Kapitola třináctá: Tresty

20. prosince 2010 v 19:19 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola třináctá: Tresty


Stál jsem před Kratiknotovým kabinetem a opíral se o zeď. Cítil jsem se jako bych měl každou chvíli vyskočit z kůže. Bylo osm pět a Lily tady pořád nebyla. Kratiknot říkal, že máme přijít spolu a když jsem na něj v osm zaklepal, řekl, ať jdu Evansovou najít, a že dovnitř máme přijít až společně. Měl rozdělanou nějakou práci u své knihovny.
Bylo mi jasné, že hledat Lily v Bradavicích by bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Než bych došel do Nebelvírské věže, už by tady mohla být. Proto jsem čekal tady a o dalších pět minut se objevila udýchaná na konci chodby.
Odlepil jsem se od zdi a s rukama v kapsách jsem čekal, až přijde blíž. Když dorazila až ke mně, ohnula se v pase a opřela se rukama o kolena. Ztěžka oddechovala.
Měl jsem pocit, že poslední dobou pořád jenom někam spěchá.
"Jsi v pořádku?" Optal jsem se jí. Překvapeně se na mě podívala.
"Samozřejmě." Napřímila se a zaklepala na dveře od kabinetu.
"Dále." Ozvalo se.
Ještě naposledy vydechla a pak vešla dovnitř. Pomalu jsem se táhnul za ní a zavřel. Rozhostilo se ticho.
"Dobrý den, pane profesore." Pozdravila Lily slušně a sedla si do jednoho z křesel. Taky jsem si sednul a Kratiknot, na vysoké židli před námi, na vysoké vrstvě polštářů, se na nás usmál.
"Vítejte. Takže, co se týká vašeho trestu. Budete třídit učebnice v mé příruční knihovně." Pronesl, a pak se rozhovořil podle jakých kritérií, je budeme třídit. Pak nám odebral hůlky a sdělil, že dokud to nedotřídíme, nesmíme odejít. Pokud to nedoděláme to půlnoci, smíme si úkol odložit i na zítřek.
Pak odešel. Podíval jsem se na Lily. Vypadala unaveně.
"Promiň, že jsem přišla pozdě." Začala. "Zapomněla jsem." Skončila.
"To neva." Mávl jsem nad tím rukou a přešel jsem ke knihovně a začal z ní postupně vytahovat všechny knížky. Lily přešla k druhému konci a začala dělat to samé.
Na hodně dlouho zavládlo ticho.

V tom tichu jsem si sám po sobě řval. Když to nedělala Lily, nebo Remus… někdo musel. Nadával jsem si do slabochů, že nejsem schopný se Lily otevřeně zeptat. A na co? Jak moc mě Kellee nesnáší. Potřeboval jsem to vědět, ale nebyl jsem schopný se zeptat. Ne, proto, že bych se bál odpovědi… spíš proto, že bych se otevřeně přiznal k té změně, kterou má mysl právě prožívala…
Už jsem to uměl přiznat sám sobě. To byl první krok. Ale k druhému, tj. otevřeně to rozšířit, k tomu jsem ještě odhodlaný nebyl. Rozhodně jsem nebyl odhodlaný o tom začít jako první. Kdyby to rozhlásil James, bylo by to lepší… jenže to on ve své dobrotě nikdy neudělá.
A proto jsem se tak smutně usmál, když o ní Lily začala mluvit.
"Hele Siriusi, narovinu… ty máš něco s Kellee?" Začala a otočila se na mě. Její typický postoj: Ruce v bok a mírně zvědavý a naštvaný pohled vjednom. Ušklíbl jsem se při tom, jak taková holka může Jamese přitahovat. Nic proti ní. Lily je vážně kus… ale přece jenom její postoj k pravidlům a k srandičkám mě vždycky mírně lezl na nervy. Jinak byla ale fajn… Dodal jsem hned, když jsem si uvědomil, že přemýšlím nad vysněnou holkou svého nejlepšího kámoše.
"Cože?" Kdybych si nebyl jistý, že se nenechá odbýt, asi bych to neřekl.
Lily mě zpražila pohledem. "Nedělej, že nevíš, o čem mluvím… Co spolu máte?"
A já si najednou uvědomil, že i když se zeptala první, nejsem schopný s ní o Kellee mluvit.
"Nic." Řekl jsem tedy a otočil se zpátky ke knihovně a řadil knížky pod E.
Lily se uklidnila, a taky se dala do práce. "Blacku, nech toho. Vidím, jak se na ni díváš." To bylo trochu divné… Posledních pár dní jsem se na ní totiž nepodíval ani jednou. Ani jsem nemusel.
"Já nevím, o čem to mluvíš, Lily." Trochu ztuhla, když uslyšela své křestní jméno, ale pak pokračovala plynule dál.
"Všichni to vědí a jen ty to nevíš? To je jak si podezřelé, nemyslíš?" Připadal jsem si nešťastný a naštvaný, že s tím nemůžu nic dělat, protože jsem slaboch. Tak jsem po ní vyjel.
"Ne… nemyslím. Nechápu, o co ti jde." Lily stála jak solný sloup a tak nějak divně se na mě dívala.
"No… eh." Nakonec se otočila ke knihovně a něco si pro sebe mumlala. A pak to nakonec řekla nahlas. "Takže je to pravda."
"Co zas?" Otočil jsem se na ní, už zoufalý.
Když slyšela, že mě ten tón pořád nepřešel, naštvala se. "Jsi do ní zabouchlý, co? Ví to celá škola… tak už nemáš co skrývat."
"Blbost." Řekl jsem jí na to jenom a pokračoval v práci.
"Blbost? Podívej se, jak se chováš, jsi chudák, víš to?" Jo, věděl jsem to. A taky jsem věděl, že mlčení je příznak, že hádá správně. Ale já si nemohl pomoct… Nevěděl jsem, co bych ji na to řekl.
"Mlčíš?!" Ozvala se Lily, zjevně jsem se právě přiznal. Tak jsem na tom nehodlal nic měnit a mlčel jsem po celou dobu Lilyiného monologu… Poslouchal jsem ji, ale zároveň jsem přemýšlel, jak moc je na mě vidět, jak nešťastný jsem uvnitř.
Lily se zasmála, tak, jak jsem ji ještě neslyšel. Neskutečně znechuceně a falešně. Ona mě asi fakt nenávidí.
"Takže je to pravda." Zakroutila nad tím hlavou, když se dosmála. "A já Jane nevěřila. Všichni to vidí a tvrdili to, ale já jim prostě nevěřila. Nevěřila jsem, že si něčeho takového schopný. Ale teď vidím, jak hluboce jsem se mýlila." Na chvíli se odmlčela. "Víš Siriusi, kdyby to nebyla má kamarádka, bylo by mi to patrně úplně ukradené, ale v takovém to případě si nemůžu pomoci než cítit k tomu odpor. Nemyslím zrovna ten odpor, který si asi představuješ, ale odpor v tom smyslu že se mi to nelíbí ani z jednoho pohledu, kterým se na to můžu dívat. Fakt ne, už jsem nad tím přemýšlela dost dlouho. Ale jediné co mě uklidňuje je, že ona tvécity, ať jsou jakékoli, neopětuje. Díky bohu." Zatvářila se vážně dost vděčně. Vždycky jsem si Lily představoval jako milou a vlídnou bytost, teda když neřvala po Jamesovi, ale teď mi připadala jako ta největší mrcha pod sluncem. Ale já věděl, že bych se v její situaci choval stejně… ne-li hůř.
Proto jsem raději stále mlčel, a nehádal se s ní, jako bych nejspíš udělal.
"Ale je pravda," pokračovala, "že mě to docela děsí. A taky je pravda, že jsem tě už hodně dlouho s žádnou holkou neviděla." Pokývala uznale hlavou, jako by to bylo něco výjimečného.
"Co ode mě jako teď chceš?" Vyjel jsem na ní, když jsem se už neovládl. "Co mám teda podle tebe jako dělat? No? Jen řekni, paní dokonalá." Bylo mi jedno, že jsem teď pěkně náladový…
Lily jakoby ztratila hádavou náladu a zapřemýšlela nad tím.
"No, já být tebou, i když je to docela nepravděpodobné, tak bych se snažila ji někam pozvat… Ale můžu tě Siriusi ujistit, že ona tě nemá ráda." Zasmála se. "Takže tvé snažení bude určitě neúspěšné." Sice dělala jako by to byla samozřejmá věc, ale viděl jsem, že si není moc jistá. To mě povzbudilo do té míry, že jsem se rozhodl ty Prasinky risknout.

/\/\/\
\/\/\/

Večeře byla to, co jsem v ten den vynechala. Neměla jsem hlad, ani chuť cokoliv jíst. Rozhovor s Bellou mě tak trochu rozhodil a tak jsem se rozhodla zůstat ve spolčence a číst si, mezitím co ty dvě mé nynější kamarádky šly na večeři. Už tak měly zpoždění a divila jsem se, že Lily nejančí, že nestihne trest…
Četla jsem si mou oblíbenou knížku, kterou jsem četla už tolikrát, že jsem ji ani nevnímala. Nemohla jsem říct, že by to bylo dobře, jen jsem ráda četla tu takzvanou melodii, ve které mě její příběh unášel.
Ani jsem si nevšimla, když se Jane vrátila a sedla si naproti mně. Až když se zvedla, že jde spát, jsem si ji všimla a pak už mi bylo blbé s ní začínat rozhovor. Tak jsem si četla dál, ale pak na mě začala padat únava a bylo něco po devíti, když jsem usnula.

Lily mi zaklepala na rameno, tak jsem se probudila. "Nemusela si na mě čekat." Usmála se a podala mi knížku, která mi mezi tím vypadla z ruky.
"Díky." Zívla jsem.
"Jasně, jdeš už nahoru? Upřímně mám ti toho hodně co říct." Zašeptala ke mně. Až pak jsem si všimla, že je tu s námi ještě někdo. Sirius. Stál pár metrů za Lily a pozoroval nás, jako by na něco čekal.
"Jasně," potvrdila jsem a vstala.
"Počkej." Zarazil mě Sirius, teda myslela jsem si, že to bylo na mě, ale díval se při tom na Lily a tak vážně že jsem se až lekla, že se něco stalo. Ta si ho změřila pohledem, pak si změřila pohledem i mě a vyběhla po schodech nahoru do dívčích ložnic. Nechápala jsem, co to mělo znamenat. Vyšla jsem tedy za ní, ale Sirius mě chytnul za paži. Docela to bolelo. Otočila jsem se tedy, abych se z jeho sevření vyprostila, ale on mě pustil sám.
"Měla bys chvilku?" Zeptal se.
Protočila jsem oči, docela nenápadně. "Co chceš, Siriusi?"
"Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli bys nebyla tak hodná a nedoprovodila mě zítra do Prasinek?" Jakmile to dořekl, napětí mezi námi už jen houstlo a houstlo. A sakra, opakovala jsem si pořád. A sakra, a sakra…
Bylo tu mnoho proti a jedno velké pro. Proti: Neměla jsem ho ráda. Byl mi ve všech směrech nesympatický a navíc jsem se z toho mohla docela jednoduše vymluvit. No a taky to, že jsem teď na nějaké randění neměla ani miniaturní chuť. Pro (?) : Pomohl mi… No a ještě taková drobnost, jako třešnička, byla slušnost to přijmout… jak mi už rodiče mnohokrát kladli na srdce. Najít rovnováhu… jen najít tu správnou rovnováhu.
Problém byl, že to jsem neuměla. Vždycky jsem měla problém v tom ji najít a vždycky byla radikálně nakloněna k tomu, co by se mělo, proti tomu co bych chtěla, aby se mělo. Cítila jsem, jak dostávám tik v oku.
A tak, bez dalších komplikací, které by mohly vést k tomu, že bych ho přijala ještě vroucněji, jsem mu dala kladnou odpověď.
"Jasně." Ahgrrrrr!
"Fajn." Usmál se na mě a vykročil směrem ke schodišti. "Tak zítra, dobrou noc." Křikl na mě ještě a vyběhnul po schodech nahoru.
Jen co zmizel, nonšalantní maska mi opadla a tvář se mi proměnila do zuřivé grimasy. Chytla jsem mou oblíbenou knihu do obou rukou a praštila se s ní o hlavu.
"Ty pitomá krávo!" Nadávala jsem si. Znovu jsem se udeřila a musela jsem si dupnout, aby mi přebytek vzteku vyprchal i z těch míst, které jsem nevěděla, že existují. Pak, když jsem si uvědomila, že se chovám jako domácí skřítek, jsem začala přecházet po místnosti a uvažovat, jak z toho ven. Řeknu holkám, že jsem nemocná, aby mu to vyřídily. Ne…
To by mi neprošloNebo, bych mohla vypít nějaký trošku nebezpečnější lektvar z mé sbírky a skončila bych na ošetřovně…Ne, z toho by byly problémy. Ach sakra!
Tik v oku mě nepřešel, a když to trvalo už nějakou tu minutu, něco mi došlo. Lily! Ta zrádkyně!
Vyběhla jsem po schodech nahoru a schválně za sebou bouchla dveřmi. Nepamatuji se, jak dlouho už jsem nebyla tak rozčílená.
Většina holek už spala hlubokým spánkem a tak se neprobudily, ale Lily, která se teprve převlékala, sebou trhla a otočila se ke mně, jen v noční košili, chyběl jí spodek.
"Kel?! Vyděsila si mě!"
"To byl účel. Schválně si mě tam s ním nechala samotnou! Co?" Stála jsem před ní, naštvaná jako ještě nikdy a nejméně o hlavu menší, než zrzka přede mnou.
"Ne! Kel!"
"Nelži mi!" Zasyčela jsem na ní, opravdu bez špetky diplomacie.
Překvapená grimasa vystřídala provinilou. "Jo, máš pravdu. Ale nebyl to záměr. Vážně ne… Mimochodem, co jste… Však víš, jak to myslím." Protočila oči a založila si ruce na prsou, stále jen v kalhotkách.
"Jo, bohužel." Odmlčela jsem se. "Pozval mě do Prasinek a můžeš za to jen ty." Dloubla jsem ji prstem do žeber.
Lily se zděsila. "Ale tys ho odmítla. Merline!" Vztáhla ruku k vlasům a zděšeně si je prohrábla. "Ne! Neříkej mi, že s ním zítra půjdeš! Já… Tak jsem to nechtěla, nemyslela jsem si…"
"To by mě teda fakt zajímalo, co sis nemyslela." Dala jsem si ruce v bok a naštvaně si ji prohlížela.
Lily si sedla na postel. Alespoň mi dala možnost cítit se výš.
"Víš, dneska na tom trestu… Nebo vlastně to začalo už ráno, kdy mi Jane řekla své podezření, že na tebe Black kouká, protože slyšela Pottera s Blackem, jak se spolu o tobě baví, nebo co. No, ale já to pořád považovala za nesmysl. Ne, že bys nebyla hezká, nebo tak." Dodala hned. "Ale ono Black se v naprosté většině případů nedívá po…" Povzdechla si, jak hledala správné slovo. Protočila jsem oči.
"Po holkách mého typu." Dodala jsem tedy za ní. Tj. nehezkých holkách.
"Ano." Zvolala Lily, vděčná za záchranu. "No, ale na tom dnešním trestu jsem z něj vymanila, že se mu líbíš. A tak jsem mu řekla, že u tebe nemá šanci, protože vím, že ho nemáš ráda. No ale on řekl, že je mu to jedno a tak jsem mu potřebovala dokázat, že tomu tak fakt je a že prostě nemá prudit… Ale, sakra mi neříkej, že s ním zítra půjdeš."
"No když to nechceš slyšet, tak ti to říkat nebudu." Vyjela jsem na ní ostře, naprosto vyvedená z míry. Už ne tak kvůli tomu hněvu, spíš kvůli tomu, co mi teď Lily objasnila.
"Ach jo! Já to vážně takhle nechtěla. Ale, počkej, ty s ním chceš jít? Pak by to totiž bylo v pořádku." Hned jsem se na ní otočila. "Jasně že nechci, nic není v pořádku!"
"A proč si teda jeho pozvání přijala?" Nechápala Lily.
"Je to slušnost… A navíc, pomohl mi s jednou… věcí a já mu to jsem dlužná, ale sakra Lily, jestli s tím hodláš pokračovat, přísahám, že si přestěhuju postel o ročník níž!"
Lily se rozesmála. "Jen to ne, prosím!" Nechápala jsem, co je na tom tak smíchu. Jestli to vážně ještě někdy udělá, jsem rozhodnutá se s ní už nebavit. Ona měla svůj trest za sebou, ale já ho měla až zítra. Ach do prdele!
"No jo, ale s kým já zítra půjdu do Prasinek, uvědomila si najednou Lily." To jsem se zasmála já. Jo, to máš blbé holka…
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama