Kapitola pátá: Ne provoque pas

20. prosince 2010 v 19:14 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola pátá: Ne provoque pas


První měsíc v Bradavicích byl jako velmi špatně napsaná komedie. Jako by Severus Snape vzal Shakespeara a rozhodl se stát profesionálním dramatikem a hru přepsat. Ale nebylo to tak strašné, jako představa, že bych byla v Kruvalu. I když tady byl Denis, bylo to nové prostředí a nic mě nenutilo vzpomínat. V Kruvalu nebylo místo, které by mě nenutilo si připomínat chvíle, na které jsem chtěla zapomenout. Ale tady v Bradavicích to bylo lepší. Byla jsem šťastnější. Pokud se tomu vůbec tak dá říkat. Lépe řečeno, nebyla jsem tak zoufalá.
Od začátku školního roku se toho nic moc zvláštního neudálo. Nebelvír prohrál první famfrpálový zápas, protože kapitán družstva dostal trest za hrubé chování na hřišti. Na začátku Října se konal první výlet do Prasinek, malé vesnice poblíž Bradavic. Vyučování bylo pořád stejně zajímavé, nudné i těžké. Denis na mě pořád posměšně hleděl, ale od toho prvního incidentu se už nesnažil náš kontakt sbližovat. A otec mi napsal pár řádku po tom, co jsem mu popsala, jak to tady vypadá.
Nemá cenu vám popisovat každý bezvýznamný okamžik mého života, proto přejdu k těm zajímavějším dnům prvního měsíce v Bradavicích.
Bylo čtvrtého Října a ráno bylo slunečné. Byl víkend a já se rozhodla, že sobotu věnuju dělání domácích úkolů a učení. Sedla jsem si tedy do společenské místnosti a postavila na stůl štos knih a ruličky pergamenu. A právě v tu chvíli ke mně přišla holka, kterou jsem znala jen od vidění. Byla to ta brunetka, kterou jsem viděla v hloučku holek před dějinami. Sedla si naproti mně a zahleděla se na můj sloupeček s knihami.
"Hodláš to všechno přečíst?" Zeptala se mě mile.
"Hm…" Přisvědčila jsem a chytla do ruky první z knih, byla to učebnice lektvarů.
"Jako vůbec, nebo hned teď?" Nechápala jsem jak to myslí. Proč se vůbec ptá?
"Cože?"
"Já jen, že jsem viděla, že se hodláš učit a sama bych taky měla začít, tak jsem se chtěla zeptat, jestli mi nějakou půjčíš, nebo jestli je teď potřebuješ všechny."
"Ne, vezmi si, jakou chceš." Kývla jsem ke knihám a nalistovala v učebnici stránku lektvaru, kterému jsme se posledně věnovali, nepochopila jsem hned, jeho vlastnosti a tak jsem si to chtěla ještě jednou přečíst.
"Díky, já jsem Jane." Podala mi ruku. Usmála jsem se a stiskla ji.
"Kellee."
"Tak co, jak se ti líbí v Bradavicích?" Zeptala se a sáhla po jedné učebnici, asi Bylinkářství, co jsem viděla v mžiku na obalu knihy. Usmála se, nikdo se mě na to ještě nezeptal, ne že bych chtěla… Jen to bylo zvláštní, jak se tady v Bradavicích všichni starali o všechny. Byla jsem ráda, že jsem měla čas vydýchat změnu, že jsem byla považována za cizinku, kterou nikdo moc pozornosti nevěnuje, a ne za cizinku, kterou pozornost věnují neustavičně.
"Promiň, asi tě rozptyluju, viď." Nechala jsem to bez odpovědi.
"V Bradavicích se mi líbí." Řekla jsem namísto toho. Jane se taky usmála a už na mě nepromluvila, dokud jsem nesáhla po další knize Obrany proti černé magii, do které jsme měli udělat esej.
"Víš co je divné?" Zeptala se, nečekala na odpověď, ale hned odpověděla sama. "Že jsi tady už měsíc a nikdy jsem tě neviděla s kamarádkou, nebo tak. Zvláštní, nijak se nedistancuješ a přesto jsi vždycky sama." Podívala jsem se na ni, překvapeně, možná i trochu vykolejeně. Nebyla to zrovna otázka, na kterou bych chtěla odpovídat. Rozpačitě jsem se zahleděla na obal knihy a nebyla si jistá, jestli ji odpovím.
"Jsi radši sama?" Zeptala se. Opět stejný pocit. "Nevyzvídám, jen to nechápu." Asi to vzdala, nebo spíše čekala, že se rozhovořím později a tak se zadívala do knihy, ale nečetla.
"Nejsem raději sama, ale když jsem s někým, tak se cítí úplně stejné, jako by semnou nebyl, takže jsem z toho usoudila, že bude lepší, když se do ničeho nebudu míchat, ten kdo by stál o mou přítomnost, stejně přijde dříve či později sám… a taky dříve či později odejde." Dodala jsem šeptem.
"Já jsem přišla, jak vidíš, a myslím, že tě můžu považovat za dostatečně příjemnou osobu, na to abych tady ještě pěknou chvíli zůstala." Usmála se, že dosáhla svého a teď se už vážně zahleděla do knihy a četla. Protočila jsem oči a vyzvedla stolek kouzlem do takové výšky, že jsem na něj z křesla mohla psát, aniž bych si neničila páteř.

/\/\/\
\/\/\/

Seděla v křesle a dělala si úkoly. Před ní seděla Jane Caterwashová a obě hleděly do tlustých bychlí. Najednou se jí Jane na něco zeptala a ona nevzhlédla, jak obyčejně, pochopila smysl otázky hned a hned zareagovala - mírně zrudla a znervózněla. Bylo to po hodně dlouhé době, co jsem ji viděl zase mluvit s někým ze spolužáků. Já jsem k ní už raději nemluvil a dělal, že nevím, že existuje. Problém byl v tom, že to nešlo. Šlo to skrývat, to určitě, ale sobě jsem lhát nemohl. Ta holka je pro mě určitým způsobem vnitřně přitažlivá. Její osobnost mi zabere větší část dne, než by mi bylo milé.
Všímal jsem si i jiných věcí, než jejího chování. To jak se oblékala, když nemusela být v hábitu. Bylo zajímavé vidět rozdíl, mezi ní a ostatními holkami. Ostatní holky se snažily oblékat tak, aby vynikly. Ona, aby zapadla.
Vstala, rozloučila se s Jane a odešla do své ložnice. Po chvíli se znovu objevila, v ruce bundu. Asi šla ven.
"Tichošlape, poslouchal jsi mě teď vůbec?" Otočil jsem se na Jamese, s mírným úšklebkem, aby nepoznal, jak moc jsem se zamyslel… opět.
"Tse… Jasně, že jsem tě poslouchal."
"Takže, co na to říkáš?"
"Hm… Jasně, dobrý nápad." Pokývl jsem hlavou a stočil pohled na Remuse, který se uchechtnul.
"Blbečku…" Zamumlal James a s brbláním odešel.
"Co zas? Řekl jsem něco?"
"Vůbec nic, jen že si James stěžoval jako obvykle a ptal se tě, jestli to nemá raději vzdát a přestat Evansovou obtěžovat." Remus se chechtal a Petr vedle něj se otřásal smíchy, až z něho padaly drobečky od snídaně.
"Sakra… Jsem zas přestřelil?" Neochotně jsem vstal a popoběhnul, abych Jamese zastihnul.

/\/\/\
\/\/\/

Popadla jsem do ruky bundu, obula si šněrovací boty a sešla jsem zase zpátky do společenské místnosti. Jane se na mě usmála, když jsem kolem ní procházela.
Šla jsem rovnou, nejkratší cestou na školní pozemky, nadýchat se trochy čerstvého vzduchu. Najednou do mě někdo vrazil.
"Promiň." Zabrblal jak spěchal, a obešel mě rychlým krokem. Poznala jsem v něm kamaráda Siriuse Blacka. Za tu dobu co jsem tady byla, mi mé spolužačky stihly oznámit, že se jmenuje James Potter, hraje za Nebelvír chytače a je jeho kapitánem. Neprosila jsem se o to, odpověď bez otázky přišla sama.
Za chvíli se mi ztratil z cesty. Vyšla jsem na pozemky a zamířila k lesu. Řekla jsem si, že půjdu po jeho kraji až k jezeru a pak se vrátím do hradu na oběd. Tak se taky stalo.
Prošla jsem kolem listnatého porostu až k ledovému jezeru. Občas jsem nechtěně šlápla do kaluže, nebo mi uklouzla noha na mokré trávě. V takových případech jsem se zastavila a usušila si hůlkou kalhoty, aby mi nebyla zima.
"Dlouho jsme se neviděli." Prolomil mou imaginární samotu Denis a položil mi paži kolem ramen.
"Jdi do háje." Zamumlala jsem a setřásla jsem jeho ruku. Ihned jsem se rozeběhla k hradu, ale po pár metrech jsem spadla a on mě chytil a začal táhnout směrem k lesu.
"Na to, jak si bezmocná si moc dovoluješ."

/\/\/\
\/\/\/

Myslel jsem si, že Jamese stihnu hned před portrétem, protože jsem vyšel jen pár vteřin za ním, ale nikde nebyl. Neviděl jsem ho. Buď utíkal, nebo musel hned odbočit.
Hned jsem začal sbíhat levé schodiště a zahnul jsem do chodby vpravo. Ta vedla přímo k velkému točitému schodišti k astronomické věži a učebně Jasnovidectví.
Tam by James určitě nešel, usoudil jsem a tak jsem teda vytáhnul plánek.
"Jsem připraven ke každé špatnosti." Zamumlal jsem tiše a rozložil pergamen. Začal jsem hledat u Nebelvírské věže Jamesovo jméno, ale dřív, než jsem ho uviděl, jak běží do sklepení do kuchyně, jsem uviděl jiné jméno. Rozběhnul jsem se.

/\/\/\
\/\/\/

"Minule to celkem bolelo, když ses mi rozhodla vzepřít. Tak jsem si říkal, co tě k tomu vedlo?"
"Co myslíš, blbečku, no tys to nebyl…" Jednu ruku měl pod mým krkem a druhou na mém břiše a táhnul mě rychlým tempem přes kořeny do hlubší části lesa.
"Neprovokuj mě. Slyšíš. Myslím, že už tak si na tom dost špatně. Copak si zapomněla? Copak si zapomněla, co musíš zaplatit za tu svou krvezrádskou, šmejdskou matku?"
"Dost o mojí matce." To mě podpálilo. Každým centimetrem, kterým mě nesl, se do mě dostávalo víc a více paliva. A on vytvořil jiskru. Všechny mé údy se sice zmítaly i před tím, ale teď se napjaly a začaly ho mlátit do stehen, do toho jeho hmyzího obličeje, do břicha do hrudi. A pak jsem z ničeho nic spadla. Pustil mě.
Dopadla jsem právě do jedné z těch kaluží, které jsem se cestou kolem lesa a jezera snažila vyhnout. Obličejem jsem dopadla do té hnědé břečky. Chutnala jako bláto a sůl. Ihned jsem se opřela paží, abych se nadechla a nemusela dýchat to na zemi. Ale dupnul mi na záda tak, že mi ruka povolila a já tam dopadla znova- s vyraženým dechem. Nemohla jsem vstát. Nohu měl pořád na mě a já pod jeho tíhou cítila, jak se mi páteř demoluje. Pak tlak povolil a já se snažila se opět opřít o ruku. Ale dříve než jsem mohla vytáhnout hlavu z kaluže, ucítila jsem na zádech úder dvou kladiv současně a bolest mě ochromila tak, až jsem pomalu zapomínala, že vůbec v nějaké kaluži jsem. Začala jsem do plic nasávat bahno a tělo se mi uvolnilo z křeče.

Když jsem byla malá a má matka mě učila vařit, vždycky se na to musela dívat i hrošice Cloe.
To mě jednou maminka vzala za ruku a táhla mě směrem ke kuchyňské lince a posadila mě na stoličku.
"Tak na co máš dneska chuť, Kellee? Jablečný koláč, nebo jahodový pohár?" Zeptala se mě a štípla do tváří.
"Zeptáme se Cloe!" Řekla jsem vždycky. A to maminka vyběhla po schodech do mého pokoje a přinesla šedou plyšovanou hrošici v pruhovaných kalhotkách, které jsem už měla malé a které jsem ji denně měnila za kalhotky s puntíkama, mamince jsem je vždycky dávala do koše na praní, aby je vyprala. Vždycky je pak z koše vytáhla a dala mi je tak, jak byly, ale to jsem samozřejmě poznala až později, kdy jsem na hrošici Cloe vylila šťávu z ananasů a ty kalhotky pak hrozně voněly po ananasech. Dala jsem je mamince do prádla a maminka, jelikož jsem před ní nehodu ututlala, mi kalhotky na druhý den opět položila na skříňku vedle hrošice Cloe. Byly opět provoněné po ananasech.
Já jsem Cloe posadila na půlku židličky vedle mě. A řekla. "Cloe si přeje banánový nákyp s pudingem." Vždy to, na co jsem měla největší chuť. Maminka se mi pak smála a dívala se jak mi chutná.
Pak přišel do kuchyně i otec, když zachytil pachy voňavého nákypu. Usmál se na svou ženu a objal ji kolem pasu.
To byla matka, na kterou jsem ráda vzpomínala. Ta matka, na kterou jsem si zakázala vzpomínat, přišla jen pár let po mých kuchařských hodinách.

/\/\/\
\/\/\/

Utíkal jsem, seč jsem mohl. Cítil jsem, jak se mi napínají svaly. Byl to příjemný pohyb. Bohužel za nepříjemnými okolnostmi. Když jsem běžel po schodech dolů, do Vstupní síně, nechtěl jsem si přiznat, že než tam dorazím, může být pozdě. Byla i taková možnost. Jenže jak pozdě, co se může stát. Na chvíli mě napadla myšlenka, že tam možná vůbec nemám být. Že to není moje věc, neměl bych tam být. Třeba to jsou přátelé. Povídají si.
Ale dřív, než jsem ji mohl více rozvinout, jsem ji násilně odsunul z mysli. Vyběhl jsem otevřenou bránou na pozemky. Uviděl jsem je v dálce před sebou, nevěděl jsem, jak se můžou mé svaly napnout do takových extrémů, vydržet takový tlak. Brzy jsem pochopil.
Kdyby se jen jediný student díval v tu dobu z okna, jen jediné oči zachytily to, co nikdy nemělo vyjít na povrch, byl by to hrozný průser. Jak se to stalo. Jak se to mohlo jen stát?
Díval jsem se, na své mohutné, chlupaté tlapy, jak se odráží od měkké, promáčené země.
A sakra… Pomyslel jsem si a přidal jsem ještě víc. Už jsem je neviděl. Byli schovaní za lemem stromů.
Brzy jsem doběhl až k lesu a zboku si naběhnul a udeřil do Denise Riche plnou silou.
Sletěl na zem, šokovaný a zděšený. Ona spadla taky, nic jí nebylo, všiml jsem si.
Znovu jsem na něj naběhnul, ale byl rychlý. Vytáhnul hůlku a odhodil mě o pár metrů dál. Pak, jak se ke mně snažil přiblížit a znovu zaútočit, šlápnul na ni, a když viděl, že jí tím přišpendlil na zemi, nemínil se už přiblížit a jen odrážel mé útoky. Nemohla popadnout dech, topila se v kaluži.
Mé myšlení se najednou uvolnilo. Už neobsahovalo žádný hněv, žádné stopy fanatického chtíče ho zdevastovat… To všechno vystřídal klid.
On asi pocítil tu změnu v mém chování. Uvolněné svaly, nenaježený kožich, klidné oči, necenící tesáky… Nebyl hloupý, nesklonil hůlku, jen se zašklebil. To stačilo… vyběhnul jsem na něj, klidně. Ale přesto tak rychle, že jsem letěl ještě pár metrů dál, pod sebou jeho tělo. Cítil jsem, že vytáhnul hůlku, bylo mi to jedno, věděl jsem, že ona už je v bezpečí. Byl na tom tak špatně, že se nezvedne. Pouze ale vytáhnul hůlku a odmrštil mě daleko dozadu. Necítil jsem pod sebou měkkou zem, nebo čvachtnutí vody, do které se měly mé tlapy zabořit.
Zabírala jen takovou nepatrnou část lesa, do které mě mohl hodit. Jaká je pravděpodobnost něčeho takového?
I když jsem ihned odskočil, abych ji víc neublížil, cítil jsem, jak se pod mými tlapami její tělo vzedmulo a zůstalo bezvládně ležet.
"Ne…" Zavrčel jsem.
 


Komentáře

1 Emily Emily | Web | 28. února 2011 v 17:30 | Reagovat

Zatim jsem unešena :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama