Kapitola patnáctá: Slova a činy

20. prosince 2010 v 19:20 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola patnáctá: Slova a činy


Kdybych měla shrnout můj první půlrok v Bradavicích, vypadal by asi jako scvrklá, odporná zmačkaná školní houba na tabuli, která se ale postupně vrací do původního stavu, pokud vůbec existoval pojem- původní stav.
Po tom, co Denis definitivně odešel jsem si připadala tak svobodná, jako ještě nikdy za posledních šest let, nebo vlastně skoro sedm. Lily mi hodně pomáhala, Jane taky, ale většinou to byla vždy jen Lily. Pomáhala- tím myslím tím, že jsem se kvůli ní cítila normálně, tak jak bych se měla cítit, kdybych normální byla. Já se normalitě snažila přiblížit vždy co nejvíc, ale jak to tak většinou vždycky bývá, to co chceme je nám na míle vzdálené. Vzdaluje se nám to právě proto, že to tak moc chceme. Zářný příklad? James a Lily. Neříkám, že jsem si ještě nezvykla, jak za ní pořád pobíhá a pokřikuje na ní… ono to ani není tak těžké, kdyby s ním v jednom kuse nechodil i Sirius, který mě svým chováním vážně deptal a nutil mě se cítit tak, že jsem ho byla nucena ignorovat, abych se nezbláznila výčitkami, že je něco špatně. Už mě na rande znovu nepozval, asi si byl vědom toho, že to za moc nestálo. Myslím, že jsem to Lily nikdy úplně neodpustila.
Nic radikálního se tedy s tímto menším "problémem" nezměnilo a já začala přežívat ze dne na den a čekala jsem, kdy konečně budu moct odjet na prázdniny domů, za svým tátou, který se teď všemožně schovával a střežil náš nový domov jako oko v hlavě, jak mi psával v těch zřídkavých dopisech, které se odvážil vypustit přes svou ochrannou bariéru.
Pak tu byl ještě Janin nový přítel Simon č. 2. anebo též Marc Harvy, vyberte si sami. Byl úplně jiný než můj Simon, po duševní stránce, nicméně mi jeho častá přítomnost vadila tak, jako by tam nečinně, avšak stále seděl, Denis. Protože oba dva mi připomínali časy, na které jsem chtěla co nejvíce zapomenout.
Od té doby, co jsem přistihla Belatrix mluvit s Denisem, se nic nedělo, ale já si všímala, kdykoli jsem ji náhodně potkala, jak je nervózní a jak chce okamžitě opustit místnost. Připadalo mi to trochu divné, snad až komické. A to snad proto, že jsem ji nechápala.

Když ještě žila má matka, Monique Hodlerová, rozená Richová, celkem často jsme chodili na návštěvu k její sestře a bratrovi. Nebyla to příjemná setkání, ani z jedné strany. Po Simonově ochrnutí už jsme tam nejezdili, pouze má teta jezdila k nám, ale před tímto incidentem jsme měli vždy druhou sobotu v měsíci u nich zarezervovanou večeři. Ať už jsem byla v Kruvalu, nebo ne.
Tak jsem se také poprvé setkala se Siriusem.
Oběma nám bylo sedm. Byl tam i jeho o rok mladší bratr Regulus, pak Denis, Belatrix a Narcissa. Belle a Denisovi bylo osm, ale Narcisse bylo stejně, jako mě a Siriusovi. Všechny jsem je nesnášela. Ale navenek, jsem byla samozřejmě ledově příjemná. Stejně jako všichni ostatní. To byla ta přetvářka, lež a klam, ve které jsme celou tu dobu žili. A hráli jsme si na šťastnou rodinu, i když oni nás přiřazovali ke krvezrádcům a mého otce, samozřejmě, k mudlům.
Seděli jsme všichni v jídelně, která obsahovala dva kulaté stoly potažené bílými ubrusy s rudým vyšíváním. Nebyl to příliš velký pokoj, ale byla tu možnost stoly trochu posunout stranou a vznikl taneční parket. Jednu stranu zdobily těžké vínové závěsy, které ukrývaly obrovské okna a vstup na balkón.
Za jedním stolem seděli mí a Denisoví rodiče. A za druhým stolem jsem seděla já a naproti mně on. Celou večeři jsme se na sebe provokativně usmívali a Denis mě v jednom kuse kopal do nohou. Asi v polovině desertu k nám přišel domácí skřítek od Richových a ohlásil, že mají návštěvu. Blackovi.
Všichni jsme byli ustrojeni do našich nejlepších šatů. No… dobře, já jsem byla ustrojená do mých nejlepších šatů. Ostatní byli, tak, jako každý jiný den.
Nejdříve vstoupili Siriusoví rodiče, za nimi pak sestra paní Blackové a nakonec čtyři děti. Všichni byli v černých šatech. Když jsem si to tak uvědomila, byla jsem to jenom já a má matka, které jsme přišly v něčem trochu barevnějším. Já měla na sobě modrou halenku a hnědou sukni. Má matka zase tmavě zelené šaty. Nevím, proč si to pamatuju. Snad, že jsem neměla nikdy moc hezkých kusů oblečení. A ty hezké jsem musela nosit zrovna tam, kam bych nejraději přišla v otrhaných teplákách.
Ohlásili je a všechny nám je představily. Vznikl zmatek a chaos, jak si všichni podávali ruce. Já jsem zásadně nikomu ruku nepodávala, raději jsem kývla hlavou, jak mě to matka učila. Když jsem si pokývala se všemi dospělými, přišli na řadu děti. Jak jsem zjistila, Denis je už všechny znal a tak je museli představit jenom mě. Pamatuju si, jak se na mě Sirius vesele zazubil a strčil do svého bráchy, aby ho napodobil, ten jenom protočil oči, vytáhl pečlivě vyžehlený a složený běloskvoucí kapesník a vytroubil hezkou melodii. To se Sirius rozesmál, ale hned s tím přestal, když zezadu schytal políček od své matky. Otočila jsem hlavu k jejich sestřenicím.
"Denis nám o tobě už hodně vyprávěl, ty si Kellee, že?" Začala Bella a bylo vidět, jak se přemáhá, aby se nerozesmála stejně jako Sirius.
"Jo." Potvrdila jsem.
"Těší mě." Předběhla Bellu Narcissa a podala mi ruku. Hodně dlouho jsem zvažovala, jak moc je netaktní ji nepřijmout, ale vzhledem k tomu, že my jsme právě ti dlužníci, co přišli na večeři, raději jsem svou nechuť přemohla a ruku ji uchopila.
"Mě taky." Zalhala jsem a všimla si, jak se Sirius uchechtnul.
Sestry si posedaly jako první a jelikož číšník už můj nedojezený dezert odnesl, nevěděla Bella, že mi zasedla místo. Takže jsem si nakonec mohla vybrat buď místo vedle Denise a Cissy, nebo vedle Siriuse a Belly. Jedno lepší jak druhé. Určitě je vám jasné, co jsem si vybrala, takže nakonec jsme seděli: Já, Bella, Cissa, Denis, Regulus a Sirius. Nelákala mě moc představa, že budu muset sedět po celou dobu čaje vedle té divné holky Belatrix. Divná holka s divným jménem… Ale bylo to pořád lepší než sedět vedle dobře známého Denise. Mého bratrance. Navíc, jak se večer pomalu chýlil ke konci, uvědomila jsem si, že jsem s tím novým klukem, se Siriusem, zažila tu nejlepší večeři v nenáviděném domě mé rodiny vůbec. Po celou dobu čaje ke mně šeptal samé blbosti na účet svých dvou sestřenic a - podle něj- opožděného bratra. Bylo fajn zjistit, že nejsem jediná, kdo má v téhle věci jasný a odlišný názor.
Jenže to byl jen jeden večer. Už za dva měsíce jsem si na něho ani nevzpomněla. Bylo obdivuhodné, že jsem to vydržela tak dlouho. Hned ze dvou důvodů. První: Byla jsem ještě malé děcko, co si ani nevzpomnělo na svou babičku, která s ním pět let žila, než podlehla běžným mudlovským nemocem. Druhý: Každá hodina se Simonem byl tisíckrát lepší než celý ten večer v domě mé rodiny. Ale bylo celkem jasné, proč jsem na něho myslela. Ty dvě další návštěvy jsem toužila, aby tam byl, protože to s ním bylo lepší, než sama. Ale když tam dvakrát nebyl, zapomněla jsem na něho stejně rychle, jako jsem ho poznala. A do doby, než mě zařadil moudrý klobouk do Nebelvíru, jsem ho ani neviděla.

To byla minulost, ale přítomnost byla mnohem lepší. I když byla zima.
Seděla jsem v pohodlném křesle společenské místnosti, v ruce Janino pojednání do lektvarů. V druhé ruce pero. Jane někam s Marcem před hodinou zmizela a poprosila mě, jestli bych jí její domácí úkol nezkontrolovala. Myslím, že mě neměla moc ráda. A myslím, že to bylo kvůli Lilyiné náklonnosti ke mně. A tak jsem si ji snažila udobřit, protože jsem nerada viděla Lily rozpolcenou, když chtěla jít semnou do knihovny, ale Jane se chtěla jít projít ven. Byl to teď náš největší aktuální problém a mě to připadalo tak legrační, že se tu handrkujeme o Lilyinou přízeň, že jsem měla v jednom kuse namalovaný strnulý úsměv, až jsem si musela před zrcadlem rovnat koutky.
Bylo asi osm hodin a ve společence bylo rušno. Přes uličku se pošťuchoval párek druháků, protože jim páťáci zasedli předposlední volné místo a oni se teď přeli o to poslední.
Někde tam mezi těmi páťáky jsem viděla Jamese Pottera, jak se snaží sepsat své pojednání do lektvarů a viděla jsem jeho zoufalou pózu, protože, přiznejme si, kdo by mohl psát domácí úkol v takovém kraválu? Siriuse jsem poslední dobou v jeho přítomnosti moc často neviděla. No vlastně celý dnešek jsem ho neviděla. Byla neděle a ve středu se jelo domů, konečně! Ale to samozřejmě nezabránilo Křiklanovi a spoustě dalším učitelům nám nafasovat poslední domácí úkoly. Naproti mně seděla v křesle Lily a četla si. V klidu, úkol samozřejmě dávno napsaný. Zlatá Lily!
Zrovna jsem škrtla celou jednu větu Janina pojednání, když se vřítila do společenky a se smíchem sebou plácla na koberec vedle Lilyina křesla. Až teď jsem si všimla, že za ní běžel i Sirius, taky vysmátý a zadýchaně se opíral o kolena. Zaraženě jsem je oba pozorovala. Neměla být náhodou ona se Simonem č. 2? A on? Jak dlouho jsem ho vlastně neviděla se smát? Dva měsíce? Od toho, co James spláchl paní Norissovou v záchodě u kabinetu profesora Křiklana?
Když se oba uklidnili, věnovala jim Lily nechápavý pohled. Když ji Jane naznačila, že si o tom promluvíme jindy, obrátila se Lily k Siriusovi a snažila se mu naznačit, aby se pakoval pryč, všimla jsem si, jak hoří zvědavostí.
Sirius se na Jane usmál a pak se obrátil k Lily. "Jasně Lily. Mizím." Pak sklonil k Jane hlavu, něco ji zašeptal a s pozdravem dobré noci se ztratil na schodišti ke své ložnici. No já zírám!
"CO? To mělo znamenat?" Zašeptala Lily směrem k Jane takovým tím svým tónem: Děláš si ze mě srandu?
Jane ji věnovala významný pohled a pak se otočila ke mně. "Necháš nás prosím si s Lily soukromně pohovořit?" Pak popadla Lily za ruku a táhla ji směrem k dívčím ložnicím.
Řekla to, jako bych byla nehorázná vtěrka… Nevím, kdo se semnou chtěl přátelit nejdřív…

To byla jediná zajímavá věc, která se mi stala, než jsem odjela domů. No… odjela, asi není to správné slovo. Jedna z podmínek, kterou jsem vlastně "podepsala" byl bezpečný odvoz na bezpečné místo. A to by vlakem a následně pak vystoupením na otevřené nádraží rozhodně nešlo. A tak jsem se s Brumbálem dohodla, že mě k tátovi přemístí. Trochu jsem se toho bála, ještě mi nebylo sedmnáct, a tudíž jsem se ještě nikdy nepřemísťovala, ale Brumbálovo zhurtajdemenato mi pomohlo víc, než kdyby mi předem hodinu vysvětloval, že se mi nemůže nic stát. A tak jsem přesně v deset hodin, když se měli všichni shromažďovat ve Vstupní síni, popadla jsem svůj kufr a taky vyšla tím směrem, i když jsem vlastně měla jít k Brumbálově pracovně. Aby to nebylo moc nápadné…
Všechno šlo podle plánu. Došla jsem až do Vstupní síně, kde to bylo úplně přecpané a pak jsem chtěla projít kolem sochy bezhlavého měkkýše ke kamennému chrliči - vstupu do Brumbálovy pracovny - když jsem si všimla něčeho divného. Nejprve to byla Lily ječící na Jamese, aby ji nesahal na zadek. On se hájil, že za to nemohl, ale že to byl jeden prcek, co do něho vrazil. A pak to byla Jane. Nalepená na Siriusovi Blackovi, který ji tisknul ke stěně vedle vstupní brány. Nemusela jsem vidět přesně, aby mi došlo, co dělají. Tupě jsem na ně zírala, dokud jsem si neřekla, že by to stačilo. A nakonec to byl Marc Harvy, který stál jen pár metrů vedle mě, pod schodištěm a zíral na stejnou dvojičku, co před chvíli já. Pak vyrazil, nepříčetný, a odtrhnul Siriuse od Jane takovou silou, až narazil do právě se otevírajících vrat. Poslední co jsem viděla, byla bitka, která se mezi nimi strhnula a Jane, snažící se je od sebe odtrhnout. Pak jsem se obrátila a zamířila k Brumbálově pracovně.

"Tati!" Vykřikla jsem.
"Kel!" Zamumlal, když mě objímal.
"Vypadáte dobře, pane Hodlere, to jsem rád." Pokýval Brumbál hlavou.
"Ano, díky, díky za Kellee." Odtáhl se ode mě a podal Brumbálovi ruku.
"Budu muset jít, čeká mě ještě nějaká práce." Pokýval hlavou a obrátil se ke mně. "Slečno Hodlerová," mrknul na mě. "Doufám, že se má Sirius dobře." Vzhledem k tomu, co jsem dneska viděla, jsem se musela ušklíbnout.
"Proč by se neměl, pane?"
Pak se naposledy usmál, a s prásknutím zmizel.
"Sirius? Jaký Sirius?" Začal táta. A jéje… to jste nemusel.
Prohodila jsem jízlivě směrem k Brumbálovi, i když tam už dávno nestál. Táta popadnul můj kufr a odnesl ho do mého nového pokoje.
"Jeden kluk ze školy. Jednou s náma večeřel u Richových, pamatuješ? Black." Táhla jsem se za ním. Nálada okamžitě na bodu mrazu. Nechápala jsem se.
"Jo. No a ty s ním něco máš? Nebo proč se tě Brumbál ptal?" Rozsvítil světlo a vešel do malé místnosti vedle kuchyně.
"Ne, nic s ním nemám. Ale to on mě donutil k tomu, abych udala Denise, a kvůli němu jsi teď pod všemi těmi kouzly." Vysvětlila jsem mu.
"Aha, tak to musí být hodný kluk, že se tak o tebe, vlastně o nás stará."
"Jeho matka ho vydědila." Dodala jsem.
"No a? To snad s tím vůbec nesouvisí, ne?" Vypadal trochu dotčeně.
"Ne, nesouvisí, to byl jen dodatek." Promnula jsem si spánky. Ten rozhovor se mi ani trochu nelíbil.
"Aha. No to je tvůj pokoj. Přemístili sem tvůj nábytek a vymalovali ti to. Vlastně ani nevím kdo, ale dobře se u toho bavili." Usmál se při té vzpomínce. Pochopila jsem, že byl u toho.
Pokoj byl trochu těsný, ale mně vyhovoval. Stěny byly světle oranžové a můj světlý nábytek k tomu hezky ladil. Až tolik práce si s tím nemuseli dávat. Prolétlo mi hlavou.
"Je tu vážně fajn, tati." Usmála jsem se na něho. "Ukážeš mi i zbytek?"

/\/\/\
\/\/\/

Musel jsem něco udělat. Za chvíli měla odjet pryč a mě se nechtělo nechat to tak, jak to je- chladné. To mě napadlo v sobotu, když jsem usínal a možnost změny se mi naskytla ani za dvanáct hodin po tom.
Sešel jsem ráno na snídani a po ní jsem se odebral ven. Venku už dávno napadla tlustá vrstva sněhu, krásného bílého a čistého. A protože v noci sněžilo a teď bylo velmi časné ráno, nestačili ho děcka proměnit v čvachtající kaši. Bylo krásně a ledový vítr také pro jednou ustal. Jenže to mi bylo jedno. Ledový vítr se začal pomalu ale jistě tvořit ve mně. James mě nepoznával. Čím dál více se snažil učit, dělat si své povinnosti včas a pokusit se trochu Lily nenadbíhat, jak jsem ho nabádal. Trochu mu pomohlo, že mu odpadly každodenní tréninky famfrpálu. Jejich kapitán je ještě větší maniak než James, pokud to vůbec jde. Vytáhnul by je na košťata i dnes, kdyby mu to McGonagalka přísně nezakázala.
Procházel jsem se až do oběda, kdy jsem se z nutnosti musel vrátit. Zajít si na záchod a na oběd. Byl jsem mezi posledními. Nechápal jsem, proč se všem vyhýbám, když chci něco změnit. A tak jsem raději zůstal ve Velké síni. Mé myšlenkové pochody mě až překvapovaly. I když jsem se snažil myslet na něco jiného, vždycky to nějak zabloudilo k ní. Nejdříve třeba k Jamesovi, pak k Lily a nakonec samozřejmě k ní.
Stále stejné myšlenky byly ubíjející. Strávil jsem tam krušných deset minut, než mi došlo, že to nikam nevede. A tak jsem se zvednul a rozhodnut si udělat úkol jsem odešel do knihovny, kde jsem potkal Jane, zjevně za stejným účelem. A slova se najednou proměnily v činy.
Lily ji samozřejmě vyslepičila, že jsem se do Kellee zamiloval. Ano, teď jsem schopen říct to naplno. A tak se mě už zase začala vyptávat. Vždycky jsem ji nějak odbyl, ale dnes jsem hledal nějakou tu změnu, a Jane byla první, která se mi jako kdyby nabídla. I když jsem zatím nevěděl, co si za tou změnou představuju.
Zeptala se mě, proč jsem s tím už něco dávno neudělal.
"Byl jsem s ní na rande, to nestačí? Nelíbilo se jí, tak jak po ní můžu chtít nějaké další?"
"Já nemyslela zrovna rande." Uklidnila mě ihned.
"A cos myslela?"
"Nevím, ale víš… jak si můžeš být tak jistý, že se jí to nelíbilo." Rád bych řekl, že ve mně zasela semínko naděje, ale ne. Znal jsem ji dost dobře na to, abych věděl, kdy si ze mě děla srandu a kdy ne. Teď to byl zrovna ten první případ. Chtěla mě jenom navést, abych ji pozval znovu, aby se mohla z dálky dobře bavit nad jejím chladným vystupováním a mou zoufalostí. Nebyla zlá, spíš ještě nechápala pojem skutečná náklonnost. I když byla skutečně nakloněna Lily a měla skutečný poměr s Harvym. Dokud něco podobného nezažije, těžko se jí to mluví. Zato dobře znala pojem intriky a správný tah na šachovním poli. A ten právě chtěla provést.
"Jsem si jistý." Odpověděl jsem. "A ty taky."
Usmála se. "A nechceš na tom něco změnit?"
"A jak, ty chytrá?" Zamumlal jsem spíš pro sebe. V tom se ke mně přes stůl naklonila a začala mi něco šeptat. Nelíbilo se mi to. Ani trochu.
"To nezabere." Zavrtěl jsem odhodlaně hlavou. "Chceš ji přinutit, aby na tebe žárlila? Ne." Zavrtěl jsem hlavou. "Nic ke mně necítí a tak nemůže žárlit. Mělo by to jen jeden účinek. Ty by ses rozešla s Harvym a já, kdyby to nevyšlo, bych byl na tom ještě hůř, protože teď je dokonale přesvědčena o mé náklonnosti, a pak by neměla ani tuto jistotu."
"Je to stejně jenom mamlas." Zavrtěla hlavou. Asi směrem k Harvymu. "Mumlá si ze spaní tvé jméno. Slyšela jsem ji. Takže k tobě určitě něco musí cítit. Pak ještě říká jméno Simon, ale žádného Simona, kromě kluka z třeťáku, neznám, takže můžeš být v klidu." Usmála se. "Vyjde to."
Já taky žádného Simona neznal, ale to nic neměnilo na tom, že se mi to ani trochu nelíbilo.
"To, že se ji o mě zdá, ještě nedokazuje nic." Zakroutil jsem hlavou a škrtnul poslední slovo, co jsem napsal.
"Ale dokazuje." Nenechala se. "Jsem o tom přesvědčena. Věř mi… Ale jestli ti vadím já, jako případný objekt, najdeme někoho vhodnějšího." Jestli to byla jen záminka, abych ji vyjádřil, jestli se mi líbí, nebo ne - čehož byla určitě schopná - tak se neznám… Ale bylo fakt, že to byl čin a já už nedokázal jen tak nečinně sedět a pozorovat nečinný stav. Musel jsem nějak zakročit. I když to bylo hnusné a podlé. A navíc, byl jsem trochu zvědavý, jak bude reagovat.
"Ne, ty mi nevadíš, Jane." Řekl jsem nakonec.
 


Komentáře

1 Piece Piece | Web | 26. prosince 2010 v 3:56 | Reagovat

Ach... Bylo to naprosto dokonalé, boží (nějak moc to slovo poslední dobou používam:D), perfektní. Všechno do detailů propracované, celé Kelleeina minulost, Simon, Denis, matka - o které příliš nevíme, rodinná historie, vzteh Sirius/Kellee a Remus/Kellee (že to tam bude?:D) a to všechno tak neskutečně poutavě nejasné… Doopravdy nemám páru, s kým se Kel spáruje, nemám páru, kdo je naživu a kdo ne. Nemám páru, co se stalo s její mamkou. Jediné o čem mam páru je to, kdo byl Simon a to, proč se Sirius muchluje s Jane a za to jsem ti mimochodem děsně vděčná, protože jinak bych se do příští kapitoly asi zcvokla a své zcvoklé tělo prohodila notebookem a oknem v jednom vrhu:D. Prostě a jednoduše: Chci další. Líbilo se mi to až nezdravě. Už dlouho jsem nečetla nic tak povedeného. Paráda. Vážně. A další bude? Že jo, že jo... Že jo?! Měla by ses stydět takhle mě napínat potom, co to tu jako ten dement čtu do čtyř do rána, vážně stydět:D A děkuju za příjemný čtecí zážitek. Vážně děkuju:D

PS: Dokonce se mi v té čtecí euforii nějakým nedopatřením podařilo překřtít si v duchu Kellee na Kelsey a to už jí asi vážně neodpářu:D Doteď nechápu, jak se mi to proboha mohlo povést:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama