Kapitola osmá: Je suis bleu

20. prosince 2010 v 19:16 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola osmá: Je suis bleu


Ležela jsem v posteli s hlavou zabořenou v polštáři a nemohla jsem popadnout dech, od křeči v hrudníku. Mohla za to Lily. Prostě. Rozesmála mě. Snažila jsem se ten provokativní, na nervy jdoucí smích zadržet, ale nešlo to. Jako by se tam to napětí hromadilo za spoustu měsíců a teď najednou vybuchlo. Lily jen prohodila něco vtipného a bylo to. Už tři minuty v kuse se na mě dívala, jak v křeči ležím na posteli a směju se. A mě to nebylo vůbec příjemné.
Pak se Lily konečně zvedla a přisedla si ke mně. "Kellee jsi v pohodě?" Zatřásla se mnou a mě to přešlo. Zakašlala jsem, jak jsem měla v krku vyschlo a přikývla. "Jo, asi jo."
"Víš přesně, co to bylo?" Zeptala se mě pobaveně. Mě to moc k smíchu nepřišlo.
"No jasně, smích, ne?" Zamumlala jsem a hledala si učebnice.
"No právě, kdy ses naposledy tak zasmála, co?" Zubila se na mě a já jsem se na ni zazubila taky.
"Snad nikdy." Narovinu, nebyl to upřímný úsměv. Nechtěla jsem se smát, ne proto, že se směju nerada, ne proto že mi to třeba připadá nesmyslné. Ale protože k tomu nemám důvod. Neměla jsem důvod k radosti, neměla jsem důvod k smíchu. Jedná vtipná hláška… co to je proti tomu že vím, že mám celý život v háji. Že mám zkažené dětství, že mám zkažené celé období psychického dospívání, protože jsem dospěla v jednom roce, že jsem dospěla v jedenácti letech. Že nikdy nebudu vidět svá vnoučata pobíhat po zahradě, že neuvidím ani své děti, manžela ani svého psa, jak si hrají všichni dohromady… Co proti tomu byla jedna vtipná hláška od holky, kterou vůbec neznám.
"Tak vidíš… jak ti naše kamarádství prospívá." Usmála se a já jí úsměv oplatila. Šly jsme se naobědvat a pak na odpolední vyučování. Ve spolčence se k nám přidala i Jane.
"Můžu se tě na něco zeptat, Kellee?" Podívala se na mě.
"Už se stalo."
"Od čeho jsi tak rudá?"
"Česala jsem si vlasy hlavou dolů." Zamumlala jsem.
"Vážně? Proč?" Divila se Jane pobaveně.
"Kellee si vymýšlí, měla bys vidět ten řechot, co ze sebe vydávala. Smála se snad pět minut v kuse." Lily se zasmála a drcla loktem do mě. Taky jsem se zasmála.
"Kecáš… Kellee a smát se? Vážně si se smála?" Lily se na ni se smíchem otočila.
"Jo vážně." Tento rozhovor pokračoval až do Velké síně, kde sice pokračoval taky, ale byl přerušovaný občasným příjmem potravy. Byla jsem na něho čím dál alergičtější a čím dál mi dělalo potíže se usmívat s takovou tou samozřejmostí, s jakou se na sebe kamarádky usmívají. Můj úsměv byl křečovitý, nepovedený. A mě to štvalo. Chtěla jsem se s nimi přátelit. Chtěla jsem se přátelit se všemi, ale jako by můj organismus nebyl na něco takového naprogramovaný. Jako by něco takového odmítal. A obzvlášť má nálada odmítala už jakýkoli zvuk smíchu. Přestala jsem se usmívat úplně a holky si toho po chvilce všimly.
"Copak, nějak ti ztuhl úsměv?"
"Děje se něco?" A já opět nahodila ten světaznalý úsměv, překypující radostí.
"Ne, jen jsem se tak zamyslela."
"A nad čím? Jestli to smím vědět." Zeptala se Lily. A já najednou dostala chuť je otestovat. Zavrtěla jsem hlavou.
"Myslím, že to není nejlepší nápad." Lily se podívala do talíře a pak se na mě ušklíbla.
"Tak ne."
Poprvé obstály.

/\/\/\
\/\/\/

Viděl jsem ji, slyšel jsem ji, ale byly to takové ty vnější vjemy… Především jsem ji cítil. Cítil jsem její vnitřní napětí, její nestabilitu, znepokojení, odevzdanost a nezájem.
A všechno to co jsem cítil, jsem nesnášel.
Od toho co jsme se s Jamesem chytli, jsem s ním nemluvil, neseděli jsme spolu u oběda a já ani nechtěl. Nechtěl jsem slyšet jeho narážky, jeho nesmyslné urážky. Chtěl jsem ji pozorovat a zároveň ani nechtěl. Každopádně jsem se ze svého obvyklého místa přemístil na místo, odkud jsem měl lepší výhled. A přestože jsem si na své místo už tři dny nesednul, zůstalo pořád prázdné. Snad jakoby čekalo, až se k němu zase vrátím. Remus nám domlouval a nepřestal ani, když jsem ho poslal neslušným způsobem pryč.
Uvědomil jsem si, že to v ní vře. A s intenzitou toho víru klesal i její chtíč k tomu se usmívat. Její nechuť narůstala a vrtala se v jídle s mírně nakrabaceným rtem. I když jsem věděl, že po celou dobu, co tu seděla a šťastně se usmívala, se neusmívala z radosti ale z povinnosti ke svým kamarádkám, jsem z toho úsměvu nemohl zpustit oči. Byl tak nevinný, a když jsem se nedíval do těch jejích uhlově černých očí, pocítil jsem jistý druh radosti, že je šťastná… Takový druh, který jsem nezažil. Snad jenom když jsem viděl úsměv na tváři paní Potterové, když mi nabídla zůstat u nich. Ale přesto to bylo trochu odlišný druh. Nepopsatelný a dokonce i tento druh radosti mi byl zakázán. Nebyl opravdový, protože ona šťastná nebyla.
Lily na ni promluvila a ona nasadila tu svou radostnou masku a umožnila být mi tak na chvíli platonicky šťastný. Ale pak jsem se zahleděl do jejích očí a všechna radost byla ta tam. Byl jsem zoufalý. A nevěděl jsem jak z toho.
Rozhodl jsem se s ní promluvit.

Když jsem vyšel z učebny přeměňování, opřel jsem se o zeď a čekal na ni. Vycházela za Lily a netvářila se nijak.
"Ahoj." Oslovil jsem skupinku, která ztuhla a ztichla.
"Čau." Zamumlala Lily. "Co chceš?"
Podívala se na mě, oči měla pobavené. Srdce jako by mi poskočilo. Potřeboval jsem s ní mluvit. Hned.
"Potřebuju s tebou mluvit." Díval jsem se na ni.
"Proč." Odsekla Lily. "Ona s tebou mluvit nechce." Lily pomalu postihoval stejný amok, jako když viděla Jamese.
"Jak to víš. Ptala ses jí snad?"
"Ani se jí ptát nemusím." Zasyčela na mě a podívala se na ni, podívala se na Kellee.
"Nechceš s ním snad mluvit, že ne?" Ona pobaveně pokrčila rameny, že je jí to jedno a viděl jsem, jak jí pomalu cukají koutky.
Usmál jsem se. Ten zvláštní druh radosti se mi rozlil tělem. "Tak vidíš."
"Dojdu vás." Prolomila to ticho a otočila se k Jane.
"Budeme ve společence." Rozsekla to Jane a popostrčila Lily tím směrem.
"Tak proč si semnou potřeboval mluvit?" Zeptala se mě, když zmizely za rohem.
"Tady nemůžu mluvit." Nevěděl jsem, čím chci začít. Chytnul jsem ji za ruku a táhnul opačným směrem, než šly ty dvě.
"Kam mě to táhneš?" Chtěla vědět. Už to neznělo pobaveně. Otevřel jsem první dveře, na které jsem narazil. Byla to malá učebna, která se používala při zkouškách. Pamatoval jsem si to tady z NKU. Každého si sem pozvali zvlášť…
Vyškubla se mi a odstoupila ode mě o krok dozadu.
"Hele, vím, že mi asi nebudeš chtít odpovědět na všechny mé otázky, a vím, že to ani neuděláš, ale byl bych opravdu rád, kdybys alespoň na většinu odpověděla."

/\/\/\
\/\/\/

Stál přede mnou, v očích strach jako bych ho měla kopnout. Byla jsem zmatená a moc se mi to nezamlouvalo. Byl to Sirius Black, kamarád, když mi byly dva. Ale prakticky jsem o něm nic nevěděla. Slyšela jsem o něm už kdejaké fámy na této škole a nebylo mi moc příjemné, když mě sem odtáhl, ale nějak jsem si nemyslela, že by to bylo kvůli nějakému takovému účelu. Rozhodně na to nevypadal. A pak konečně promluvil.
"Hele, vím, že mi asi nebudeš chtít odpovědět na všechny mé otázky, a vím, že to ani neuděláš, ale byl bych opravdu rád, kdybys alespoň na většinu odpověděla." Nereagovala jsem. Jak bych mohla. Nechápala jsem nic. Na co se mě chce ptát. Vždyť toho ví o mně stejné prd jako já o něm. A proč ho vůbec zajímám. Chápu, může být zvědavý, ohledně toho incidentu minulý týden, ale měl na to přece dost času, aby se na něco zeptal, pokud se cítil zvědavý. Ale on nepřišel tak jsem to pustila z hlavy.
Neodpověděla jsem mu, vlastně mi žádnou otázku ještě nepoložil. Možná právě proto, že to byl jediný člověk na této škole, kterého jsem znala ještě z dřívějška, a nebyl to Denis, jsem se rozhodla mu odpovědět, jestli to bude možné.
"Proč si přijela do Bradavic?" Zeptal se. První otázkou natrefil na tu, na kterou odpovědět nemůžu. Bravo!
"Další." Nakrčil pusu, ale pokračoval.
"To co ti Rich provedl, ti dělal i na Kruvalu?"
Teď jsem pro změnu nakrčila pusu já. "Denis mi nic neprovedl." Hrála jsem svou. Jak to on všechno mohl vědět. Jak se mohl ptát tak… dobře? Jak se mohl jedinou otázkou zeptat na celý můj problém? A jak se mohl každou otázkou zeptat na celý můj problém?
Naklonil hlavu na stranu. "Nemusíš odpovídat, ale nelži mi." Ihned přešel k další otázce.
"Proč ho kryješ?" Opět a znovu.
"Další."
"Kdo je Simon?" Jak o něm ví? Jak o něm může vědět? Nikdy jsem o něm s nikým nemluvila. Snad jednou s Bellatrix, ale ta to jen okrajově zmínila. I když nedávno, přece nás neposlouchal.
Aniž bych si to uvědomila, naštvalo mě to a ten vztek mě přinutil o tom začít mluvit.
"Jak o něm víš?"
"Já se ptal první." Hleděl mi do očí, nehněval se nad mým naštvaným hlasem, pouze chtěl odpověď. Jenže ta samozřejmě nemohla přijít.
"Další. Jak o něm víš?" Vyjela jsem na něj znovu.
"Mluvila jsi o něm s mou sestřenicí. Slyšel jsem vás." Řekl s klidem. On nás odposlouchával a je naprosto klidný.
"Jak si to můžeš dovolit? Není slušné poslouchat za dveřmi." Byla jsem vytočená jak dlouho ne.
"Jak si ty můžeš dovolit lhát Brumbálovi. To je přece taky neslušné." Pořád byl klidný, i když jsem byla vytočená.
"Nikdy jsem mu nelhala. Kdy taky."
"Teď lžeš taky."
"Nelžu." Zalhala jsem.
"Já vím, že Riche kryješ."
"Jak to asi tak můžeš vědět."
"Další." Usmál se.
"Co další?"
"Otázku. Na tuhle ti neodpovím."
Prskala jsem vzteky a chtěla odejít. Otočila jsem se a otevřela dveře.
"Nechoď ještě," najednou vylekaný.
"Jasně, a v tom mi zabrání kdo?" Padl na něj smutek. Z ničeho nic.
"Nikdo."
"Tak vidíš." Stála jsem tam před ním a vztek mě pomalu opouštěl. "Tak na co se chceš ještě zeptat?"
"Kamarádíš se teď s Lily a Jane, viď?" Zeptal se na jednou z trochu jiného soudku.
"Jo." Přikývla jsem, ráda že můžu odpovědět.
"Co tak najednou?" Pokrčila jsem rameny.
"Co tak najednou se ty nebavíš s Jamesem?"
"Ptal jsem se první…" Protočila jsem oči.
"Prostě to tak přišlo."
"Jen tak z ničeho nic? Bez žádného podnětu?" Zdál se překvapený.
"No… holkám trochu vadilo, že se přehlížíme a chtěli se semnou spřátelit. Proč, měla bych být proti?"
"Ne. Určitě ne."
Nikdo nic dlouho neříkal, dokud nepřešel k další otázce.
"Proč ho tvůj otec kryje taky?"
"Můj otec nikoho nekryje. Další."
"Moc jsi mi to neusnadnila." Usmál se pro sebe a hleděl někam mimo.
"Co jsem ti měla usnadnit?"
Zasmál se. "Další."

/\/\/\
\/\/\/

Byla úplně mimo, nic nechápala, nevěděla, proč tady musí být. A já vlastně taky nic nechápal. Proč tady pořád je, proč pořád odpovídá na mé neslušně vlezlé otázky. Vlastně mi na nic neodpověděla. Nic z její minulosti jsem se nedozvěděl. Tak jak jsem doufal, že to nedopadne a jak věděl, že dopadne, to dopadlo. Nijak.
"Promiň, že jsem tě obral o čas." Naposledy jsem se na ni podíval, dokud jsem ji měl tady pořád jen pro sebe a protáhl se kolem ní ven. Vyrazil jsem ven, musel jsem si pročistit hlavu. Venku mrzlo a tak jsem nemusel chodit daleko, aby mi studený vzduch vlezl do každé myšlenky. Bylo otravné vědět, že jsem to podělal. Jinak už nic zjistit nemůžu. Jak, prohrabávat se ji ve věcech? To bych neudělal a stejně bych nic nenašel, a kdybych už něco našel, stejně bych to nepochopil.
Kopal jsem do kamenů a vztekal se na to, že je mi zima a že dovnitř se mi taky nechce. Rozešel jsem se za Hagridem.

Když jsem ležel v posteli a slyšel jsem, jak James naproti mně rozsvěcuje hůlku, aby si četl, došlo mi vlastně, že když jsem to dneska podělal s ní, mohl bych si to vyžehlit u Jamese. Možná by se tím zpravila určitá rovnováha.
A tak jsem se mu omluvil.
"Jamesi?" Viděl jsem, jak se na mě vztekle podíval.
"Co chceš." Odsekl. Chová se už jako Evansová.
"Omluvit se ti. Měl si pravdu."
"S čím konkrétně?" Chtěl vědět.
"Že to je můj typ." Říct to nahlas byla věc, kterou se mi nedělalo příjemně.
"Vážně? A na to si přišel až teď? Něco ti povím. Sledovali jsme tě s Remuse celý včerejšek, celý dnešek a nějak si nám zmodral." Najednou se zašklebil.
"Zmodral?" Nechápal jsem.
"No jasně, neznáš to? To se říká v Belgii. Když je někdo modrý, znamená to, že se zamiloval. Drsný, že?" Pomalu mi docházelo co tím myslí a když mi došlo, co tím myslel, zděsil jsem se.
"To není možné." Zavrtěl jsem hlavou.
"Věř mi kámo, jsi v tom namočenej jak suši." Smál se. Mě to moc vtipné nepřipadalo. A když mi došlo, že má asi pravdu, tím spíš. Jsem modrej…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama