Pravé já (prolog)

20. prosince 2010 v 21:05 | Nel-ly |  Pravé já
Na chladné kamenné podlaze pod schody ležela malá postava. V šeru, jež ji obklopovalo, nebylo poznat, zda je o chlapce či dívku. Ležela bez hnutí, na první pohled by se snad mohlo zdát, že je mrtvá.

Po chvíli se však tajemná postava pohnula, otevřela zamlžené oči, několikrát zamrkala a pak se s námahou posadila. Byla to dívka, mladá dívka okolo patnácti až osmnácti let, to se nedalo dost dobře poznat. Pokusila se posadit, ale nohy ji neudržely, a tak se sesunula zpátky na zem. Během pádu se jí rozmotal uzel tmavých vlasů, jež se poté v bohatých vlnách rozsypaly po její ramenech, sahaly až do půli zad. Ty vlasy, hnědé trochu do zrzava plné drobných i větších kudrlinek byly jediná její pýcha. Jediná věc, kterou na sobě měla ráda. Jediná věc, kterou se odlišovala. Několik pramenů jí zakrývalo tvář a sní i tmavě modré oči a nápadnou pihu situovanou šikmo pod jejím pravým okem a také malý nos, jenž považovala za nejjasnější známku svého aristokratického původu. Na rozdíl od vlasů byl nos předmětem její neustálé nelibosti, hlavně kvůli němu nenáviděla pohled do zrcadla. Pohled na svůj obličej.
Znovu zavřela oči, sklonila hlavu mezi kolena a začala zhluboka a pomalu dýchat. Nebylo jí zrovna nejlíp. Což, když uvážila, kolik toho vypila, jí vůbec nepřekvapovalo, ale ani nepřidalo na náladě.
Po nějaké době si dodala odvahu, zvedla hlavu a rozhlédla se po temné chodbě bez oken, osvětlené jen září jedné osamělé lucerny. Ohlédla se po kamenném schodišti, pod nímž seděla a snažila se rozpomenout, jak se sem vlastně dostala. Vzpomínala si, že se procházela po chodbě se skoro plnou flaškou ohnivé whisky. Znovu se kolem sebe rozhlédla a netrvalo dlouho, než pohledem narazila na prázdnou láhev s rozbitým hrdlem - jakoby spadla ze schodů.
Zvedla oči a zrakem stoupala po jednotlivých schodech, než asi v polovině schodiště narazila na víčko, jímž odšroubovávala lahev vždy, když si chtěla dát další pořádný doušek. Začalo jí docházet, co se vlastně stalo. Potom, co pití dopila, a že to netrvalo moc dlouho, odhodila víčko a chtěla sejít o patro níž směr dívčí toalety. Vzhledem ke svému stavu však nedokázala ovládnout svou motající se hlavu a roztřesené nohy a pak… Pak se země naklonila, přišla se jí dotknout a ona se skutálela ze schodů.
- Ale jak to, že se mi nic nestalo? Nic mě nebolí. Taky jsem se už nemusela probudit, aspoň bych konečně měla klid.- říkala si v duchu, když ohmatávala svoje tělo a hledala zranění.
Litovala, že nespadla z větší výšky, smrt by snad byla vysvobozením, minimálně by ji ušetřila dalších starostí, ale ona by si sama život nikdy nevzala. Bohužel, tohle osud nejspíš nevěděl, protože kromě odřeného lokte nenašla žádné jiné zranění. Jako vždy. Pokaždé měla štěstí. Štěstí, které si nezasloužila. Štěstí, které nechtěla.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama