Kapitola čtrnáctá: Doušek randícího vzduchu

20. prosince 2010 v 19:19 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola čtrnáctá: Doušek randícího vzduchu


Klid! Klid! Říkala jsem si v duchu, zatímco holky jančily po pokoji. Lily, která vlastně jančit nemusela, protože nikam s nikým nešla, jančila, protože mi vybírala oblečení. Takže jsem nemusela jančit já, ale myslím, že bych stejně nejančila.
"Co kdyby sis vzala toto." Ukázala mi Lily nějaké tričko.
"Už jsem ti říkala, Lily, že je mi absolutně jedno, v čem půjdu… Nejde přece o to, abych se mu líbila." Protočila jsem oči, už jsem jí to opakovala snad po sté.
"A já ti říkala, že na rande musíš jít hezky oblečená."
"V Kruvalu, se důraz na oblečení dával jen tehdy, když jsi měla velký zájem se tomu druhému co nejvíc dostat pod kůži."
"U nás se velký zájem projevuje tak, že přijmeš jeho nabídku na rande." Zamračila se na mě a ukázala mi dvě trička. Vybrala jsem si červený rolák.
"Hele, nechceš jít, doufám v kalhotách, že ne?" Optala se mě.
"Jasně že chci." Přisadila jsem si ještě a pro změnu jsem se na ni zamračila já.
"Nemůžeš jít v-"
"Lily! Obléct se ještě umím sama." Odsekla jsem, sebrala jsem ji z ruky rolák, pak ještě rifle a spodní prádlo a zapadla jsem do koupelny.
Že já to neodřekla. Mumlala jsem si v duchu a rvala se do kalhot. Sirius by si to určitě nějak zařídil. Jsem pitomá!

/\/\/\
\/\/\/

Bylo nejméně půl hodiny po stanoveném termínu a já začínal uvažovat o tom, že by vlastně nemusela přijít. Ani mě to nenapadlo. Až teď. Tu možnost jsem bravurně neviděl a nemyslel na ni. Ale teď se mi jevila pravděpodobnější, než ta, že by přišla. Když už jsem si chtěl vynadat do pitomců, objevila se na schodišti, po boku měla Lily a vedle ní byla ještě Jane. Ta se ale hned vytratila, Lily taky a najednou tu přede mnou stála, ne zrovna usmívající se, Kellee. Musím uznat, že tak naparáděná ještě nebyla. No, bylo to asi proto, že jsem ji nikdy neviděl v ničem jiném než v uniformě, nebo v riflích a tričku.
Počkat… ona byla jen v riflích a tričku! Měl jsem zamlženou mysl a nemohl jsem nad tím dostatečně popřemýšlet, ale stejně mi to trvalo nějakou dobu, než jsem si to uvědomil. A za tu dobu, tu už znuděně přešlapovala a čekala, co bude.
"Jdeme?" To bylo fakt chytré, nechávat ji tu stát…
"Doufám." Zamumlala a pohnula se směrem k východu. Přehodila si před ramena kabát a vyrazila do chladného počasí.
"Jak se dneska máš?" Zeptal jsem se. Neměl jsem ponětí o čem se s ní bavit. Působila tak nepřístupně, že jsem se bál zeptat i na diplomatickou otázku o počasí.
"Fajn." Odpověděla a zase mlčela. Bylo to hrozné!
A hodiny plynuly.

James ve mně vkládal příliš velké naděje, nebo lépe řečeno, příliš mi věřil. Bylo to, to nejhorší, a zároveň nejlepší rande, které jsem kdy měl. Nejhorší: Moc jsme nemluvili, nebo spíš, nemluvili jsme vůbec. Nejlepší: Bylo s ní.
Nejlepší jeho část byla, když jsme si sedli ke třem košťatům a k nám si přisedla Jane se svým partnerem. James by ji asi zabil, kdyby viděl, s kým se tahá. Neměl ho moc rád. Nebylo se co divit, když to byl jeho protivník. Mrzimorský chytač Marc Harvy. Nicméně, já jim musel být vděčný, protože to bylo poprvé za celou dobu, co se Kel usmála. Ať to bylo upřímné, jak chtělo. Byl to divný den!

/\/\/\
\/\/\/

Ne, že bych byla na mnoho schůzkách, a byla bych přes ně nějaký odborník, ale byl to děs. On si to sice užíval, poznala jsem to podle toho, jak se nesl, ale já měla pocit, jako by mě pohřbili zaživa. Neměnný stav, až do vyčerpání vzduchu a sil. Každičkou sekundu jsem si pro sebe musela mumlat nějaké věty, abych se nezbláznila.
Připadala jsem si vedle něj, jako ve skleněné rakvi, ve které si mě nese jako trofej celou vesnicí, takže se na nás všichni otáčejí. Nechápala jsem, co tady dělám.
Sirius mě odvedl ke Třem košťatům, tak se říkalo místní hospodě. Udivovalo mě, že do ní pouštěli i nezletilé. Třeťáci tady vesele pobíhali, a popíjeli máslový ležák. To by se u nás neprosadilo ani u studentů zletilých, avšak stále studentů…
Zastyděla jsem se, když jsem si uvědomila, co jsem řekla. U nás? Ne… už není žádné u nás.
Sedli jsme si k jednomu stolku a on objednal dva ležáky. Do svého si přimíchal trochu zázvoru a usrkával. Zrovna se mě ptal na esej do lektvarů, když si k nám přisedla Jane se svým klukem. (Ještě bych dodala, že téma školy se pro rande moc nehodí, zvlášť téma domácích úkolů… Už to mi bylo divné, když je Sirius takový profík přes holky, a tohle neví.) No ale přisedla si k nám Jane. Trochu mě to překvapilo, protože se z naší dvojičky stalo najednou dvojité rande a mě to připadalo divné do té míry, že jsem se musela potichu chechtat. Byla jsem zvědavá, s kým nakonec Jane šla. Bylo mi jasné, že ten, kterého mi ukazovala včera, to nebyl, takže to musel být ten druhý. Jména jsem samozřejmě už dávno nevěděla. Vím, že se jmenoval nějak na H, ale jistá jsem si nebyla.
Naštěstí, když k nám s Jane přišli, nám ho Jane představila.
"Čaute lidi," začala. Už to oslovení mi připadalo divné. Ona Siriuse nijak nemusela. Je pravda, že se jí líbil, ale stejně jako Lily ho neměla zrovna v lásce. A stejně jako já, samozřejmě.
"Tohle je Marc Harvy. Nejlepší chytač, jakého Mrzimor kdy měl." Zanotovala. To bylo trochu trapné, když se nikdo nezasmál. Ale já jsem se usmála, abych ji ulehčila. A pak jsem se na Marca podívala.
Myslím, že bylo dost nápadné, že jsem na něho tak dlouho zírala. Ale nikdo se netvářil podezřele, tak jsem to brzo pustila z hlavy.
Byl tak podobný Simonovi! Jane mi o těch očích nekecala. Úplně mu splývaly se zornicemi. Stejně jako Simonovi. Dokonce ty vlasy měl jako by byl jeho klon. Ach bože!
Nic takového mi tady opravdu nechybělo. Přála jsem si, zapomenou na všechno, i na všechny. Věděla jsem, že to tak úplně nepůjde, ale myslela jsem si, že tady aspoň nebude nic, co by mi Kruval připomínalo. Jenže nejdřív se objevil sám Denis, a teď? Teď, když jsem se se ho konečně zbavila, objeví se tu najednou kluk, který je tak podobný mému bývalému nejlepšímu příteli.

Simon. Simon byl kluk, kterého jsem znala snad od mého narození. Byl to můj nejlepší kamarád a tak jako já nastoupil do Kruvalu. Byl to ten nejlepší přítel, kterého byste si mohli přát. Nejlepší přítel, za dobu mého dětství a já si byla jistá, že by byl i nejlepším manželem za dobu mé dospělosti. Kdyby žil.
Oba jsme věděli a často jsme o tom spolu mluvívali, že není přirozené, aby se kluk s holkou tak přátelil. Tak moc, že není přirozené, že já nemám kamarádku a on nemá kamaráda. Vždycky jsme si vystačili sami. A taky jsme oba věděli, že až bude normální žít spolu, až budeme dospělí, že se vezmeme. Věděli jsme, že není slušné o tom vážně uvažovat, když jsme ještě malé děti, a tak jsme rozvážně čekali. Nikdy jsme si nebyli doopravdy jistí, kde je ta hranice, a nikdy jsme si ji nestanovili. Ale když se náš věk přehoupnul přes čtrnáct let, něco se změnilo. Tušili jsme, že se budeme měnit a měnili jsme se, jenže něco se změnilo proti našim plánům. Simon onemocněl. Musel odjet do nemocnice a strávil tam přibližně půl roku. Měl něco se srdcem, ani lékouzelníci nevěděli co. Když se vrátil, aby dohnal školu, musel držet přísný denní režim a hlídat se, nesportovat ani se nijak jinak nezatěžovat. Ani psychicky ne. Samozřejmě jsem ho v nemocnici často navštěvovala a pak když přijel, zase jsme spolu trávili většinu času, ale bylo to jiné. Pořád jsme museli dávat pozor, aby se nenamohl a tomu Denis nijak neulehčoval. Simon trpěl, když viděl, že mi nemůže nijak pomoct a i přes svou chorobu zasáhnul. Nemohla jsem ho zastavit. Byl o tolik silnější než já a já si na jeho sílu ještě nezvykla. Viděla jsem ho tak často, že mi nepřipadalo, že by se nějak změnil. Ano, byl stále hezčí a hezčí, ale jeho schopnosti se mi zdály pořád stejné. A tak zasáhnul. Nikdy jsem nezjistila, co se přesně stalo, ale výsledek byl, že Simon dostal infarkt a skončil na vozíčku. Kouzelníci umějí sice hojit rány, léčit zlomeniny a napravovat uřknutí. Ale ochrnutí napravit nedokážou. Jeho rodiče si ho z Kruvalu hned ten den odvezli do nemocnice. Mě zakázali ho navštěvovat a po skončení školního roku, když už byl Simon doma, i tam. Nejméně půl roku jsem ho neviděla. Vůbec. Byla to ta doba, kdy se začínalo něco dít s mou matkou, a já cítila, jak se to na mě sype. Před začátkem pátého ročníku jsem zašla k Simonovým rodičům, chodila jsem tam každý den, a pokaždé mi nikdo neotevřel, ale dnes mi otevřel Simonův otec. Byl dost překvapený, když mě tam viděl. Čekal, jak jsem se později dozvěděla, na opraváře trubek. Když už mi otevřel, už bylo pozdě. Vběhla jsem do domu, až do Simonova pokoje. Seděl na vozíčku u stolu a psal. Vedle jeho pravé ruky se vršily dopisní obálky a čisté papíry a vedle jeho levé ruky obojí dohromady, již zabalené. Když si mě všimnul, dlouhou dobu nic neříkal, ale pak se na mě usmál a rozevřel náruč. Dlouhou dobu jsem brečela, než mi došly slzy. Myslela jsem, že teď když už jsme se zase viděli, se všechno zase spraví. Budeme si psát a o prázdninách se zase uvidíme a naše plány, seč trochu komplikovanější, se znovu obnoví. Kdyby nebylo jeho matky. Řekl mi, že mi chtěl napsat. Ta kopa dopisů, které měl po celém stole, byly pro mě. Jenže jeho matka mu zabavila sovu a odpojila jeho krb od netaxové sítě, takže se semnou nemohl nijak spojit. Mudlovskou poštovní síť taky nemohl využívat, protože nebylo, jak by si obstaral známky. Jediné, co mu jeho matka ochotně poskytla, byly papíry a obálky. Takže mi psal, i když věděl, že si to nepřečtu. Jak mi taky řekl, byl přesvědčený, že se to ke mně jednou nějak dostane. Jeho matka ho uvěznila v bezpečném neprodyšném světě a nikomu, včetně mě, nedovolila vejít. Nebylo, jak bychom to porušili. Pak mě jeho rodiče od něho odtrhli a to bylo naposledy, co jsem ho viděla.
Jeho matka, paní Danielsová, se prý později spolčila s Richovými. Říkám prý, protože mi to nikdy nikdo nepotvrdil, ani nevyvrátil. Spolčila se s nimi i přes to, že jim jejich syn zmrzačil syna. Myslela si, že za jeho postižení můžu já. A já ji v tom mohla jen utvrdit. A pak tu bylo ještě jedno prý. Jedno zásadní prý. Po tom co Simon slyšel, co jeho matka udělala, za doprovodu jeho otce, si PRÝ vzal život. Všechno to jsou nepotvrzené důkazy. Slyšela jsem to od matčiny sestry, ještě slečny Richové. Byla u nás jednou na obědě, i přes svou a naši nechuť dodržovala s matkou styky. Cituji: "Divím se, že naše švagrová, drahá Georgiana, se s paní Danielsovou tak přátelí. Je to stejná krvezrádkyně, jako ty drahá. Vůbec se nedivím tomu jejímu synáčkovi, že se na to už nemohl koukat. Paní Danielsová je prý z toho velmi špatná." Matka se na mě s obavou v očích otočila, ale já dělala, že ji nevidím. Vstala jsem a odešla do svého pokoje. Všichni, Bella, Cissa i Denis občas mluvili o Simonovi v přítomném čase, jako by se nic nestalo. A tak tady byla ještě malá naděje, protože nedávalo logiku, aby mi říkali, že žije, když nežil. Ublížilo by mi víc, kdyby mi pořád dokola opakovali, že nežije, než když mě ukolébávají v tomto sladkém nevědomí.

A tak, když jsem toho Marca Harvyho prvně uviděla, nebyla jsem si jistá, jestli mám zdrhnout, aby mě mé pocity neprozradily, nebo se s nimi porvat a nést pak případné následky. Nakonec jsem zůstala, ale myslím, že mé vnitřní napětí bylo tak silné, že ho nemohli nepřehlédnout.
Snažila jsem se tvářit normálně a normálně reagovat. A tak jsem k Jane povytáhla obočí. Ta se jen usmála a pokrčila rameny. Jako by říkala: Coby?
Pak se začali o něčem bavit a já jsem jen nepřítomně hleděla na Marca a vzpomínky na Simona mi vířily hlavou jako zblázněné a pominuté. Hleděla jsem na něj se směsicí bolesti a radosti. Bolest myslím, že nemusím vysvětlovat. Spíš tu radost bych měla. Byla jsem ráda, že opět vidím Simonovu tvář s jen pár drobnými obměnami. Marc měl o něco hustší obočí a vystouplejší lícní kosti, jinak to byl ale celý Simon. Bylo těžké se pak vzpamatovat a vrátit se do reality. Když jsme, jako skupinka, se vraceli do Bradavic, a když jsme se zase rozdělili na dvojičky.

/\/\/\
\/\/\/

Zastavili jsme se pod schodištěm do ložnic, venku už se stmívalo a já si nebyl jistý co říct.
"Tak dobrou noc, díky že si šla."
"Dobrou noc, Siriusi." Přikývla, otočila se a pomalu kráčela po schodech nahoru do své ložnice. Sevřelo se mi srdce. Řekla to tak nevědomě a smutně, že mi připadalo, jako by tady semnou ani nebyla.
 


Komentáře

1 KimS KimS | Web | 20. prosince 2010 v 19:21 | Reagovat

Super :)

2 ♥ Toclík s.r.o. ♥ ♥ Toclík s.r.o. ♥ | Web | 20. prosince 2010 v 19:23 | Reagovat

good :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama