Kapitola druhá: Existenční poplatek

20. prosince 2010 v 19:13 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola druhá: Existenční poplatek


Byla jsem doslova ohromena. Samozřejmě mě překvapila jeho přítomnost. Toto měla být druhá šance, ve které neměl být… On byl něco, co mě poutalo ke Kruvalu; to bylo špatně. To není druhá šance. Nemůžete začínat novou etapu svého života, když se ohlížíte za sebe a hned od začátku víte, že místo, aby ta stará etapa skončila, tak bude pokračovat. A chyba, kvůli které jste začala novou etapu svého života -které jste chtěla uniknout- vás pronásleduje i sem… Bylo nemožné si něco namlouvat. Byl tady, viděla jsem ho. A ještě hůř, on viděl mě. Měla bych se rozbrečet… nebo možná utéct, možná ještě chytnu zpáteční vlak.
Všechno vlastně rozhodla profesorka v smaragdově zeleném hábitu, která mě chňapla za paži a posadila na židličku. Když mi dávala na hlavu ten obrovský klobouk, vypadalo to, jako bych mrkla, ale už neotevřela znovu oči. Jak mi klobouk postupně bral vidění…
"Slečna Hodlerová." Pronesl klobouk. Překvapeně jsem vytřeštila oči do látky prožrané moly. To že mluví, mi bylo jasné… ale ten hlas nezněl zvenčí. On byl v mé hlavě. Polilo mě horko. Jestli jsem ještě na těle měla nějaké intimní místo… byla to má hlava. Cítila jsem se, jako bych nahá vstoupila před nějakým mužem, s dlouhými vousy a kožichem prožraným od molů. Bez zákrytu. Poníženě, stydlivě… Tváře mě žhnuly.
"Profesor Brumbál byl velmi zvědav, kam vás zařadím. Neměl bych ho asi zklamat mým výběrem, viďte." Však to říkám. Starý muž s plnovousem a kožichem prožraným od molů. Přitom na to existuje jednoduché zaklínadlo.
"Vyhýbáte se odpovědi, slečno?"
"Ne." Byla to pravda. Bylo mi jedno, kam mě zařadí. Tedy bylo mi to jedno do té chvíle, dokdy jsem neuviděla Denise. Zaskřípala jsem zuby. On vždycky ovlivnil mé první rozhodnutí. Vždycky. V Kruvalu jsem se vždycky ohlížena na to, kam jde on a já pak vyšla na druhou stranu. Vždy našel nějakou elegantní chodbičku, kterou mě předejít a náhodně mi vejít do cesty zrovna tam, kde bych přísahala, že být nemůže.
"Nedělám to dostatečně často, jak bych si přál, protože profesor Brumbál si myslí, že bych to dělat neměl, ale on o tom nemusí vědět. Kde si myslíte, že bych vás měl zařadit? Vždycky si rád poslechnu nějakého studenta, co si o tom myslí. Většinou jsou to bláhové spory mezi sourozenci, že nechtějí být ve stejné koleji, nebo naopak chtějí. Ale vy, vy už jste starší, možná mi přednesete rozumnější názor…" Jak mám vědět, kde by mě měl zařadit. Je to jeho práce… Já se v těch kolejích nevyznám.
"Nebo kde byste chtěla, abych vás zařadil. To už moje práce není, viďte. Nebudu vám říkat, kam chcete jít." Samozřejmě poznal, jak se vyhýbám pomyšlení, na společnou kolej s ním… Nerozpitvával to. Byl taktní. Páni. Taktní starý muž v kožichu.
"Nikdy jsem neměl tělo, slečno." Pronesl s pobavením.
"Já jen že se mi snadněji myslí, když si nepředstavuju, že semnou mluví moly prožraný klobouk." Vysvětlila jsem. Dal se do smíchu…
"Ne, Mrzimor vážně ne. Na to jste příliš umanutá, příliš svérázná." Čekala jsem, co z něho vypadne. Doufala jsem, i když jsem z těch slov moc nechápala, že do Zmijozelu, kam šel zatím jen jeden chlapec dnešního večera, mě nepustí. Odjakživa jsem nesnášela hady a tomu podobné potvory. Tím se vysvětlovalo, proč mě odpuzoval už samotný Denisův obličej. Vypadal jakou moucha. Velké hnědé oči. Daleko od sebe, malý, ostře řezaný nos. Plná, vždy absolutně rudá ústa. Jakou moucha s výraznými pysky.
"Havraspár, nebo Nebelvír… Kam byste chtěla, slečno?" Možná právě proto, že nenávidím hmyz a slizké ještěry, možná proto mi právě došlo, že zvíře v názvu těch kolejních jmen by mi mělo být sympatické, aby se mi v koleji snadněji žilo. Akorát jsem nemohla přijít na to, co je mi sympatické na havranu… No a lvů jsem se vždycky ohromně děsila. No, ale buďme upřímní, když už tu zpovídám svou duši klobouku… já se děsila i malých domácích koček. Když zaprskaly měla jsem z toho trauma příštích pár minut. Člověče, vyber si.
"Jsem klobouk, nevím, proč si většina lidí myslí, že k nim hovoří pánbůh…" Možná proto, že jim nikdo nikdy neslídil v hlavě tak dokonale, jako on.
"No jasně… mi mohlo hned být jasné… Nebelvír." Jako bych se znovu mohla obléct. A otevřít oči, když mi profesorka s mírným úsměvem na tváři sundávala klobouk. Připadalo mi, že jsem byla pod tím kloboukem strašně dlouhou dobu… Nikomu to však nepřipadalo nijak zvlášť divné. Možná jsem už paranoidní. Došla jsem ke stolu, který tleskal. Jak jsem nejspíš měla.
Posadila jsem se zády ke stolu, kde seděl. Ještě vidět ten jeho hmyzí obličej po celou večeři…
Ihned se ke mně otočilo nejbližších pár lidí. Snažila jsem se usmívat a pokyvovala jsem hlavou. Ani v nejmenším jsem se nesnažila, zapamatovat jsi jména, které mi říkali. Ihned jsem je vypouštěla.
Pomalu se opět všichni vrátili k zařazování.
Budu mít na svetru velkou kočkovitou šelmu… Pokud se poštěstí, s otevřenou tlamou a ještě bude vydávat zvuky. Uaa… Uaa… Byla jsem zoufalá. A když jsem zoufalá, tak mluvím o nesmyslných blbostech. Složila jsem hlavu do dlaní a snažila se nebýt zoufalá. Když už tak vzteklá, nebo nešťastná… Hlavně ne zoufalá. Tragicky jsem sama sebe zklamala.
A bude vrtět ocasem. To byl takový protest…
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Spousta nových tváří. Některé mi připomněly svou podobností mé minulé spolužáky. Třeba ta dívka, co seděla o tři místa přede mnou, vypadala jako holka, se kterou jsem seděla na lektvary, akorát že byla blond. Bylo zvláštní, kolik tady bylo blondýn. U nás se blondýny většinou přebarvovaly. Většina z nich měla melír, tmavší přeliv, nebo dokonce nejedna rovnou černou. U nás se vždycky blondýnám smálo. Bůh ví proč. Nejspíš jsme to zdědili od mudlů… Taková ironie. Ale tady to snad vypadalo, že je nejedna umělá blondýna. Musela jsem se zasmát sama sobě. Byla jsem jedna z mála holek z mého bývalého ročníku, která si netoužila napatlat na hlavu lahvičku barevného sajrajtu a chlubit se tím. Tady alespoň nebudu tak nápadná. Barvu mých obyčejných hnědých vlasů mělo jenom kolem mě nejméně sedm holek. Paráda… Bez ironie.
Byla jsem zoufalá. Snažila jsem se odvést pozornost od toho, že za mnou, necelých čtrnáct metrů sedí on se svým hmyzím obličejem a úsměvem dobyvatele vesmíru. - Znovu důkaz zoufalosti, protože jeho úsměv nikdy nebyl úsměvem, jelikož se nikdy neusmíval… On se šklebil. Většinou vítězně.
Zařazování skončilo a proslovu se ujal Brumbál. Mluvil o tom, že nás vítá v novém školním roce a že doufá, že rozbijeme méně lahviček jedu při lektvarech. Bez problému… S mou zápornou aktivitou.
Že do lesa se nesmí, pro ty kdo to ještě nepochopily. Pohled místo na celou síň, směrem k našemu stolu… Bez mého pochopení. Sál se otřásl… A že v kabinetě toho malého zakrslého chlapíka, co vypadal spíš jako potkan, než člověk, je vyvěšen školní řád.
Jeho proslov skončil a na stolech se objevilo jídlo. Musela jsem uznat, že to vypadalo báječně. Možná bych si vzala i víc, ale když já jsem měla pořád pocit, že se na mě dívá. A byla jsem příliš zbabělá si to ověřit, abych se mohla v klidu najíst… Co když by byl ten můj pocit správný?
Místo toho jsem si prohlížela tváře. Zjistila jsem totiž, že mě baví pozorovat v nich nálady. Někdo se doslova přecpával, někdo se chechtal vtipu, který řekl druhý. Jeden vulgární chlapec vysvětloval své ne příliš nadšené spolusedící zážitky z prázdnin. Tomu jsem se musela zasmát. Vypadali jako dva rozhádaní milenci, přičemž jeden stále miluje, a druhý lituje, že miloval. Sklonila jsem hlavu k talíři a snažila se uklidnit své zoufalství… Směju se věcem, kterým se normální lidi nesmějou… Měla bych se smát vtipu, který řekl kluk vedle mě. A ne tomu, jak se tváří jedna holka o šest metrů přede mnou. Dva studenti, rozhodně mladšího věku, než jsem byla já, se prali u vedlejšího stolu o poslední stehýnko… To bylo dost nechutné, protože ten hnědovlasý svého přítele tím stehýnkem přetáhl přes už tak dost mastné vlasy. Znechuceně jsem odvrátila pohled. Znovu jsem si napíchla na vidličku kousek rajčete a strčila si ho rychle do pusy, než jsem si to stihla rozmyslet. Je opravdu divné jíst, když vám někdo, pravděpodobně, propaluje záda. Začínala jsem se už, pravděpodobně, škvařit.
Denis je vlastně takový můj existenční poplatek. Nikdy se od něho nedokážu odpoutat. Prostě mi bez něho není dovoleno žít… Nesnášela jsem, když jsem musela zaplatit… Ale pak jsem mohla existovat. Možná, že pokud bych nezaplatila, nebylo by mi dovoleno existovat.

/\/\/\
\/\/\/

Užasle jsem na ni zíral, jak tam sedí v houfu těch nejhorších holek z naší koleje, přesto tak nějak sama za sebe. Odděleně, sama. Ne opuštěně…
Smála se do talíře, vypadala, že málem vyprskne smíchy na celou síň. Ale najednou jako bych otočil vypínačem. Neklidně sebou cukla, rychle si ukousla housky a rychle spolkla. Už se nesmála… Znovu se rozhlédla kolem sebe, opět s úsměvem, jako před tím, ale zase se podívala do talíře, s tím divný výrazem… Skvělý… Ještě ze mě bude psycholog.
"Tichošlápku pozor… Remus se na tebe snaží vylít vodu." Samozřejmě se o něco takového Remus vůbec nesnažil, to se jenom ten můj nejpošahanější kamarád na světě, hned po Péťovi, snažil otočit mou pozornost na sebe. A samozřejmě se mu to povedlo.
"Jasně a Evansová stojí přímo za tebou a chce tě pozvat na rande… Jdi se vycpat." James se nenápadně otočil. Bože on je tak naivní, když jde o Evansovou.
"Ha ha…" Vzal jsem si na talíř ještě kousek toho výborného kuřete s marinádou a brambory. Naposledy jsem se podíval na tu divnou holku, co přišla a pak už bez zájmu jedl. Nevzbudila ve mně zájem. Možná je dobře, že si sedla do takového dívčího osazenstva… Možná právě proto tam dokonale zapadne. Tam jsou taky takové divně ztřeštěné holky. Nic pro mě. Já měl raději klasiku. Holky úslužné, co za vámi chodí v tom hloučku, a vy si můžete v klidu vybrat… Hlavně ne upištěné. Právě proto jsem měl za sebou rád ten hlouček. Za ním vždycky chodily stydlivé holky, které se prostě táhly za těmi dominantnějšími. A vy si můžete vybrat, jestli dneska upištěnou, nebo jestli některé z těch méně dominantnějších zlomíte srdce… Většinou jsem si vybral tu první kategorii. Vím, jaké to je, když vám někdo pohne se srdcem. Poprvé to udělala matka, když se otevřeně vyjádřila, že mě vydědí. A po druhé to udělal James a jeho rodina, když mě k sobě vzali, když jsem toto léto utekl.
A nemínil jsem to zažít víckrát. Nemám rád dlouhé vztahy, protože vím, že já na city moc nehraju a nerad ničím ty jejich. Ať jsou, jaké jsou.
"Hele, já mám takový pocit, že Sirius už vymýšlí první akci a la Prasinky… nebo taky přemýšlí nad základní otázkou života a bytí… Nikdy mu totiž netrvalo tak dlouho o něčem přemýšlet." Zašeptal James Remusovi, tak abych to slyšel. Podíval jsem se na něho více než podrážděně a vychrstl mu misku ovesné kaše, co stála nejblíže rovnou do obličeje.
Ihned jsem se začal řechtat. Jak z něho odkapávalo to bíle cosi… James se ovládl, což bych nikdy neřekl, že udělá… Olíznul si kaši, co se nacházela nejblíže jeho přijímacího otvoru a pak řekl.
"Hm… Dobrá, měl bys ji taky zkusit. Škoda, že už není… I když možná, počkej, tady mám trochu." Zatřepal hlavou, takže jsem to dostal přímo do očí.
"Díky… Fakt díky… Asi jsem oslepl. Nebudu moct hrát." James zpanikařil.
Oprava: James byl tak naivní, když jde o Evansovou a Famfrpál…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama