Kapitola dvanáctá: Elle déteste moi

20. prosince 2010 v 19:19 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola dvanáctá: Elle déteste moi


Lily sice tvrdila, že se z toho nevyvleču, ale já jsem se odklidila z cesty. Dobrovolně. Neměla jsem ráda rozhovory o klucích, v jakémkoli směru. A pokud jsem pro to mohla něco udělat, rozhodla jsem se jednat.
A tak jsem těsně před zazvoněním na přestávku vyšla z pokoje, rozhodnutá se jít naobědvat dříve, než přijde Lily a její otázky. Volná hodina uběhla hned, zvlášť když jsem u ní tvořila domácí úkol z Obrany.
Vesele jsem sbíhala ze schodů, když jsem do někoho vrazila. Poznala jsem v něm jednoho z Pobertů, ale nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno. Zbrkle jsem se omluvila a rychle jsem odešla. Cítila jsem, jak se do mě zavrtává jeho pohled. Sirius ani ten jeho kámoš James to nebyl. Péťa taky ne… Věděla jsem, který z nich to je. Ale jak se jmenuje, jsem už nevěděla. Přešla jsem to až záhadně rychle.
Na oběd jsem dorazila mezi prvními, a tak jsem se nemohla moc dobře zorientovat, kde sedím. Většinou jsem to poznala podle vysoké blondýnky, která seděla o dvě místa dál, jenže ta tady ještě nebyla. Odhadla jsem jedno z míst, které by to mohlo být a sedla si. Talíř se mi jako obvykle objevil a já si nabrala porci špaget. Mmm.
Když jsem se snažila do pusy natočit poslední sousto, dopadla na místo vedle mě Jane a udýchaně mě pozdravila.
"Ahoj." Opětovala jsem jí pozdrav a dál v klidu žvýkala sousto. Jane pro mě nepředstavovala hrozbu.
"Neuvěříš, co se mi stalo." Vydechla a začala si nakládat brambory.
"Co?" Ptala jsem se.
"Potkala jsem Harvyho, toho chytače za Mrzimor. Taky chodí na Jasnovidectví, a víš co?" Nečekala na odpověď a odpověděla si sama. "Mimochodem chodí v takové velmi pěkné košili. No a pozval mě do Prasinek." Hleděla jsem na ní, překvapeně a taky trochu zklamaně. Zase kluci…
"Ale ty už s někým jdeš, viď?" Zeptala jsem se jí.
"Ano." Ujistila mě.
"A s kým?" Vyznělo to ještě nevinněji, než jsem zamýšlela.
"S jedním klukem ze Havraspárského sedmáku. Collins se jmenuje. Ale to je jedno. Ten mě pozval už minulý týden."
"Aha? No takže půjdeš s tím Collinsem, ne? Neřekla jsi snad Harvymu, že s ním půjdeš, že ne?" Moc jsem toho o klucích a tak nevěděla, ale věděla jsem, že toto asi není moc dobré.
"No…" Protáhla. "Ne, řekla jsem mu, že mu dám ještě vědět." A jéje…
"Nehodláš jít s oběma, že ne? S jedním za levačku a s druhým za pravačku." Myslím, že tak se to říká.
Jane se zasmála. "No to ne… ale…"
"Ale máš dilema s kým jít?" Zeptala jsem se.
"Jo." Přisvědčila.
"No tak mi ukaž, jací to jsou." Byla jsem jen zvědavá. A navíc, rozhodně si nezapamatuju jejich jména, a tak když bude Lily vyzvídat, budu moct ty kluky popsat.
"No Collins, z Havraspáru, to je ten černovlasý, vysoký fešák co sedí vedle toho v červené bundě." Ukázala mi na jednoho kluka u vedlejšího stolu.
"A Harvy tady ještě není, ale má hnědé vlasy a je jen o něco vyšší než já. Ale toho poznáš, má ty nejtmavší oči, které jsi kdy viděla…" Na chvilku se zarazila. "Teda kromě těch tvých." Opět se odmlčela, ale oči ze mě nespustila. "Víš, že z tvých očí jde někdy strach? No vážně!"
Protočila jsem oči, ale nekomentovala to. Pak jsem se zvedla, když jsem si všimla, že k nám míří Lily.
"Kam jdeš?" Podivila se, když jsem jí míjela.
"Musím ještě do knihovny, zapomněla jsem si zkontrolovat úkol do lektvarů." Vymluvila jsem se. Ani jsem si nebyla jistá, jestli nějaký byl. Pokud byl, měla jsem ho hotový už ten den, co nám ho zadal a pečlivě složený v učebnici. A pak úspěšně zapomenut do další hodiny lektvarů. Bylo to příjemnější, než myslet na každý úkol co nám profesor zadá ještě půl týdne, místo pár hodin. Navíc máte hodinu v živé paměti. (:o))
"Jasně." Pochopila a zamířila k Jane.
To mi prošlo hladce, uvědomila jsem si a s pocitem lehkosti zamířila do knihovny, když už jsem řekla, že si úkol zkontroluju, tak to taky udělám.
V knihovně bylo narváno. Doslova. Hlavně prvákama, kteří tam nejspíš měli povinně dobrovolnou exkurzi, která se podle Lily dělá každým rokem pro prváky. S úsměvem jsem se protlačila davem, který se seskupoval kolem madame Pinceové, a zamířila jsem do sekce Lektvarů. Tam jsem si vybrala jeden stolek a položila jsem si na něj tašku. Ano, už jsem si ji pořídila. Od mého batohu jsem upustila od té doby, co jsem zjistila, že je velmi nápadné s ním tady chodit. A tak jsem napsala taťkovi, ať mi nějakou vybere. Jeho vkusu, či názoru, jsem v těchto věcech věřila. Byl totiž jistou dobu fotograf dámské módy. Ne, že by mi nějak záleželo mít nějakou speciální moderní tašku, ale byla jsem si jistá, že mi koupí přesně takovou, kterou budu potřebovat. Žádné zbytečnosti, hodně kapes, lehká, snadno vypratelná a hlavně v neutrální barvě.
Všechny kritéria splnil. Ne, že bych měla nějaké pochyby.
Vybalila jsem si učebnici lektvarů a z ní mi vypadl dvojlist papírů. Ohnula jsem se pro svůj domácí úkol, když jsem si všimla, kdo stojí o uličku vedle. V dolní části regálu na knihy bylo prázdné místo a tak jsem viděla extravagantní botky nějaké slečny o uličku mimo. Ihned jsem je poznala. Byly Belatrix. Věděla jsem, že ty boty má od Denise. Věděla jsem to, protože ji je daroval přímo uprostřed rodinné oslavy, jako něco, co se dalo počítat za svatební dar. Byli si už od batolete "souzeni".
Ale myslím, že Denis z toho moc nadšený nebyl. Rozhodně tak nevypadal. A na veřejnosti se k Belle choval chladně zdvořile. Přesně jako k vybrané společnici na cestu životem.
Ztuhla jsem, ale jenom na chvilku, protože to byla naprosto absurdní reakce. Jako bych měla na chvíli strach. Vždyť tady bylo tolik lidí… Ale pak jsem uslyšela ten rozhovor. Znovu jsem se ohnula, ale na podlaze ve vedlejší uličce stála jenom ona.
"Ale mě to zajímá, miláčku." Zaštěbetala.
"Rozhodně tak nezníš." Trvalo mi dost dlouho, než jsem ten hlas poznala.
"Ale no ták." Snažila si ho udobřit.
"Bello, opravdu mi lezeš na nervy. Pokud nezakročíš, opravdu za sebe neručím." Bella se zasmála.
"Vážně, přijel bys do Bradavic? Osobně? Za mnou?" Teď se zdála být potěšená. Ta je tak blbá!
"Ne za tebou, ale kvůli tobě. To je něco úplně jiného. Poslyš…" teď Denis ztišil hlas, takže jsem mu moc dobře nerozuměla, slyšela jsem jenom slabé mumlání.
"Vždyť říkám, dělám, co můžu…" Úplně jsem viděla, jak protočila oči.
"To je dobře. Jestli do konce týdne nezavoláš, vážně tam přijedu." Znělo to naštvaně a pak jsem slyšela slabé cvaknutí.
"Ach jo… Tak, vzchop se." Bella se narovnala a urovnala si sukni. Pak jsem už slyšela jen její podpatky.
Co to mělo být? Ptala jsem se sebe sama. Samozřejmě jsem znala mudlovský předmět = mobilní telefony. Ale v Bradavicích přece elektronika nefungovala. Aspoň se to psalo v Bradavických dějinách.
Rozhodla jsem se na to zeptat Lily, ale jen tak bezpečně. O Belle, nebo Denisovi nesmí padnout ani slovo. Pak jsem si vzpomněla na domácí úkol a Bellu a její problémy jsem vystrnadila do té části mozku, která řešila problémy, které potřebovaly více informací, než bylo v mé šedé kůře mozkové.

Lektvary byla hračka. Dělali jsme zezačátku jen teorii a pak jsme ji měli předvést v praxi. Lily se mnou nechtěla mluvit, tak byla zabraná do práce a já si nebyla jistá, jestli by to Jane věděla. A tak jsem mlčela a hleděla si svého. Na konci hodiny, když už jsme Křiklanovi odevzdávali své výtvory, mě Křiklan pochválil, že dneska jsem si vedla dobře, oproti minulé dvouhodinovce a já se mu snad už po stotisíckráte omluvila. Pak mě propustil a já se jala s Lily a Jane odevzdávat odpolední unavenosti.
Mlčky jsme došly na pokoj mezi prvníma a já jsem využila této výhody na mé otázky.
"Hele, Lily. V Bradavicích se asi nemůže používat žádná elektronika, viď? Není tu žádný signál na mobily, nebo na něco podobného…" Schválně jsem nechala otázku nedokončenou.
Lily se na mě podívala úplně normálně. Sakra já musím být ale pěkná lhářka.
"No mobily ne. Ty by tady vážně neměly signál. Ale my používáme hůlku." Řekla to tak normálně, že by se mi to ani nespojilo s tím rozhovorem, co vedla Bella s Denisem.
"Hůlku?" Divila jsem se.
"No ano." Lily se zasmála a protočila oči. "Říkám tomu kouzelnický vylepšovák. Přiložíš si ji k uchu, jako běžný mobil, koncem hůlky k puse a řekneš: Contextus a pak celé jméno osoby se kterou chceš mluvit. Ten druhý pak vycítí, že ho někdo volá. No a výsledek je stejný, jako by dotyčný stál před tebou a povídal si s tebou, jako byl normální rozhovor. Je to rozšířeno hlavně v této době. Naši rodiče to ani neznají. Teda myslím tím, že by to ani neznali, kdyby nebyli mudlové. Je to rozšířeno hlavně mezi mládeží." Vysvětlila a usmála se.
"A vy to používáte?" Zeptala jsem se Jane. "Když chceš mluvit s vašima?"
Jane zavrtěla hlavou. "Ne. S našima si píšem dopisy. Ale když jsme o prázdninách s Lily každá jinde, často si voláme, viď?" Podívala se s úsměvem na Lily.
"Jo," potvrdila.
"A v Bradavicích se to může normálně používat, není to proti školnímu řádu, nebo tak?" Ptala jsem se dál. Asi jsme byli v Kruvalu zaostalí. Nebo to možná bylo tím, že jsem si neměla s kým volat.
"Ne, je to absolutně legální." Řekla Jane.
"Aha…" Přikývla jsem a ještě dodala. "Tak to si nechám příště telefon doma." Abych je utvrdila v myšlenkách, že mi šlo jen o tohle.
Lily se zasmála.

/\/\/\
\/\/\/

Když se volná hodina zkrátila na minimum, zavřel jsem své sebrané spisy a přemluvil Jamese, aby přestal kecat a šel se semnou naobědvat. Do společenky vtrhnul Remus, rudý, a utíkal k našim pokojům, ale pod schody se srazil s Kellee. Ta rychle odešla, ale jí jsem si pro jednou nevšímal. Hleděl jsem na Remuse. Ten jako by se probral z hněvivého transu a pak zamířil k nám. Na mě se ani nepodíval a otočil se na Jamese.
"Jamesi, jdeš na oběd?" Jmenovaný přikývl a vážně se na mě podíval. Ten pohled říkal všechno. Říkal: "Tak dneska si s ním promluvíš." Tak samo jako já si totiž všimnul, že mě Remus ignoruje. Absolutně. Byl jsem radši, když na mě řval, než když mě přehlížel. Vyšel jsem za těmi dvěma s Petrem po boku.
"Hele, Siriusi, ty máš úkol do Lektvarů?" Zeptal se mě.
"Ne, ty jo Péťo?" Ani jeden z nás si nepřiznal, že to byla opravdu zbytečná otázka.
"Ne."
"Tak si to opiš od Remuse." Zamumlal jsem, a když Péťa zamířil k Remusovi, přestal jsem je všechny vnímat a snažil jsem se nemyslet na naši budoucí vynucenou hádku. Pořád jsem si říkal, co jsem udělal špatně, že je na mě Remus tak naštvaný. Ale odpověď nepřicházela. A ani nepřišla.
Oběd mě nezajímal. Sledoval jsem, jak se mi z brambor kouří a krájel je na stále menší kousky, až se mi z nich udělala kaše. A kouřit se z nich přestalo docela.
A ještě mě čeká trest s Lily… Ani nevím, jak je možné, že jsem ji neříkal Evansová. I v duchu jsem ji říkal Lily. Byl to jakýsi posun, způsobený její novou kamarádkou, nebo jsem dospěl…

Rozhodnul jsem se, si s Remusel promluvit po Lektvarech. A ještě před trestem. Abych měl v pocitech jasno, rozhodl jsem se taky to nejdříve probrat s Jamesem.
"Dvanácteráku?" Oslovil jsem ho před učebnou Lektvarů.
"No?"
"Proč si myslíš, že je na mě Remus tak naštvaný?" zeptal jsem se a raději jsem se nedíval na to, jak se tváří.
"No, upřímně… myslím si, že mu vadí, že jsi do ní blázen, protože si ji nezasloužíš. Ale tomu zaprvé nevěř. Ať tě to ani nenapadne… A zadruhé si myslím, že tento důvod není jediný. Ale je jediný, který mě napadá." Na chvilku se odmlčel. "Nebo možná proto, že si myslí, že tvoje poblouzněnost je jen povrchní, získáš ji, jako vlastně všechny, a pak ji odkopneš. A po tom, co se ji stalo, by to pro ni bylo o mnoho těžší, než pro ty ostatní chudinky." Zase se odmlčel, a když jsem k tomu nic neříkal, pokračoval. "Hele, Remus si myslí své a já si myslím své. Ať ti řekne, co chce… Já si myslím, že pokud v tobě nebude vidět na první pohled boha, jako všechny tvé ostatní holky, nic to nemění na tom, že máš ještě šanci. Podívej se na mě a Evansovou. Taky to nevzdávám a ona mě nenávidí daleko víc, než tebe Kellee. Aspoň po tobě neřve." Bral to jako výhodu.
"Ona je vůči mně absolutně chladná. To je ještě horší. Nesnáší mě." Zamumlal jsem.
James se zase odmlčel. "No máš pravdu, že tě zrovna nezbožňuje, ale vezmi si. Teď je skoro pořád v dobré náladě, tak proč by pro tebe nemohla udělat laskavost za tvou pomoct a jít s tebou pro jednou do Prasinek. A víš co? Myslím si, že se jí to bude fakt líbit. Znám tě SIriusi, vím, že pokud ti na někom fakt záleží, dokážeš být velmi štědrý." Pak se zakřenil. "No nemyslím to v tom smyslu, v jakém si to pochopil."
Zamračil jsem se na něj, ale pak jsem se usmál. "Díky Jamesi." Nebral jsem jeho lichotku na lehkou váhu. James jich moc nerozdává.
"V pohodě. Hele, myslíš, že když ty teda půjdeš s Kellee, že by semnou Evansová šla?"

Celé Lektvary jsem měl stažený žaludek a lektvar se mi nepovedl do té míry, že mi vybuchl kotlík. Bylo to úděsné. Úplně jsem viděl Remusův chladně pobavený pohled. Někdy jsem ho fakt neměl rád. Ale věřil jsem, že až si to dneska vyříkáme, budeme už zase na stejné lodi. Ale nebyla to zase taková pravda. Výsledek byl jiný. Už jsme sice jeli stejným směrem, ale pořád v jiném vozidle.
Začalo to takto:
Remus se s námi rozloučil a pod záminkou že jde do knihovny, se vypařil z naší skupinky. Mrknul jsem na Jamese a rozběhl se za ním.
"Remusi!" Zavolal jsem za ním a Remus se otočil. Bylo to jak z filmu. Na chodbě nikdo nebyl a Remus měl ve tváři nepříčetně chladný výraz. Čekal jsem, že se kolem něj zvedne vítr a on začne metat kletby.
"Co chceš?" Osopil se na mě.
"Promluvit si."
"Tak mluv." Začal poklepávat nohou. A já pořád čekal na ten vítr.
"Co proti mně máš?" Vyklopil jsem to, co mě už dny tížilo, a díval se, jak začal svůj výstup.
"Víš Siriusi, upřímně, divím se, že si na to nepřišel sám. A na druhou stranu se divím, že ses zeptal až teď." Čekal jsem, že něco řekne. Ale už nic nedodal.
"Poslední dobou mi to moc nemyslí." Zamumlal jsem, abych nějak odlehčil situaci, ale asi jsem udělal přesný opak.
"Přesně o tom problému mluvím. Moc ti to nemyslí." Na chvilku se odmlčel a pak po mě zase vyjel. "Víš Siriusi, vždycky mi vadilo, jak si s holkama zacházel, ale nebylo to tak hrozné, když jsem sledoval, že se z toho dostávají v pohodě a celkem v klidu. Ale neumím si ani představit, jak by to dopadlo, kdyby sis začal s Kellee." Tak o tohle mu jde. James měl pravdu.
"Ale s ní je to jiné." Chtěl jsem pokračovat, ale skočil mi do řeči.
"No právě. Tím je to horší. Víš, nemyslím si, že by ses nějak změnil. Myslím si, opravdu jsem o tom přesvědčen, že pokud si s ní začneš, budeš to ze začátku brát vážně. Jak nikdy dřív. Ale postupem času si na sebe tak zvyknete, že ji budeš brát jako jednu z těch mnoha, které už si měl a jednou ji prostě odkopneš. A kvůli tomu, že jsi to zezačátku bral vážně, ji to bude trhat srdce daleko víc, než těm předešlým, kterým bylo jasné, že jsou jen chvilková záležitost. A když k tomu ještě připočteš, co si všechno vytrpěla… Běhá mi z toho mráz po zádech. A divím se, že ty to taky necítíš."
"A co bych měl cítit?" Podivil jsem se. Poslední dny jsem necítil nic jiného než ji…
"To napětí, pouto, nebo něco na ten způsob co mezi vámi je a v klidu odpočívá do doby, kdy se na to rozhodnete skočit." Remusové vyjádření: Rozhodnete skočit. Mě vzalo mnohem víc než celý význam věty.
"Ona mě nenávidí. Nemusíš si dělat starosti." Zamumlal jsem.
"Ale nenávidí tě. Jen tě nemá zrovna v lásce."
"Což je to samé, jako by mě nenáviděla." Pokračoval jsem plynule.
"V tvém případě asi ano." Nastalo ticho.
"Hele Remusi, vážně si nemusíš dělat starosti. Pokud by se mi náhodou nějak podařilo se k ní dostat. Bude to až moc vzácné, než abych to někdy zahodil."
Remus se na mě úkosem podíval. "Já si myslím, že ne. Ale mluvit ti do toho nebudu. Ale pokud jí nějak ublížíš Siriusi. Jakkoli…"
"Ano." Smutně jsem se usmál. "Zpřerážíš mi všechny hnáty." 
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama