Kapitola první: Sranda, že?

20. prosince 2010 v 19:12 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola první: Sranda, že?


"Připravte se… No tak. Do řady." Slyšela jsem, jak po nádraží řve jedna z mnoha maminek. Můj otec stál naproti mě a stejně, jako já se jen díval na strojvůdce, jak zvedl plácačku…
"Měj se, tati." Zamumlala jsem, když se vlak rozjel.
"Ty taky, holčičko. Napiš mi, jestli budeš mít chuť." Usmála jsem se.
"Ty taky." A tak jsme se rozloučili. Dosedla jsem těžce na sedadlo a promnula si oči a tváře. Pořád jsem je měla ještě červené a štípaly mě. Naštěstí mě otec našel brzy a tak jsem si je nerozedřela až do krve. Pak bych dnes jela se strupatou tváří.
Povzdechla jsem si a vytáhla si z tašky pití. Kůži jsem měla silně dehydratovanou a každých pár minut jsem se musela napít, protože jsem měla pocit, že se udusím.
Někdo zaklepal na dveře, zakuckala jsem se leknutím a podívala jsem se do uličky. Stála tam menší holka s černými vlasy a nejméně třikrát tak velkým kufrem, jako byla ona sama. Na rameni jí seděla ropucha.
Vypadala dost zděšeně a už, už aby byla vevnitř. S úsměvem jsem kývla hlavou směrem do kupé a ona si vděčně oddychla. Vešla a zavřela za sebou dveře.
Měla na sobě ošoupanější hábit a okopané botasky. Dosedla naproti mně a natáhla ke mně ruku. Teprve teď jsem si všimla, že ji z vlasů kape voda.
Venku svítilo slunce.
"Bea. Mrzimor, těší mě." Pokývala jsem hlavou.
"Kellee…"
"Promiň, že jsem ti tu tak vpadla, ale… kluci…" Povzdechla si a převrátila naštvaně oči. "Jsou prostě paka." Mohlo ji být takových třinác, čtrnáct… možná. Soucitně jsem se usmála a opřela si hlavu. Nechtěla jsem se jí vyptávat, proč má hlavu mokrou. Sama bych nechtěla, aby se mě lidé vyptávali, proč jedu zrovna tímto vlakem, proč jedu na sever… ne na východ…
Ale ona se očividně vyzpovídat chtěla. Když si totiž všimla, že nejevím zájem o její neštěstí, začala vysvětlovat sama svoji nehodu.
"Víš, Pobertové na záchodech uvolnili kohoutek u umyvadla, takže každému zůstane v ruce… Blbečci…" Zanadávala a konečně spokojeně zmlkla a otevřela si balíček maxižvýkažek.
Nabídla mi, ale odmítla jsem.
"Hele, do jaké chodíš koleje." Podívala jsem se na ni…
"Přijíždím jako nová." Vysvětlila jsem.
Okamžitě to vzbudilo její pozornost a nesrozumitelně s maxižvýkačkou se ptala na podrobnosti.
"Vážně… a odkud jedeš?" Nejprve jsem ji nerozuměla, jelikož angličtina přece jenom není můj rodný jazyk, ale nakonec, když to zopakovala, jsem pochopila, na co se ptá.
"Z Německa." Vysvětlila jsem a dívala se z okna… Na hory, pastviny, zalesněné kopce. Blížili jsme se.
"Páni, a odkud."
"Z Kielu." Dívala se na mě, zřejmě nevěděla, kde to je. "Pod Dánském." Vysvětlila jsem a znovu se podívala z okna. Nevadilo mi, že se ptá… Nechtěla jsem být nepříjemná, to vůbec ne… Ale bylo mi jasné, že takhle se budou ptát všichni… Dokud je moje netečnost přestane bavit.
"Hm…" A takhle skončil náš rozhovor. Bea si cestou sušila vlasy a vykláněla se z okénka, aby ji uschly. Někde mezi posledními kilometry dorazil k našemu kupé vozíček s občerstvením. Bea si koupila plnou náruč sladkostí, já jen pečivo. Usmála jsem se, když jsem viděla, jak se do nich pustila. Ona je ještě mladá… hned to spálí.
Bylo zvláštní uvažovat o tom, že ona je ještě mladá, když mě bylo čerstvých šestnáct. Jenže mládí se neurčuje podle toho, kolik roků jste prožili. Mládí se čte z očí… A ty mé jsou už velmi staré. Někdy v nich vidím ty babiččiny. Ustarané, zvrásnělé, zakalené.
Převlékla jsem se do hábitu, a když vlak zastavil, vyšla jsem z kupé. Protože jsem zabrala hned první, tak jsem byla venku mezi prvníma. Ti starší šli po nádraží směrem k prašné cestě, kde v řadě stáli kočáry se zápřahem testrálů. Mají tu opravdu velmi zvláštní způsob dopravy. Ti nejmenší se shlukli kolem toho největšího člověka, co jsem kdy viděla. Vypadal, jako celkem přátelský obr. Černé vousy mu sahaly až po bradu a kudrnaté vlasy mu spadaly až na ramena. Na sobě měl dlouhý kabát s mnohými kapsami. Černé oči měl zasazené do kulatého obličeje jako dvě švábí očka. Vypadal kupodivu opravdu přátelsky.
Za ním se rozprostírala ledově černá, jednolitá plocha. Jezero a za ním hrad. Oproti černému jezeru zářil mnohými světýlky. Byl to okouzlující pohled. Ovšem… Ale byly to cizí oči, které se na tu nádheru dívaly, možná že to byly ty Beiny. Ty mé by si té nádhery totiž nikdy nemohly všimnout… Ty mé by si všímaly jen jednoho. Žádná tma, chlad, ani nenávist…
Nebyl to Kruval a to bylo hlavní…
S povzdechem jsem vlezla do jednoho kočáru, když se už, už chtěl rozjet, naskočila do něj Bea, s dvěma dalšími dívkami.
"Ahoj, tohle je Kellee. Přijíždí tu nově. Kellee, toto je Adrienne a Danniel." Postupně ukázala na dvě blondýnky. Jedna byla vysoká, na svůj věk. Určitě vyšší, než já. Ta druhá, s kulatějším obličejem byla zase menší než Bea.
"Těší mě, všichni mi ale říkají Nelo." Usmála se vysoká blondýnka, kterou Bea představila jako Adrienne.
"Mě taky." Přikývla ta druhá. Opět jsem jen pokývala hlavou a koukala se z okna.
Nejspíš jim Bea za tu minutu a půl, co jsem ji pustila z periferního vidění stihla všechno říct, protože se už na nic neptaly.
Kočár zastavil před Bradavicemi a Bea a ostatní vystoupily. Chvíli jsem počkala, než všechny uvolní místo před kočárem, ale pak už jsem vystoupila přímo na schodech.
Otočila jsem se směrem k jezeru, které bylo od brány vzdáleno pár desítek metrů, a hledala toho obra. Jeli po malých lodičkách a někteří už připlouvali ke břehu. Jeden nešikovný student, který se snažil chytit svého kocoura, skončil v mělké vodě.
Zadívala jsem se na pozemky, na levé straně byl les, kde jsem neviděla ani třetí řadu stromů, jak stály hustě u sebe. Chytaly tmu do svých korun a pouštěli jen strach.
Před ním stál malý kruhový domeček, ze kterého vycházel načervenalý kouř a před kterým stál strašák mezi ještě nedozrálými dýněmi. Podle toho, jak byly dveře velké, jsem usoudila, že v něm musí bydlet ten obr, co převáží nejmenší studenty přes jezero.
Po pravé straně hned vedle hradu bylo Famfrpálové hřiště a tribuny. A mezi hřištěm a lesem bylo jezero. A za tím vším byly hory. Byli jsme v neuvěřitelně velké dolině… A bylo tady všechno. Ironicky jsem se uchechtla… Bylo tady všechno, co bylo i v Kruvalu. Hřiště, les, voda… všechno… jen tady byl hrad a ne podmořská pevnost.
A nebyl tady hlavně on… A to bylo hlavní…
Zjistila jsem, že mě obešli studenti i s obrem a jsou dávno uvnitř hradu. Polekaně jsem sebou škubla a vyběhla po schodech dovnitř. Studenti byli už v půlce nějaké síně a mířili pořád dál. Rozběhla jsem se ke dveřím, ale zastavil mě právě ten černovlasý, černovousý obr.
"Hele, slečno. Kampak… neměla jste jet náhodou s námi přes jezero? Všichni studenti jezdí přes jezero, když sem jedou prvně…" Vysvětlil s úsměvem.
"To jsem nevěděla."
"Tak pojďte, ať vás můžeme zařadit." A vešel do síně. Šla jsem za ním. Síň byla nádherně osvětlena stovkami svíček. Strop jako by neexistoval, místo něj byla vidět noční obloha. Síň byla rozdělena na čtyři dlouhé stoly, nejspíš ke čtyřem kolejím. A na konci stál jeden podélně, pro profesory. Před ním stál hlouček těch nejmenších společně s vysokou ženou ve smaragdově zeleném hábitu.
Vzdychla jsem si. Byla jsem okouzlena. Kdo by nebyl. I ti, co zde jsou už po sedmé musí být pokaždé okouzleni. Ale u mne to bylo takové to smutné okouzlení. Bylo to, to samé okouzlení, jako když sedíte na střeše jednoho z městských domů a koukáte do otevřené, chladné noci, kde svítí nespočet oken a vy se smíte dívat jak v nich lidé šťastně, či ne, bydlí…
Tak takto na mě poprvé působila Velká síň. Rozhlížela jsem se… Všímala jsem si detailů, tak jak jsem to vždy ráda dělala. Podlahy z černomodrých kachlů. Stěn, z chladných tmavě červených cihel… I starce sedícího na nejkrásněji vyřezaném křesle. Usmíval se a pozoroval dění před sebou. Zařazování.
Když jsme došli až k těm nejmenším, tak se obr oddělil od skupiny a šel si sednout na volné místo u profesorského stolu. Všimla jsem si, jak se zrak v síni na chvíli přesunul na mě a pak to zašumělo.
Žena v zeleném hábitu se na mě úkosem podívala a pak se zpátky vrátila k seznamu, který předčítala.
"Catharina Belfryová." Malá černovláska si sedla na stoličku a žena ji položila na hlavu ošumělý klobouk. Chvíli trvalo, než se něco stalo, ale pak se v klobouku otevřela puklina a on promluvil.
"Havraspár." A tak to pokračovalo dál, až žena přečetla první jméno na H.
"Troy Helington." Žena mu opět položila na hlavu klobouk, ale on se ani nedotknul chlapcových vlasů a už zakřičel.
"Zmijozel." Bylo to poprvé, co tuto kolej dneska vyslovil. A poprvé, co se tato kolej ozvala burácivým potleskem. Otočila jsem se. A přejela ji pohledem.
Zastavila jsem se na chlapci s dlouhými blonďatými vlasy. Měl je až po lopatky. Právě ve chvíli, kdy jsem se za celý tento den, chtěla poprvé zasmát, jsem si všimla, kdo sedí vedle něj a smích mě přešel.
Uhlově černé vlasy, vysoká, štíhlá, přesto mohutná postava… A ty oči… pichlavě hnědé, jako dva kaštany. Všimnul si mého pohledu a usmál se na mě úsměvem, který jsem proklínala. Který jsem toužila už nikdy nevidět. Který jsem si myslela, že už nikdy neuvidím. Denis Rich.
Snažila jsem se otočit se zpátky, k té ženě, která opakovala mé jméno snad už po třetí a dojít k té stoličce, ale nepohnula jsem se. Nemohla jsem nijak zareagovat. Třeštila jsem na něj oči a doufala, že ho jimi můžu probodnout.
Kluk, který čekal, až na něj přijde řada, mi trhnul s hábitem. Konečně jsem se tedy otočila a podívala jsem se na starce na tom nejkrásnějším křesle.
Už se neusmíval a propaloval mě vážným pohledem. Němě jsem mu položila otázku.
"Sranda, že?"
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama