Kapitola třetí: Pohodový odvar

20. prosince 2010 v 19:13 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola třetí: Pohodový odvar


Napila jsem se trochu pomerančového džusu. Byl to ten nejlepší džus, co jsem kdy pila. Vlastně všechno, co jsem tady v Bradavicích jedla, byla to nejlepší, co jsem kdy jedla. Kruval nikdy své studenty příliš nerozmazloval.
Dnešní noc dopadla tak jak jsem doufala, že nedopadne. Nevyspala jsem se. Když jsem četla Bradavické dějiny uměla jsem si živě představit, že budu na pokoji se všemi holkami s ročníku, které budou tlachat až do noci… Na Kruvalu jsem byla zvyklá, že každý měl svůj prostor. Každý měl svou osobní zónu, do které mu nikdo nevlézal, pokud jste mu to nedovolili. Až na ty extrémy, samozřejmě. Byla jsem zvyklá, že v Kruvalu druhého uvidí, až se umyje, oblékne, zkulturní a nají se. Vlastně jako ve všech Mudlovských školách. Každý měl svůj miniaturní pokoj s koupelnou a stolem, kde se mu vždy objevilo jídlo. Tady jedli všichni dohromady. Museli se o koupelnu dělit se svými spolubydlícími a poslouchat jejich rozmarné rozmlouvání až do půlnoci.
Ale brala jsem to… Tedy až do chvíle, kdy jsem si vzpomněla na to, že se mi nepodařilo utéct před mým světem. Do chvíle, než jsem si vzpomněla, že on je pořád tady a moje oběť je bezdůvodná.
Naštvaně jsem kousala do topinky se sýrem a snažila se nevidět okolní svět přes clonu hněvu, který mnou šlehal. Ještě k tomu, jako naschvál, jsem zjistila, že Nebelvír má nejvíce společných hodin právě se Zmijozelem. Myslela jsem si, že se sesypu, když mi profesorka ve smaragdově zeleném hábitu strkala do ruky rozvrh a já si toho všimla.
Dneska den nezačal příliš zoufale, za což jsem byla ráda. Párkrát jsem se zasmála naprostým blbostem. Málem jsem se rozbrečela při zjištění, že toho lva na svetru mít nebudu. Ale jinak jsem zoufalá nebyla. Byla jsem naopak naštvaná. Každý příliš hlučný zvuk mi brnkal na nervy jak na bendžo a každý neúmyslný pohled k Zmijozelskému stolu zapříčinil, že jsem zaskřípěla zuby. Protože jsem přišla pozdě na snídani, nemohla jsem si vybrat místo u stolu zády k Zmijozelskému. Pár volných míst bylo vedle takového nemachrovaného týpka, kolem kterého sice seděla spousta husiček, ale každá se zdráhala si k němu sednout blíž. Bylo by mi zatraceně trapné sednout si vedle něho. A tak jsem to raději přetrpěla na vedlejší straně, daleko od toho komického hloučku.
Snažila jsem se tam moc nedívat, ale nedařilo se mi to. Jeho hmyzí obličej byl pořád tak odporný, a pořád se šklebil. Kolem krku měl omotanou děsivě štíhlou holku s dlouhým hnědým ohonem. Už jenom tím, jak povýšenecky se tvářila, mi bylo jasné, že ji Denis musí připadat jako král… tudíž ona musí být jeho družka.
Moje ošumělé hábity dostaly přes noc zlatorudé lemování a znak koleje. Bohužel ten svetr byl jenom zlatorudý… Škoda, že jsem se nenaučila vyšívat. Pomyslela jsem si ironicky. Možná bych se mohla někdy leknout svého vlastního obrazu v zrcadle. Byla by to možná příjemná změna. Ze mě totiž žádný strach nešel ani velkým omylem.
Pomalu jsem došla na první hodinu. Měli jsme hodinu dějin Bradavic s profesorem Binnsem. Před učebnou už postával hlouček Mrzimorských a Nebelvírských holek a něčemu se neustavičně smály. Jedna z nich se nesmála, byla rozmrzelá a nejspíš i trochu naštvaná, že se jí její kamarádky smějí. Aspoň jsem to tak pochopila. Jedna černovláska se prohýbala smíchy. Jednou rukou se držela za břicho a druhou měla přitisknutou na ústa. Vypadalo to, že se vážně dobře baví.
"Buďte zticha." Zasyčela ta rozmrzelá. "Buďte zticha, už jde." Zasyčela opět a zrudla.
Nenápadně jsem se otočila, abych viděla, koho myslí. Ta rozmrzelá brunetka vypadala docela chytře. Vážně vypadala docela mile. Tak proč tak zrudla, když vešel ten nemachrovaný týpek? Protože on vypadal jako totální blbec. Rozhazoval úsměvy po celé galaxii. Toto byly úsměvy, nešklebil se. Jaký šťastný člověk…
Už opět jsem propadala zoufalství, jelikož jsem málem vybuchla smíchy, když mi to došlo… Naštěstí se zrovna otevřely dveře učebny, takže to nebylo slyšet. Na toho kluka musejí snad holky, dokonce i ty, které to vůbec neměly zapotřebí, letět jako na mucholapku… Denise jsem měla pořád v živé paměti. I když jsem se takto bezdůvodně smála, abych zlehčila to zoufalství, nikdy jsem na něho nemohla tak úplně zapomenout. A tak když jsem si pomyslela slovo mucholapka a přirovnání, které jsem k Denisově obličeji včera použila, vybuchla jsem smíchy, teď už doopravdy. Ozývalo se šoupání židlí a tak můj smích zaniknul ve skřípotu, naštěstí. Sedla jsem si na volné místo v poslední lavici a vytáhla si poznámkový sešit. Docela mě udivilo, že ostatní si nic nevytahují. Jako by měli fotografickou paměť.
Brzy jsem pochopila jistou příčinu. Profesor Binns byl duch a nejspíš už zapomněl jak živě přednášet. Asi po deseti minutách opravdového snažení dávat pozor jsem to vzdala.
Po té nejnudnější dvouhodinovce ve svém životě jsem dějiny zase zpátky schovala do tašky a umínila si, že kvůli takovému nudnému výkladu nemá ani cenu si tak těžkou učebnici tahat.
Po dvouhodinovce jsme měli hodinu přeměňování s profesorkou McGonagallovou. Jak jsem se později dozvěděla, byla to ta v tom smaragdově zeleném hábitu. Měli jsme ji společnou zase s Mrzimorem. Hodina byla záživná, na rozdíl od dějin, tady jsem si nemohla dovolit nedávat pozor. Přeměňování mi nikdy nešlo samo od sebe, ale profesorka nevypadala, že by si mého antitalentu všimla. Seděla jsem s jednou studentkou, blonďatou, nečekaně. Čmárala si do sešitu a bylo ji zjevně jedno, že nedává pozor. Byla to taková ta líná fiflena, která má vždycky mnoho řečí, ale rozumnou větu neřekne žádnou… To jsem poznala už podle toho, když si ke mně přisedla.
"Hele, ty vypadáš na celkem chytrou osobu, nebude ti vadit, že si k tobě sednu, že ne…" Nejspíš to udělala jenom proto, aby mohla komentovat moje dnes nemožně vypadající vlasy stáhnuté do příliš volného uzlu.
"Máš takový potenciál, podívej, jestli budeš chtít, naučím tě spoustu krásných účesů. Třeba ten, co mám na sobě dneska." Okázale jsem se dívala před sebe ani náznakem jsem ji nedala najevo, že ji poslouchám a sledovala profesorku.
Po hodině přeměňování byla dvouhodinovka lektvarů s Křikanem. Což byla naopak hračka. Lektvary jsem měla v malíčku. Když jsem byla malá, hrozně ráda jsem s mámou vařila. Nějaké prvky z této záliby se přenesly i sem. Seděla jsem ve druhé lavici, jelikož jsem opět přišla pozdě a nemohla jsem si vybírat. Zdržovala mě taška. Nebyla jsem zvyklá tahat sebou učebnice svou silou. V Kruvalu jsme měli každý takové brašny, aby nám neničili záda. Bylo to od té chvíle, co jsme při soubojích zkolabovali. V Kruvalu byly hrozně těžké učebnice… to už je ale hodně dávno.
Seděla jsem s takovou milou stydlivou zrzkou, kterou jsem předtím viděla v hloučku smějících se holek před učebnou dějin. Představila se mi, jako Lily. Nijak jsme nemluvily. Když vešel do třídy Křiklan, až teď jsem si všimla, že je to první hodina, kterou máme společnou se Zmijozelem. A že Denis sedí v předposlední lavici. Ne, že bych ho vyhledala, jen jsem otočila hlavu, abych se podívala, kdo vlastně přišel do dveří a všimla si jeho.
Profesor Křiklan vypadal jako obtloustlý žabák. Ale byl vcelku milý… Snažil se upoutat pozornost studentů.
Vešel do třídy s už jistě připravenou větou: "Doufám, že vaše prázdniny měly pohodovou atmosféru, zkusíme si ji dneska obnovit a to Pohodovým odvarem. Jeho postup máte na straně dvanáct. Není obtížný, takže se jistě většině z vás povede. Všechny přísady na něj byste měli mít u sebe až na jednu. Je to-" usmál se. "Ano, slečno Evansová?" Zrzka vedle mě měla ruku nahoře dříve, než jsem stačila zaregistrovat, že ji zvedá.
"Šťáva z plodů Ďáblova osidla, pane." Křiklan se znovu usmál.
"Ano, pět bodů pro Nebelvír, a tu vám na konci hodiny všem kápnu do kotlíku. Nyní už pracujte. Máte na to hodinu. Další hodinu budeme brát teorii." Tím mě opravdu dokázal nadchnout… Usmála jsem se jeho snažení. Asi mě nikdo příliš nenadchne pro jakoukoli činnost ve škole, i když lektvary k tomu měly asi nejblíže. Pracovala jsem co nejrychleji, abych si ještě stihla přečíst něco z knihy. Lily pracovala stejně rychle, ale nemyslím si, že je ona ten typ co si ještě potřebuje něco přečíst z knihy.
Skončili jsme mezi prvními. Nechtěla jsem se rozhlížet po třídě, tak jako jsem to dělala v Přeměňování, nebo v Dějinách, jak jsem říkala, on vždycky ovlivňoval moje první rozhodnutí.
"Ještě dvě minuty." Křiklan mezitím psal na tabuli zápis. Byl to postup první pomoci po hadím uštknutí. Začala jsem si ho opisovat. Když Křiklan začal obcházet a kontrolovat, jestli jsme skončili, měla jsem to už opsané, nebylo to dlouhé. Postavila jsem mu na stůl lahvičku k oznámkování, tak jako všichni. Pak začal výklad a tím ta zajímavá část hodiny skončila. Pravda, že před tím, než jsem kotlík s lektvarem vyprázdnila, odebrala jsem si trochu do lahvičky pro sebe. Z čisté zvědavosti. V Kruvalu se to tak dělalo, nebylo to divné. Ale tady jsem byla jediná… Nehodlala jsem však měnit i tento zvyk. Měla jsem už velkou sbírku lektvarů v malých lahvičkách. Byla jsem takový nadšený sběratel, který je rád, když může nějaký svůj exemplář použít… Ovšem Doušek živé smrti a tomu podobné jsem si z bezpečnostních důvodů nikdy nenechávala. Hodina skončila poměrně v klidné náladě. Sesbírala jsem si věci z lavice do batohu a dala si ho na záda. Opět jako jediná. Všichni měli brašny. Rozhodla jsem se to neřešit. Kruval je jiná sféra a od ní jsem utekla… neměla bych si ztěžovat.
Sedla jsem si na oběd konečně zády ke Zmijozelskému stolu. Mohla jsem si vybírat. Všichni, kteří kolem mě prošli, se na mě se zájmem podívali. Někteří si sedli nedaleko mě, někteří dál, ale pořád se na mě dívali. Byla jsem z toho nesvá. Přece mi nevěnovali takovou velkou pozornost poprvé, tak proč teď? Nechápala jsem to a málem bych to i vypustila, kdyby si hned vedle mě najednou nesednul ten namachrovanej týpek. Skoro až jsem nadskočila leknutím a odsunula se od něj. Byl až nepříjemně blízko. Takové bychom v Kruvalu nazvali extrémy… Ale nějak moc to tu srovnávám s Kruvalem.
"Slečinko, pro jednou, snad nebude tak zlé, když jsi tady ta nová. Ale od příště, jestli nám zasedneš místa, nevyvázneš tak lehce." To řekl někdo přede mnou. Nejdřív jsem si myslela, že je to opět on… ale jak by si mohl tak rychle přesednout? Ne, byl to brejlatý kluk s nehorázně střapatými vlasy. Snažila jsem se rychle sníst, co jsem měla na talíři a ignorovat je… To tu má každý své místo k sezení… Že bych si konečně mohla najít to svoje. Pomyslela jsem si ironicky.
"Ty si Kellee Hodlerová, viď?" Rychle jsem zvedla hlavu. Byl to nenápadný, mile vypadající kluk se světle hnědými vlasy a modrýma očima. Tvář měl ostře řezanou a na pravé lícní kosti měl dlouhou ještě nezahojenou ránu.
"Jo."
"Remus Lupin. Viděl jsem tě na lektvarech… Pěkná práce." Páni, první kompliment… Nemyslí si, že mám hrozné vlasy… Opět jsem byla zoufalá. Jak se snažil o normální konverzaci, na rozdíl od těch dvou černovlasých kluků. Bylo to hezké, slyšet pár pěkných slov. Hlavně normálních, ne o tom, jak hrozně dneska moje vlasy vypadají. Všimla jsem si, že i když jsem zoufalá, myslím, jako v Kruvalu… Tak nějak jsem už přijala tu novinku, že Denis je tady. Nechtěla jsem si na ni zvyknout. Třeba je to jen moje paranoidní představa. Ještě mě nevyhledal…
"Díky." Kdybych neměla ty blbé vlasy v tom příliš volném uzlu, jak ho nazvala ta blondýna, co semnou seděla na hodině Přeměňování, možná by mé zrudlé uši nebyly tak nápadné.
Ten kluk vedle mě se zachechtal. Cítila jsem, jak ho něčí noha pod stolem kopla.
Vzala jsem si učebnice, které jsem si ještě před obědem otevřela, nenuceně mávla na Remuse a odešla z jídelny.
Tak to byl pěkný trapas. Ještě někomu takovému zasednout místo a pak už si to svoje vážně budu muset najít… Začala jsem se smát. Předčasně.
Denis opět přicházel z konce chodby. Mířil ke mně. Změnila jsem směr, najednou zděšená. Jako vždycky se opakoval tentýž scénář. Byla jsem v relativně klidné náladě, a když se on objevil zpoza rohu, mohla jsem mít srdeční kolaps. Srdce jako by se mi snažilo vydrat z hrudi… Na konci chodby jsem skoro běžela. Přesto mě chytil.
"Moc dlouho jsem tě neviděl…" Zašeptal mi do ucha, když mě násilně chytnul kolem paží.
"Pusť." Snažila jsem se mu vykroutit.
"Tři měsíce tě změnily k nepoznání. Nějak si zkrásněla." Hmyzí obličej jsem měla přilepený k uchu. Otřásla jsem se odporem.
"Protože jsem tě neměla na očích, to by pochopil snad každý. Mohl bys to vysvětlit té své brunetě… Třeba by pak nevypadala jako buldok." Místo aby ho to naštvalo, se uchichtnul. On se uchichtnul! Bože!
"Snad nežárlíš…"
"Na ni? Spad si z hrušky?"
"Ne, vůbec ne… Jen se mi trochu stýskalo, musíme si to všechno vynahradit, viď?"
"Leda až bude pršet v tvém mozku rozum… Jedině pak, tak pusť."
Co mě vlastně z této situace dostalo, bylo to, že jsme byly v Bradavicích a ne v Kruvalu. Přece jenom jedno plus pro mě. Lidé se nevyhýbali problémům druhých. Snažili se je řešit, protože tady se problém druhých stává problémem všech ostatních. A tak když jsem vykřikla bolestí, když mi příliš pevně zmáčknul hrudník, bylo to slyšet až do jídelny, samozřejmě zareagovali všichni najednou. Denis mi přilepil na ústa svou odpornou ruku. Všichni studenti Bradavic se seběhli do chodby, kde jsme stáli, aby se podívali, co se děje. A já ho kopla do holeně. Pustil mě, aby si chytnul nohu. A já utekla dřív, než se tady dokázala nahrnout celá škola. Fakt perfektní den.
Jedno plus se náhle stalo bezvýznamným. Celá škola to začne řešit, nejspíš napíšu otci, aby mě poslal zpátky do Kruvalu. Denis bude tady…
Problém byl v tom, že mně se odtud nechtělo. Bylo tady příliš hezky… vody jsem si užila na několik desítek let dopředu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama