Kapitola šestnáctá: Soví psaní

29. prosince 2010 v 23:38 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola šestnáctá: Soví psaní

Zatímco Lily měla čas napsat mi tucty dopisů, Jane mi za celé Vánoce poslala jenom pohlednici s přáním hezkých Vánoc a šťastného nového roku. Zde máte příklad, dámy a pánové.


S tátou jsme si nedávali nijak hodnotné dárky. Vyžívali jsme z toho, co jsme si ušetřili z minula, vzhledem k tomu, že teď se musel taťka schovávat. A tak jsme si dávali dárky nicotné, jenom upomínky. Například já jsem taťkovi koupila velké sněžítko, kterého jsem si všimla v Prasinkách. A pak, abychom pod tím stromečkem měli více balíčků, jak taťka rád říkával, přibalil mi tam taky věci, které si všimnul, že bych potřebovala obměnit. Nebo věci do domácnosti. A vždycky mě něco překvapilo.
Seděli jsme tak v teplém oblečení, na teplém koberci v teplém obýváku u teplého krbu, když jsem rozbalovala první dárek. Byla to sukně. Taťka věděl, že sukně moc nenosím, ale stejně jsem ji do školního stejnokroje potřebovala. Hodila jsem mu další měkký balíček. A on ho s úsměvem otevíral.
Sedla jsem si do křesla, vzala si do ruky hrnek teplého kakaa a sledovala, jak taťka pomalu ale zvědavě dárek otevírá. To jsem koupila teprve před pár dny v jednom zapadlém krámě v městě. Nechápu, jak na celé město stačí jedna galanterie. Zoufale jsme potřebovali ubrusy. Koupila jsem takové, které jsem věděla, že se mu budou líbit a nebyly ani nijak zvlášť drahé. Byly světle modré s červeným lemováním.
Jako hlavní dárek, nebo tak jsem si to alespoň myslela, a byla to pravda, jsem dostala těžké postříbřené plnicí pero s modrým obalem. Moc se mi líbilo. Obzvlášť když jsem musela psát brky, které jsme v Kruvalu nijak zvlášť nepoužívali a já je neměla zrovna moc ráda. Jako každé Vánoce bez mámy, bylo ticho a klid. Bez vánočních koled bez zpěvu bez nějakých přátel a příbuzných. Rozdali jsme si dárky, chvilku poseděli u krbu a pak si šli oba po své práci. Já se většinou učila a dělala domácí úkoly, které nám přes prázdniny nemilosrdně zadali, a táta připravoval oběd. Byla tu vánoční atmosféra, ale nijaká radikální.
Psala jsem zrovna dopis Lily, když mi neznámá sova zaťukala pařátkem na okno.
Otevřela jsem ho a sledovala, jak mi ťapká po stole až ke mně. Chtělo se mi smát. Vytáhla jsem z kufru sáček se sovími pamlsky, které jsem občas rozdávala v sovinci a nasypala si na ruku trochu zrníček, které ta malá sovička hned vyzobala. Pak jsem jí z nožky odvázala dopis, a sova hned odletěla. Jasné… nečekala ani na odpověď. Žádná se tedy nebude konat.
Rozlepila jsem obálku a vytáhla složený papír. Nijak zvláštní.
Začala jsem číst a s každým přibývajícím slovem jsem se stále více a více těšila na podpis odesilatele. Nebo jsem alespoň doufala, že to není odesilatelka.
Drahá Kel, stálo tam, vím, že můj dopis bys asi nečekala a ani nevím, jestli k tobě dorazí. Jak jsem slyšel, jsi teď se svým otcem chráněná mnoha kouzly, díky za ně, a tak nevím, jestli přes ně má nová sova Kleopatra pronikne. Píšu, abys věděla, že na tebe myslím. Řekl jsem Kleo, ať hned odletí, až si můj dopis vezmeš, protože zrovna v této době nejsem k zastižení. Přál bych si, abych byl a tys mi napsala, ale není to možné. Vzpomínám na tebe, miluju tě, S.
PS: Veselé Vánoce!
Když jsem dočetla, zůstala jsem zírat na ten kus papíru jako omámená. S? Co to znamená? Rukopis jsem nepoznávala. Nebyl moc úhledný a zdálo se mi, že se o to pisatel ani nesnažil. Byl trochu kostrbatý a zdálo se, že docela nevypsanou rukou.
Dlouhou chvíli jsem seděla s myslí úplně čirou. Hleděla jsem na ten dopis i na dopis pro Lily a vůbec jsem nevěděla, co si myslet. Procházela jsem si seznamy jmen na S, ale jediné jména, které mě napadly, byly tak absurdní, že jsem je hned zavrhla. Napadl mě Sirius, Simon, Severus a Stefan. Ani k jednomu mi to nesedělo.Sirius? Ani náhodou. Simon? … Severus? Chacha! Stefan? No, u něho by to nebylo zrovna nepravděpodobné…trochu ironie. Kdyby mu nebylo třináct. Byl to jeden s Denisových kumpánů v Kruvalu a byl to tak trochu úchylák. Už ve třinácti. Ano.
Taky mi v hlavě ležela ta sova. Kleo. Trochu mi to připomínalo mou Chloe. Ach sakra. Samé komplikace. Komplikace, komplikace, komplikace. Jako by jich nebylo dost. Cítila jsem, jak to ve mně vře a jak to kypí. Vykynulo to do té míry, že jsem ten kus papíru vztekle popadla, roztrhala ho na kousíčky a ty pak hodila do koše.
Ne, že by se mi ulevilo.
Vzala jsem pak čistý bílý papír a začala psát Lily dopis, znovu, svým novým perem.
Lily, tisíceré díky za tvou ochotu mi psát utěšující řádky, v tak vzácný čas. Ptala ses mě, co jsem dostala?...

Tu trapnou chvíli s dopisem jsem zapomněla dřív, než jsem se dostala zpátky do Bradavic a to je co říct protože mě už dlouho nic tak nerozčílilo. Neměla bych říkat zpátky do Bradavic, ale spíš zase… Zpátky se pak vrátím sem. K nám domů. Do Redhillu na Grovehill Road č.1.
Když jsem si balila kufr, bylo něco po dvanácté hodině večer. Právě před chvílí odbyl rok 1977 a my si s taťkou cinkli skleničkami. Zítra, tedy už dnes, vyjede vlak do Bradavic. Jen tam. Ale já v něm samozřejmě nebudu. Alespoň ne hned.
Venku začalo znovu sněžit. Přes Vánoce všechno stálo, takže silnice vypadaly jako polity studeným bahnem, ale teď na Nový rok zase začalo sněžit. Trochu mě to děsilo. Totiž, jak na Nový rok, tak po celý rok. Mohla bych si to tedy vložit tak, že jestliže začalo na Nový rok sněžit, budou srážky po celý rok a to znamená, že bude pořád špatně. Anebo bych si to mohla vyložit zase jinak, že pořád bude tak poklidně, jako když se podívám na zasněžené střížky Redhillských domků. Ta nádhera mě odrovnávala a já přemýšlela, jestli, nebo o kolik jsou hezčí Bradavice. Nemohlo se to srovnávat. Jak poklidně se ten sníh snášel. Ulicemi nejezdila žádná auta, ale to neznamenalo, že se bouřlivě Nový rok neoslavoval. Do vzduchu létaly rachejtle. Mohla jsem být jenom ráda, že až o pár bloků dál a ne hned před naším domem. Celé to kontrastovalo. Ten klid a ta bouře. To mi připomínalo klid před bouří. Jak jsem na to pomyslela, hned jsem převrátila oči nad mými myšlenkovými pochody a skočila zpátky do postele. Zítra bude těžký den, projelo mi hlavou. Opravdu nemálo těžký den.

A já se nemýlila. Už těžce začal. Taťka mě vzbudil o půl jedenácté, s ohledem na mé soukromí mi klepal na dveře tak dlouho, dokud jsem se neprobudila. Někdy to se svou velkorysostí přeháněl. Když jsem byla menší, vyslechl od mých spolužaček neskutečně otrávené kvákání o tom, jak je hrozné, když je otcové přistihnou jen v noční košili. Mě to připadalo tak komické, že jsem k tomu neřekla ani jednu nemístnou poznámku, nicméně taťka si z toho od té doby vzal příklad. Vyjímaje tu malou srpnovou scénku ve vaně…
"Zaspali jsme." Hlásil hned, když jsem otevřela.
"Nezaspali, tati. Brumbál mě vyzvedne až ve dvanáct a až pak se semnou přemístí." Vysvětlila jsem. Byla jsem trochu unavená z té noční nocovačky.
"Aha, promiň, myslel jsem si, že-"
"To je dobrý." Usmála jsem se. "Stejně bych vstávala." To byla trochu lež, asi bych jinak zaspala. Ale taťka do mě viděl a přebral si to.
"Fajn. Co si dáš na snídani?"
"Cokoliv."
"Tak jo, jdu na to." Usmál se a zmizel v kuchyni. Zase jsem zavřela dveře a začala si hledat věci na převlečení. Rozhodla jsem se převléct přímo do hábitu, abych se nemusela převlíkat ve vlaku. Stejnokroj se skládal z punčoch, sukně, střevíců, košile, svetru, kravaty a hábitu. Ten hábit jsem se rozhodla nechat až na ten vlak a místo něj jsem si nachystala pěkně teplý kabát. Vzhledem k tomu, jak bylo venku, jsem nehodlala riskovat, i když se přímo venku vlastně neocitnu. Venku… bylo tam bílo. Jediný pojem. Možná ještě taky šedo, to ty mraky kouře po rachejtlích, které dusily všechny občany města. A ležely na něm jako těžké clony.
Oblékla jsem se tedy, učesala a vyšla z pokoje přímo do kuchyně.
"Co bys řekla na omeletu, nebo topinku?" Zeptal se mě hned po příchodu táta.
"Ta omeleta bude asi nejlepší." Kývla jsem směrem k jeho levé pánvičce. Na pravé se mu smažila pěkně mastná topinka. Tu já fakt neměla ráda.
"Doufal jsem, že to řekneš, asi bych se zbláznil, kdybys zatoužila po této luxusní topince." Byli jsme sehraná dvojka. Kdyby žila mamka, byla by vzadu na hořáku ještě jedna pánvička s rohlíkem ve vajíčku. To byla naše obvyklá snídaně před mým jakýmkoliv odjezdem.

Moji matku skolila nemoc. Nebyla to normální nemoc, jako je chřipka, nebo třeba angína. Ani ne tak těžká, jako měl Simon. Mudlovští doktoři, kteří se k ní dostavili nejdříve, nechápali co jí je. My jsme s tátou mysleli, že je to jenom běžné nachlazení a možná něco jako těhotenské nevolnosti. Což byla samozřejmě blbost, ale nicméně to tak bylo. A tak jsme se co nejrychleji dostavili ke sv. Mungovi, kde ji prohlédli a upravili, aby vypadala jako živá, protože tou dobou už nebyla.
Lékouzelníci nám vysvětlili, že je to bohužel běžná otrava. Neřekli nám čím, nebo jak se to mohlo stát. Otrava. Takové slovo může znamenat spoustu věcí. Otrava z jídla, ze slunce, z nějakých látek ze Země, když okopávala zahradu, nebo ta nejhorší. Otrávení někým.
Nikdy jsme nepřišli na to, čím to mohlo být, nebo kdo to mohl udělat. I když jsme samozřejmě měli své typy. Dva dny na to jsme matku pohřbili a další dva dny na to jsme prodali dům a odstěhovali se sem. Do Anglie. Mysleli jsme si, že nám to pomůže. Nemyslím, pomůže zapomenout, jako by něco takového bylo možné, ale pomůže nevzpomínat.

Chvíli před dvanáctou se obývákem rozlehlo hlasité PRÁSK, až jsme s tátou nadskočili.
"Dobré ráno." Ozval se hned nato Brumbál a přešel k nám do kuchyně.
"Dobré ráno." Zamumlali jsme oba a taťka si s ním potřásl rukou, zatímco já jsem dopila poslední šálek čaje.
"Můžeme?" Zeptal se.
"Jasně, jen si zajdu pro kufr." Zvedla jsem se a vykročila směrem ke svému pokoji.
"Musím uznat, Davide, že jsi to tady moc pěkně zařídil." Slyšela jsem z kuchyně. Hm… už si potykali.
"Díky, Kellee mi v tom hodně pomohla. A samozřejmě ti tví chlápci."
"Ano. Umím si představit, jak se v tom vyžívali." Zasmál se Brumbál, když jsem vešla, i s kufrem, do kuchyně. "Takže, rozloučíme se a musíme vyrazit, mám toho ještě hodně co na práci." Položila jsem kufr Brumbálovi k nohám a došla až k taťkovi, abych ho objala.
"Dávej na sebe pozor, holčičko." Zamumlal mi do vlasů a políbil na tvář.
"Ty taky tati." Pustila jsem ho a přistoupila k Brumbálovi, abych se ho chytila za paži.
"Ahoj." Usmál se.
"Ahoj, tati." Usmála jsem se taky a pak jsem ucítila to nepříjemné trhnutí v žaludku a nakonec už jen slabé:
"Na shledanou, Davide."

/\/\/\
\/\/\/

Kdo by řekl, že už o půl jedenácté budou všechna kupé obsazena? Já sice měl své místo, vedle Jamese a naší party, ale když jsem tak procházel celý vlak, nikde jsem ji neviděl. Abych řekl pravdu, neviděl jsem ani Lily s Jane. James z toho byl taky pěkně na větvi. Tak se na svou zrzavou lásku těšil a teď ji nemohl najít. Vlak měl každou chvíli vyjet ze stanice a ony prostě nikde nebyly, když jsem se na konci posledního vagónu otočil, uviděl jsem je přímo před sebou. Lily právě sunula svůj kufr do kupé jejich mrzimorských spolužaček a Jane na mě zvědavě hleděla s mírně smutným úšklebkem na tváři. Pak mi zamávala a zmizela v kupé spolu s Lily. Kde je? Vyrazil jsem hned k nim.
"Ahoj. Jane, můžeš na chvilku?" S Lily jsem od našeho rozhovoru na trestu nemluvil a rozhodně jsem na tom nehodlal nic měnit.
"Ahoj, Siriusi. Jasně." Všimnul jsem si, jak nálada v tomto kupé pěkně zhoustla, ale moc pozornosti jsem tomu nevěnoval.
Jane vyšla na chodbu a zavřela za sebou dveře.
"S vámi není Kellee?" Vybafnul jsem na ní hned.
"Ne, my jsme ji zatím neviděly. Je to divné, ale ani z Bradavic s námi nejela." V tom mi to došlo. Já pitomec!
"Aha. Nevadí. Dobře. Tak se měj. Zatím." Ale oddychnul jsem si. Bylo to jasné. Je přece s Brumbálem. Nejde o to, že by třeba nehodlala do Bradavic nastoupit, nebo že by se jí něco stalo. Ne. Je s Brumbálem a bude až na zahájení druhého pololetí. Fajn.
"Ty taky." Křikla za mnou ještě Jane.

Tak jsem tedy čekal. Trpělivě jsem čekal až do hostiny, které jsem se nemohl dočkat. Vezměte si to z jakéhokoliv důvodu. Byla tam. Jasně že tam byla. A všechno bylo zase, tak jak to mělo být a bylo. Stoické a v pohodě. Zatím, než té stoiky na mě začne být hodně.

/\/\/\
\/\/\/

Objevili jsme se v kabině strojvůdce, pak se na mě Brumbál usmál a zase zmizel. Měla jsem takovou chuť protočit panenky - a vlastně proč ne?
Mávla jsem na strojvůdce a otevřela si dveře. Nejprve jsem jen mírně nakoukla, jestli je v chodbičce čisto a až pak jsem otevřela dokořán a sunula svůj kufr za sebou. Hledala jsem holky, bylo mi jasné, že teď tady nebude ani jedno kupé volné. A tak jsem procházela vagón za vagónem. Když jsem došla až k třetímu, uvědomila jsem si, co je to za vagón. Zmijozelský. Tak a teď jsem někde… Otočila jsem se zpátky a uvažovala, že si sednu k těm třem havraspárským klukům o dvě kupé za mnou. Nevím, co by bylo větší zlo. Sedět celou dobu s těma chytrolínama a poslouchat jejich nudné žvásty celou cestu, anebo sebrat veškerou svou odvahu a projít tímto zakázaným územím. Hm… Jednoduchá volba.
Na chvíli jsem stála nehnutě, to jsem sbírala tu odvahu, a pak jsem rázně otevřela dvířka vagónu a rázně do něj vkročila. Procházela jsem uličkami a byl to celkem dobrý pocit. Zakázané území a nikdo mě nezastavil. Na konci jsem otevřela dveře a zase je za sebou zavřela. Oddychla jsem si. Pak jsem se nadechla ještě jednou. Ještě jeden vagón. Zase jsem rázně otevřela dveře a rázně pochodovala uličkou. Tady už nebyly kupé, ale sedačky a tak to bylo trochu obtížnější. Aneb nikdy neříkej nikdy. Někdo mi nastavil nohu a já o ni zakopla. Belatrix. Zašklebila jsem se na ní, sebrala jsem se ze země a vykročila dál.
"Tak co, užili jste si s taťkou hezké Vánoce?" Ozvalo se za mnou. Neměla jsem se otáčet.
"Velmi." Řekla jsem uštěpačeně.
"To jsem ráda." Usmála se. Stála v uličce mezi sedačkami a usmívala se na mě. "Poslala bych vám přání k Vánocům a k Novému roku, ale zjistila jsem, že jste se přestěhovali."
"Jo. Přestěhovali. Tam ten byt byl na nás příliš těsný."
"Takže jste si pořídili vilku?"
"Jo, něco na ten způsob." Přikývla jsem.
"Tak to jsem ráda, že se vám tak zadařilo." Hned jsem pochopila ten význam. Zadařilo, ne daří.
Přikývla jsem kostnatě a otočila jsem se zpátky a snažila se nevnímat její syčivý smích.
"Nech toho, Bello. Stačilo." Slyšela jsem ještě Malfoye, jak ji domlouvá a to bylo poslední, co jsem slyšela, než jsem zavřela dveře. 
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama