Kapitola čtvrtá: Hvězda

20. prosince 2010 v 19:14 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola čtvrtá: Hvězda


První hodinu v úterý jsme měli bylinkářství s Havraspárem ve skleníku číslo sedm. Svítilo slunce a osvětlovalo školní pozemky jasným světlem. Každý lístek trávy se lesknul, jak na něm zůstala ranní rosa. Jezero vypadalo jako jednolité zrcadlo a stromy se vlnily v mírném vánku. Léto končilo.
Šla jsem v houfu Nebelvírských studentů šestého ročníku a snažila se být nenápadná. Dnes jsem cítila, že mě zoufalost nepřepadne. Necítila jsem se zoufalá. Spíše melancholicky podrážděná. Každý, kdo včera neviděl scénu s Denisem Richem a mnou ji znal už do detailů. A každou chvíli se na mě někdo otočil. Bylo to vážně nepříjemné. Ošívala jsem se a s nadějí, že těm pohledům uniknu, jsem vpadla do skleníku číslo sedm jako první. Neunikla jsem jim.
Nebelvír přišel až po Havraspáru, takže se všechny pohledy v místnosti zabodly nejprve do mě. Moc jsem si tím opravdu nepomohla.
Profesorka, co učila bylinkářství, se jmenovala Seelerová. Byla to mladá, štíhlá, plošší žena v ušpiněném hábitu a rukavicích z dračí kůže. Energicky vysvětlovala postup práce a rozdala nám chránicí brýle. Já jsem si zase energicky jako první vzala ty jedny z mála černých. Abych si nemusela s rozpaky připevňovat brýle žluté.
Hodina byla úmorná. Do skleníku pařilo slunce, až jsem měla pocit, že dostanu úpal. Byla jsem ráda, když jsem po hodině a půl směla opustit vydýchaný skleník. Kapičky vody se už začaly srážet na skleněných tabulkách.
Vyrazila jsem na hodinu péči o kouzelné tvory. Jediný, kdo měl stejnou hodinu, byla menší brunetka. Byla nadšená do každého tvora, co nám profesor ukazoval. Vlastně všichni byli nadšeni. Třída se skládala ze směsi všech studentů za všech kolejí, kteří měli o kouzelné tvory zájem. Já jsem zájem o kouzelné tvory neměla, ale bylo to lepší, než věštění z run. Ačkoli jsem byla čarodějka, věštění jsem nevěřila. Smutně jsem se usmála, když jsem si vzpomněla na svůj oblíbený mudlovský film The Matrix. Kde hlavní postava Neo nevěřil v osud: Nelíbí se mi představa, že nemůžu ovlivnit svůj život. Tak nějak bych formulovala svou antipatii k Jasnovidectví, čtení run, nebo jiné tomu podobné disciplíny.
Tak jsem přetrpěla i tu hodinu na čerstvém vzduchu. Po Kouzelných tvorech jsme měli dvouhodinovku kouzelných formulí. Společnou se Zmijozelem. Nejdříve jsem volně přemýšlela o tom, že se někam vypařím, ale pak jsem se tomu sama zasmála. Všichni na to čekají… a na just tam půjdu.
A opravdu, všichni těkali pohledem ze mě na Denise. Na Kruvalu to nevědělo tolik lidí a když už to někdo věděl, předváděl opak. Bylo těžké to ignorovat, když si všichni šuškali.
Kratiknot otevřel dveře a všichni napochodovali dovnitř. Sedla jsem si co nejvíce do zadu, ale byla to chyba. Nezastavilo to nikoho, aby se neustavičně otáčel. Hlavně ne Denise.
Šklebil se na mě celou hodinu, co jsme brali teorii. Snažila jsem se vůbec nedívat na tabuli. Jen do sešitu a poslouchat výklad. Jenže po hodině teorie následovala hodina praxe. Kratiknot odsunul lavice s židlemi stranou a každému z nás rozdal polštář. Měli jsme ho nechat zmizet a přinutit ho objevit se někde jinde. Ten týpek, kterému jsem včera nechtěně zasedla místo, nechal přistát svůj polštář na dmoucím se dekoltu jedné upištěné blondýny. Její pisklavý chichot se nesl celou třídou. Převrátila jsem oči a přesouvala svůj polštář z jednoho konce lavice na druhý. Přede mnou přistál světlomodrý polštář, na kterém byla fixem napsaná věta: Co bys řekla tomu, se někam projít? Idiot, odfrkla jsem si. Jeho písmo bych poznala snad všude. Nikdo neměl horší škrabopis, než on.
Schválně jsem nechala jeho polštář zmizet a pak ho už nenechala objevit se. Kratiknot zuřil. Nepocítila jsem takové uspokojení, jak bych chtěla.
Oběd mi nechutnal. Překvapivě. Měla jsem chuť na palačinku s marmeládou, ale najednou mi přišla příliš moc mastná, spálená. S nechutí jsem spolkla sousto a zapila to džusem.
Dobře, palačinku ne. Snažila jsem se sníst alespoň trochu zelného salátu, ale ten byl zase příliš kyselý. Vzdala jsem naději, že se dneska najím a snažila se alespoň do svého těla dostat co nejvíce vody.
Před hodinou obrany proti černé magii jsem si odskočila na toalety. Možná jsem to s tou vodou krapet přehnala. Když jsem vycházela z toalet, bylo na chodbě až nezvykle ticho. Zvláštní, byla jsem si jistá, že ještě nezvonilo. Rychle jsem vyběhla schody nahoru, kde, jak jsem nesprávně tušila, byla učebna obrany a zmateně se zastavila.

/\/\/\
\/\/\/

Viděl jsem, jak vešla do umýváren, a rozhodnul jsem se počkat. Pořád nešla. Ozvalo se slabé zvonění, pak zapraskání a zvonek v chodbě se utrhnul ze zdi a s řinkotem spadnul na zem. Rychle jsem se rozhlédnul, jestli někdo v chodbě není, ještě by to na mě mohli hodit. Rychle jsem vystřelil po schodech nahoru. Byla to nejbližší cesta k učebně. Ale přesto jsem to nemohl stihnout. Profesor House chodil vždy na čas. Ozvaly se za mnou kroky. Překvapeně jsem se otočil. Nikdo nemohl kolem mě projít, a přesto dole v chodbě před umývárnami nikdo nebyl. Hodlerová, tak přece…
No, alespoň se ji konečně můžu zeptat, jinak se mi zázračně úspěšně vyhýbala.
"A hele, slečna zasedávající místa." Snažil jsem se, abych ji nevystrašil. To co ji udělal ten Zmijozelák bylo hrozné, musela být hrozně vystrašená… Ale ona byla jako v ten první den.
Nejprve se zastavila nad schodištěm, ale pak se znovu, rychleji rozešla. Vypadala, jako by chtěla pronést nějakou děsivě vtipnou poznámku, ale nakonec se tomu jen sama zasmála. Divné…
"Copak, nenarostl ti jazyk?" Když se podruhé jen zasmála, přestal jsem se snažit být vtipný a přešel jsem rovnou k věci.
"Hele, můžu se tě na něco zeptat?" Nic neříkala, bral jsem to jako ano. "K čemu potřebuješ Pohodový odvar? Mě připadáš naprosto v pohodě. I po tom, co tě Rich osahával…" Dočkal jsem se opět jen pobaveného smíchu, který ale okamžitě vyprchal a ona byla opět vážná. Nevyznal jsem se v ní.
"Třeba právě kvůli tomu odvaru jsem v takové pohodě, víš?" To už se opět smála. Docela dobře se bavila. Byla vždy pár kroků napřed, nemohl jsem ji vidět do obličeje, neměl jsem ponětí, jak to myslela. Možná opravdu brala lektvary na pohodovou náladu. Připadalo mi to trochu šílené. Jako bych si bral prášky na to, abych vycházel se svou matkou.
"Hele, ale jaks mohla vědět, že ho budeš potřebovat? Ten odvar sis přece vzala ještě předtím, ne?" Byla v naprosté pohodě. Opravdu jsem to nechápal. Brala všechno jako samozřejmost. Nic nevysvětlila, a když už, nebyl jsem si jistý, jestli si nedělá srandu… Frustrující.
"Jak si tím můžeš být tak jistý? Jsi snad jasnovid?" A to se rozesmála znovu. Teď už vážně a vydrželo jí to celkem dlouho. Až teď jsem si všiml, že bloudí. A já se táhnu za ní. Absolutně jsem nedával pozor na cestu a byli jsme teď ještě dál než předtím.
"Jdeme špatně." Vyhrkl jsem dříve, než mohla udělat další krok a tím nás ještě dál zdržet.
"Je od tebe hezké, že sis všimnul." Obrátila se na podpatku a poprvé po celé době, jsem viděl, jak se tváří. Byla roztěkaná, roztržitá a vážná, už zase. Byl jsem opět naprosto ohromený, ještě před chvílí se smála a teď zase jako by na ni měl vyskočit medvěd. Opět zrychlila na druhou stranu. Doběhl jsem ji a teď už se snažil vnímat cestu.
Dobře, řekl jsem si. Už se nebudu zabývat jejím chováním, asi bych na to stejně nikdy nepřišel a zabere to více času než všechno, co jsem doposavad dělal. Konec.

/\/\/\
\/\/\/

V naprostém mlčení, z obou stran, jsme došli k učebně obrany. Myslím, že v jeho případě to bylo mlčení i myšlenkové. Unikl mi úsměv.
Nebyla jsem zoufalá, smála jsem se doopravdy. Byl tak zábavný, když se snažil přijít na některé nepochopitelné složky mého života. Na kterých vlastně všechno stálo. Na základy.
Neříkám, že můj život stojí na mé sbírce lektvarů, ale k mému životu neodmyslitelně patři. Tak jako k mému životu zjevně patří i Denis. A na něm, jak sem říkala, vždy všechno stojí. Moje první rozhodnutí, pamatujete?
Vešla jsem do třídy jako první, nasadila jsem omluvnou masku. A snažila se zjistit, jestli učitel vypadá přísně, nebo je to takový profesor, jako třeba Binns.
Kdybych profesora na Obranu proti černé magii měla srovnávat s ostatními, tak byl stejně energický, jako profesorka Seelerová, stejně mladý. Snažil se upoutat pozornost studentů stejně, jako Křiklan, ale byl úspěšnější. A byl jako jediný ze všech tolerantní. Když jsem k němu přišla, abych se omluvila, že jsem zabloudila, hned mě poslal na místo bez dalšího vyptávání, zatímco toho týpka nechal stát v lavici a nakonec ho posadil s trestným úkolem.
Oslovoval ho jménem Sirius. Neobvyklé jméno.
Byla to jediná dvouhodinovka, kde jsme měli celé dvě hodiny praxi. Jak jsem vytušila, co druhou hodinu byla teorie a na tu jsme potřebovali knihy. Na praxi, se kterou se teorie střídala, jsme knihy nepotřebovali. Samozřejmě, jako jediná jsem tu knihu opět měla.
V této hodině a půl jsme cvičili to, co jsme se naučili minulý rok. Což byl seznam kouzel a pak jejich neverbální použití. Docela mi to šlo. Obranu jsme měli spojenou se Zmijozelem, nečekaně.
Opět jsem se mu snažila vyhýbat, ale nešlo to tak dobře, jak bych chtěla. Měli jsme se rozdělit do dvojic a pak se jeden z dvojice postavil na jednu stranu třídy a druhý naproti. No a Denis se bez rozpaků postavil vedle mě do řady. Do dvojice jsem dostala právě tu Brunetku, která semnou šla na kouzelné tvory. Jmenovala se Hazel.
Celou hodinu do mě "nechtěně" narážel bokem. Nakonec jsem Hazel požádala, jestli bychom nemohly jít jinam. A tak jsme se posunuly na konec třídy, daleko od něj. Pak už jsem se mohla konečně soustředit.
Když hodina skončila, spousta studentů už šla rovnou na večeři. Šla jsem s nimi, ale někdo mě odchytil dříve, než jsem vkročila do jídelny. Zjistila jsem, že se tomu říká Velká síň.
Byla to Narcissa Blacková. Poznala jsem ji a vyškubla jí loket.
"Kellee, já nevěděla, že se stěhuješ." Hrála to dobře, jasně, nevěděla to, i když s Denisem byla celé prázdniny a on se ji o tom jakoby mimochodem vůbec nezmínil. Strč si to někam.
"Nepovídej, s Denisem jste se pohádali?" Na tu jejich rodinu jsem byla alergická.
"Proč bychom se měli hádat?" Nechápala, Cissa, byla trochu pomalejší, ale když ji to došlo, nikdy to nedala najevo.
"Chtěla si mi něco?" Načala jsem jiné téma.
"No jasně, tento víkend pořádáme oslavu, nechtěla by ses přidat?" Nechceš se přidat? Bude to super! V baráku plném Smrtijedů, a Denisupodobných úchylů. Jasně, bude to úžasné!
"Co oslavujete, snad vám nezemřel tatík?" Ale já chtěla, aby se naštvala. Aby ji došlo, že si z ní utahuju.
"Vtipné… tak co?" Bože… Chci ji jednu vrazit.
Nuceně jsem se usmála. "Vyřiď svému pánovi všeho tvorstva, že ať oslavujete třeba znovuotevření Pandořiny skříňky, v životě už do toho vašeho paláce idiotů a nafešákovaných bořičů mýtů nevstoupím ani, kdyby mě potom osprchovali v desinfekci." A hrdě vstoupila do Velké síně. Pěsti jsem měla zatnuté zlostí tak, že mi až šly vidět bílé klouby.
Sedla jsem si na lavici a zlostí jsem drtila zuby, bylo mi jasné, že nic nesním. Zaprvé: Přes ty zuby bych to stejně nedostala. Zadruhé: Všechno, i vlastní jazyk mi zhořknul.
"Jasně, pojď, užijeme si společný víkend. Bude to super. Zatáhneme tě do kouta, uděláme z tebe Smrtijedku. Znásilníme tě, pošleme domů v balicím papíru a navrch přilepíme mašli." Mrmlala jsem si zlostí pro sebe a píchala vidličkou do kuřecích stehen.
"Proč ne, a pozvěte ještě toho svého bratránka, Reguluse, bude to úžasné, jak tam všichni budeme. Lucius by mohl taky přijít, ale co, co to povídám, Lucius má přece něco lepšího na práci. Bude zabíjet mudly, jako všichni ti poslíčci Voldemorta. Fakt super, všechno si užijem. Koupíme balónky!"
Raději jsem zavřela pusu a odešla z Velké síně, než mě někdo uslyší. Když jsem dodupala do společenské místnosti, svalila jsem se do křesla.
Zlost mě nepřecházela. Nebyla jsem schopná dělat úkol, aniž bych se nezastavila a nevychrlila roj nadávek na rod Blacků.
A pak mě to najednou přešlo. Bylo to právě tehdy, kdy se nade mnou rozsvítila hvězda. Žárovka, chcete-li.
Ten Sirius… Ten Sirius? Ale ne… Nemožné, absurdní. Ironie byla tak silná, že jsem ji neunesla a rozchechtala jsem se. Možná to byl právě Sirius, co se nade mnou rozsvítil…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama