Narozeninové přání

2. prosince 2010 v 18:43 | Nel-ly |  Nel-ly - jednorázovky
Postavy: AUTP-Nell (mé alternativní já :D - psáno na mé narozeniny), pobertové, Lily
Období: studium Jamese Pottera
Žánr: romantika (no… a asi nic víc, v tomhle se nevyznám)


Unaveně zazívala, protáhla si ztuhlé svaly a pomalým krokem se vydala do ložnice. Únavou se jí klížily oči a bylo jí hned jasné, že jen co natáhne své bolavé tělo na postel, spánek na sebe nedá dlouho čekat.

Cestou do svého pokoje si udělala krátkou zastávku v koupelně, kde vyřídila jen to nejnutnější, jako je odbyté vyčištění zubů, opláchnutí obličeje a dokonce se zmohla i na rozčesání dlouhých, hnědých vlasů, a pak už rychle do postele a spát.

Z posledních sil se natáhla pro digitální hodiny ve tvaru žlutého kuřete, aby zkontrolovala, že má správně nastavený budík, když s překvapením zjistila, že už je po půlnoci.

Zítra, ne dnes, má narozeniny. Už několik minut jí bylo zase o rok víc. Toto zjištění by v ní snad mělo vyvolávat nějaké zvláštní pocity, jenže jediné co cítila, byla sklíčenost. Za ten rok se zase nic nezměnilo, stále byla ta stejná malá holka, která se čas od času vyhýbala lidem a nepoznala pořádnou lásku.

"Mám jen jediné přání a to se stejně nikdy nesplní," povzdechla si potichu a konečně zhasla světlo malé stolní lampičky.

Netrvalo to ani minutu a už zhluboka oddychovala s hlavou položenou na velkém, plyšovém polštářku s usmívající se želvou.

***

Probudily ji zářící paprsky slunce. Nespokojeně zamručela, otočila se na druhý bok a pokusila se znovu usnout. Muselo být velice brzy, protože její budík ještě nepípal.

Po několika minutách marného pokusu znovu usnout, nakonec vstala a se zalepenýma očima se vydala ke dveřím koupelny. Po slepu vyhledala kohoutek u umyvadla, nabrala si do dlaní ledovou vodu a vychrstla si ji do obličeje, pomohlo to, ale ne dost. Nahmatala ručník, a zatímco si utírala obličej, vydala se zpět do svého pokoje najít si nějaké čisté oblečení.

"Sakra," zaklela potichu, když narazila na nějakou překážku a málem se skácela k zemi. Nepamatovala si, že by v téhle cestě něco leželo, i když s jejím vysoce vyvinutým smyslem pro pořádek, to nebylo nic zvláštního. Po jejím pokoji se většinou válely hromady špinavého prádla smíchané s popsanými papíry a učebnicemi, žádná novinka. Odhodila ručník a podívala se na zem, o co to vlastně zakopla.

Dívka se překvapeně zasekla, hleděla sice na červený koberec, ale ne na svůj. Pomalu zvedla hlavu a opatrně se rozhlédla po neznámé místnosti. Stála uprostřed ložnice lemované pěti postelemi a z po za tmavých nebes se k ní linulo synchronizované oddechování čtyř cizích dívek.

"Co to…," vysoukala ze sebe pomalu a vydala se k nejbližšímu oknu, a když z něj vyhlédla, spadla jí čelist.

Výhled to byl doopravdy úchvatný, ale také naprosto nereálný. Byla v několik set metrů vysoké věži středověkého hradu a pohledem přejížděla po jeho rozlehlých pozemích. Na pravé straně zaznamenala obrovské jezero, u něhož začínal tmavý les lemující celé pozemky a nalevo… Ne, to přeci není možné. Na levé straně se rozkládalo obdelníkové hřiště s třemi vysoko postavenými obručemi na každé straně. Tohle hřiště znala velice dobře, ale to přeci nemohla být pravda. Ještě stále spí.

"Dobré ráno," ozvalo se kousek vedle ní, až vyděšeně nadskočila a ustoupila krok do zadu, kde zakopla o rozložitý kufr a tentokrát už se doopravdy rozplácla na zemi.

"Co tam, sakra, děláte? Chci spát!" ozval se hlasitý výkřik z postele na druhé straně místnosti a mezi dlouhými závěsy se objevila rozcuchaná hlava blonďaté dívky.

"To tě nemusí zajímat," prskla jejím směrem rudovláska stojící vedle vyplašené dívky. "Měla by ses kouknout do zrcadla, začíná ti slejzat makeup a to by tě pak ten tvůj miláček určitě nepoznal. V pohodě?" otočila se na ni rudovláska s milým úsměvem a podávala jí ruku.

"Jo, jasně," přikývla potichu a s její pomocí se postavila na nohy. "Kde to jsem?"

"Moc vtipný, Nell, ale takhle po ránu mě nezkoušej," zasmála se její společnice. "Vlastně, ještě jsem ti nepoblahopřála k narozeninám. Všechno nejlepší," objala ji nadšeně.

"Jak víš, že mám narozeniny?" zašeptala překvapeně Nell a už se ani nenamáhala zjišťovat, jak dívka zná její jméno.

"Nech už toho, vím, že ses to přede mnou zkoušela utajit, ostatně stejně jako minulý rok a roky předtím. To si fakt myslíš, že jsem tak zapomnětlivá a nepamatuju si, kdy má moje kamarádka narozeniny?"

"Já -" pokusila se vysvětlit svoji situaci, ale byla znovu přerušena.

"Měly bychom se začít oblékat, nebo zase přijdeme pozdě lektvary a Křiklan nás roztrhne vejpůl. V tomhle případě mi nepomůžou ani jeho sympatie," konstatovala rudovláska a dívka překvapeně zamrkala.

Hřiště - jezero - hrad - věž - postele s nebesy - lektvary - Křiklan - rudovlasá dívka se zelenýma očima… Začínala se jí z toho točit hlava, to přeci nemůže být pravda, přesto všechno svědčilo o opaku.

"Hmm - Lily?" zkusila to potichu, rudovláska se k ní okamžitě obrátila se zářivým úsměvem na tváři a Nell se zhoupl žaludek, takže to byla pravda.

Nějak se ocitla v kouzelném světě své nejoblíbenější dětské knihy, která ji provázala po většinu života a před ní stála asi sedmnáctiletá Lily Evansová a myslela si, že ona, Nell, je její kamarádka.

***

"Hej, Evansová!" zkoumavě se otočila za neznámým chlapeckým hlasem, věděla, co přijde a o to víc byla zvědavá, jak dotyčný vlastně bude vypadat a jaká přijde reakce. Znala ten příběh na z paměti a to, co se teď dělo, bylo to nejúžasnější a zároveň nejstřeštěnější, co kdy zažila, ale dobrovolně se nechala unášet dál.

"Bože, už zase," zasténala potichu Lily a otočila se čelem k velice pohlednému černovlasému mladíkovi. Pohlednému, alespoň Nell tak připadal, ale nebyla si jistá, jestli to není z velké části kvůli tomu, co všechno o něm věděla, i když… Vypracovaná postava, zářivý úsměv, velké oříškové oči plné jiskřiček a neposedné vlasy… Ne, líbil by se jí, i kdyby ho neznala a o to víc, když věděla, kdo to je. James Potter, jeden z jejích hrdinů.

"Co chceš, Pottere?" vykřikla Lily nahlas a ani se nenamáhala dojít k chlapci blíž. Každý stáli na jedné straně společenské místnosti a propalovaly se pohledy. James se tvářil radostně, že ji vidí a že získal její pozornost, zatímco Lilyn pohled byl značně naštvaný a otrávený.

"Popřát ti dobré ráno," nasadil ještě zářivější úsměv a rukou si prohrábl už tak rozcuchané vlasy. Nell se potichu rozesmála, přesně takhle si ho představovala - střapaté pako.

"Bylo dobré, než ses tu zjevil," prskla jeho směrem Lily a rychlým krokem vyrazila z místnosti, aniž by si vzpomněla na Nell, která najednou osaměla v neznámém prostředí mezi studenty různého věku.

"Co furt má?" Ozvalo se vedle ní. Leknutím nadskočila, vůbec si nevšimla, že James došel až k ní a nenapadlo by ji, že ji osloví. Vždyť byla kamarádkou Lily a tak ho musela také nesnášet, nebo snad ne?

"Je to Evansová, co čekáš?"

Znovu se jí překvapeně rozbušilo srdce, už by si asi mohla pomalu začít zvykat, že se kolem ní objevuje tolik lidí a oslovuje ji. Tohle se jí doma moc často nestávalo, když byla doma, stěží ve velkém bytě potkala své rodiče a i kdyby mohla, stejně se jim pokoušela vyhýbat a zavírala se v pokoji ve společnosti knih a hlasité hudby. Byla zvyklá na svůj klid a samotu, přestože jí nevadilo být ve společnosti více lidí, nebyla na to až tak zvyklá a už vůbec ne hned od rána. Bradavice zjevně neposkytovaly moc možností samotářským studentům, kteří čas od času mají rádi svoje soukromí.
Otočila se zády k Jamesovi a zahleděla se na další tři přicházející chlapce. Jistě, to jí přeci mohlo napadnout, nikdy nebyli daleko od sebe.

"Vyspala ses nám do růžova, Nellie?" oslovil ji černovlasý mladík, jemuž patřil hlas, který ji před chvílí vylekal.

Sirius, problesklo jí v hlavě okamžitě jeho jméno, stejně jako tak dobře známá povaha. Sirius Black, sukničkář, Bradavický casanova, záškodník, Jamesův nejlepší kamarád, mladík, který by pro své přátele obětoval život, jak se na konec také stalo. Nedokázala spočítat, kolikrát už si představovala, jak by asi mohl vypadat, kolikrát o něm snila? Byl snad nejzajímavější částí pobertovské skupiny, on, do kterého měla být zamilovaná půlka Bradavic.

Pozorně si ho prohlížela a musela uznat, že všechny její představy byly milné. Byl ještě krásnější a tajemnější, než si představovala ve všech svých snech a přesto to byl v podstatě normální, sedmnáctiletý kluk.

Uhlově černé, delší vlasy lemovaly jeho úzký obličej s ostře řezanou bradou, rovným nosem a ladně klenutým obočím nad šedýma očima. Byl dokonalým obrazem aristokratické rodiny, každý na něm musel na první pohled poznat, že má slavné předky. Celkový dojem podtrhovala svalnatá, i když ne tolik jako ta Jamesova, a přesto hubená a pružná postava, od které mohla jen stěží odtrnout
zrak.

"Já -"

"Než mi zas začneš nadávat, že Nellie je oslovení, jako pro nějakou domácí kozu, tak dovol, abych tě ubezpečil, že přicházím v míru," šaškoval před ní Sirius a Nell překvapeně zamrkla. Měl pravdu, přesně na tohle při jeho oslovení pomyslela, ale v životě by mu to neřekla do očí, nebo snad ano?

"Všechno nejlepší, Nell," promluvil třetí hlas a ona stočila svůj pohled na vysokého, hubeného mladíka s milým úsměvem na tváři.

"Remusi," hlesla potichu a s široce rozevřenýma očima hleděla na jeho obličej. Byl přesně takový, jakého si ho představovala, a přesto předčil všechny její představy. Nebyl tak oslnivě krásný a přitažlivý, jako Sirius. Nebyl ani svalnatý sportovec, jako James a už vůbec ne malý a kulatý, jako poslední člen skupiny, kterému radši ani nevěnovala pozornost. Byla přesvědčena, že za ním by se asi moc dívek, pokud vůbec nějaká, neotočila, ale i tak se jí z pohledu na jeho bledou tvář pokrytou jemnými šrámy lemovanou světle hnědými, delšími vlasy v culíku a hubenou, šlachovitou postavu málem zastavilo srdce. Nejvíc ji však zaujaly jeho oči. Lemované světlými řasami, příliš nevýrazné v bledém obličeji ji okouzlily, že nedokázala jinak, než na něj zaraženě zírat.

Zdálo se, že ho tím upřeným pohledem vyvádí z rovnováhy.

"Hm, Nell? Si v pořádku?"

"Jo, jasně," zatřásla hlavou a věnovala mu šťastný úsměv. "Naprosto."

***

"Připravena, krásko?"

"Na co?" otočila se na Siriuse sedícího vedle ní s plnou pusou bramborové kaše.

Byli na obědě ve Velké síni a ona se jen stěží snažila ovládnout, aby neustále nezvedala hlavu k začarovanému stromu. Nezírala k učitelskému stolu, v jehož prostředku seděl bělovlasý čaroděj v tmavě modrém hábitu pokrytém hvězdami a s plnovousem, kterým mu sahal skoro až k pasu.

"Nepřeháněj to, nebo tě odvezou na ošetřovnu s otravou jídla," rozesmál se Sirius, když se natáhla pro kuřecí stehno, zatímco do sebe lila další sklenici dýňové šťáva.

"Nemůžu, když ono je to všechno tak dobrý."

"Jo, já vim," kývl hlavou a dál ji s pobaveným úšklebkem pozoroval. "Ale nejíš to přeci poprvý a ani na posledy, skřítci umí i lepší, než je tohle."

"Dala bych si dýňový paštičky a Bertíkovi fazolky a - a ještě tu čokoládovou bombu. Myslíš, že maj čokoládový bomby?"

"Určitě,"
kývl vážně hlavou, ale ona si všimla, že stěží zadržuje posměšný úšklebek. " Co se děje, Nellie? Nejsi tak náhodou těhotná, že ne? Protože tebe jsem si rezervoval já."

"Rezervoval?" otočila se na něj podrážděně. "To asi těžko, nejsem totiž žádná věc a neříkej mi Nellie," prskla na něj a pokusila se nasadit autoritativní výraz, což šlo dost stěží, protože měla celé okolí úst zbarvené do oranžova, dýňovou šťávou a tak vypadala, jako špatná napodobenina klauna.

"No jo, no jo, vždyť to byl jen vtip," zvedl ruce v obraně a dál se pobaveně usmíval. "Dneska se chová divně, víš?"

"Divně?"

"Si na mě celkem hodná, neurážíš mě, neodsekáváš, tak často jako jindy, dokonce si dávala pozor ve škole, i na dějinách," zvýšil hlas a nechápavě zakroutil hlavou. "A teď se tu cpeš, jak nezavřená.
Nechápu, kam to všechno házíš."

"Říkám, že je to dobrý," zašklebila se na něj a nalila si další skleničku šťávy, tohle bylo vážně dobré pití a usoudila, že i v celku zdravé. Ne, jako ty šumivé limonádky, které doma normálně popíjela.

"Merline, ty seš ještě tady?"

To si k nim, znovu, připojila Lily s Remusem v těsném závěsu za ní. Chlapec se posadil naproti Nell a ta okamžitě odstrčila jídlo a natáhla se po ubrousku, jenže v té horečné snaze, utřít si pusu, omylem strčila do džbánu, jehož obsah se okamžitě vylil na stůl a smáčel všechno v dosahu, včetně těch tak vytoužených ubrousků.

Zděšeně hleděla na tu spoušť a bála se zvednout hlavu od mokré, dřevěné desky, aby nemusela čelit jeho pohledu. Určitě se jí směje stejně jako Sirius sedící vedle ní.

"Tady máš," před očima se jí z ničeho nic třepetal sněhobílý ubrousek. Pomalu zvedla hlavu a znovu, toho dne už po několikáté, se zahleděla do jeho měděných očí, jinou barvu než měděně-zlato-hnědou jim po podrobném zkoumání přiřadit nemohla, i když si nebyla moc jistá, jestli to vůbec barva je.

Lily měla přesně ty oválné, smaragdové oči, které jakoby už znala celé ty roky, i když většinou ve tváři mladého chlapce. V Jamesových oříškově hnědých očí zářily neposedné jiskřičky, vždy když se podíval na jednoho ze svých přátel, k jejímu překvapení i na ni a také v nich byl horoucí žár, s kterým pozoroval svou rudovlasou bohyni, mimochodem, její vlasy měly doopravdy barvu zapadajícího slunce, neuvěřitelné.


Siriusovi oči byly šedé. Nell předpokládala, že ty se jí budou nejhůř definovat a nebude od nich moci odtrhnout oči, stejně jako ostatní dívky. Spletla se, jeho oči byly, s tmavými, dlouhými řasami, dokonalé, přesně jako zbytek jeho obličeje. Jejich barva byla barvou čistého stříbra a jiskřila svým vlastním, oslepujícím leskem, víc už se o ně však nezajímala, pro ni byly záhadou jiná okna do duše mladíka, jenž jí byl neustále na blízku a přesto dál než všichni ostatní.

***

"Co se bude dít?" otočila se toho večera už po několikáté na Lily, ale její kamarádka jako pokaždé jen s úsměvem zakroutila hlavou a táhla ji za sebou chodbami Bradavického hradu.

Kamarádka, bylo to neuvěřitelné, ale naprosto tomu uvěřila, ať se stalo cokoliv… Možná to byl jen obyčejný sen způsobený hlubokým spánkem, nebo byla nemocná a v deliriu... Naprosto tomu uvěřila a ztotožnila se, se svojí rolí Lilyiny kamarádky, objektu Siriusových vtípků a Jamesově rádkyni. Bylo to tak krásné, že nechtěla, aby to někdy skončilo.

Stejně, jako si kdysi zamilovala Bradavickou školu čar a kouzel v knihách, tak ji teď milovala celým svým srdcem z pohledu studentky sedmého ročníku v Nebelvíru. Bylo to tak neuvěřitelné a přesto realistické.

Všichni, učitelé i studenti, ji znali jako Nell, kterou doopravdy byla až na to, že s menšími odchylkami. Bradavická Nell byla neustále usměvavá a přímočará, nebála se říct od plic, na co myslela, nenechala se urážet a ponižovat, vždy zůstávala sama sebou a díky tomu byla oblíbená. Ta opravdová, dívka z obyčejné střední školy v centru Londýna se nikdy nedokázala postavit ostatním, když zažívala nějakou křivdu, nechala to radši být, než aby se pouštěla do sporů, které se svou výmluvností stejně nemohla vyhrát a protože se jí zbytečné hádky příčily. Nell, kterou až dosud byla, nikdy nebyla oblíbená, přestože se čas od času objevovala ve společnosti mnoha lidí, nebyla nikdy zajímavá pro chlapce, za což si mohla z velké části sama díky své neschopnosti seznamovat se s novými lidmi a nízkému sebevědomí.

V duchu se usmála, nedalo se říct, kterou Nell byla právě v téhle chvíli, protože obě byly její součástí. Ta Bradavická neměla zábrany a ona se do její role teď gustem vžila, nakonec to byl jen sen, nemohlo se nic stát a i kdyby, bylo to přeci jedno.

"Tak už mi to řekneš?"

"Ne."

"Lily, už mě bolí nohy," postěžovala si a na aby dodala důraz svým slovům, pověsila se Lily na ruku, ta ale nezastavila, dokonce ani nezpomalila, a pokračovala v cestě.

Nell se ušklíbla. Lily Evansová měla hodně předností, byla kamarádská, chytrá, obětavá, ale také strašně neústupná, což se nejvíc projevovalo v jejím vztahu s Jamesem. Nebyla to dívka bez chyb, ale Nell nemohla jinak než ji mít ráda, ještě raději než kdysi, kdy ji považovala doslova za ztělesnění anděla, jenž pomohl zachránit magický svět.

"Tak a jsme tady," vytrhl ji spokojený dívčí hlas z myšlnek. Nell překvapeně zvedla hlavu a pohlédla na prázdnou zeď.

"Co to…," začala koktat, ale rychle se zasekla, když si uvědomila, kde se nejspíš nacházejí. V hlavě si spočítala počet pater, kterými prošly a bylo jí hned jasné, co je to za místo. "Komnata nejvyšší potřeby."

"Komnata -" začala Lily ve stejnou chvíli spokojeně, ale pak se zasekla a šokovaně pohlédla na svou kamarádku. "Jak o ní víš? A proč si mi o ní neřekla?"

"To ty mě taky ne," pokoušela se mlžit, protože si náhle uvědomila, že pokud za dob Harryho komnatu skoro nikdo neznal, tak za pobertů nejspíš také ne, i
když…To nemohla tvrdit jistě.

"Vím o ní ode dneška, od rána. Řekli mi o ní kluci."

"Aha, no já... Proč jsme vlastně tady? Za chvíli bude večerka a já se chtěla ještě podívat do knihovny," odvedla hovor k něčemu, čím si byla jistá, že Lily zaujme.

"Do knihovny? Proč?"

"Půjčit si knihu," usmála se na ni Nell sladce. "Tak co tu teda děláme?"

"Uvidíš," vzdala se konečně Lily a začala rychle přecházet před zdí a pro sebe si neslyšitelně opakovala nějaká slova. Po několika vteřinách se před nimi objevily velké, mahagonové dveře a Lily ustoupila stranou. "Ty první."

Pomalu, se srdcem až v krku, otevírala dveře a neuměla si představit, co na ní tak může čekat. Věřila Lily, více než komukoli jinému, ale přesto byla nervózní.

Opatrně vstrčila hlavu do dveří a v tom se ozval ohlušující randál, jakoby někdo spustil silvestrovský ohňostroj. Vyděšeně sebou škubla a zvedla ruce v obraně, než si uvědomila, že to nejsou žádné střely ani útočná kouzla, nýbrž hlasité přivítání.

"Všechno nejlepší! Všechno nejlepší!" křičelo osazenstvo místnosti sborově a Nell se v očích objevily slzy dojetí a nadšeně se rozesmála.

"Všechno nejlepší, Nell," přiběhla k ní ze zadu Lily a objala ji kolem krku.
"Hodně štěstí, Nellie."

"Veselé narozeniny, Nell."

"Všechno nejlepší.. hmm," přistoupil k ní Peter a ona pozvala obočí.

"Nell!" sykla na něj ze zadu nějaká blonďatá dívka a pobaveně na ní mrkla.

"Všechno nejlepší, Nell," zopakoval tedy Peter a ona jen děkovala bohu, že se jí nerozhodl dát pusu na tvář stejně jako James se Siriusem.¨

"Blahopřeju," ozvalo se jí potichu těsně u ucha, když se vyprostila ze zástupu gratulantů, přišlo jich doopravdy hodně. Celá jejich třída, několik lidí z nižších ročníků a dokonce i pár z Mrzimoru a Havraspáru. Nell sice nevěřila, že by se, se všemi z nich znala, přesto jim byla vděčná za to, že přišly na oslavu, na její oslavu.

Rychle se otočila a střetla se s pohledem těch nejúžasnějších očí.

"Já -" najednou nevěděla co říct a šťastný úsměv jí postupně zmizel z tváře. Stál tak blízko a stále se blížil.

Chytil ji kolem boků, zvolna přitáhl k sobě a trochu se k ní naklonil. V očekávání zavřela oči, ale nakonec nevydržela jeho pomalý pohyb. Energicky ho objala kolem krku a přitiskla své rty na jeho v horoucím, vášnivém polibku.

Stáli tam, uprostřed komnaty plné lidí a nevnímali své okolí. Po několika dlouhých minutách se však chtě nechtě museli oddělit a zamíchat se mezi ostatní, i když stále ruku v ruce, blízko u sebe.

***

"Jsi unavená?"

"Trochu."

"Možná už bychom měli jít," zašeptal a políbil ji do vlasů. Jemně se usmála.

"Ještě chvíli, je tu tak krásně," zvedla hlavu a zadívala se na temnou oblohu posetou hvězdami. Seděli na vrcholku Astronomické věže, a přestože se byla teprve polovina dubna, což v Anglii znamenalo časté srážky a mrholení, dnešní noc byla jasná, jakoby jim sama příroda přála jejich štěstí.

"Máš pravdu," usmál se a přitáhl si její obličej k polibku.

"Remusi?"

"Ano?"

"Asi bych ti měla něco říct," zašeptala a posadila vzpřímeně vedle něj.

"Co se stalo?"

"Víš já - Miluju tě."

"Nell, to…" usmál se a chtěl ji znovu políbit, ale odtáhla se.

"Jenže nevím, co se může stát."

"Co tím myslíš?"

"Nevím, co bude - zítra, pozítří, za týden nebo za rok. Bojím se, že tě ztratím."

"Neztratíš, slibuju," usmál se na ni a palcem jí setřel osamělou slzu stékající jí po tváři. "Budu tu s tebou, na vždy. Taky tě miluju."

Přes slzy se na něj usmála. Chtěla tomu věřit, jenže nemohla. Co kdy to byl doopravdy jen sen? Krásný sen, který brzy skončí a ona se bude muset vrátit zpět, do šedého života obyčejné dívky bez lásky.

"Víš, ty si pochopila, když sesto o mě dozvěděla. Pochopila a pomohlas mi, vždy ses chovala  podle svého, bez přetvářek, bez lží, se svou osobností a přátelstvím. Když zůstaneš taková, nikdy nebudeš sama."

"Děkuju," zašeptala a přitiskla se k němu v něžném, láskyplném polibku. Přesně taková chtěla být, jenže věděla, že to platí jen tady. Doma byla jiná, doma neměla jeho, doma... Pokud se tomu vůbec dalo říkat domov.

***

Seděli spolu mlčky, na nejvyšším vrcholku Bradavického hradu, kde se zdálo, jakoby nebe bylo na dosah ruky a zářící hvězdy jim padali do klína. Za nedlouho Remus usnul s hlavou popřenou o kamennou zeď a s ní v obětí, jenže ona nemohla. Něco jí našeptávalo, že pokud usne, probudí se znovu tam, kam patřila. Ve své realitě a to nechtěla dopustit. Nemohla ho opustit, nemohla ztratit svou lásku a své přátele.

Nakonec však podlehla, usnula s hlavou položenou na jeho hrudi a se šťastným úsměvem na tváři.

***

A ráno ji probudilo pípání žlutého budíkového kuřete a zvuk jezdících aut linoucí se k ní zpoza krajkových záclon na okně jejího pokoje.

V očích ji začaly pálit slzy. Nebyla to skutečnost, jen pouhý sen a přesto byl mnohem víc. Stal se jejím splněným narozenovým přáním.
 


Komentáře

1 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 4. května 2012 v 17:37 | Reagovat

Škoda že tam nezůstala dýl. Ale bylo to pěkné početní!!! :-)  :-)  :-)

2 LilyAnabelEvans LilyAnabelEvans | Web | 26. června 2012 v 21:42 | Reagovat

to bylo vážně krásné :-) ... a smutné :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama