Kapitola jedenáctá: Radosti z volnosti

20. prosince 2010 v 19:18 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola jedenáctá: Radosti z volnosti


Cítila jsem se jako novorozeně, které když vyleze na svět, pořád jenom řve a stěžuje si, ale postupem času zjistí, že to není zase tak špatné.
Procházela jsem po hradu, žádné postraní myšlenky my nepluly v hlavě a já se spokojeně oddávala mé radosti z volnosti. Procházela jsem se bez nějakého cíle, bloudila různými chodbami, a když už jsem se rozhodla vrátit, zeptala jsem se jednoho portrétu, kudy.
Bylo brzo ráno, šla jsem cestou ze sovince a uvědomila si, že se můžu po hradě procházet, jak chci, obdivovat ho jak chci a nikdo mi v tom nebude bránit. Ani strach sám.
Došla jsem až do Velké síně na snídani. Sedla jsem si tam, kam poslední dobou pořád. Měla jsem své místo. Objevil se přede mnou talíř a já si nabrala koblihu. Dlouho jsem žádnou neměla. V Kruvalu jsme nic takového neměli a jindy bych se k ní taky těžko dostávala…
Po chvíli si ke mně přisedla Jane s Lily a začaly se spolu o něčem bavit. Poslouchala jsem je, s radostí mi nevlastní.
"Ale prosím tě, to ses asi přeslechla." Pousmála se nevěřícně Lily.
"Ne, vážně. Seděla jsem docela blízko nich." Zamračila se Jane a drbala se v jídle.
"Moc to řešíš." Usmála se zase Lily a pojídala ovesnou kaši.
"O čem mluvíte?" zeptala jsem se zvědavě.
Obě na mě pohlédly, jako by si teprve teď všimly, že tu sedím s nimi. Ale myslím, že to byl spíš překvapený výraz na můj zájem.
"O Blackovi." Odpověděla klidně Lily.
"Aha." Prohodila jsem, už ne moc nadšeně a vzala si jablko.
Lily se zasmála a podívala se na Jane. "Vidíš, já ti to říkala." Jane jen něco zamumlala a už to nerozváděla.
Ne, že bych jejich dialog nějak pochopila, ale pokud šlo zrovna o Siriuse, neměla jsem ani chuť ho pochopit. Došla jsem k závěru, totiž, že i přes to, že se mi očividně snažil pomoct a že se mu to očividně povedlo, jsem ho nemusela mít ráda, protože se mi i přes mou nechuť navážel do života. A nic horšího asi udělat nemohl.
Po vydatné snídani jsme se rozhodly jít do knihovny, protože nám vyučování začínalo až v devět. Holky mi slíbily, že mi ještě ukážou nějaké věci z vyučování, které jsme včera probrat nestihly, a tak jsme šly. Na chodbě zanedlouho nebylo ani živáčka, všichni byli na hodinách a my si užívaly prázdného pátečního rána.

"Podívej, tady to máš jasně napsané." Ukázala Lily na jeden řádek textu z knihy Lektvary snadno a rychle. A já, konečně po srozumitelné formulaci, pochopila, co tím chtěl básník říci. Zazvonilo na přestávku a my se začaly balit.
Nechápala jsem, jak mi mohlo být tak lehko. Nikdy bych neřekla, že mi bude tak lehko. Mou kdysi zoufalou mysl nahradila přívětivější verze se stejným DNA.
Měli jsme Obranu proti černé magii se Zmijozelem. I když by mi nemělo být právě do smíchu, já se nemohla přestat šťastně usmívat.
Když jsme přišli před učebnu, projela jsem Zmijozelský zástup pohledem.  se po mě nenávistně dívaly a ostatní taky nevypadali zrovna odvařeně.
Ale mně to nevadilo. Neměla jsem strach nebo něco podobného, jako nervozitu, nebo stres. Byla jsem v klidu, který ze mě až nebezpečně vyzařoval. Bylo mi fajn.

/\/\/\
\/\/\/

Když jsem se tak díval, jak se vznáší štěstím, necítil jsem se vůbec šťastný. Možná tak trochu, ale jen kvůli tomu, že ona byla šťastná a bylo to kvůli mně. Ale ten pocit že jsem pro ni člověk, kterého nenávidí, mě drtil.
Jasně, mohl jsem si za to sám, ale pořád to bylo lepší, než se dívat na to, jak je nešťastná. Takže abych to uzavřel, nijak jsem si nepomohl. Ale jak bych si mohl pomoct… to mi nedocházelo a myslím, že to nebylo tím, že bych měl slabé IQ. Spíš to bylo tím, že mi pomoct prostě nešlo.
Remus byl jediný, který semnou mluvil naštvaně. Ostatní se mi snažili zvednout náladu. Jediný Remus mi ještě přitěžoval. Kdybyste mi před prázdninami řekli, že se zamiluju, tak bych se vám nevysmál. Věděl jsem, že někdy to přijít musí, ale taky bych vás ujistil, že jediný, kdo mi bude ochoten pomoct, bude Remus. A teď jsem viděl, nakolik jsem se spletl. Bylo to trochu matoucí. Vždycky bych řekl, že James se mi bude smát a rozhodně nijak nezjednodušovat situaci, ale Remus bude mít pro mě pochopení…
Stála tam, téměř na dosah, a já cítil její duševní přitažlivost v takové intenzitě, že jsem musel drtit zuby, abych odolal. Raději jsem se na ni ani nedíval. Stačilo mi vědět, že tam je, a…
"Siriusi, opravdu bych ocenil, kdybys mě už konečně začal poslouchat." Slyšel jsem Remuse s nezvyklým nevraživým podtónem cedit každé slovo.
"Co?" Podíval jsem se na něj tak nevinně, jak jsem jen dokázal.
Remus se na mě zamračil. Ale James naštěstí zakročil.
"Nech ho… vlastně nechápu, co proti němu máš. Konečně nepije, nikoho neobtěžuje a navíc… kdy dostal naposledy nějaký trest? Už velmi dlouho jsme neudělali žádnou pitomost a Sirius od tebe už nejméně dva týdny neopsal jediný úkol… Tak proč ti tak vadí?" Jen bych upozornil… To že jsem je od Remuse neopisoval, neznamená, že bych je měl.
Remus se na něho neobořil, jak jsem si nejdřív myslel, jen se na mě zamračil a vešel do učebny.
James se na mě podíval. "V sobotu máme naplánované Prasinky, jdeš?" Zeptal se s úsměvem.
"Jasně. A díky." Kývnul jsem hlavou k Remusovi a vykročil pomalu za ním, abych se s ní nesetkal ve dveřích.
"Kdykoli. A mimochodem, pro jednou bych ocenil, kdybys šel s ní. Pozvi ji. Ne, že bych s tebou do Prasinek nešel rád, ale myslím, že když půjdeš s námi, stejně s tebou nebude kloudná řeč." Věděl jsem, že to myslel upřímně.
"Jak ji mám pozvat. Vždyť mě nesnáší." Zamručel jsem potichu a sednul si na naše obvyklé místo.
"Ale třeba si to jenom namlouváš. Pomohl si jí, hodně. Proč by tě nenáviděla?" Zpříma jsem se na něj podíval a ušklíbnul jsem se.
"Jasně, viděl jsem jí to na očích. Nenávidí mě." James to už nekomentoval, ale věděl jsem, co si právě myslí… Ví svoje.
Celou hodinu jsme probírali teorii, tak jsem měl alespoň nějaký důvod se tím nezabývat. Ať mě má, či nemá ráda. Nezáleží na tom. Nikdy bych nenašel odvahu jí to do očí říct.

Po obraně jsme měli dvouhodinovku formulí s Mrzimorem. Bylo nad mé síly Kratiknota poslouchat a to i přes to, že jsem věděl, že jestliže ho nebudu poslouchat, zabloudí mé myšlenky do sfér, kde by bloudit neměly. Ale já ho neposlouchal a myšlenky se mi rozeběhly. Chvíli jsem se tomu bránil, ale moc dlouho to netrvalo a měl jsem ji zase plnou hlavu. Slyšel jsem jen útržky jejího rozhovoru s Jane, ale přesto to byl rozhovor.
"Hele, musíš jít s Lily. Já mám už domluvený program." Slyšel jsem, jak Jane mumlá jejím směrem. A když jsem se otočil ke Kellee, viděl jsem jí na očích, že by tento rozhovor nejraději přesunula na přestávku.
"Lily se to nebude moc líbit." Odpověděla  nejistým hlasem.
"Ale, ona to přežije." Uklidnila ji Jane.
Pak jsem dlouho nic neslyšel, až zase po chvilce, kdy se do rozhovoru přidala i Lily.
"Nechte to na přestávku, a ty Jane, mi to hezky rychle vyklopíš." Lily se na ni mračila a Kellee se smála do učebnice. Všiml jsem si, že se jí při tom smíchu třesou ramena a to byl znak upřímného smíchu. Odvrátil jsem se.
"A pan Black mi určitě poradí, viďte." Trhnul jsem sebou ke Kratiknotovi a narovnal se.
Odkašlal jsem si. "Jistě, pane profesore." Čekal jsem, že mi přijde odpověď od Remuse, ostatně jako vždycky, ale on mlčel. Přeložil jsem si to, jako odpolední nevyhnutelnou hádku.
"Aha?" Zeptal se ještě jednou. "Takže pan Black neví, slečno Evansová, vy jistě budete vědět." Kratiknot byl už pěkně nažhavený, a když viděl, že se Lily nejistě obrací na své kamarádky, které jen krčí rameny, myslel jsem, že vybuchne.
"Je tady vůbec někdo, kdo ví, na co jsem se ptal?" Jedna holka z Mrzimoru zvedla ihned ruku a když jsem viděl, že odpověděla dobře, zase jsem se opřel do opěradla a opět nevnímal. Až na konci dvouhodinovky jsem slyšel, jak říká, že nám to jen tak neprojde a zavolal si mě k sobě.
Sbalil jsem si věci a s hraným zájmem jsem se ho zeptal, co by si přál.
"Vyřiďte slečně Evansové, že máte dneska společný trest. V osm u mého kabinetu. Snad vás to naučí sledovat moji hodinu. To co jste dneska zameškali, si dneska večer pěkně prostudujete." S tichým "Dobře." Jsem odtamtud odešel.
Byl jsem rád, byl jsem hrozně rád, že vyvolal Lily a ne Kellee. Nevím, jestli bych přežil dnešní trest, kdyby semnou musela být zavřená nejméně dvě hodiny. Lily sice bude naježená, ještě víc, než kdyby šlo o Jamese, ale pořád lépe snášet nenávist její, než Kelleinou. Poslední hodina před obědem byla volitelná. A tak já jsem měl samozřejmě volno. Sedmý ročník mi vyhovoval. Museli jsme mít nejméně dva volitelné předměty a zbytek jsme si buď mohli vzít, nebo ne. Takže Remus právě vyrážel na Věštění z run a já, James a Péťa jsme měli volno. Volno by správně mělo sloužit k domácím úkolům, učení a podobným blbostem, ale tipujete správně nikoho z nás to ani v nejmenším nezajímalo.
Mě spíš zajímalo, jaký předmět si zvolila ona. Věděl jsem, že chodí na Péči o kouzelné tvory, ale jaký měla druhý volitelný, jsem nevěděl. Bylo to zvláštní, ale nepřipadala mi jako holka zažraná až po uši ve zvířatech. Spíš naopak… jako ten typ holek, kterým sice zvířata nevadí, ale taky je nijak zvlášť nemilují. Takový typ si přece nevybere Péči o kouzelné tvory. To by se na té hodině musela zbláznit.
Sedli jsme si do společenky a Péťa si vytáhnul nějaký mudlovský časopis a už nás nevnímal. No… ono se v poslední době nestávalo zrovna často, že by nás vnímal. Ale já mám vlastně co říkat.
Zrovna jsem si hodlal vytáhnout jednu ze svých sbírek sebrané četby od jednoho kouzelnického léčitele, když se od dívčích ložnic ozval jekot a smích, a do společenky vtrhla Lily. Vypadalo to, že má naspěch. Vymrštil jsem se z křesla a zaclonil ji cestu ven.
"Co chceš Blacku?" Osopila se na mě zadýchaně a nejistě se mi podívala do očí. No jo… já tyhle její nálady znal.
"Kratiknot mě pověřil, že ti mám vzkázat, že máš se mnou dneska u něj v osm večer trest." Vysypal jsem to ze sebe jedním dechem a čekal na její bouřlivou reakci, ta se samozřejmě dostavila.
"Co?" Osopila se na mě po druhé a pak jsem viděl, jak se její dobře držená nenávistná maska borní a místo ní se nasazuje už nehraná maska neštěstí a šílenství. "Ach ne…" Ještě chvilku tam jen stála, ale pak se jakoby probrala a obešla mě. "Sakra, sakra, sakra…" říkala si tiše.
"Já se v té Evansové vážně nevyznám." Začal James a já věděl, že je čas se stáhnout do sebe a ignorovat ho co možná nejvíc, protože přijde sáhodlouhá přednáška na téma Evansová a já.

/\/\/\
\/\/\/

Měla jsem volno. Jane měla Jasnovidectví, které bylo až na druhé straně hradu, a tak vyrazila hned. Lily, která měla Věštění z run, měla spoustu času, vzhledem k tomu, že učebna run byla hned naproti Nebelvírské koleje.
A tak jsme si to spolu štrádovaly ke kolejím. Chtěly jsme si ještě zajít na pokoj, aby si Lily nemusela brát všechny učebnice.
Probírali jsme Janinu novou známost.
"Kdo myslíš, že to je." Začala Lily.
"Já tady nikoho neznám."
"Ale no tak… třeba sis někoho všimla, popiš mi, jak vypadá." Nedala mi pokoj a já po ni vážně nechtěla vyjet.
"Hele, nejsi její nejlepší kamarádka náhodou ty, jak bych si já mohla všimnout, kdo to je?" Argumentovala jsem a otevřela dveře našeho pokoje, kde už byly nějaké holky z našeho ročníku, které jsem znala jen podle jména.
"No já nevím… nějak třeba jo." Nedala se Lily. "Máte přece společnou hodinu Studium mudlů, ne?"
Ach jo… "No to máme… ale já si vážně ničeho nevšimla." Sedla jsem si na postel a Lily naproti mně na tu svou.
"Jediné, čeho jsem si všimla, je, že je nervózní ze Siriuse." Řekla jsem s pobaveným úsměvem. Nechápala jsem, jak je toho schopna. Lily se zarazila.
"No… to už delší dobu. Ale ona ví, že je to idiot… Prostě se jí jenom líbí. Jako asi každé holce." Tak nějak divně se na mě podívala.
"Tobě taky?" Zeptala jsem se jí. Lily zrudla.
"Ne, mě ne." Zasmála jsem se, když to řekla.
"No když to říkáš, tak to asi bude pravda." Lily mě zpražila hrozivým pohledem.
"Být tebou, dám si pozor na jazyk…" Pak se ale zasmála. "Ale můžeš si být jistá, že Black se mi ani trochu nelíbí. Není to můj typ."
"A jaký je tvůj typ." Byla jsem ráda, že se bavíme o ní. A že se rozhovor nestáčí na mě. Já bych jí toho asi moc říct nemohla.
Lily se na mě ironicky ušklíbla. "Malý, statné postavy. Blond."
"Péťa?" Zasmála jsem se.
Lily svou masku už nemohla držet déle a rozesmála se. "To víš, že jo. Už od prváku." Pak se ale zarazila, zase.
"A jaký je tvůj typ?" Zeptala se. A jéje… že jsem to zakřikla…
"Neměla bys být náhodou už na hodině?" Podivila jsem se a dělala, že jsem její otázku přeslechla.
Lily vyjekla a rychle si začala balit věci. U dveří se ještě zastavila a otočila se na mě. "Nemysli si, že se tomu tak lehce vyvlíkneš." To už ale sbíhala shody po dvou.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama