Kapitola šestá: Klid?

20. prosince 2010 v 19:16 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola šestá: Klid?


Něco blikalo. V pořád stejné frekvenci mi něco blikalo do obličeje namodralým světlem. Slyšela jsem hlasy, jen matně. Nerozpoznávala jsem, čí jsou, nebo co říkají. Matně jsem viděla obličeje, opět jsem žádné rysy neviděla… To bylo první, co jsem postřehla… Pak to byla bolest. V hrudi, nepředstavitelná tíha a škrábání v plicích. V krku jsem měla tak vyschlo, že jsem stěží mohla dýchat, snažila jsem se polknout. Neměla jsem co. Pak bolest v zádech, jako bych měla zlomenou páteř, která vysílala kruté šípy bolesti do celého těla. Prudce jsem vydechla.

/\/\/\
\/\/\/

Viděl jsem, jak jsem se proměnil. Nohy mi selhaly a já jsem padnul na kolena vedle ní. Kdyby tam nebyla, kdybych neměl pocit povinnosti ji odtáhnout do bezpečí, asi bych na místě omdlel vysílením. Ale ona tam byla. Ležela obličejem pořád v kaluži a topila se. Musel jsem ji zachránit.
Vzal jsem ji za ramena a otočil na záda. Nedýchala. Nahmátnul jsem jí pulz. Slabý měla, ale pomalu utichal. To mě probralo.
Začal jsem ji dávat umělé dýchání, ale ještě před tím, jsem jí hůlkou odstranil vodu z plic, aby vůbec mohla začít dýchat.
Nadechla se, nejprve velmi měkce, ale byl to nádech. Pak se zakuckala a následně začala sípavě dýchat.
Pokusil jsem se postavit… Ale ani to, že jsem byl při smyslech, nepomáhalo k tomu, aby sem byl schopen napnout svaly do té míry, abych se mohl postavit. Zkoušel jsem se vyhecovat. Však to znáte… takové to: No tak, nejsi přeci ženská… jsi chlap, no tak se postav na ty nohy. Nepomáhalo to.
Poslední moje aktivita, byla ta, že jsem vytáhnul hůlku a vyslal do vzduchu červené jiskry. Snad to někoho přivolá… Pak jsem se natáhnul a snažil se odpočívat.

Nechtěl jsem usnout, jen jsem chtěl nabrat sílu, abych viděl, kdo ji zachrání… Mě nic nebylo, jen jsem bil vysílený. To ona potřebovala lékařskou pomoc. Ležela na zemi nedaleko ode mě a sípavě se nadechovala, to byl veškerý její pohyb. Taky jsem se nehýbal, byl to jediný způsob, jak ji zachránit, pokud zatím nepřijde nikdo jiný.
Kousek vedle mé ruky měla tvář. Byl to takový smrad, ta náhoda. Věděl jsem, že bych neměl, že bych rozhodně neměl si tak dovolovat. Přesto jsem byl Sirius Black, co porušuje všechny společenské zákony… A tak jsem porušil i tento. Dotknul jsem se slabě její tváře, nechtěl jsem se příliš hýbat. Nestalo se nic. Žádný efekt. Jediné, co se snad stalo, bylo, že jsem to chtěl zkusit znovu. Všimnul jsem si v tom okamžiku něčeho, čeho jsem si nevšimnul ani, když jsem ji celých těch pár týdnů pozoroval. Asi třícentimetrové svislé jizvy těsně u jejího levého ucha. Polekalo mě to. Jak to, že to ještě nemá zahojené. Ať už se to stalo, kdy se to stalo, stačilo přece pár zaklínadel, možná hojivá mast a žádná jizva by zůstat neměla. Zvednul jsem se a přesunul k ní a pořádně si jizvu prohlédnul, věděl jsem, že už nikdy takovou možnost mít nebudu. Byla už slabá, ale byla vidět, ještě bělejší než její kůže. Položil jsem ji dlaň na tvář, abych ji otočil zase zpátky, aby ta jizva opět nebyla vidět. Pak jsem se složil.

/\/\/\
\/\/\/

"Už se probrala, madame Pomfreyová! Už se probrala!" Slyšela jsem slabý křik. Otevřela jsem oči a chytnula se za krk. Začala jsem kašlat a věděla jsem, že bych měla přestat, pokud chci, abych si krk nerozdrásala až do masa.
Někdo mi přiložil k ústům sklenici. Bylo mi jasné, že v tom musí být tekutina. A tak jsem pila, bylo mi jedno, co to je. Hlavně že je to tekutina. Pomohlo to okamžitě. Ale to nebylo to, co bylo nejakutnější. To byly záda.
Zakryla jsem si rukou oči, když jsem v nich ucítila agresivní světlo. Někdo mi ji zase stáhnul zpátky. Snažila jsem se bojovat, proti světlu, ale někdo mi chytnul obě ruce a tomuto snažení učinil konec. Ale záda mě taky přestaly bolet, jen co mi do očí šlehlo červené světlo z hůlky ošetřovatelky, jak jsem hned potom zjistila.
"Jak ti je?" Zeptal se mě někdo, ale ošetřovatelka na něho vrhla pohled, který ho umlčel.
"Slečno Hodlerová, jak se cítíte?" Zeptala se mě.
"Fajn." Zamumlala jsem a chtěla se posadit. Někdo mi ale zatlačil rameno zpátky do polštáře. Až teď jsem mu začala věnovat pozornost. Zaostřila jsem na jeho obličej a poznala jsem Siriuse, toho "nemachrovaného týpka" jak jsem ho nazývala v prvních dnech na hradě. Co ten tady dělá?
"Bolí vás ještě něco? Snažili jsme se přijít na to, co máte poškozené a přišli jsme pouze na vaše plíce a páteř. Plíce jste měla potřené vrstvou soli a dýchací trubici taky, museli jsme počkat, až se probudíte, abyste mohla vypít lektvar. Totéž s vaší páteří, nejméně dva obratle jste měla vymknuté."
"No… trochu mě štípou oči. Ale to i normálně, takže s tím si nemusíte dělat starosti." Chtěla jsem nad tím mávnout rukou, protože to opravdu nic nebylo, oproti tomu, jako moc mě bolela záda, ale ošetřovatelka mi do očí něco nakapala, takže to přešlo. Nakonec, po všem tom léčení jsem se cítila… skvěle, vážně skvěle.
"Takže můžu už jít?" Zeptala jsem se ji.
"Samozřejmě že ne. To se musí prošetřit. Ten kdo vám to udělal, vás mohl klidně zabít. Musí se to prošetřit, profesor Brumbál tu bude každou chvíli. Pan Black sice tvrdí, že on se snažil jen pomoct, že hlavním aktérem byl Denis Rich, ale musíme si od vás vyslechnout pravdu, takže?" Podívala jsem se vedle na lůžko, kde ležel Denis a upřeně na mě hleděl. To všechno o mnoho komplikuje situaci.
Do místnosti vtrhnul profesor Brumbál a přihnal se hned k mé posteli.
"Slečno Hodlerová, právě jsem poslal dopis vašemu otci, který mi odpověděl, že ihned přijede." Ne!
"To jste neudělal, že ne?" Zeptala jsem se ho zděšeně a složila hlavu do dlaní.
"Ano, a pošlu mu ještě jednu se vzkazem, ať si pospíší, jestli mi okamžitě neřeknete pravdu."
Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Jak jednat… Netušila jsem, jak bych to mohla vyřešit, aby všichni byli spokojeni. Kdyby tady Denis nebyl- a jak to že tady byl a ležel na lůžku- mohla bych říct pravdu. Ale tak, pokud ho nevyhodí, a jakože ho těžko můžou vyhodit, nemůžu si dovolit na něj svalit vinu. Podruhé bych to už opravdu nemohla přežít, i když… co pak, po škole, stejně mě vyhledá. A otec… chudák otec to bude muset řešit, znova.
"Pravda je, že jsem tam Siriuse vůbec neviděla." Řekla jsem, po pravdě. Jak by se tam vzal a proč tady vůbec sedí?
"Vy jste ho tam viděl, pane Richi?" Zeptal se Brumbál. Denis se dlouze podíval Siriusovi do očí a pak vážně odpověděl.
"Ne, pane." Pane? Odkdy si on na to potrpí?
"Jak jste se tam vzal, pane Blacku?" Otočil se Brumbál na něho a my všichni po jeho příkladu taky.
"No… Šel jsem se ještě před obědem projít a všimnul jsem si, jak Rich zatáhnul Kellee do lesa. A viděl jsem, co ji udělal tenkrát na hradě a tak jsem se za nimi rozběhnul, aby se to zase nestalo. No ale než jsem k nim doběhnul, ztratili se v lese, a když jsem je našel, Rich ležel pět metrů od ní v bezvědomí. Ona měla hlavu v kaluži a topila se. Vytáhnul jsem ji teda v z té kaluže, až pak jsem si všimnul, že kousek od ní stojí velké zvíře, nepoznal jsem, co to je, stačil jsem jen poslat jiskry, abyste nás našli a to zvíře mě uspalo." Aha, takže za všechno mohlo nějaké zvíře, jo? Tak zvíře jsem taky neviděla, ale to taky mohlo být tím, že jsem měla celou dobu hlavu v kaluži…
"Pane Richi, slečno Hodlerová, stalo se to tak?" Zeptal se profesor Brumbál, bez přemýšlení jsem přitakala.
"Ano, profesore."
"Slečno, pan Rich vás odtáhnul do lesa?" Zeptal se profesor. Aj… tak to jsem souhlasila i s tím?
"Ne, pane… My… On si chtěl promluvit, víte… Však jsme z jedné školy no a nějak jsme zabloudili až k lesu, kde nás odtáhlo to zvíře." Začala jsem si vymýšlet. Bylo mi jasné, že Denis bude určitě souhlasit, nebude to na něho. A Sirius přece neviděl, jak na nás to zvíře zaútočilo, takže to nemůže potvrdit ani vyvrátit.
"Opravdu? Takže jste v tom všichni tři nevinně, chápu to správně?" Zeptal se Brumbál a podíval se na mě nad půlměsícovými brýlemi, co se mu usadili na nose. "A máme najít to zvíře, dobře?"
Přikývla jsem.
Do místnosti vešel můj otec a přiběhnul ke mně. Sirius mu uvolnil cestu. "Jsi v pořádku?" Pohladil mě po vlasech a objal.
"Je mi fajn." Všimla jsem si, jak otec vrhnul na Denise krátký, varovný a sžíravý pohled.
"Pane Holdere, vaše dcera mi právě oznámila, že k žádnému násilí vůbec nedošlo. Napadlo je zvíře v lese."
"Vážně?" Otec se na mě lítostivě podíval a pustil mě. "To jsem rád, vidím, že jste všichni v pořádku, to je dobře." Nasadil masku a podíval se Brumbálovi do obličeje.
"Můžu vás pozvat do mého kabinetu, pane Hodlere?" Zeptal se Brumbál a ukázal na dveře z místnosti.
Otec mi věnoval poslední pohled a odešel. Brumbál ho následoval.
"Slečno Holderová, převlékněte se a můžete odejít. Ráno se zde ještě stavte, ať vás zkontroluju." Řekla ošetřovatelka a zatáhla kolem postele závěsy. Byla jsem v nemocniční košili a vedle na stolku jsem měla složené oblečení, co jsem měla na sobě to ráno, čisté. Oblékla jsem se a odtáhla závěsy. Vzala jsem ze židle bundu a bez jediného pohledu na kohokoliv jsem vyšla z ošetřovny.
Začala jsem si zoufat. Otec si opět bude dělat starosti, neřekla jsem mu, že je Denis tady, aby se nestrachoval. Ale teď to věděl a každý večer bude usínat s pocitem, že jeho dcera může ležet na ošetřovně zmrzačená. Došla jsem do Nebelvírské věže, zjistila jsem, že se dobrá zpráva o našem přežití šíří vážně rychle. První kdo ke mně doběhnul, byla Jane. Usmála jsem se na ni a na otázku, jestli jsem v pohodě, jsem jenom zavrtěla hlavou, že nechci mluvit a prošla hned do ložnice.

/\/\/\
\/\/\/

Začala si vymýšlet. Že je napadlo zvíře, které je zatáhlo do lesa. To sem měl být jako já? Měl jsem chuť se rozesmát, ale celkem to vyrovnával fakt, že při tom i očisťovala Riche… Nechtěl jsem, aby ho očistila, chtěl jsem, abych ho mohl zabít. Chtěl jsem ho zabít, za to co jí udělal… Ale i když jsem Sirius Black, co se neřídí společenskými zákony, jak bych ho mohl zabít, v čem bych byl lepší, než on. A navíc, já ji taky ublížil. To kvůli mně měla roztříštěnou kostru.
Po chvíli přišel její otec. Byl to muž ve svých letech s hnědými krátkými vlasy a střední postavou. Přišel k ní a objal ji. Všimnul jsem si jeho pohledu k Richovi. Ten nenávistný pohled jsem nemohl přehlídnout. On o tom taky musí vědět, o tom co jí dělá. A oba to ututlávají. Nechápal jsem to. Je to její otec proboha. Ten přece musí vědět, že je pro ni nejlepší, když se to Brumbál dozví a bude ji chránit.
Odešli a ona se začala převlékat. Nechtěl jsem tu zůstávat. Věděl jsem, že ji stejně nemůžu říct, co se doopravdy stalo, i když bych chtěl, i když chci. A žádat po ní díky za to, že jsem ji vytáhl z té kaluže… na to jsem ani nemyslel, když jsem ji do té kaluže vlastně sám hodil. Ani jsem ji nemohl říct, proč si vymýšlí, proč to ututlává, zeptala by se mě co. Já jsem přece věřil, že to udělalo to zvíře… Věřil jsem, že jsem to byl já…
Takže se asi zase vrátím k tomu, co bylo. K tomu tichému sledování jejích reakcí, její mysli a duše… Já Sirius Black.

/\/\/\
\/\/\/

Probudila jsem se do tichého rána, bylo mi dobře, nic mě nebolelo a navíc byla neděle a mohla jsem ležet v posteli, jak dlouho jsem chtěla. Zachumlaná do těžkých peřin a představovat si, jak těžké bude vylézt z té vyhřáté postele do chladného rána a snášet všechny ty pohledy. Nakonec jsem ale vážně vylezla a začala se oblékat.
"Kellee?" Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na tu rusovlásku, se kterou jsem seděla na lektvarech, Lily.
"Jo?"
"Víš… slyšela jsem, co se stalo. Potřebuješ s něčím pomoct?" Zeptala se.
"Ne, díky."
" Hele, nenamlouvej mi nic, ale myslím si, že to žádné zvíře nebylo. Tak řekni, který z nich to byl. Já si osobně myslím, že Black to být nemohl, on by nic takového neudělal, na to nemá žaludek. On holkám ubližuje jen zevnitř."
"A já si osobně myslím, že, promiň Lily, ale do toho ti nic není." Oblékla jsem si ještě svetr a nazula střevíce.
"Neříkám, že jsem se chovala zrovna tak, jak bych se chovat měla, ale když tys mi to taky neusnadňovala. Jsem zvyklá, že když se někdo nový objeví, většinou se mi představí a my se začneme bavit úplně normálně… A pokud to je normální holka, tak ji budu považovat za kamarádku, pokud ne, tak si řeknu, že mi nestojí za to se s ní kamarádit. Ale ty působíš vždycky úplně klidně, pohodově normálně, jenom se ty nechceš bavit s námi, my bychom chtěly." Chtěly by se semnou kamarádit, jasně, to říkají všechny… Věděla jsem, že za to můžu já a ne ony, já je vždycky odradím.
"Lily to není kvůli tobě, vám… vážně. Ten problém je ve mně. Prostě nemůžeme být kamarádky, vždyť o mně nic nevíš."
"Tak mi něco prozraď."
"To je právě to, Lily. Já nemůžu prozradit nic, chápeš?"
"Klid… tak neprozrazuj. Nemusím to vědět, pokud mi to nechceš říct. Ale nemusíme se tak přehlížet. Můžeme se kamarádit, i když o sobě nic moc nevíme. Myslíš, že když jsem se začala bavit s Jane tak jsem o ni něco věděla? Ne… neřekly jsme si nic hned… Chce to čas, až po čase prozradíš některá svá tajemství, to je jasné…"
"Ale Lily, já vám to nikdy nemůžu prozradit, chápeš? A nikdo nevydrží tak dlouho pod tlakem něčeho, co neví, když náznaky vidí každý den. Nikomu to nedá. Myslíš, že jsem to nezkoušela? Spřátelit se s někým? Zkoušela. Všechny se začaly vyptávat. Nevydržely to, ani jedna. A nakonec všechny musely " na vzduch" aby to vydýchaly. Promiň Lily, ale klid nemůže být tam, kde jsem já. Neztěžuj si se mnou život, nestojí to za to, věř mi." Odešla jsem se umýt.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama