči, byl to pro ně jakýsi nepochopitelný jev.
Když odlétala, pomalu zhasínalo i ono ostré zlaté světlo, které přinášelo štěstí a radost. V nich ale tyto pocity stále přetrvávaly, jakoby už nikdy neměli cítit nic ošklivého, jakoby zařídila jejich štěstí.
Nikdo z nich nesmutnil, nikdo neplakal. Všichni věděli, že Eleonora je šťastná.
Navždy v nebi.
A čeká na ně.
 


Komentáře

1 Ivs Ivs | E-mail | Web | 27. prosince 2010 v 21:31 | Reagovat

super blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama