Trojčata 3/6

26. prosince 2010 v 23:37 | Angie |  Trojčata (Angie)
Trojčata

Kapitola třetí - překvapivě.
Asi jste si všimli, že neumím psát krátké kapitoly.







Angie stálo hodně úsilí sejít dolů po schodech tak, aby se nezačala kutálet. Uznala, že to s těmi podpatky asi trošku hodně přehnala.
Nicméně si zachovala výraz a s upřímným a při pohledu na Luciuse i velmi spokojeným úsměvem. Zamířila rovnou k nim.
Essylt udělala to samé. Ne že by snad rodinu Malfoyovu chtěla kdovíjak přivítat, byla ráda, že se Luciuse na chvíli zbavila, ale chtěla dohlížet na svou mladší sestru.
"Moc ráda vás vidím, " říkala zrovna Angie, když Essy dorazila.
"Ach, ano a tady je Essylt, " usmála se Hannah Stonerová.
"Neuvěřitelné! Jsou si čím dál tím méně podobné. Je až k neuvěření, že jsou dvojčata, " prohlížel si se zaujetím pan Malfoy obě dívky.
Lucius dával okatě najevo, jak ho tahle situace nudí a že by byl nejraději už někde daleko od nich. Jeho rodiče to ale ignorovali a neomluvili ho.
"Ale krčky oba stejně nádherné. Luciusi, " pobídla ho jeho matka.
Mladý Malfoy během pár vteřin držel v rukou dvě sametové černé krabičky.
Dvojčata okamžitě pochopila, co se v krabičkách skrývá a oběma se rozzářily oči jako žárovečky.
"To jste si neměli dělat škodu, drahá!" vyhrkla Hannah Stonerová, sotva Lucius otevřel jednu z krabiček. Byl v ní jemný diamantový náhrdelník, jehož řetízek byl zdoben jemnými světlými smaragdovými květinkami a uprostřed byly dva tmavé smaragdy pod sebou.
"Ale Hannah, je to jen taková maličkost pro dcery. Já takto Luciuse zdobit nemohu, tak mi to alespoň dnes dopřej, " zasmála se Luciusova matka a Hannah společně s ní. Angie se decentně culila a Essylt si začala opakovat přísady do Doušku smrti, aby se nerozesmála nad Luciusovým výrazem a představou, jak má náušničky a náhrdelník.
Lucius se ale netvářil pobaveně. To, že se mluvilo o tom, že by ho měla matka zdobit šperky, se mu ani za mák nelíbilo.
Vlastně se mu nelíbilo nic.
Ani to, jak se na něj Angie dívá. A už vůbec ne to, že jí bude muset zapnout její náhrdelník.
Proto se prvně otočil na Essylt. Podal otci druhou krabičku a zapnul spolužačce na krk náhrdelník.
"Děkuji, je nádherný, " řekla a prohlížela si šperk na svém krku. Opravdu se jí moc líbil.
Schválně odtrhla oči od své ozdůbky, aby se podívala na Angie, jak jí Lucius bude zapínat náhrdelník.

Moreen s Regulusem sledovali zpovzdálí, co se u schodiště děje. Viděli, jak Angie zlehka mávla rukou a její původní náhrdelník zmizel a utvořil tak místo pro nový šperk.
Taky viděli, jak se těsně natiskla k Luciusovi.
Regulus se ošil. Když Moreen zvedla hlavu a podívala se na něj, spatřila, jak třeští oči.
"Zdá se mi to nebo po něm jede?" zeptal se šokovaně.
"Nezdá. Jede - a zatraceně moc, " přikývla Moreen a oba se bez mrknutí oka dívali na to tisíci voltové napětí mezi Angie a Luciusem. Tolika napětí ve vzduchu nebylo možné si nevšimnout.
"To není dobrý nápad, Moreen. Měla bys to Angie vymluvit, " řekl neklidně Regulus. Byl zasvěcený, věděl, v čem Lucius jede a v čem jede i on sám.
"Zkoušel jsi někdy něco vymluvit Angie?!" zeptala se ho a dívala se na něj jako na blázna.
"No jo, vlastně! Tak lehké to asi nebude, co?"
"Lehké? Ne, Regulusi, to je naprosto nemožné. Buď ji podpoříš nebo ji necháš dělat to, co chce. Ale rozhodně jí nic nevymluvíš, pokud je o něčem přesvědčená. Zapomněl jsi?" otočila se zcela na něj.
I přes vysoké podpatky stále nedosahovala do jeho výšky. Dívala se mu sice do očí, aniž by musela zaklánět hlavu, ale i tak byl pořád vyšší. A čím víc se na něj dívala, tím více ji zajímal a líbil se jí.
"Asi ano. Je to už pár let, co se se Siriem nemůžeme vystát a rok, co zdrhnul. Od té doby jsme si ještě více vzdálenější a ani s vámi jsem se moc nebavil, krom večírků a tak, dost jsem vás zanedbával, všechny. A tak jsem zapomněl. Je mi to líto, Moreen, "
Netušila proč, ale najednou jí připadal tak zranitelný. Tak sám. Cosi v ní ji nutilo, aby ho objala a řekla mu, že je tady pro něj, že ho má ráda, že jí na něm záleží. Ničilo ji, když viděla jeho smutný výraz.
A pokud to hrál, hrál dobře. Věděla ale, že i on má rád ji, že jí by tohle neudělal. Sirius ano, ten si z ní dělal legraci neustále, ale Regulus ne. On nikdy.
"Ach, Regulusi!" povzdechla si a vrhla se mu kolem krku. Pevně ho objala. "Je mi to taky všechno moc líto. Víš, Sirius je strašně tvrdohlavý a je fakt, že by nejradši zmijozelskou kolej zrušil, ale i přes ten jeho aktivismus a šílenou nenávist k Zmijozelu a vašemu přesvědčení vím, že tě má rád. Někde tam hluboko ano, i kdyby nechtěl, i kdyby si sebevíce přál, aby tě nahradil James. Vždycky to budeš ty, kdo je jeho bratr a vždycky tě bude mít rád. Jenže ti to nikdy neřekne a ty to zase neřekneš jemu. Je to začarovaný kruh, bohužel!" šeptala a tiskla se k němu. "Zařaď zpátečku do zimní zahrady, " pobídla ho, věděla, že by nebylo nejlepší, kdyby si jich zrovna v tuhle chvíli někdo všiml.
Držela se ho a skoro to vypadalo, jako by s ním splynula. Regulus couval tiše, trochu ji nadzvedl, takže se vůbec nedotýkala země.
"Jsme tady, " řekl a zase ji postavil na nohy.
"To teda byla jízda, " zašklebila se na něj a rozhlédla se okolo. "Měl jsi pravdu, stojí to za to!"
"To já obvykle pravdu mám, " usmál se povýšeně a zastrčil si ruce do kapes.
Usmála se na něj, ale měla pocit, jako by zrovna v tuto chvíli usmívala na Siriuse. Pořád to byl Sirius, koho chtěla víc, protože Reguluse de facto mohla mít. Choval se k ní hezky, měl ji rád, poslouchal, co říká a tak dále. Ne že by to Sirius taky občas nedělal, ale bylo vidět, že Sirius sám od sebe nevyhledává její společnost. Ano, cítil se s ní dobře, rád ji škádlil, ještě rád s ní chodil pít, ale nikdy ho nezajímala ona sama. Pořád v ní viděl jen dalšího Pobertu. To Regulus ne.
"Co, že se tak culíš?" nakousl s úsměvem.
"Ále, jen tak. Teďka jsi mi strašně připomínal Siriuse. Ten úsměv, postoj, "
Regulusův uvolněný výraz v tu ránu zmizel. Věděl, spíše tušil, že jeho starší bratr se dostal pod kůži i Moreen, ale to, jak se na něj teď dívala. Takhle se vlastně nedívala na něj, ale na Siriuse.
"Máš ho ráda?" zeptal se opatrně.
S povzdechem si sedla k fontánce. "Mám. Víc, než bych měla mít. Miluju ho, víš?" otočila se na něj a zadívala se mu do očí, doufala, že to pochopí.
V tu chvíli z nich ale nedokázala vyčíst nic. Cítila jen, jak ji pálí vlastní oči a co nevidět se jí začnou řinout slzy.
"Tušil jsem to, " řekl. Uvnitř mu její slova rozervaly srdce na kousky. Šílel, ale navenek nedal nic znát. Právě ve chvíli, kdy jí z očí začaly kanout slzy byl on ten nedůležitý. "Pojď sem, " řekl a přitáhl ji k sobě.
Nechal ji, ať mu slzami smáčí jeden z nejlepších společenských hábitů, nechal ji, ať to dostane ze sebe. Potřebovala ho a on tady byl pro ni. Jenom pro ni.
"On mě ale nechce, Regu a ani nebude chtít. Vždycky budu jen kamarádka, " vzlykala a v duchu nadávala sama sobě, že ji samotné její pocity a city tak dostaly. Až ke dnu. Styděla se za to, že tu teďka brečí na rameni zmijozelskému princi a teče jí z nosu nudle. Tak takhle si konec procházky do zimní zahrádky Stonerových rozhodně nepředstavovala.
Regulus byl zdrcený. Nemohl si ale nevšimnout, jak se na něj poslední dny dívala. Se zájmem. A hodlal o ni bojovat. U nechtěl být pořád ten druhý, mladší bratr Siriuse Blacka, chtěl být Regulus Black, on sám, bez jakéhokoli přízviska.

"Smím prosit?" zeptal se Lucius Essylt, která posedávala u baru a rozhlížela se okolo.
Bylo jí ve vteřině jasné, co bude následovat. Přesvědčování.
"Jistě, " přikývla, jako slušně vychovaná dívka z vyšší vrstvy a seskočila z barové židličky. Poupravila si šaty a pak přijala nabízenou ruku svého spolužáka.
Nejdříve uvažovala, že by odmítla, což samozřejmě přinášelo jistá rizika, protože odmlouvat Luciusi Malfoyovi se zkrátka nedoporučovalo, ale nakonec k němu pocítila jakýsi závazek, když jim přinesl tak nádherné a drahé náhrdelníky a tak šla.
"Essylt, přemýšlela jsi o nabídce mého pána?" zeptal se a upřímně ji vytáčel tím, když nějakého duševně chorého černokněžníka nazýval svým pánem.
"Luciusi, už jsem řekla,. Nepřijímám a nepřijmu, smiř se s tím a dál se mě na to neptej." řekla na rovinu, opět a zas a přidala na ostrosti hlasu.
"Jak myslíš, snad nebudeš litovat. Slyšel jsem, že máš něco s tím idiotem Potterem, " nakousl jiné téma a otočil ji.
Essylt to ale nevyvedlo z míry. Jediná myšlenka, která ji v tu chvíli napadla a užuž ji měla na jazyku byla: Bohužel ne, ale ovládla se a řekla. "A co ty máš s mojí sestrou? Nehodláš se náhodou zasnoubit s Narcisou?"
"To není tvoje věc, " ucedil ledově a opět ji zatočil.
"Správně." přikývla. "Stejně jako tvoje věc není to, jestli něco mám nebo nemám s Jamesem Potterem." řekla stejně ledově.
Když Essylt chtěla, uměla být hnusná, jako Angie. Obě tuto vlastnost bezpochyby dokonale ovládaly a když opravdu měly třeba špatnou náladu, věděli o tom všichni, protože to uměly dát hodně najevo. A povětšinou zkazily náladu všem ostatním. Protože když neměly dobrou náladu ony, nesměl ji mít nikdo. Nepsané pravidlo skutečně platilo.
"A ještě něco: moje sestra pro mě hodně znamená. Jestli jednou bude zklamaná, zničená, uplakaná díky tobě, budu zlá, to mi věř, " varovala ho ještě předtím, než dotančili a ona odešla.
Lucius se za ní díval a ať chtěl nebo ne, musel si přiznat, že Essylt má cosi do sebe. Jen ona, společně se svou sestrou, mu de facto do očí řekly, že se ho nebojí a ona mu teďka dokonce vyhrožovala.
Bylo neskutečné, jak afrodiziakálně to na něj působilo. Líbila se mu Angie, ale začínala se mu líbit i Essylt.
Každá měla cosi do sebe.
"Á, Luciusi, tady tě mám, " usmála se Angie a dřív, než se vzpamatoval, ho chytila za ruku a odvedla doprostřed místnosti, aby si zatančili.
"Ty jsi nepoučitelná, že?" zeptal se a musel se pořádně nadechnout, když si vzpomněl, jak se na něj nalepila, když jí zapínal náhrdelník.
"Jsem poučitelná. Ale to musím hodně tvrdě narazit, miláčku. Mimochodem, v tom vlaku se mi to strašně líbilo a sotva mi zmizí ty modřiny ze zápěstí a ten ošklivý kousanec na krku, můžeme to zopakovat. " navrhnula a Lucius je nejdříve podíval na její krk a pak na zápěstí. Obojí bylo zakryto make-upem, ale fialové modřiny i tak šly trochu vidět.
"Nic opakovat nebudeme, " rozhodl za oba a nevšiml si, kam ho Angie při tanci vede. Když zjistil, že jsou zalezlí v tmavé úzké chodbičce, bylo pozdě.
"No tak, Luciusi, já vím, že se ti líbím. Strašně moc. Víš, je to oboustranné." zamrkala sladce a natiskla se na něj.
"Ne, není. Z mé strany rozhodně ne a už mě nech na pokoji. Nestojím o Nebelvírčanku, tak už to pochop!" Z tónu jeho hlasu bylo poznat, že už mu opravdu dochází trpělivost.
Jenže Angie vždycky musela jít až do extrému. Než stihl odejít, chytila ho za ruku a strhla zpátky. Na nic nečekala a políbila ho.
Trvalo to dlouho, bylo to rozpustilé, drzé, vášnivé, naprosto bláznivé a nekontrolovatelné. Jako celá Angie.
"Tak, teď už o mě nemusíš stát a já tě můžu nechat na pokoji, " řekla a utřela si koutky úst. Otočila se na podpatku, ale když chtěla odejít, dočkala se té stejné odezvy, kterou uskutečnila ona.
Líbal ji jako šílenec. A úplně jinak, než ve vlaku.

"Kde je Angie?" zeptala se Moreen Essylt a sedla si na barovou židli vedle kamarádky. "Dvojitou ohnivou whisky, " poručila si.
"No, no, copak se stalo?" reagovala Essylt, když uslyšela kamarádčinu objednávku. "Nevím, kde je, zase se propadla do pekla."
"Nějak to na mě všechno dopadlo, ale to bude v pohodě." říkala Moreen a vyznělo to, jako by se spíše ona sama tou myšlenkou utěšovala.
Essylt si ji důkladněji prohlédla a uviděla, že má zarudlé oči a mokré tváře. Dokonce objevila i pár slziček. Chtěla něco říct, ale objevila se Angie. Té slzy tekly taky.
"Proč bulíš?" zeptala se a kývla na Moreen, která svůj "dopad" utápěla ve skleničkách whisky.
"Brečím štěstím a opravdu se neptej proč." řekla a posadila se vedle Moreen, takže tmavovláska byla uprostřed. "Co se ti stalo?"
"Pořád to samé. Co si takhle připít? Na lepší budoucnost…" nadhodila Moreen a obě její přítelkyně pochopily, že se o tom nechce bavit.
Holky se hořce usmály, objednaly si podle Moreen a pak si pozvednutím sklenic připily.

"Je tady pořád stejná zima, jako když jsme odjížděly, " stěžovala si Angie, když šly z Prasinek do Bradavic.
"Řekla bych, že dokonce větší, " třepala se Moreen. "Tipuju, že je tak dvacet pod nulou."
"Ch-chtělo b-by to s-svařák, " drkotala zuby Essylt.
"Dámy, počkejte!" ozvalo se za nimi vesele.
Jako na povel se zastavily a otočily se. Regulus si to k nim rázoval s úsměvem ve tváři.
"Jestli půjdete ještě pár minut takovouto chůzi, umrznete tu. Musíte rychle, svižně, jako já a bude vám teplo." radil jim s profi úsměvem, jako by předváděl v reklamě nový prací prášek.
"Vtipné, " řekla suše Angie. "Beztak ti není o moc tepleji, než nám."
"Vsadíme se? Dej sem ruku, " natáhl se po její ruce, sundal hrubou rukavičku a schoval ji pod svou bundu.
"Regulusi! Ježíšmaria, co to děláte?! Vypadá to divně!" protočila oči Essylt.
"Holky, on je šíleně teplý. Skoro jako by hořel, " rozzářila se Angie. "Moreen, pojď si sáhnout!"
Moreen se šourala, moc se jí nechtělo sahat na Reguluse, hned z více důvodů. Když ji ale Angie chytila za ruku a přitáhla, nebránila se.
Regulus byl velký, větší, než ony. Rozepnul si zimní bundu a Angie s Moreen se přitulily k němu a takhle šli celou cestu.
Essylt na ně musela každou chvíli čekat. Ona zahřát nepotřebovala, ji hřálo už jen to, že zase uvidí Jamese. Bylo jí jasné, že bude muset podniknout něco většího, než jen veřejné flirtování, protože už neměla moc času.
James byl takové trdýlko. Moc hezké trdýlko. Nebyl jako Sirius, který se nikdy nestyděl. Ne že by James byl kdovíjaký stydlín, ale i on měl svoje hranice. To Sirius slovo hranice neznal.

Netrvalo to dlouho a všechno se vrátilo zpět do normálu. Učení hromady, úkoly a stres.
Byli tu ale i takoví, kteří slovo stres neznali a dokázali se bavit přes to všechno.
"Musela bych se zbláznit, kdybych u těch přípravných testů seděla jako Remus. Skoro to vypadá, jako by mu ta kniha přirostla k rukám." šeptala Angie Moreen, když šly na hodinu lektvarů do sklepení.
Měly ji společně s Essylt a samozřejmě ostatní zmijozelskou elitou. To se Angie velmi zamlouvalo.
"Tak ho nechej, holt chce být připravený. Nefláká se jako ty!"
Ang se zamračila. "No dovol? Já se neflákám, já si jen občas vybírám zasloužené postudijní volno!"
"Ach, ano, každý pátek v Prasinkách, U Tří košťat, že?" zašklebila se Moreen.
"Neser, Moreen. Děláš, jako bys tam každý pátek nebyla taky, " odporovala Angie.
Moreen se zasmála. "Dobře, vzdávám roli ukázkového studenta, tohle nedám. Půjdeme dneska zase?" zeptala se a pak rychle vyhrkla. "O, promiň, ty vlastně chodíš sólo, kdybys náhodou někde potkala Luciuse, který se ti úspěšně vyhýbá, co?"
"Ha, ha, ha, slečinka se snaží být vtipná, ale moc jí to nejde." syčela Angie. "Já ho dostanu, to ti slibuji. Dřív nebo později, to je jedno, ale dostanu, " slibovala spíše sama sobě. "Ale dneska bych se na to vážně mohla vybodnout. Dneska půjdu s tebou a Essylt. Koneckonců, stejně se vždycky potkáme v hospodě."
"Moreen! Angie!"
Obě dvě se otočily a spatřili Reguluse, jak jde k nim.
"Co tu děláš?" zeptala se ho Moreen.
Regulus chodil o rok níže a právě měl být ve skleníku na hodině bylinkářství.
"Páni, tak milé přivítání jsem ani nečekal, " teatrálně se chytil za srdce.
"K věci, spěcháme, " pobídla ho nervózně Angie a přešlapovala na místě s rukama založenýma pod pažemi. Byla jí zima.
"Nešla bys dneska do Prasinek?" podíval se na Moreen.
Musel se o to pokusit. Nechtěl být znova ten druhý. Tak moc ji miloval, že byl rozhodnut udělat cokoliv, aby ji získal.
"Och, vy si tady domlouváte rande! Tak to já poslouchat nemusím. A Regulusi!" Angie počkala, až se na ni otočí. "Samozřejmě, že by šla, ještě jsme se nedomlouvaly a Moreen vůbec nemá s kým jít. Já jdu s Essylt a nechceme ji mezi sebe!" mrkla na něj a ignorovala Moreenin naoko uražený výraz. Pak odcupitala pryč.
"Myslím, že už není co řešit, " usmál se a Moreen prostě nemohla odmítnout.
Usmála se a kývla.

"Zdar, ségra!" culila se Angie a zapadla k Essylt do lavice. "Regulus si na chodbě domlouvá rande s Moreen. Oni spolu něco beztak mají. Víš o tom?"
"Žere ji, " prohodila Essylt a soustředěně se dívala dopředu.
"Aha, díky, tolik informací najednou. To bych nečekala, zvláště ne od tebe." zkřivila Angie obličej a pak se zadívala tam, kde hleděla její sestra. "Potter. Zase on. Ess, probůh, proč po něm tak jedeš?"
"Neruš! Když se na tebe někdo dívá, vycítíš to. Chci, aby se otočil!" mávla rukou Essy, jako by její sestra byla otravná moucha.
Tušila, že James naprosto přesně ví, že se na něj dívá. A neotáčí se schválně, to ji štvalo. Věděla ale, že ho to bude stát hodně přemáhání. Tak si alespoň otestuje, jak silná vůle Jamese Pottera je a jak těžké ji bude zlomit.
"To jsem si zase někam sedla, " brblala si pro sebe Angie a o chvíli se jejím středem pozornosti stali dva lidé, kteří v těsném závěsu za sebou vešli. První byla Moreen, která se tvářila dost rozpolceně a raději si hned sedla k Removi a Lucius, který přišel jako král. Poslední.
Chvíli se to uvnitř ní bilo, komu má věnovat větší pozornost, ale rozum usoudil, že Moreen má v ložnici, zato Luciuse nikoliv. A to byla veliká škoda!
"Ptala ses proč po něm tak jedu?" přerušila tok Angieiných myšlenek o Luciusovi v její ložnici Essylt.
"Rušíš, děvče. Rušíš." povzdechla si Angie, zrovna si ho představovala, jak asi vypadá bez košile. "Jo, ptala, "
"Ze stejného důvodu, proč ty jedeš po Luciusovi. Chci ho, protože on mě nechce a já ho nemůžu mít. Taky si potřebuju dokázat, že na to mám, Angie a možná je v tom daleko víc, než jen nějaké dokazování."
"Ok, mlčím, je mi to jasné. Žereš ho."
"Nějak tak, " přikývla Essylt a pak už se obě místo Křiklanova výkladu zabývaly svými oběťmi.

"Hej, Moreen!" volal za ní Sirius, když vycházela s dvojčaty z učebny lektvarů.
Zastavila se. Essylt kývla, že půjdou dál. Pro jistotu.
"Čau, Siriusi. Ty si ještě pamatuješ moje jméno? A mou existenci?" začala zostra, protože si jí od jejího návratu zrovna dvakrát nevšímal.
"Ale no tak, holka, nech toho, ty taková hnusná být neumíš. Sorry, měl jsem spoustu práce." zubil se na ni a tvářil se tak, že nezkušený by mu i uvěřil.
"Jasně, s vylizováním Šmoulinky, taťko Šmoulo? Anebo to protentokráte byla Minnie? A co na to Mickey Mouse, nedostal jsi od něj přes hubu, že mu děláš do jeho holky, protože - "
"Zadrž!" smál se Sirius, div se neskácel k zemi.
To byl přesně celý on. Chtěla ho naštvat, chtěla, ať se urazí, ale ne. On musel ponížit ještě její pokus o to, aby byl naštvaný.
Když to říkala, uvědomila si, že ji ani neštvalo tolik to, že si jí zas tak moc nevšímal, ale spíše to, že ho miluje. Nenáviděla ho za to, že ho miluje, že ji dostal tam, kde polovinu dalších holek v Bradavicích a za to, že si jí vůbec nevšímá, jako potenciální drahé polovičky.
"Tak co chceš?" štěkla.
"Nešla bys dneska se mnou, s Jimym a Remem do Prasinek?"
Moreen to nedalo. Musela se zašklebit. Dneska byla jaksi žádaná.
"Ne, nešla, už jde se mnou, " ozvalo se Siriovi ledově za zády.
"A ty jsi její co? Mluvčí?" otočil se Sirius na svého bratra.
Nebylo těžké odhadnout, že za chvíli ledová slovíčka vystřídají pěsti.
"No tak, pánové!" ozvala se Moreen a stoupla si mezi ně. "Pokud vím, je tady řeč o mě. Na jednu stranu mi to opravdu lichotí, nepopírám, ale násilím nic nevyřešíte. Takže navrhnuju a zároveň si i schvaluju jediné možné řešení: nepůjdu vůbec."
"To nemyslíš vážně?!" vyhrkl Regulus.
"Cože?!" vykulil oči Sirius.
"Přece si nezkazíš den kvůli tomu omezenci, " začal ji přesvědčovat Regulus.
"Moreen, jestli s ním půjdeš, v životě ti to neodpustím!" vyhrožoval Sirius.
Měla obrovskou chuť oběma říct, ať si políbí prdel, ale ovládla se.
"Jak jsem řekla: nejdu nikam a tečka!" řekla tvrdě a zamířila tam, kde před chvílí zmizela Angie s Essylt.

Essylt by všechno kolem ní připadalo komické. Bylo legrační to, jak se Regulus se Siriem hádali o Moreen, byla by i legrační Angieina snaha dostat Luciuse, kdyby to zrovna nebyl Lucius, bylo by legrační to, jak svědomitě se Remus připravuje na zkoušky a bylo by dokonce i legrační to, že ona na všechno kašle a sedí si tu v hospodě.
Kdyby nic z toho nemělo následky a ona nebyla v epicentru všeho toho dění.
Dívat se okolo a pozorovat, to je ideální pozice. Kdykoliv ji můžete znenadání změnit, ale pokud už v určité konkrétní pozici jste, jen těžko budete couvat.
Přemohly ji myšlenky, jak by jí bylo, kdyby Jamese Pottera nikdy nepotkala. Jistojistě věděla, že by se našel někdo jiný, jemu obdobný, koho by chtěla. I kdyby nepotkala žádné chlapa ve svém životě, vždycky by tu bylo něco, co by chtěla.
Ale copak je to za život? Ne, tohle vlastně ani není život. Tohle je neustálé čekání na něco. A až si to uvědomí, bude z ní stará babka.
Ne, ona si to uvědomovala. Musela jednat a musela jednat rychle. Nebavilo ji pořád na něco čekat, na něco lepšího, hezčího a zajímavějšího.
Tohle byl její život a ten ona musí žít.
Z úvah ji vytrhl hluboký smích. Otočila se ke dveřím a spatřila Jamese Pottera v čele, za ním Siriuse Blacka a nakonec i Remuse Lupina, což ji dost zarazilo.
Poslední dva jmenovaní si s Jamesem ve dveřích něco řekli a pak odešli.
Tohle byla její chvíle. Jestli ne teď, tak nikdy.
Vstala od stolu a sebevědomě zamířila k baru. James seděl sám na barové židličce a objednával si.
"Zvu ho, " oznámila Essylt madam Rosmertě, sedla si na židličku vedle a objednala si vílí čaj. "Mám pocit, že hraní na kočku a myš bylo dost."
"V tomhle jsme zajedno. Co po mě chceš, Essylt?"
"Špatná otázka!" zakroutila hlavou a svraštila čelo.
"Cože? Jak špatná?" nechápal.
"Já nechci nic po tobě, já chci tebe. A teď smrtelně vážně, Jamesi. Ruku na srdce: je to všechno kvůli Blackovi?"
"Sirius vás prostě nemá rád, "
"Takže je. Mě absolutně nezajímá, co má a nemá rád Black, mě zajímá, co máš a nemáš rád ty!"
"Essylt, má tohle cenu?" zeptal se a napil se ohnivé whisky.
Natáhla se a položila mu ruku na tu jeho, přičemž si stačila všimnout, jak obrovskou a hebkou ji má. "Má to cenu, alespoň za zkoušku to stojí. Ne všichni jsou stejní, Jamesi Pottere."
Madam Rosmerta položila před Essylt šálek s vílím čajem. Essy na ni kývla a otočila se zpět na Jamese.
"Tak na zkoušku!" usmál se a společně si připili.

Když má člověk neustále něco na práci čas utíká mnohem rychleji, než kdyby se jen tak poflakoval.
Studenti sedmého ročníku o tom věděli své. Počátkem března se připravovali na zkoušky skutečně všichni, ne jen Remus Lupin.
A pořád tu byli takoví, kteří si dokázali vyhranit čas i na zábavu. Anebo minimálně skloubit užitečné se zábavným. Jako Essylt.
Seděla v knihovně na židli, nohy měla na Jamesovém klíně a rukách držela učebnici kouzelných formulí. Jenže se víc soustředila na svého neoficiálního přítele, než na to, co bylo psáno v knize.
Vůbec ji nevzrušovalo, že za dva měsíce končí škola a za měsíc dělá zkoušky OVCE. Pro ni, jako by se čas zastavil. Nemusela spěchat, to, po čem tak moc toužila, dostala.
Jediným trnem v oku bylo to, že James nechtěl, aby o jejich vztahu věděl Sirius. Přesto měla pocit, že on to ví, jen si to nepřipouští. Dokud mu to James neřekne.
Jejich vztah byl takovým veřejným bradavickým tajemstvím, věděli to všichni, jen někteří se o tom nebavili a nepřipouštěli si to. Namlouvali si, že dokud je neuvidí líbat se na veřejnosti nebo držet za ruku, není to pravda. Mezi tyto lid nepatřil jen Sirius Black, ale taky zmijozelská elita.
Pro lidi, jako Belatrix Blacková, Lucius Malfoy a spol. byla ostuda, že někdo z nich se dal dohromady z někým z toho odporného špinavého Nebelvíru. Dělat s tím ale nic nemohli.
"Než odejdu, musím vybrat nějaké dobré hráče na příští rok, " řekl znenadání James, ale nezvedl oči od knihy.
"Pomůžu ti." odpověděla Essylt a taky z něj nespustila oči.
"Zlato, tomu nerozumíš, " usmál se shovívavě.
"Možná ne, ale na lidi mám čuch. Navíc zas takový analfabet co se týče famfrpálu nejsem. Jako malé jsme s Angie jezdili s tátou vždycky na MS ve famfrpálu."
"Vážně?!" napřímil se James. "A nevíš, jestli byl váš táta i v šestapadesátém, kdy evropské MS ve famfrpálu vyhráli Kaerphillští katapulti a porazili norské Draky z Karasjoku?"
"Miláčku, můžeš se ho přes prázdniny zeptat. Je to taky takový blázen do famfrpálu jako ty." usmála se, nohy dala na zem, naklonila se k němu a políbila ho.
"To nedělej, rozptyluješ mě od studia, " zakřenil se na ni James a pak ji políbil.

Angie si připadala jako v akčním filmu. Stála schovaná pod schody ze sklepení a čekala, až se tamtudy prožene blonďatá hlava.
Čas si krátila učením do obrany proti černé magii a bylinkářství.
Když jste se schovávali pod schody, nebylo možné neslyšet, když po nich někdo jde.
Angie vykoukla ven a usmála se. Rychle zmenšila učebnice a strčila si je do kapsy. "Luciusi, stůj!" vyběhla za ním.
Blonďák se ale nezastavoval. Šel sám, což Ang připadalo trošku zvláštní, protože kam se hnul, měl v zádech dva stíny. Crabbea a Goyla, v lepším případě oba Lestrange.
Předběhla ho a zastavila se před ním.
"Co zase chceš?!" vyjel na ni podrážděně.
"Copak? Vstal jsi dneska levou nohou?" zeptala se zvídavě a pořád se tvářila stejně andělsky.
"Ne, zato ty ses ještě neprobrala, Angie! Kolikrát jsem ti za poslední měsíce opakoval, ať mě přestaneš pronásledovat?!"
"Milionkrát a milionkrát jsi mi taky vyhrožoval, že mi něco uděláš, že už tě to nebaví a tak. A co jsi udělal? Nic! Tak proč, Luciusi, proč si to necháváš líbit a proč si hraješ na nedostupného, když víš, že bys mě chtěl líbat, tak jako na té oslavě. Já to vím!"
"Víš co?!" vyštěkl a Angie zavrtěla hlavou. "Máš pravdu! Chtěl bych!" křičel po ni, chytil ji zápěstí a táhl za sebou.
S ní v závěsu vletěl rozzuřený do zmijozelské společenky a po všech začal řvát, ať vypadnou pryč. A oni ho opravdu všichni poslechli.
Angie nestačila zírat. Udělat to někdo v nebelvírské společence, setkal by se jen s vražednými výrazy a zvednutými prostředníčky.
Usadil ji do křesla a rukama se zapřel o jeho opěrky. "Na něčem se dohodneme." řekl klidněji.
Angie přikývla. Byla by ochotná se dohodnout na čemkoli, jen aby mohla víckrát navštívit zmijozelskou společenku a být v ní s ním.
"Nikdo, rozumíš, nikdo se o tom nedozví, jasné? Po škole se zasnoubím s Narcisou a vezmu si ji, tak, jak je to naplánováno."
"Takže mi tím chceš naznačit co?"
"Že budeš ta druhá, " řekl, ale nepřipadalo jí, že by ho to těšilo. Znělo to spíš smutně, jako by se do ní dokázal vcítit a poznal, jak jí je, když jí to řekl.
"Fajn." souhlasila. Rozdělit se byla jedna z nejtěžších věcí, které kdy udělala. Nesnášela dělení, vždycky chtěla všechno pro sebe.
Ale byla i sobecká. Raději bude šťastná potají s ním, než aby byla veřejně bez něj a nešťastná.

"Jamesi?" Sirius ležel s rukama za hlavou v chlapeckých ložnicích a po dlouhém vnitřním boji se rozhodl, že se kamaráda zeptá.
"Co?" otázal se James, který listoval v učebnici.
"Je pravda, že chodíš s Essylt Stonerovou?"
James se ve vteřině napřímil. "Jo, je to pravda, "
"Je ze Zmijozelu a na Zmijozelské máme vyhraněný názor." připomněl mu Sirius.
"Ne, to ty máš na ně vyhraněný názor. Nejsou všichni stejní." odporoval mu James.
"Začínáš s Removým smýšlením?!" zostřil hlas Sirius.
"Podívej se, Siriusi. Nechci se hádat, ale už mi ty tvoje názory lezou na nervy. Chodím s ní a ty s tím nic neuděláš, tak se o to ani nepokoušej. Jestli to byla chyba, poznám to sám, ale buď tak laskav a nekecej mi do toho!" řekl mu James, sbalil si učebnice a odešel z ložnice pryč.
"Úplně tě oblbla!" zakřičel za ním Sirius a zůstal sám na pospas svým myšlenkám.
Štvalo ho to. Všechno. James s ním teďka netrávil už tolik času, jako dříve, Remus se oženil se svou knížkou obrany a Moreen se čím dál více bavila s Regulusem.
Připadal si tak sám. Chápal, proč ho štve James i Remus, ale nechápal, proč ho víc, jak James s Remem dohromady žere Moreen.
Jistě, vždycky tu byla, když potřeboval parťáka na zábavu, na alkoholový mejdan anebo jen potřeboval opsat úkol a taky bylo pochopitelné, že žárlil.
Ale jemu se pořád zdálo, že žárlí víc, než by měl. Doslova ho to sžíralo, když byla s někým jiným. Byla to jeho kamarádka a on na ni měl nárok!!! Nikdo jiný a už vůbec ne jeho mladší bratříček.
Až teď, když si ho nevšímala, poznal, jak moc ho to štve. A jak moc mu chybí.
Tušil, co to jeho chování znamená, ale pořád se tomu zdráhal uvěřit.
Věděl ale, že s tím musí, sakra, něco udělat! Než bude pozdě.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama