Kapitola devátá: Je suis fâché pour vous

20. prosince 2010 v 19:17 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola devátá: Je suis fâché pour vous


"Slečno Holderová, mohla byste mi odpovědět, když se vás ptám?" Křiklan se mě zeptal už třikrát, a já nevěděla co říct.
"Já nevím, pane profesore. Prostě jsem tam asi přidala něco špatného?" Stalo se mi to poprvé a cítila jsem se trapně.
"Vy jste tam přidala něco špatného? Vy?" Ne, že by byl naštvaný, spíš tomu nemohl uvěřit. Mohla jsem si za to sama, kdybych se více soustředila na práci a ne na to, že po mě pořád někdo pokukuje, nestalo by se to.
"Ano pane. Nikdo není dokonalý." To jsem spíše zamumlala k sobě.
"Sedněte si, slečno. Probereme později, proč má váš lektvar nachovou barvu… Jdeme dál, přátelé. Oči na tabuli." Sedla jsem si, snažila se být nenápadná a pozorovat výklad.
Po hodině si mě Křiklan odchytil a dal mi přednášku o tom, co mohlo být příčinou. Tak, že zabrala polovinu přestávky na oběd. Když jsem odtamtud vycházela, měla jsem hlad, byla jsem podrážděná a naštvaná na sebe, že jsem za to mohla sama. A v takovém rozpoložení mě našel profesor Brumbál.
"Pojďte se semnou projít, slečno Hodlerová." Otočil se na podpatku a odcházel. Skousla jsem to.
"Potřebujete něco pane profesore, ještě jsem nejedla a mám pak odpolední vyučování. Profesorka McGonnagallová-"
"Vás jistě uvolní, když ji řeknete, že jste byla semnou." Řekl klidně a pokračoval cestou směrem ke schodišti.
"Jistě." Přikývla jsem. Oběd tedy dneska vynechám.
Brumbál pořád nic neříkal, až došel ke svému kabinetu. Už jsem tam byla. To bylo tehdy, když nás málem zabilo to zvíře v lese. Brumbál nás tři zavolal do svého kabinetu, abychom mu to ještě jednou vysvětlili, aby mohl podat hlášení. Nelíbilo se mu to, co měl napsat. Bohužel neměl jiné důkazy a hlášení napsat musel. Dnes taky nevypadal na to, že by chtěl vést rozhovor o kouzelnických šachách.
"Posaď se, Kellee." Ukázal na křeslo naproti sobě a sám se posadil za stůl.
"Pane?"
"Víš, chtěl jsem si promluvit. Mnoho věcí mi u tebe nehraje a já jsem velmi zvědavý člověk." Nehnula jsem ani brvou, něco takového jsem čekala.
"Jak víte, že vám nebudu lhát?" Zeptala jsem se.
"Nevím, ale vzhledem k tomu že jsem ředitel školy, kde studujete, bych vám to moc nedoporučoval."
"Nemáte žádné důkazy o tom, že bych dělala něco proti školnímu řádu, nemáte se mě na co ptát." Konstatovala jsem, vím, že mu stejně nic zásadního říct nemůžu.
"Nechci se vás na nic takového ptát." Chvíli bylo ticho. Pak vytáhl ze stolu složku, a když ji otevřel, viděla jsem mnoho novinových výstřižků a lejster.
"Vaše matka zemřela před čtyřmi měsíci na zástavu krve. Je to pravda?" Podíval se na mě nad svými půlměsícovými brýlemi. Trhaně jsem přikývla.
"To byl důvod, proč jste se s vaším otcem přestěhovali do Anglie?"
"Ano." Zalhala jsem.
"Smím vědět proč?" Opět ten pohled.
"Otec nerad vzpomíná." Opět lež. Nevěděla jsem, jestli to poznal, bylo mi to jedno.
"Chápu, jaké jste měla vztahy v Kruvalu?" S každou trefně mířenou otázkou se na mě stejně podíval, tak nějak vševědoucně a zároveň nechápavě. Mátlo mě to, ale nevadilo.
"Slušné." A já s každou odpovědí lhala.
"Denis Rich s vámi také dobře vycházel?"
"Nijak dobře jsme se neznali."
"To není odpověď." Usmál se.
"Neznali jsme se, tudíž semnou nevycházel nijak." Lhala jsem. Ta špína ve mně znovu vyšla na povrch. Přetvářka, lži a klam.
"Pak nechápu, proč jste reagovala tak jak jste reagovala první den, co jste si všimla, že je v Bradavicích."
"To je jednoduché, pane profesore, byl to jeden z největších rivalů v Kruvalu na koho si zasednul, toho potopil. Je jasné, že mi nebylo příjemné, že je i tady."
"Ale říkala jste, že jste se neznali."
"To ne, neznali." Potvrdila jsem jeho domněnku.
"Pak nechápu, proč jste si dělala starosti?" Mlčela jsem a dávala mu najevo, že mu neodpovím. Najednou se zasmál.
"Slečno Hodlerová, já se vás snažím chránit. Snažím se vás před ním ochránit. Jsem váš přítel, jsem na dobré straně."
"Proč mi to všechno říkáte, pane profesore, mě to nezajímá." Dívala jsem se na prsty a toužila být kdekoli, jen ne tady a teď.
"Slečno Hodlerová, nastoupila jste do Kruvalu, jako vaše matka s otcem, když byli tak staří, jako jste byla vy. Vaše matka se jmenovala za svobodna Richová, nemám pravdu?"
Vyrazil mi dech. Jak to mohl vědět? Jak mohl vědět něco o mojí matce, všechny její dokumenty Richovi spálili, když se provdala za mého otce. Nemohl nic vyšťárat, nemohl nic najít. Byla to jediná ochrana, do které mě Richovi mohli uzavřít. Nikdo se nic nemohl dozvědět. Monique Richová oficiálně nikdy neexistovala. Moje matka si tu cestu vybrala. A nikdy by ji nevrátila.
"Nemusíte odpovídat, slečno. Richovi ji zavrhli, pokud vím, měl jsem štěstí, si uchovat o jejich rodině starší dokumenty z dob mládí vaší matky."
"Nevím, o čem to mluvíte."
"Slečno, věděl jsem o vás dřív, než jste vy věděla o mně. Ale takových rodin jako vy bylo mnoho. Až teď když jste na naší škole je mou povinností to řešit. Mrzí mě to kvůli vám."
"Nevím, o čem to mluvíte." Hrála jsem svou, pořád mimo.
"Chci, abyste potvrdila ublížení na vašem zdraví, Denisem Richim."
"Nevím, o čem to mluvíte." Zaječela jsem na něho a postavila se. Rozeběhla jsem se ke dveřím, byly zamčené.
"Pusťte mě ven, nemáte žádné právo mě tady držet!" Otočila jsem se na něho a měla pocit, že je dobře, že je mezi námi stůl.
"Ale mám právo. Jsem ředitel."
"No a? Kde máte povolení, kde máte vůbec nějaký důkaz? Pusťte mě ven!"
"Mám důkaz. Mám svědka." Ztuhla jsem, svědka? Blbost, stalo se to přece jen dvakrát a ani jednou nás nikdo neviděl.
"To je blbost." Vyštěkla jsem na něho.
"Není, pane Blacku, můžete vejít."

/\/\/\
\/\/\/

Byl jsem na ni s Brumbálem normálně a jednoduše domluvený. Když jsem se tak na ní dennodenně díval, sledoval každý její pohyb a to jak je čím dál víc zkroušená a na sesypání, nevydržel jsem to a sesypal jsem se sám. Podvedl jsem kluky, podvedl jsem sám sebe a Brumbálovi se vyzpovídal. Potřeboval jsem pro ni ochranu. Ne mou, ale masovou. Potřeboval jsem, aby ji chránilo mnoho lidí. Potřeboval jsem, aby ji chránily Bradavice jako celek. Potřeboval jsem, aby ji chránil Brumbál a učitelský sbor. Potřeboval jsem, aby byla v bezpečí a už nikdy se nemusela bát toho, že jí někdo ublíží. To jsem potřeboval. Ale nechtěl jsem to. Chtěl bych, aby žádnou ochranu nepotřebovala, protože mi bylo jasné, že přes tu masovou ochranu se k ní už nedostanu, už ji nikdy neuvidím nepřipravenou. Vždycky bude vědět, že ji někdo hlídá. Už ji nikdy neuvidím bez toho, že ji uvidí někdo další.
Ale to jsem chtěl a to mohlo ustoupit až za to co jsem akutně potřeboval. A to bylo její bezpečí. Řekl jsem Brumbálovi, co jsem, co je James i Péťa, ale jen pod podmínkou, že si to nechá pro sebe a bude dělat, jako že to neslyšel. V tomto případu jsem tedy fungoval na postu svědka. A náramně se mi tady zalíbilo. Mohl jsem si vymýšlet. Mohl jsem říct věci, které jsem říct nemohl, když jsem tvrdil, že to udělalo to zvíře a ne Rich. Přisuzoval jsem mu věci, který neudělal. A vlastně všechno na něj svalil. Dokonce i to, že ji zničil páteř… i když jsem to udělal já. Byl jsem svědek a Brumbál věřil mě a ne jemu.

A tak když mě Brumbál pustil dovnitř, když Kellee udělala tu spoušť před ním, byl jsem natěšený, i když jsem věděl, že to nepřijme a bude pořád tvrdit něco, co jsem nemohl pochopit.
Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou dveře. Zírala na mě, kdybych ji celé ty týdny nepozoroval, bál bych se, že mi jednu vrazí. Ale nevrazila mi. Její oči byli slabé, ona byla slabá. Na těle, i na duchu. Slabá jako pampeliškové chmýří. A zrovna tak přelétavá. Najednou si sedla a civěla na své ruce. Nejspíš připravená mlčet.
"Pane profesore?" Ozval jsem se, nevěděl jsem přesně, co má Brumbál v tuto chvíli za lubem.
"Pane Blacku, posaďte se, takže konečně můžeme začít." Vytáhnul z nějaké složky papír, co jsme spolu psali dneska ráno a otočil ho k ní, aby se mohla podívat co na něm je.
"Nemám co k tomu říct, pane." Zabručela a založila si ruce na prsou. Vzdorovala.
"Nemusíte nic říkat, jen to podepište. Je to usvědčení Denise Riche z ublížení na zdraví na vaší osobě."
"Já vím co to je. A jestli si myslíte, že vám to podepíšu-"
"Myslíme." Přerušil jsem ji a podal jí pero.
"Tak to jste na omylu." Dokončila, pero si nevzala a zašklebila se na mě.
"Kellee co se vám může stát, když to podepíšete? Nic, nebo snad něco?"
Mlčela, celou dobu mlčela. Ať jsme říkali, co jsme říkali, mlčela. Šlo mi to na nervy. Odbyla půl čtvrtá, skončilo odpolední vyučování a my s ní pořád nijak nehnuli. Až jsem se zeptal na tu pitomou otázku.
"Hele, jestli to nechceš podepsat, což je jasné, alespoň nám vysvětli proč, vždyť co se ti stane, když Riche zavřem, už ti nikdo neublíží." Podívala se na mě, už tak nějak malátně, ale stále dokázala být sarkastická.
"Mě ne, Siriusi, mě ne, ale víš, existují i jiné rodiny, kteří mají stejné názory a jsou spolčeni s Richovými a když můj otec je sám doma, kdo ho ochrání, hm? Kdo? Ty? Nebo snad já? Kdo? Zrovna ty bys to mohl vědět nejlépe. Omlouvám se, pane profesore, ale potřebuju si jít lehnout, pokud chcete, můžete si mě odtáhnout i zítra před vyučováním." Klidně vstala, nevím, kde nabrala tu jistotu, že ji nikdo z nás nezastaví, ale nezastavil. Vyšla ze dveří a tiše za sebou zavřela.
Všechno bylo na nic. I to, že si dneska odnesla kázání od Křiklana, protože jsem jí do kotlíku přidal kořínky mandragory, i to, že se tu celou dobu stresovala. Vůbec jsem tomu nepomohl, ale jenom tomu přihoršil. Teď mě bude nenávidět. Tedy, spíš bych měl říct nenávidět ještě více. Určitě mě už nenáviděla dříve. Chvíli jsem seděl nehnutě se zavřenýma očima a pak jsem se podíval na Brumbála.
"Omlouvám se, profesore, mohl jsem to tušit, že bude takto reagovat. Možná že ho někdy udá. Ale jestli bude chránit svého otce, můžeme to celé rovnou zabalit." Brumbál mi jen ukázal rukou na dveře a já odešel. Bůhví proč jsem měl v sobě nějaký duševní klid. Snad že jsem se snažil… Jo snažil jsem se, jenže to nevyšlo. Jenže pak jsem doslal nápad. Kolosální.

/\/\/\
\/\/\/

Odcházela jsem a bylo mi malátně. Kácela jsem se na strany, jako by tam do mě házeli panáky a ne naděje na lepší zítřky. Byla jsem unavená a málem jsem se svalila na zem uprostřed chodby. Odbíjela pátá hodina a myslela jsem, že to semnou sekne. Motala se mi hlava a já nevěděla jak to zastavit. Pitomý Brumbál, pitomý Sirius. Copak nemohl držet jazyk za zuby. Není to jeho věc a navíc, kdy nás mohl vidět. Snad jenom viděl to, jak na nás zaútočilo to zvíře… A nějakou dobu před tím… snad. Jenže proč to neřekl před tím. Byla jsem zmatená a doufala jsem, že co nevidět uvidím postel, do které bych se mohla svalit a vyspat se. Nejméně deset hodin spánku. Lépe patnáct. Najednou se mi zavřely oči, samy od sebe a nabourala jsem přímo do stěny. Sakra. Málem jsem to neustála, ale naštěstí jsem se přidržela brnění, co stálo v rohu. Na chvíli jsem si odpočinula a rozhodla se jít dál. Ušla jsem jenom pár kroků, když jsem uslyšela, že mě někdo volá.
"Kellee, je ti něco?" matně jsem rozpoznala Lilyin hlas.
"Ne, jsem v pořádku, jen jsem unavená." Bylo to zvláštní konstatovat, když bylo teprve pět.
Chytla mě za ruku a podepřela. Pak mě donesla do pokoje, kde jsem se svalila na postel a těch deset hodin spala.

Procházela jsem se? Ne. Myslela jsem na něco, na co jsem myslet neměla? Ne. Bylo po večerce? Ne. Zhřešila jsem? Asi ano.
Jak by to jinak bylo možné. Jak by jinak bylo možné, že v momentě kdy jsem vyšla z Brumbálovy pracovny, kde jsem podepsala, ujmu na svém zdraví, mě našel. Bůh to chtěl? Těžko, Bůh mě těžce ignoroval, když jsem se modlila, nikdy mě neposlouchal. Tak jak to bylo možné. Zhřešila jsem nějak a tak si mě najednou všimnul? To se mi zdá trochu podezřelé. Myslela jsem si, že je konec, že se stáhnul a dá mi pokoj alespoň do konce roku. Ale ne, nevím, jak se dozvěděl, že jsem to podepsala a teď když ho vyhodí ze školy, musí mě přinejmenším zamordovat. Protože po zbytek školního roku k tomu nebude mít příležitost.
Teď to alespoň udělal tiše. Znehybnil mě a odtáhnul do místnosti, kterou jsem nepoznávala. Bylo tu šero.
Usmál se na mě, ale nebyl to ten obličej, který jsem si myslela, že uvidím. Byl to obličej Siriuse Blacka, který se na mě usmíval. Hezké, pravidelné zuby mu svítili v mírně opálené tváři.
Najednou se přestal usmívat a já se mohla zase hýbat.
"Dávej pozor, Kellee." Varoval mě šeptem. Otočila jsem se, měla jsem to udělat, bylo to jako by mi to někdo řekl, a já prostě poslechnout musela. Stál tam Denis, měl ruce v kapsách. Vyšla jsem k němu, ale Sirius mě chytnul za ruku a zavrtěl hlavou.
"On je nebezpečný," řekl.
"Já za ním musím jít. Je to moje povinnost." Namítla jsem a vykročila zase k Denisovi, který nás sledoval.
"Nesmíte, slečno Hodlerová… Podepsala jste. On už vám neublíží." Jeho hlas se najednou změnil v Brumbálův.
Otočila jsem se a vedle Siriuse stál Brumbál, který se na mě vážně díval. Asi si mysleli, že mě přemluvili, protože mě Sirius pustil, a tak jsem se rozběhla k Denisovi, který jen tak mimovolně zvedl hůlku. A já jsem se svalila na zem, v křeči bolesti.

Prudce jsem se posadila a oddychovala. Jen sen, znělo mi v hlavě. Byl to jen sen. Oddechla jsem si a podívala se na budík. Bylo půl třetí ráno. Byl to jeden z těch snů, které mě čas od času provázely. Kde jsem prostě věděla, kam musím jít a co je mým úkolem. Byl to jeden z těch snů, které jsem nesnášela.
Pak jsem znovu usnula, bezesně.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama