Epilog

27. prosince 2010 v 21:33 | Angie |  V zajetí melodie (Angie)
V zajetí melodie

A nakonec epilog.
Jen tak pro zajímavost, jak už jsem psala u infa, tuhle povídku mám velmi ráda, je tak nějak jinak napsaná a celkově jiná. Zvláštní. Jsem na sebe skutečně pyšná.








V kouzelnickém světě vždycky, od pradávna, existovalo mnohem větší Zlo, než byl Lord Voldemort a jeho stoupenci. On byl pouze loutkou opravdového Zla, které tam tajně panovalo.
To Zlo byli a tvořili ho nejrůznější démoni a tvorové temnot, kteří zabíjeli a smrt lidí si vychutnávali plnými doušky, jako lahodné víno.
Ale taky zde bylo Dobro. Jej tvořili andělé v čele s Bohem.
Jednou za sto let se rodili v kouzelnické rodině děti, vyvolené děti, které se měly stát anděly ve službách Božích a očistit kouzelnický svět od Zla.
A jednou se narodily čtyři sestry. Lucila, Isabela, Felicitas, Eleonora. Byly nádherné, měly světle oranžovou kůži, krásné modré oči a blonďaté nebo bílé vlasy. Prostě andělé.
Měly být oněmi vyvolenými dětmi, anděly, symbolizující život, stejně tak, jako to udávala počáteční písmena jejich jmen.
Jenže ono Zlo si je našlo dřív, než dospěly, než se mohly stát anděly a bojovat se Zlem. Zlo zabilo jejich rodiče, kteří se z lásky k nim obětovali, ale ani to je nezachránilo od hrůzného prokletí.
Staly se nočními zvířaty, která musela zabíjet jen lidi. Jinak to nešlo. Pokoušely se svého prokletí zbavit, pokoušely se zabít samy sebe, ale nic jim nepomohlo.
Každých deset a pět dní před úplňkem se proměňovaly a zabíjely.
Léta je zužoval strach z démonů, jimiž taky samy byly a bolest při vzpomínkách na rodiče, kteří se obětovali. Jejich oběť však přišla vniveč.
A tak se chtěly pokusit zapomenout, ale ani to nešlo. Staly se někým jiným, staly se zrůdami a slovo život se pro ně stalo nesnesitelným, protože to, co prožívaly se životem nazvat nedalo.
Přestaly se nazývat svými pravými jmény, protože to už nebyly ony, ale někdo jiný v jejich tělech a jejich myslích. Někdo, kdo měl nad nimi nadvládu. Bohužel.
Začaly si říkat Vannessa, Aria, Mabel a Payton. Zkráceně V.A.M.P. nebo-li upírka. Založily si rock-metalovou kapelu a pomocí textů ze sebe dostávaly všechnu bolest a utrpení.
Nikdy se ale nestaly upírkami úplně. Mohli jíst a pít, mohly spát a cítit únavu, určité části těla nebyly studené, mohly plakat. Avšak jen černé slzy, slzy prokletí.
Jediné, co z upírů doopravdy měly byla chuť po krvi, některé části těla studené a hypnotizující pohled. Krásné byly i předtím.
Ale něco se přece jen změnilo. Jejich oči i vlasy zčernaly, kůže zledověla a zbledla.
Častokrát se praly samy se sebou, se svou neovladatelnou chutí po krvi. Uvnitř sebe měly démony, kteří je ovládali. Později však je dokázaly svou kontrolou zahnat do kouta a umlčet.
Netušili jestli jim to nějak pomůže, ale rozhodly se zabíjet jen ty špatné lidi, lidi z kterých sálalo zlo, lidi, kteří měli touhy zabíjet nebo se na to chystali někdy v budoucnosti. Zabíjely lidi, kteří chtěli zabíjet. Nevěděly, jestli to nějak zmírní jejich prokletí, zda-li se to pomůže k jejich vykoupení, ale alespoň ho k něčemu dobrému využily. A tak Zlo zabíjelo Zlo.
Každá z nich se něčeho bála.
Vannessa se jako upírka bála dětí. Děti znamenaly život a ten jim byl bez milosti odebrán. Po smrti rodičů nežily, jen přežívaly. Nenáviděla je, záviděla jim a bála se jich. Protože dítě je i dar Boží.
V Ariiných nejmučivějších představách byla smrt. Děsilo ji, že jednou zemře. Jako jediná se nikdy nepokusila zabít, uvítala i tento způsob života, než smrt. Ironií bylo, že smrt se bála smrti.
Co Mabel vadilo od doby, kdy se stala zvířetem, kromě toho, že je z ní nestvůra a musí zabíjet, bylo světlo. Jako jediná ho nejhůře snášela. Proto se sestrami chodila do škol v zemích, kde vždycky bylo zataženo. Světlo vzbuzovalo naději a tu ona nikdy neměla. Vzbuzovalo i vzpomínky na šťastný slunný domov, proto světlo nenáviděla a bála se ho.
Payton se vždycky bála lásky. Bála se, že se jednou zamiluje. Viděla, ona si nejjasněji pamatovala, co láska k nim udělala s jejich rodiči. Nechtěla to nikdy zažít, nechtěla se zamilovat. Bála se toho.

Děsila se toho, jako čert kříže. Už od rána věděla, že to dneska přijde. Od rána měla ten pocit. Bála se, neskutečně moc se bála.
Na druhou stranu v sobě měla očekávání. James se od ní nehnul celou tu dobu, pomáhal jí překonávat strach a hlavně ji miloval.
A ona milovala jeho. Udělala všechno, co mu viděla na očích. A on chtěl dítě. Dnes, po dlouhých útrpných devíti měsících, mu ho konečně dá.
Ač si to odmítala přiznat, možná se i těšila. Těšila se, až bude šťastný on. O to jí šlo.
Když její nejstarší sestra zemřela a poté jako anděl odletěla do nebe, stačila jim říct jednu větu, která jim měla pomoci z prokletí.
Strach je vaše vysvobození.
To byla sestřina poslední věta a věta, která jí denně zněla v uších. Ani jedna ji ale nedokázala pochopit. Ale Vannessa právě v tento den možná začínala chápat.
Křičela, stahovaly ji bolesti. Držela se postele a mačkala Jamesovu ruku.
"Zlato, dýchej. Už to bude. Jen nepřestávej tlačit." uklidňoval ji a svíral její ruku. Poslechla. Jeho hlas na ni měl obrovské účinky.
Snažila se křik udržet v sobě a tlačila. Snažila se ta urputně, že bolest ani nevnímala. Po několika minutách uvolněně vydechla.
"Je to holčička." usmála se lékouzelnice a podala dítě Vannesse do natažených rukou. Pak odešla.
"Miluju tě, zlato, hrozně moc. Podívej, jak je nádherná! Jak chceš, aby se jmenovala?" pohladil ji James po vlasech a políbil ji na čelo.
"Marion." usmála se Vannessa a chovala dítě v náručí. "Vezmi si ji." řekla Jamesovi, věděla, že to přijde. Že nastala ta chvíle.
Naposledy pohladila svou dceru po tváři, usmála se na Jamese a pak spokojeně zavřela oči.
Zemřela.

James nevěřil tomu, co vidí. Už jednou to viděl, ale ne takto zblízka. Celý pokoj prozářilo světlo a z těla Vannessy vystoupil anděl.
"Vannesso, tys..." zarazil se v půli věty. Nedokázal to říct.
Usmála se. "Už ne Vannessa, ale Lucila, Jamesi." mluvila, zatímco se vznášela v bílých šatech nad postelí a svým tělem
Vlasy měla vyčesané, na nich měla věnec z květin a zády obrovská křídla. Měl pocit, že sní, kdyby to už jednou neviděl. "Nesmutni a starej se o Marion dobře. Tohle je pro mě vysvobození, přej mi to. Překonala jsem svůj strach a je ze mě to, čím jsem měla být. Takto jsem kdysi vypadala, nikoli tak." ukázala na tělo Vannessy. "Miluji vás oba dva, nashledanou."
James nemohl mluvit, úžasem, překvapením a šokem oněměl. Jen se na ni díval a náručí svíral Marion, jejíž oči zářily a nepřestávaly se dívat na Lucilu. A pak zmizela a pokoj ztemněl.

Stála, ještě za tmy před obrovskou bránou, zahalená v černém plášti s kápi. Opírala se o špinavou bílou zeď, která byla kolem dokola starého kostela.
Nejistě nakukovala dovnitř a přála si mít už všechno za sebou. Doufala, že když to udělá, stane se to.
V ruce držela malou sovičku, které na nohu připevňovala dopis. Smutně zírala na malého tvora, držícího v náručí.
Záviděla té sovičce. Věděla, že ta sova ho ještě alespoň jednou v životě uvidí, že bude mít to štěstí. Ona však nikoli.
Pomalu se blížil východ slunce, její čas. Rozevřela dlaň a pustila sovičku ze svého sevření na svobodu. Chvíli se za ní dívala a pak pohlédla ke kostelu.
Zašla až k bráně a chvíli před ní stála. Prohlížela si okolní hřbitov, který byl zanedbávaný, zarostlý plevelem a trávou. Na tomhle místě by nikdo své příbuzné pohřbít nechtěl.
Ale kostel měl v sobě kouzlo. Ač byl zašly a špinavý, hýřil čistotou a světlem.
Pomalu si z hlavy sundala kápi. Slunce ještě nevyšlo, bylo šero. Odepnula knoflík u krku a nechala po sobě plášť spadnout na zem.
V nádherných krémových šatech vešla dovnitř. Štěrkovitou cestičkou se blížila ke dveřím kostela a v ruce svírala malou mističku. Dívala se kolem, ale neviděla živou duši. Však bylo taky brzy.
Stiskla kliku dveří a otevřela. Hlučně zavrzaly, ale pak ztichly. Popošla až k nádobě se svěcenou vodou.
Necítila se tam ani trochu dobře. Od chvíle, kdy na ten pozemek vstoupila se musela překonávat.
Opatrně nabrala do misky svěcenou vodu a dávala si pozor, aby se jí vůbec nedotkla.
Celé její tělo, instinkty, pudy, všechno v ní ji nabádalo k útěku. Ale ona to překonávala. Snažila se myslet na sestřina poslední slova.
Strach je vaše vysvobození.
Strach, když otevírala znova vrzající dveře cítila, to ano. Ale to vysvobození stále ne a ne.
Už začínalo pomalu svítat. Pomocí hůlky se dostala na střechu kostela. S bolestí na srdci hůlku rozlomila na půl na vyhodila do vzduchu. Už ji nebude potřebovat. Doufala v to.
Usadila se na střeše a čekala na slunce. Přemýšlela, kdy její dopis dostane, kdy zjistí, že je mrtvá. Milovala ho a jedinou útěchou pro ni bylo to, že se na něj bude moct dívat z nebe a chránit ho.
První paprsky ji začaly pálit do obličeje.Instinktivně zavřela oči. Zasténala.
Měla pocit, že to nedokáže, nenáviděla světlo. A když někdo něco nenávidí, podvědomě se toho bojí. A ona se bála i vědomě.
Sáhla po misce a část obsahu upila. Její ďábelská část zakřičela bolestí, kterou ventilovala ven skrz její hrdlo. Krásná černovlasá upírka upínala oči k nebi a ozařovala ji vycházející slunce. Křičela, doslova vřískala, tělo se jí třáslo, zmítala sebou až nakonec padla na kolena a vydávala skoro zvířecí zvuky. Zvuky bolesti a utrpení. Připadala jí, že je v ohni, že ji pohltily plameny. Silou vůle se přinutila znovu postavit. A opět křičela k nebi.
Nemohl ji však nikdo slyšet, ne na takto opuštěném hřbitově.
Zavrávorala a upadla znova na střechu. I přes tu nesnesitelnou bolest se znova postavila a se znova chopila misky. A tentokrát na sebe zbytek vody vylila.
Ostrý výkřik bolesti se rozléhal po celém hřbitově. Byla zesláblá a nedokázala se orientovat, její smysly umíraly bolestí.
Nešťastně škobrtla a upadla na hrot malé věžičky na kostelu. Probodl ji přímo v místě, kde měla srdce.
Tak skončila její bolest.

Kdyby někdo procházel kolem ošuntělého kostela, myslel by si, že vidí nějaký zázrak.
Oblohu prosvítilo zlaté výrazné s ostré světlo, do kterého se nedalo dívat moc dlouho.
Nad střechou se vznášelo cosi s velkými bílými křídly, zlatými vlasy a zahalené to mělo pouze trup. Byl to anděl.
Isabela vzala své bývalé, Mabelino, tělo ze špičatého a ostrého hrotu. Nikde nebyla ani stopa po krvi, všude bylo čisto.
Pomalu se s ním snesla na zem a položila ho volnou trávu pod obrovský dub za kostelem, pod nímž byl stín.
V zarostlé trávě posbírala květiny a poté jimi poházela tělo Mabel.
Hned nato se vznesla a odletěla do nebe za svými sestrami, aby se mohla stát ochránkyní světla, které jí dalo svobodu.
Hned nato zlaté světlo zmizelo a nahradilo jej již vyšlé slunce.

Procházela se po ulici a dívala se kolem sebe. Viděla ženu se třemi malými dětmi, jak přechází přes ulici.
Najednou ze zatáčky vyletělo auto. Všechno se stalo v několika vteřinách.
Žena odžduchla děti na chodník, ale sama už nestačila utéct a auto ji srazilo.
Řidič ani nezastavoval a jel dál, jeho strach byl příliš velký.
A Aria pocítila přítomnost přicházející smrti. Dívala se na plačící děti a z dětí na umírající ženu.
Děti se seběhly k ženě a držely ji za ruce. Plakaly. Chápaly, co se děje.
Aria věděla, že pro ženu přichází smrt a začala se bát.
Vynořily se jí vzpomínky na smrt vlastních rodičů. Lítostivě se dívala na děti, nechtěla, aby přišli o matku. Aby se cítili stejně, jako kdysi ina a její sestry.
Rychlým krokem přešla k ženě a poklekla k ní.
Žena se na ni nedívala s prosíkem, ona se se smrtí smířila. A to Ariu zaráželo. Ona, ta obyčejná lidská žena se smrti nebála.
Jediný strach, který ženě v očích našla, byl strach o děti. Ne o svůj život. Aria se chtěla ochránit děti, ale věděla, že jedinou ochranu, kterou jim může dát, je jejich máma a její láska. To byla ta největší ochrana na světě. Rozhodla se překonat svůj strach.
"Vy máte důvod, proč žít. Já ne." řekla a udělala to samé, co uviděla u nejstarší sestry, která umírala pro lásku. Spojila dlaně a vdechla. Cítila agónii a prázdnotu ve svém těle. Uklidňovala se slovy své nejstarší sestry:
Strach je vaše vysvobození.
Pak dlaně rozevřela nad ženinými ústy. Věděla, co za necelou sekundu přijde. Věděla, že zemře. Viděla smrt, jak jí podáví ruku, jak se k ní natahuje…a vůbec to nebyla ta kostra s kosou a kápí, které se tak bála a která ji v jejích představách doháněla k šílenství.
Smrt byla krásná, vlídná a osvobozující nádherná žena s dlouhými zlatými šaty a kaštanovými vlasy, dlouhými až na zem. Usmívala se na Ariu a pobízela ji, ať jde blíž, že jí neublíží. Ale pomůže.
Aria se bála, že ucítí bolest a muka, ale nic z toho nenastalo. Smrt byla mírumilovná, jemně ji chytila za ruku a nechala ji zemřít v poklidu. Odvedla si Ariu na svůj onen svět.
Z těla černovlasé dívky vyrazilo světlo. Oslepující, ostré, zlaté světlo, které prozářilo i několik ulic dál.
Pomalu se z těla začalo vznášet něco bílého, velkého a s křídly. Byl to anděl se stříbrošedými vlasy a usmíval se.

Felicitas dosáhla vysvobození z prokletí. Nový pocit ji naplňoval  Usmála se na děti i na ženu. Dívali se na ni s obrovskou úctou. Věděla to, aniž by jí to někdo řekl. Cítila to z těch dětí. Promluvila k ohromené ženě.
"Tvé děti jsou vyvolené. Až dorostou, stanou se anděly a očistí svět od Zla. Po celou dobu, kdy budu žít jim poskytnu ochranu. Zlo se k nim nebude moci přiblížit. A já jako anděl budu žít věčně." usmála se. "Ale vychovávej je v dobré víře, nesmí nikdy pochybovat o odpouštění a Bohu. Musí věřit v zázraky, oni sami jimi jsou." dokončila a za pohasínajícího zlatého světla odlétla do nebe, tam, kde vždycky se sestrami patřila.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama