Kapitola sedmá: Chci to zkusit

20. prosince 2010 v 19:16 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola sedmá: Chci to zkusit


Asi týden po tom lesním incidentu mi přišel dopis od otce, ve kterém mi sděloval, co se odehrálo mezi ním a profesorem Brumbálem. Nebyl z toho moc nadšený. Prý ho ředitel dusil… Psychicky, samozřejmě. Bylo mi ho líto, tím, že jsem mu neřekla o Denisově přítomnosti, jsem mu to jen ztížila. Brumbál nám nevěřil, očividně.

Denis se stáhnul. Dva dny po incidentu ke mně došla se svou důstojnou chůzí Bellatrix.
"Hodlerová." Oslovila mě, otočila bych se, ale zrovna se mi nechtělo.
"Mluvím s tebou." Ozvala se znovu, hlasitěji.
"Hm."
"Mám ti od Fanny vyřídit, že když tedy nechceš hrát fair, tak tedy ani my nebudeme hrát fair."
"Tím mám chápat, že jste až doposavad hráli, jo?" Zasmála jsem se. V posledním týdnu všechny fakta kolem mne jen tak proplouvali a já zjistila, že mě opustil všechen stres a že jsem vlastně v pohodě. Stal se ze mě flegmatik…
"To posuď sama… Jo a pozdravuje tě Simon." Bellatrix se začala chechtat. Nechala jsem ji.
Simon…
Vlastně to byla její zásluha, že jsem si na něho zase vzpomněla. I teď, týden po tom všem jsem ho opět nemohla vyhnat z paměti, když mi ho tam Bellatrix zase nasadila. Simon byl minulost. Všechno co se odehrávalo v minulosti, byl Simon. On byl příkladný Kruvalčan, na rozdíl ode mě. On byl světlo, když se zhaslo. On byl všechno, když jsem měla opět zaplatit svůj existenční poplatek. On byl ten, kdo zaplatil za mě, když jsem neměla čím. On byl úsměv na mých rtech, když jsem se nemohla hýbat. On byl všude, když jsem byla zamčená. On byl lano, když jsem se neměla čeho přichytit. On miloval, když já jsem už nic necítila. On byl jediný, který se na mě vždycky usmíval, i když jsem ležela na ošetřovně. On byl optimista za deště. On byl optimista v mém životě. On byl, a už nebude. Zavřela jsem knihu. Přisedla si ke mně Lily. Seděla jsem u oběda, byl pátek a vyučování už skončilo.
"Ahoj." Neodpověděla jsem. "Někdy mi trvá delší dobu, než si něco promyslím, než se rozhodnu a ujistím se, že je to, to co bych si přála. Víš, jsem možná chytrá, když se mě na něco učitelé zeptají, ale někdy mi prosté věci nedochází. A je mi líto, že i v tomto případě."
"Lily, zadrž. Nevím, o čem to mluvíš." Podívala jsem se na ni, usmála se.
"Promiň, asi se neumím ani vyjádřit, ale chci to zkusit."
"A co?" Nechápala jsem, viděla jsem Jane, jak sedí kousek od nás a nenápadně nás pozoruje.
"Chci zkusit být tvá kamarádka. I když, jak říkáš ty, se mi to nepodaří, chtěla bych to zkusit."
"Jak chceš." Pokrčila jsem rameny. Nemělo smysl ji to vyvracet. Myslím, že minule jsem ji to dostatečně vysvětlila a varovala ji před možným špatným koncem.
"Fajn." Usmála se spokojeně a kývla na Jane.
"Předpokládám, že se tvoje rozhodnutí týká také Jane, viď?" Zasmála jsem se pobaveně, když si k nám přisedla.
"Jo." Usmála se Lily.

/\/\/\
\/\/\/

Díval jsem se na ni a stále jsem si připomínal, že bych neměl. Vzala si do ruky knihu a otevřela ji na stránce se záložkou. Pramen vlasů ji spadl do očí, nevnímala ho. Usmála se, asi ji pobavilo něco, co četla. Zatoužil jsem vědět co. Ovládl jsem se a raději pozoroval její ruce. Její prsty, jak se pomalu obtočili kolem tenké stránky, než ji otočily, jako by se nemohla dočkat toho, co bude dál. Všiml jsem si, že nosí prsten. Stříbrný s lemem černých kamínků. Ladil ji k jejím očím. Jako uhel černé, až splývali se zornicí. Pak mi pohled na ni zastínila Lily.
Viděl jsem jen půlku jejího obličeje. Od nosu nahoru. Viděl jsem její černé oči, jak na Lily odevzdaně hledí. Sice jsem slyšel její smích, ale její oči nevypadaly veselé. Všelijaké, jen ne veselé. Odevzdané a jednolité.
"Tichošlape, to je moje holka, na kterou koukáš…" Zaškaredil se James.
Ušklíbnul jsem se na něj a nijak to nekomentoval.
"Vážně si to myslíš, Jamesi?" Pousmál se Remus.
"No jasně, čí by byla. Je souzená jenom mě." Natáhnul se pro naběračku a naložil si brambory.
"Spíš jsem to myslel tak, jestli si myslíš, že je to Lily, kterou tu sleduje už od toho, co jsme sem přišli."
"Jo ták… Hele, copak sis našel další oběť v podobě ubohé Hodlerové." Otočil jsem se na něho.
"Blázníš? Není můj typ."
"V poslední době není tvůj typ žádná. Přiznej se, kdys měl poslední rande. Už nejméně tři týdny jsi ve spolčence každý večer."
"Dal jsem si pauzu." Zamumlal jsem, odvrátil se od něho a otočil se znovu na ní.
"Ty? Vážně?" James se začal smát.
"No a? Každý potřebuje někdy chvíli klidu."
"Na pozorování svých nových objevů, co?" Zamračil se Remus. "Hele, Siriusi, narovinu, jestli Kellee něco uděláš, jestli si s ní začneš…"
"Já vím… Už jsem ti říkal, není můj typ." Překvapilo mě, když jsem si uvědomil, že říkám pravý opak. Ona byla můj typ. Tichá, klidná, svým způsobem hezká… a přitažlivá. Neuvěřitelně přitažlivá. Ale vůbec ne tělesně. Na její osobnosti bylo něco tak magického, že to odvrátilo můj pohled od všech ostatních. Viděl jsem jejich obličeje rozmazaně, neviděl jsem, jejich vlasy, jak se vzdouvají ve větru. Vnímal jsem jen ty její.
Uvědomil jsem si, že jim lžu. Chtěl bych to zkusit…

/\/\/\
\/\/\/

Lily se snažila být mou kamarádkou. Zatím ji to šlo. I Jane šlo být mou kamarádkou. Zatím.
Všechno má své konce, jen některé jsou hezčí než ostatní… A pochybuju, že toto bude ten lepší případ. Vlastně jako doposud. Ale nechala jsem je. Když si to přály. Zdály se šťastné, že mě přemluvily. Ale mě teď vlastně bylo všechno jedno.
Byla sobota ráno, týden od incidentu, den od Lilyiného slibu, že se bude snažit… a věci se měnily. Na snídani jsem šla za doprovodu mých dvou kamarádek. U stolu jsem si k nim sedla. Najednou jsem věděla kam si sednout. Zdálo se to samozřejmé. Pokládaly mi banální otázky typu: co si dám… A já věděla, že na to můžu s klidným srdcem odpovědět. Jako vždy, když jsem nějaké přátelství navázala. Zezačátku je to vždycky takhle jednoduché.
"Tak co dneska podnikneme?" Zeptala se Jane a hleděla přímo na mě.
"No, já ještě nemám úkol do lektvarů. Takže bych asi měla zajít do knihovny." Podívala jsem se na Lily, která přikývla.
"Ty jsi snad horší, než Lily. V sobotu ráno?"
"Vadí? Tys sis přece taky minulou sobotu četla ve spolčence." Pokrčila jsem rameny a hledala okolo záchytný bod, co by mě zaujalo a nemusela se na ně dívat. Připadala jsem si tak trochu jako vetřelec.
"No jasně, mě mohlo napadnout, že se k tomu vrátíš. To byla pouhá výjimka. Chtěla jsem s tebou mluvit."
"Hm… Klidně to můžu odložit na zítřek."
"Fajn. Takže co podnikneme, Lily?" U mě neuspěla a tak se otočila na ní. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zastavila se na hloučku mrzimorských holek, které seděly těsně u sebe a šeptaly si něco od ucha a pak se podívaly na mě. Ztuhly, když si všimly, že je pozoruju. Asi bych byla překvapená, kdyby mi teď všechno nebylo jedno. Nějak všechno šlo kolem mě.
Někdo kousek od nás si odfrknul. Otočila jsem se tím směrem, vděčná za zpestření.
Sirius Black seděl na svém obvyklém místě kousek od nás a zíral na mě. On mě nesledoval. On na mě zíral. Nedělalo mu problém na mě zírat dál, i když jsem si toho všimla. Asi jsem pochopila, proč se na mě dívaly mrzimorské holky, ale nechápu, proč se na mě dívá on. Naklonila jsem hlavu na stranu. Chtěla jsem na to přijít. Pak jsem se zasmála sama sobě a otočila se na Lily. Vždyť mě je teď vlastně všechno jedno.
Znovu si odfrknul. Bylo to naštvané odfrknutí. Znovu jsem se na něj podívala. Jen na chvíli. Nepřestal na mě naštvaně zírat. A poklepával si prsty o stůl.
"Tak co, rozhodly jste už?" Zeptala jsem se Jane.
"Jo. Lily se rozhodla, že si chce zahrát šachy, hraješ šachy?"
"Ne, nikdy jsem to neuměla."
"Nevadí, alespoň tě to naučíme."

/\/\/\
\/\/\/

Byla sobota ráno, týden po incidentu a den od naší velké hádky…
"Tichošlape nehraj to na mě." Řekl večer James, když se chystal do postele.
"Co bych měl hrát?" Nechápal jsem.
"Ty se ptáš? Hele, je možný že máš špatný výsledky při zkouškách, ale blbej nejseš…" Zamumlal James a hodil na sebe ještě tričko, ve kterém obvykle spal.
"Nechápu, kam tato konverzace směřuje a jsem docela unavenej, takže dobrou noc." Odsekl jsem a přehodil přes sebe deku.
"Ty jsi unavenej? Už nejméně týden jsi poctivě střízlivý a jdeš spát hodinu po večerce. Neříkej mi, že je to normální."
"Je to normální, vždyť ty jdeš taky spát. A střízlivý jsi taky celý týden."
"Ne, to nejsem. Jestli sis nevšiml, tak jsme byli ve středu v Prasinkách, zatím co tys byl bůhví kde. A navíc já tak chodím spát už posledních pět let… To u tebe to není normální, obvykle přicházíš do ložnice až v jednu, nebo až ráno."
"Hm…"
"Hm? To je jediné, co mi na to řekneš? Je v tom ta holka, co na ni furt zíráš, co? Ta Hodlerová."
"Nezírám na ni furt…" Ohradil jsem se. Nelíbilo se mi, kam tento rozhovor směřuje.
"Vážně? Řekni mi, kdys na ni nezíral? He?"
"Teď na ni můžu asi těžko zírat." I když bych chtěl.
Ticho.
"Děláš mi starosti." Ozvalo se po chvíli tiše. Neodpověděl jsem na to. To nebyla otázka, na kterou bych měl odpovídat.
"Hele, Remus je na obchůzce, mě to říct můžeš. Líbí se ti, že?" Zaškaredil se James pobaveně a drcnul do mě.
"Ne." Odpověděl jsem po pravdě.
"Ale… No ták, říkám ti, že Remus tady není, neutrhne ti hlavu a já mu to neřeknu."
"A já ti říkám, že není můj typ."
"Ale nekecej…"
"Nekecám." Lhal jsem.
"Siriusi, podívej. Když nechceš, tak mi to neříkej, ale nelži mi tu. Mám pocit, že ztrácím svého nejlepšího kamaráda. Tak se seber. Dívej, já Evansové taky nabíhám už roky a jsem pořád fit…"
Usmál jsem se… Jo, fit on je…
"Tak to zkus, ne? Proč to nezkusíš, když jindy nemáš problém?"
"To není tak jednoduché, Jamesi."
"Tak jednoduché… Nechoď na mě, že to máš složité. Já to mám složité. Podívej se, jak mě Evansová nenávidí. Hodlerová o tobě vůbec nic neví, je tady nová. Nemá důvod tě nenávidět…"
"Aha… takže ty máš důvod mě nenávidět, když mě znáš dlouho jo?" Zamračil jsem se.
James se jen ušklíbnul a čekal na odpověď.
"Nemůžu za ni jít a říct ji, jestli by nechtěla jít na rande."Zamumlal jsem.
"Proč ne?"
"Protože… protože. Nevšiml sis, že teď kamarádí s Evansovou. Evansová mě nenávidí taky. Jen co se přiblížím, okamžitě ji přede mnou varuje."
"Odkdy si takový pesimista, Siriusi?" Vyjel na mě.
"Hele, nechcu ti do toho kecat, ale nebaví mě pořád pozorovat, jak se kvůli ní užíráš." Otočil se ke mně zády a přikryl se.
"Ahá… takže já tě klidně pozorovat můžu, když je ti na nic, když tě Evansová odmítne. Co?" Křiknul jsem na něj, aby se zase otočil.
"To je něco jiného. Já ji miluju…" James se posadil a vztekle na mě hleděl.
"Ahá. Jasně. Když je pán zamilovaný, to je hnedle něco jiného, že?" Uchechtnul jsem se a zase si lehnul a zatáhnul závěsy.
Chtěl mi pomoct… znělo mi v hlavě, když jsem usínal.
A věci se měnily…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama