Trojčata 4/6

26. prosince 2010 v 23:47 | Angie |  Trojčata (Angie)
Trojčata

Už fakt nevím, co tu napsat.








Sirius celý ten dlouhý měsíc bojoval sám se sebou. Nejenže se musel soustředit na zkoušky, musel se soustředit i na Moreen.
Ne že by se s ní kdovíjak vybavoval a tak, ale hlídal ji a kontroloval, jestli se příliš nebaví s Regulusem.
Protože to ho neskutečně vytáčelo a nedokázal se pak soustředit na nic jiného, než na svoje bláznivé myšlenky, jestli spolu něco mají nebo ne.
Dokonce se s nechutí snížil i k tomu, že vyzvídal u ostatních. Samozřejmě, že v tom nebylo nic víc, než jen čistý zájem o drby, jemu bylo přeci úplně volné, s kým Moreen chodí a s kým ne.
Dozvěděl se ale jen to, že Moreen s Regulusem se prý jen hodně přátelí. Byli spolu vídáni, ale nikdy je nikdo neviděl držet se za ruku nebo líbat.
Siriuse to jakžtakž uklidnilo, ale pořád v něm cosi hlodalo. Věděl, že nebude mít klid, dokud nebude jeho a v jeho posteli.
Rovněž si uvědomoval, že s jeho pověstí Don Juana to zas tak jednoduché nebude. Netušil ale, jak ji přesvědčit. Nic ho nenapadalo. A tak mu nezbylo nic jiného, než vsadit na upřímnost. V čemž mu taky zrovna moc nenahrával fakt, že si z Moreen rád dělal srandu.
Ano, měl ji rád víc, než kamarádku, ale dalším důvodem, proč konečně chtěl trvalý vztah byl takový, že vlastně zůstal sám.
James s Essylt se začali scházet veřejně, Remus nebyl schopen odtrhnout se od knih a Moreen teď byla častěji s Regulusem, než s ním.
Kromě svých jednodenních partnerek neměl nikoho. Ty holky by mu nohy líbaly, ale nikdy by ho nemilovaly. Uvědomoval si to a začínal si připadat jako obyčejný člověk, toužící po něčem skutečném a pevném.
Už ho nebavil život bohéma a svůdce, chtěl sedět v houpacím křesle a číst dětem pohádky.
Sám sobě se smál, jak začíná být sentimentální, ale bylo to tak. Tál při představě malého uzlíčku, jeho uzlíčku, jak mu spokojeně dudlá v náručí a směje se na něj.
Zítra se konaly zkoušky OVCE a Sirius pochopil, že už je nejvyšší čas.

Essylt prožívala jedno z nejšťastnějších období. Úspěšně udělala zkoušky a co víc, celý měsíc veřejně chodila s Jamesem Potterem.
Bylo to před měsícem, kdy James vběhl do knihovny, rovnou k jejich stolku a řekl jí, že je úplně zbytečné, aby svůj vztah skrývali, protože to stejně celé Bradavice ví.
V tu chvíli pocítila takovou vlnu štěstí, že měla pocit, že ji to rozerve hruď. Takhle šíleně naposledy její endorfiny řádily, když jí rodiče koupili v Londýně ten úžasný byt, do kterého se nastěhuje hned po škole.
Samozřejmě s tím souhlasila. Nebavilo ji to pořád dělat jako že nic a navíc se nemohla dočkat, až to zmijozelské porazí.
Zrealizovala to hned další ráno. Vstala brzy a vyšlapala ty šílené schody do nebelvírské věže. Povzbuzovala se představou, kterou chtěla uskutečnit a musela proto Jamese odchytit ještě dřív, než vejde do Velké síně.
Když se pak ve dveřích Velké síně políbili, rozloučili a každý se vydal na jinou stranu, věděla, že na ty pohledy nikdy nezapomene. Tak moc si to užívala, měla chuť se rozesmát na celé kolo…
Jedinou skvrnou na jejím slunci štěstí byl Angiein "vztah" s Luciusem. Slyšela o tom, že ji jednou měl ve zmijozelské společence a strašně řádil. Od té doby se tam neukázala, ale prý se scházeli.
Essylt věděla, že Lucius s její sestrou nic podnikat nebude, přinejmenším se ji bude snažit schovávat a částečně možná i odhánět, protože Narcisa chodila jako duch a hlídala si ho. Ne příliš okatě, ale velmi ostražitě.
Ani netušila, jak moc má pravdu.

Angie si připadala jako na horské dráze. Jednou nahoře, jednou dole. Jednou měla pocit, že ji Lucius při líbání asi sní a podruhé zase měla problém z něj nějakou tu pusu vyloudit.
I přestože, že s ním byla za uplynulý měsíc každý den, byl pro ni pořád stejnou záhadou, ne-li větší.
Někdy jen tak seděli, opřeni o sebe na Astronomické věži, sledovali oblohu, ať už denní nebo noční a mlčeli. Nebylo to trapné ticho, byly to chvíle beze slov. Cítili se spolu dobře, nepotřebovali u toho nutně mluvit. Zkrátka plnými doušky nasávali tu atmosféru, ve které slova byla zbytečná. A taky si užívali přítomnosti jeden druhého.
Jindy se spolu třeba i hádali, nadávali si, shazovali sebe navzájem, i své koleje - záleželo na náladě, ale vždycky to ukončili naprosto vyčerpávajícím líbacím maratónem.
Angie měla rozporuplné pocity. Když už si začínala myslet, že ji Lucius má možná i trochu rád, přesvědčil ji o opaku. Chtěla s ním spát, ale on ji vždycky zarazil.
Z nějakého důvodu si ji nechtěl připustit k sobě. Mohla s ním být, mohla ho líbat, mohla se ho dotýkat, ale nikdy se nemohla dotknout jeho srdce. A nikdy jí nemohlo patřit.
Ještě pořád z jeho strany cítila tu nesnášenlivost, připadalo jí to, jako by ho někdo držel a nechtěl pustit k ní a ji k němu. Byl to on sám.
Odkopla kvůli němu svou hrdost a řekla si, že tohle ji už nezabije.
"Luciusi, co se děje? Nechceš mi ukázat zoubky?" zaculila se na něj a oběma ukazováčky si roztáhla ústa do úsměvu.
Zamračeně se na ni podíval, bleskurychle přitáhl a zaklonil. A zakousl se jí jemně do krku.
"Takhle jsem to nemyslela, ale pokračuj, " vydechla a zavřela oči.
Essylt ho varovala. Varovala ho, aby Angie nezatahoval do ničeho, v čem jede. Neměl to v úmyslu, ale pokud s ní dál bude, nějak se jí to dotkne.
Nebyla to holka pro něj, věděl to a tahle nesmyslná měsíční "věc" byla omyl. Dostala ho jen tam, kam nechtěl a nevědomky ho nutila dělat věci, které taky nechtěl. Měl se držet plánu, nikdy na tohle neměl přistoupit.
Jenže to bylo silnější, než on. Až příliš pozdě si uvědomil, že on slabosti podlehnout nesmí, že si to nemůže dovolit. Slabost byla luxus, který si jako jednu z mála věcí nemohl pořídit.
Zničehonic přestal.
"Děje se něco?" Posadila se a vážně se na něj podívala.
"Děje. Už nemůžu, nemůžu s tebou být, chápeš? Protiřečím si. A kdyby jen to! Je mi, je mi to prostě nepříjemné, jako bych musel dělat něco, co nechci, proti přírodě. Je to to samé, jako kdyby ryba nesměla plavat. Nedokázala by to, plavání je její přirozenost, tak jako moje je to, že s někým jako jsi ty nemůžu být. Všechno na tobě je tak veselé, tak bezstarostné, tak hodné a milé, že to nemůžu snést. Ničí mě to. Potřebuju člověka se zmijozelským chováním i zacházením, někoho, kdo mě nebude nutit dávat najevo těch pár citů, které ve mně zůstaly a přežívají - nežijí, potřebuju někoho, s kým budu moct vybrousit svou ledovou masku, aby byla ještě ostřejší. Já neumím mít někoho rád, neumím a nedokážu někoho milovat. Tohle si prostě nemůžu dovolit, Angie. A už vůbec si nemůžu dovolit Nebelvírčanku. Nenávidím tebe, i tvou kolej a to je mnohem silnější, než to, že bych tě někdy mohl mít rád. Jsi pro mě nicka, odpad všech kouzelníků, naprostá spodina ničeho, jsi pro mě méněcennější, než domácí skřítek. Pochopila jsi to dost jasně? Já doufám, že ano, protože nic jiného na výběr nemáš, " řekl ledově Lucius, chytil její uslzenou tvář do dlaní a políbil ji na čelo.
Pak odešel pryč.

Moreen seděla v křesle ve společence a odmítala věřit tomu, o čem ji teď Sirius přesvědčoval.
Vždycky po tom toužila, chtěla, aby jí řekl, že k ní cítí něco víc, než jen jako ke kamarádce a že ji pravděpodobně miluje, ale teď, když se to skutečně dělo jí to připadalo jako noční můra.
"Siriusi, co jste to s Jamesem zase vymysleli za hovadinu? To si vážně myslíš, že ti na to skočím?" ptala se ho.
Vypadal bezradný, zatímco ona byla bezradná. Ani netušil, jak moc mu chtěla skočit kolem ramen, začít ho líbat a křičet, že ho taky miluje, ale nehodlala pak vypadat jako idiot, až by se rozesmál a vykřikl Apríl!
"Moreen, poslouchej mě, prosím tě. Tohle jsem ještě nikomu neřekl, já - nedělej mi to ještě těžší, připadám si jako pitomec, nikdy jsem nikomu lásku nevyznával, pochop to."
"Siriusi, vážně sis připravil skvělou řeč, ale já na tvoje vtípky nemám náladu, ani teď na konci roku."
"Ale já nevtipkuju! Celou dobu se ti tady snažím vysvětlit, že jsem se do tebe z nějakého stoprocentně šíleného důvodu zamiloval a ty si myslíš, že vtipkuju?! No, to mě teda těší!" zamračil se a založil si ruce na prsou.
"Ty jsi vážně skvělý herec. Neuvažoval jsi o profesionální kariéře?" zeptala se, pořád se tomu zdráhala uvěřit.
"Uškrtím tě!" vyhrkl. Chytil ji za ruku a zvedl z křesla. "Pojď, projdeme, možná ti čerstvý vzduch a procházka pomůžou v chápání, "
Povzdechla si a šla s ním. Jestli to byl žert, tak opravdu hodně krutý, ale kdesi v hloubi duše doufala, že to vtip není. Protože jestli ne…tak by se jí splnil jeden sen.
"Drahá, Moreen. Zkusím ti to vysvětlit ještě jednou, ano? Za pomocí trochu jinačích prostředků, než verbálních, " řekl Sirius, zastavil se a počkal, až se zastaví i ona. "Mohl bych ti to zkusit nakreslit, co ty na to?" zazubil se.
"Siriusi, ty jsi vážně pitomec, " protočila oči.
"Ne, to byl vtip, " zasmál se a prohrábl si vlasy. "Myslel jsem něco jiného."
"To jsi celý ty! Nic nedokážeš brát vážně, pořád jenom vtipkuješ! Někdy je to až nevhodné!"
"Klid, slečinko. Nejsi oprávněna usuzovat, co je a není vhodné. Copak už jsi nevzpomínáš na tu pofamfrpálovou vítěznou oslavu minulý školní rok?"
"To jsi teda vytahovat nemusel!" řekla mu a mračila se. Tohle vážně vytahovat nemusel. Pod vlivem alkoholu lidi prostě dělají věci, které by normálně neudělali. "Tak co chceš, Siriusi?"
"Abys mi dala šanci. Prosím. Chci tě přesvědčit o tom, že to myslím vážně!" vyhrkl naléhavě.
"Já nevím, " pokrčila rameny.
Sklonil se k ní a dřív, než ji políbil se jí podíval do očí.
Oči vždycky řeknou všechno. Je to jedna z mála věcí na člověku, které nedokáží být falešné. Je to něco, čím se člověk dívá a posuzuje svět, něco, díky čemu si vytváří názor na určité věci. Jestli chceš znát člověka, pohlédni mu do očí.
Ujistil se, že může a pak ji teprve políbil. V prví chvíli si myslel, že to bude jako by líbal svou sestru, ale jakmile to udělal, zjistil, že cítí něco úplně jiného.
Bylo to zvláštní a bylo to nádherné.
"Moreen?" uslyšeli asi po minutě.
Odtrhla se od Siriuse a to, co spatřila ji šokovalo. Takový výraz v Regulusově tváři ještě neviděla. Začala se obávat, že se mu něco stalo. Nebylo těžké uhodnout, že někde uvnitř krvácí. Jen čekala, až se mu u očí, nosu a úst spustí krev.
"Regulusi! Co - co tady děláš?" koktala, jak byla vyvedená z míry.
"Měli jsme jít spolu projít. Myslel jsem, že se ti něco stalo, když jsi nedošla a tak jsem se šel podívat. Vypadá to ale, že jsi naprosto v pořádku, " neodpustil si špetku ironie nakonec.
Tolik se mu chtělo řvát, křičet bolestí, spadnout na kolena, svíjet se nad vlastní psychickou a emocionální mukou a prosit ji, aby si vybrala jeho. Tak moc to chtěl udělat, aby alespoň z poloviny vyjádřil a dostal ze sebe to, co prožívalo jeho srdce.
Hlavou mu vířilo tisíce důvodů, proč by byl lepší, než Sirius, ale taky tisíc proč by dobrý nebyl.
Ale co čekal? Milovala Siriuse a měl počítat s tím, že si vybere jeho. Vždyť mu sama řekla, že ho miluje. Byl to ale naivní pitomec!
"No - já…víš, Sirius mě trochu zdržel a pak jsem na to úplně zapomněla. Omlouvám se. Nevadí, když to přesuneme na jindy? Musím si s tvým bratrem ještě něco vyřídit." řekla a přišla až k němu. "Regulusi, tys to viděl. Víš, co to znamená?" ptala se nadšeně. "Miluje mě, plní se mi sny! Jsem tak ráda, že ti to můžu říct, že mě chápeš…jsi skvělý přítel!" řekla a objala ho.
Bylo jí jedno, že tam stojí Sirius. Jak to cítila, tak to udělala. Regulus jí hodně pomohl, o něj se mohla vždycky opřít, za to mu byla vděčná. Doufala, že bude šťastný z toho, že ona je šťastná. Ona by byla taky.
Každé její slovo bylo jako by do něj znova a znova zabodávala ostrý nůž. Měl pocit, že za chvíli skutečně vykrvácí. Tak moc chtěl, aby to byla jen noční můra, ale ta bolest byla příliš silná a skutečná, než aby to mohl být zlý sen.
Bylo to slabošské, ale věděl, že pokud rychle nevypadne, rozbrečí se.
"Jsem rád, že jsi šťastná. Přeju ti to, Moreen." řekl a vskutku nelhal.
Chtěl, aby byla šťastná, jen s někým jiným a přál jí vztah, ale taky s někým jiným. Uvědomoval, že je sobec, že ji asi nemiluje tak moc, že jemu ke štěstí stačí pouze to její, ale věděl, že nedokáže být šťastný. Může se tak tvářit, ale nikdy nebude.
"Díky." usmála se, pak se k němu otočila zády a zamířila k tomu, který ten pomyslný boj vyhrál.

Angie zírala tupě zírala před sebe. Oči ji pálily. Zase chtěla brečet. Ani netušila, že má v srdci tolik místa. Teprve teď, když se zaplnilo bolestí si uvědomovala jeho velikost.
Seděla na zídce na Astronomické věži, kde ji Lucius zanechal a přemýšlela, co udělala špatně. Nebyla dost zlá? Byla moc veselá, bezstarostná a hodná? To za to mohlo? Že byla jen svá?
Natáhla se po láhvi ohnivé whisky, kterou si pomocí hůlky přivolala ze své ložnice a napila se.
Snažila se žal utopit v alkoholu a vskutku, každou chvíli se cítila uvolněnější a bezstarostnější. Každou chvílí jí byl Lucius víc a víc ukradený a ona si přála, aby to tak i zůstalo. Nechtěla cítit nic, chtěla buď splynout se zídkou anebo se vypařit. Napořád.
Neustále jí v hlavě znělo, to co jí řekl. Na to zapomenout nedokázala. Ranilo ji to, opravdu moc. Kdyby to řekl někdo, koho by tak bezmezně nemilovala, vzala by to jinak. Nejvíc nás ale vždycky zraňují ti, které milujeme. Někdy až příliš.
Opřela se zády o zídku a sledovala noční nebe. Sama, nikoliv s ním.
To byla minulost.
"Angie?" uslyšela.
Nevylekala se, netrhla sebou, jen lenivě otočila hlavou a zadívala se tmavých smutných očí. "Regulusi? Co ty tady?"
Popošel blíž k zídce, kde seděla. "Máš tady volno nebo jsem tě vyrušil při rande?"
Hořce se usmála. "Ne, ten s kterým bych chtěla randit mě dneska poslal k čertu, takže jo, mám tu volno, pokud ti nevadí láhev whisky, " kývla a přitáhla si nohy k sobě, aby se tam vešel.
"Lucius, co? Zažívám něco obdobného. Ne úplně, ale přesně vím, co cítíš." povzdechl si. "Opět, když jsem něco chtěl, tak to získal můj dokonalejší bratr." Ani se nemusel snažit, aby to vyznělo nenávistně.
"Jo, Lucius." sklopila oči. Moreen? A Sirius? Odkdy?" ptala se. "Vážně mě to moc mrzí, Regu. Ty sis ji zasloužil víc."
"Odkdy? Chceš to vědět přesně?" podíval se na hodinky. "Od deseti, takže před patnácti minutami. Jo, mě to taky mrzí. Je něco nepředstavitelného žít ve stínu staršího bratra, toho originálu, jehož jsi kopií. Lidé jako já zoufale touží udělat něco, co by originál nikdy neudělal a čím by dali jasně najevo, že nejsou ničí kopií. Chceme svůj život."
Cítil ale jakési zadostiučinění. Protože už něco takového udělal. Přidal se k Temnému pánovi. To by Sirius nikdy neudělal.
"Regulusi, lhala bych ti, kdybych ti řekla, že tě chápu. Můžu si jen domýšlet, jak hrozné to musí být. Tak ráda bych ti pomohla, ale mám pocit, že teďka nejsem schopná ani vstát, " řekla a on se usmál.
"Dej to sem, trochu ti s tím pitím pomůžu. Pak nebudu moct vstát taky a budeme tu sedět oba."
"Napořád."
"Jo, napořád." souhlasil s ní.
"Oukej, ale bacha, ta láhev se sama doplňuje, takže já mám v sobě minimálně dvě, " zahihňala se opilecky.
"Já tě doženu, " mrkl na ni.
Angie svěsila nohy dolů ze zídky a sedla si těsně vedle něj. "Ale ne že se budeme o tu láhev rvát, jasné? Moje láhev, mám nárok se napít první!"
"Je mi to jasné." přikývl Regulus a napil se. "Ty vole, silná!"
Angie se rozesmála na celé kolo. Chtěla se pořád smát a úplně zapomenout na všechno, co se dneska stalo.
Ani Regulus nezůstal pozadu. Smích je nakažlivý a ani on to nevydržel a rozesmál se.
"Dneska, Regulusi, dneska si užijeme legraci, co ty na to? A na špatné věci nebudeme vůbec myslet!" rozhodla Angie, po několika nezdařilých pokusech se postavila a táhla ho, aby se postavil taky. "Zatancujeme si, jo?"
Regulus toho stačil vypít dost, přestože s ní byl jen chvíli. Stále ale ještě zůstával střízlivější, než ona.
"Ale Angie, přece nechceš v takovém stavu tančit?"
"Ale jo, chci! Tak pojď!" táhla ho za ruku a tak vstal. "A co chceš tančit?"
"Nevím, tanec Apačů! Indiánský!" rozesmála se a začala poskakovat sem a tam.
A tak tam za chvíli poskakovali spolu a když se srazili a spadli na zem, rozesmáli se.
Leželi na sobě na hromádce a doslova se svíjeli smíchy.
"Počkej, vezmu flašku, na to se napijeme!" smál se Regulus a natáhl se na zídku. Angie se mezitím posadila a uklidnila.
Zaculila se na něj. "Můžeš první, "
"Och, jsi velmi milá!" podivil se naoko a napil se. Pak ji láhev podal.
"Já vím, " přikývla a rovněž se napila.
Chtěla mu láhev podat, ale zarazila se při pohledu do jeho očí. Pořád se v nich zračil smutek a bolest. Byla si jistá, že to samé on vidí v jejích očích.
"Pořád na to myslíš, co?" zeptal se jí.
"Psst!" zvedla ukazováček a přiložila mu ho ke rtům. Pak se k němu naklonila a políbila ho.
Ani jeden z nich neměl co ztratit.
Byly to dvě ztracené duše, jejichž vlastní světy se srazily a které se zrovna našly.

Essylt byla až na konci vlaku a kouřila. James zůstal v kupé, protože to jako správný sportovec naprosto neschvaloval a jí to přišlo děsně roztomilé.
"Je to zvláštní, co? Jet touhle lokomotivou naposledy. A vlastně všechno dělat naposledy…" řekla Moreen a opřela se o zábradlí.
Vítr jí cuchal vlasy, ale to bylo v tu chvíli to nepodstatné.
"Je, to bezesporu. Ale nejzvláštnější je to, s čím jsme sem přijely před sedmi lety a s čím po sedmi letech odjíždíme, " zafilozofovala.
"Co máš konkrétně namysli, ségra? Že jsi sem přijela s dětskou nevinností a odjíždíš jako opí- "
"Angie!" zastavila ji Moreen pobouřeně.
"No co je? Vždyť ty taky!" pokrčila hnědovláska rameny.
"To je jedna věc, ale spíš to, že celých těch sedm let jsem něco chtěla a skutečně - mám to, "
"Hmm, taky jsem ráda, že jsem udělala zkoušky."
přikývla Angie.
Essylt ale myslela úplně něco jiného a její sestra to věděla. Věděla to i Moreen.
"Merline, ty jsi dneska protivná!" křikla na ni Essylt.
"To víš, každý bere odchod jinak, " pokrčila zase ledabyle rameny.
"Klid, holky. Nebudete se hádat poslední den, že ne?" ujišťovala se Moreen, protože v jejich případě bylo nemožné možné.
"Jdu za Jamesem a ty si tu klidně zůstaň!" vyplázla Essy na sestru jazyk.
"Taky, že zůstanu!" vrátila jí to Angie a pak se obě rozesmály.
"Moreen, asi bychom měly jít. Angie potřebuje soukromě rozloučit s Bradavicemi, " podívala se po černovlásce Essylt a mrkla na ni.
Anebo se to Angie jen zdálo?
Sotva odešly, objevil se u ní Regulus. "Čau, " zašklebil se na ni rošťácky, opřel se o zábradlí vlaku a zapálil si cigaretu.
"Nevěděla jsem, že kouříš, " řekla Angie a dál se dívala na ubíhající krajinu.
"V tomhle jsem fakt nevinně, za to může Essylt." zvedl ruce nad hlavu.
"No já se jí zeptám a jestli to není pravda…" nechala větu otevřenou.
"Tak co? Znásilníš moje rty tak, jako předevčírem, včera, před hodinou a půl?" vyjmenovával.
"Nech toho!" usmála se.
Nedalo se říct, že by si spolu něco začali, že by spolu chodili, spíše se jen doplňovali, byli do počtu a okořeňovali si to líbáním. Pořád byli jen přáteli.
"Chceš něco vědět?" nadhodil.
"Povídej, taky ti pak něco povím."
"Už se do školy nevrátím. Nechci."
"Proč?" vyhrkla. Ona by se tam vrátila moc ráda.
"Chci začít znova, tenhle život mě nebaví, Angie. Chci být Regulus Black a ne Siriusův mladší brácha a chci si žít po svém." típl cigaretu.
Když to vzala z jeho pohledu, rozuměla mu. Na jeho místě by chtěla to samé. Navíc, když odcházeli všichni, které znal.
"Ty, Regu? Chtěla jsem ti říct, že se budu od rodičů stěhovat do vlastního domu. Budu tam naprosto sama, tak když už se teda do školy nevrátíš nenastěhoval by ses ke mně?" zkusila to. Buď řekne ano nebo ne, nic jiného nehrozí.
Přemýšlela nad tím a uvítala by společnost. Essylt bude bydlet ve svém bytě, Moreen si zase chce najít něco se Siriem a u rodičů se jí opravdu zůstat nechtělo, když dostala tak úžasný dům, spíše zámeček.
"Moc rád, " přikývl a objal ji zezadu. Doslova mu zmizela v objetí a pokud se někdo podíval z chodbičky, vypadalo to, jako by tam stál jen on sám a ne další člověk před ním.

1978, leden
Essylt se sehnula pro modrý oblázek. Byl zvláštní. Jeho tvar jí připomínal srdce. Věděla naprosto přesně, komu ho daruje.
Přidala ho do plážového šátku, ze kterého si udělala provizorní košík.
Bosé nohy se bořily do písku a slunce pálilo. Chránil ji obrovský slaměný klobouk, který jí James předevčírem koupil ve městě.
Její první dovolená bez rodičů se svou láskou. Navíc v Karibiku. Myslela si, že už vážně po těch sedmi měsících neustálého štěstí exploduje.
Pronajali si malý bungalov přímo u moře a vždycky při východu slunce se šli nasnídat do plážové restaurace.
Zrovna na dnešek a zítřek měli zamluvenou jachtu, aby se podívali na moře. James pořád mluvil cosi o nějakých pirátech. Že u Rema doma ukořistil nějakou knihu o pirátech, kteří byli zrovna z Karibiku.
"Essy, co tady děláš? Jak to, že ještě nemáme připravené piknikové košíčky na loď?" culil se na ni James a objal ji kolem pasu.
"Copak jsem nějaká služka? Jestli chce piknikové košíčky, udělej si je sám, drahoušku, já se raději budu stravovat kaviárem a dalšími lahůdkami, které jsou v ceně půjčení jachty, " řekla s nosíkem nahoře. "A sbírám taky kamínky."
"Dobře, vzdávám se!" zvedl ruce nad hlavu. "Já mám všechno, co potřebuju sbaleno, a ty?"
"Za chviličku si vezmu pár věcí, které potřebuju. Teď ale ještě chvíli budu sbírat. Počkej mě na lodi, "
"Dobře, " souhlasil a políbil ji.
Essylt sbírání kamínků i mušlí bavilo. Uvolňovalo to v ní napětí a navozovalo to v ní klid. Bylo to pro ni něco krásného, magického.
Každý kamínek měl svou minulost, každému se něco přihodilo. Byly srovnatelní s lidmi, každý měl taky svou minulost, ale na rozdíl od kamínků lidé nebyli tak čistí a neškodní.
Usoudila, že je čas, aby šla. Každou minutu svého života chtěla strávit s Jamesem a nemohla ho nechat čekat. Nutně ho potřebovala k životu.
Pořád si uchovávala svou nezávislost, svou svobodu, ale také si k němu vytvořila tak silné pouto, že jeho zpřetrhání by mohlo mít ošklivé následky.
Štítila se velkorysosti. Nikdy si nedokázala představit, že by James měl někoho jiného, než ji. Až teď pochopila, že by k přežití stačil fakt, že James žije. Ne možná s ní, ale žije.
Rozběhla se k bungalovu, položila nasbírané kamínky v šátku na zem, vzala si přichystanou tašku na rameno a vyrazila za Jamesem.
Jachta byla vskutku luxusní. Nebyla nijak velká, byla akorát pro dva a přesto v ní bylo tolik moderních věcí. U některých ani netušila, k čemu jsou.
Palubní kabina byla veliká a na její střechu vedly schody. Nacházel se na ní něco jako altánek s vířivkou a bílými lehátky a malým barem.
Essylt na nic nečekala, hodila tašku do palubní kabiny a vyrazila po schodech nahoru. Byl to úžasný výhled!
Nikdy neviděla nic tak krásného. Okolo nebylo nic, než moře. Spatřila jen pár hornatých výběžků do moře a to bylo vše.
"Nádhera!" zakřičela a roztáhla ruce.
Měla pocit neuvěřitelné volnosti a svobody. A to milovala.
James vystoupal po schodech nahoru k ní a rozhlédl se. Opravdu! Pohled za všechny peníze.
Moře působilo tak klidně, rozvážně a mírumilovně. Na obloze nebyl jediný mráček.
"Je to neuvěřitelné. Člověk, který za celý svůj život procestoval maximálně Anglii a Skotsko by ani neřekl, že něco tak krásného existuje, " řekl.
"Existuje a existuje mnoho dalších krásných míst. Jaká je dnešek předpověď?" změnila téma Essylt, nechtěla, aby jí dnešek něco zkazilo a rozhodně ne počasí.
"Má být krásně, " usmál se James a svlékl si tričko.
Essylt bylo nad slunce jasné, že tohohle pohledu se nikdy nenasytí. Co bylo oproti tomuhle moře? Obojí sice spadalo do jiné kategorie, ale moře v ní rozhodně nevzbuzovalo chuť kleknout a prosit o kousek, jako Jamesovo nahé tělo.
Zasmál se, když si všiml, jak se na něj dívá. Vypadala jako v transu. Uchvacovalo ho to její dívání, nechápal, co na něm víc, jak po půl roce pořád ještě hledá a co sleduje. Musela ho přeci znát už nazpaměť.
Nechali loď plout a vlezli si spolu do vířivky. Essylt se k němu přitulila, opřela si hlavu o jeho hruď a dívala se oranžovějící slunce.
Měla si užívat přítomnosti, ale neubránila se myšlenkám, co bude, až jednou s Jamesem nebude.

A zatímco v Essylt hlodali červíčci pochybností, zda jí její vztah vydrží či ne, Moreen se trápila s velkým dilematem. Jestli tu černou sedačku nebo tu červenou.
Se Siriem vyrazili přímo do centra Londýna, aby se poohlédli po nějaké té pěkné sedačce a posteli.
Žili přes půl roku na hromádce, místo postele spali jen na matračkách, oblečení měli v kufrech, jedli u malého stolečku s tím, že seděli na polštářích, jako v nějaké japonské restauraci a přesto se to oběma líbilo.
Mělo to svoje kouzlo. Všude se válely Moreeniny knihy, gramofonové desky a mezi tím Siriovy časopisy o motorkách. Mělo to i několik výhod, například nikdy nemohli spadnout z postele.
Byl to takový volný život, který si oba vždycky chtěli vyzkoušet. Rozhodli se dát si roční pauzu po škole a jen si užívat, navíc si oba dělali bystrozorské kurz, aby od září mohli nastoupit na ministerstvo.
Teprve o Vánocích, když si stromeček místo vánočních ozdob ozdobili spodním prádlem, botami, plakáty a místo umělého sněhu posypali kousky natrhaného toaletního papíru, usoudili, že je na čase, aby si byt alespoň trochu zařídili.
"Když já nevím. Vyber ji ty!" podívala se na Siria Moreen.
"Dobře, bereme tu černou!" rozhodl ihned.
"Takže budeme mít červené zdi?" ujišťovala se.
"Už to tak bude, " přikývl s úsměvem. Netušil proč, ale tohle ho strašně bavilo.
Líbila se mu představa, že budou spolu bydlet jako dva normální lidé a ne přívrženci hippies.
"Tak ji bereme. A co ta postel? Asi dřevo, ne?"
"Souhlasím, bude to působit přírodně. Když už jsme taky, podíváme se i po nějakých těch skříních, jo?"
"Nejsem proti. Koupíme to ve stejném dřevě a rovnou přihodíme nějaké povlečení, protože žádné nemáme, "
Chytil ji kolem ramen a zasmál se. "My jsme ale případ!"
"Ani mi nemluv. Kdyby to viděla mamka, zbláznila by se." zasmála se taky. Při té představě se ani nic jiného udělat nedalo.
Ano, mohla to udělat jako Essylt a Angie a říct rodičům, ať jí koupí hotový, vybavený byt. Ale to neudělala, protože pak by přišla o ten úžasný život na hromádce, o tu hromadu legrace, kterou si díky tomu se Siriem užila.
"Siriusi, moc bych chtěla nějakou knihovnu. Ta Essyltina byla naprosto bláznivá, úžasná. Neříkám, že takovou, to bychom museli přistavovat a to vážně nevím jak, ale nějakou určitě ano, stačily by poličky."
"Něco určitě seženeme, zlato. Essylt má samo o sobě trochu bláznivý byt."
"Má, ale ten vánoční stromeček měla opravdu nádherný. Doufám, že příští Vánoce budeme moct pozvat je k nám. A Angie s Regulusem taky, " dodala a všimla si, jak protočil oči.
"Essylt přežiju, protože je s Jamesem. A možná není tak špatná. Ale Reguluse ani náhodou!" odmítl to.
"Ale Siriusi!" vyhrkla Moreen. "Je to můj přítel a Angie je s ním, nemůžeš přece- " chtěla pokračovat, ale přerušil ji.
"Moreen, my ani doopravdy nevíme, co to je to mezi nimi za vztah. Vím, že je to tvůj přítel, ale já ho prostě nesnesu!"
"Je to tvůj bratr!" připomněla mu.
"No právě!" ukončil to Sirius a dál s ní nediskutoval.
Pravdou bylo, že jí trochu lhal. Věděl, že k němu má blízko a podvědomě ho bral jako svého soupeře. Mohlo se stát, že kdyby se často vídávali, tíhla by víc a víc k němu, až by ho nakonec kvůli Regulusovi opustila. A to nemohl dovolit.

"To nezvládnu, potřebuju pauzu." řekl Sirius a otřel si pot z čela. Pak si lehl na záda a ruce složil za hlavu.
Nikdy by nevěřili, kolik práce dá smontovat dvě větší skříně a postel. Museli to udělat manuálně, jelikož neznali žádné kouzlo, které by jim mohlo pomoct.
"Taky nemůžu. Navrhovala bych, abychom se šli posilnit do nějaké hospůdky, co ty na to?" loupla po něm očima.
Svižně zvedl hlavu a usmál se. "Jsi můj člověk. Tak jdeme, doděláme to zítra."
Oba vstali, hodili na sebe zimní bundy a vyrazili do mrazu, aby se někde zahřáli.
Dělali to tak skoro každý večer, pokaždé si někam vyšli, ale někdy zůstali jen tak v jejich bytě, na zem okolo sebe si rozložili plno misek s různým jídlem, od sladkého po slané, zapnuli si starý gramofon, který Sirius kdesi splašil a poslouchali hudbu.
Moreen měla spíše více cédeček, než desek, ale CD přehrávač zatím neměli, tak si museli vystačit s tím.
Přestože neměli tolik věcí a tolik jim toho chybělo, necítili se nedostatky, měli sebe navzájem a to pro ně bylo v tu chvíli bylo vším.

Angie byla spáč. Obrovský spáč.
Toho si Regulus za ten uběhlý půl rok a měsíc stačil všimnout. Kdyby mohla, spala by skoro pořád.
Měla svou ložnici a on měl svou. I kdyby se začali množit, jako krysy, nikdy by pravděpodobně nezaplnili všechny pokoje v tom obrovském zámku.
A i přesto nejraději usínali spolu. Oba tak alespoň věděli, že nejsou v tom mega sídle sami a byli klidnější. Nehledě na to, že spolu skoro každý den spali. Byl to takový kamarádský sex. Moc to neřešili, prostě se jim to líbilo a tím, co tomu ostatní řeknou se nezabývali.
"Hej, prcku, vstávej!" šeptal Angie do ucha Regulus a jemně, velmi jemně s ní zatřásl.
"Jak prcku?!" zamžourala rozespale. "Oproti tobě je každý prcek."
Usmál se a pak řekl. "Slíbila jsi mi na dnešek ráno projížďku, vzpomínáš?"
"Samozřejmě. A už jsi mi osedlal koně, šafáři?" začala se chovat rozpustile.
"No dovol?" chňapl po ní rukou, ale ona se překulila na druhou stranu té obří postele.
Smála se mu, že ji nechytil, ale znenadání ji chytil za kotníky a přitáhl k sobě za nohy, přičemž ji stihl ještě sem tam polechtat. Angie ječela, jako by ji na nože brali a smála dohromady.
Vinou Regulusova přitahování se jí vyhrnul vršek z pyžama a jemu se naskytl pohled na holý pupík. Přesně věděla, co bude následovat.
"Ne, Regulusi, prosím, ne…" začala žadonit, ale on neměl slitování. "Já si toho koně osedlám sama, přísahám!" slibovala, ale marně.
Regulus se nadechl, přitiskl ústa její břicho a vyfoukl. Angie zase začala ječet jako splašená a když to tak udělal několikrát, tekly jí dokonce až slzy.
"Nééé, Regulusi, prosím, já už budu hodná!" křičela a snažila se uvolnit si zápěstí, která se mu vešla do jedné ruky a která držel. Seděl na její pánvi a neslitoval se ani na moment.
Přestal. "Co jsi si říkala?" sklonil svůj obličej těsně k tomu jejímu.
"Že nebudu zlobit a koně si osedlám sama." zopakovala a myslela to smrtelně vážně. Jelikož se jí dost chtělo na malou.

O půl hodiny později už oba seděli na svých koních. Angie měla černého a Regulus bílého.
"Dáme si závod. Vidíš ten les? Na mýtinku, tam a zpět. Kdo bude dřív tady, vyhrál a určí si, co ten druhý musí udělat, " stanovila podmínky.
"Fajn, beru." přikývl a vteřinu na to oba mlasknutím pobídli koně a vyrazili kupředu.
Jezdili na koních často. Tohle byl venkov, takže byli docela izolováni od měst. Jim to ale nevadilo. Projížděli se po lese, který patřil k zámečku, procházeli se po venkově, snídali nerušeně na terase a užívali si klidu. Sem tam zašli na nějaký večírek, aby se na ně nezapomnělo a Regulus se věnoval nějaké své práci, o které s Angie nemluvil a ona ho ani nenutila, akorát ji trochu mrzelo, že ji večer nechává sám a vrací se až k ránu. Nepotřebovala sice vědět všechno, neměla nárok na to ani nárok, protože pořád byla jen jeho kamarádkou, ale zkrátka se jí bez něj usínalo špatně.
Nezakazovali si jiné partnery, sem tam zašli na schůzku s někým jiným, ale nikdy z toho nic vážnějšího nebylo.
Nervózně seděla na koni a zarytě se dívala k lesu. Regulus nikde nebyl a ona začínala být neklidná. S jeho tempem by tady byl už dvakrát, ne-li třikrát a přesto se neobjevoval.
Seskočila z koně a užuž se chtěla vydat k lesu, když spatřila nějaký pohyb. Přivřela víčka a zaostřila. Byl to Regulus, vedle něj šel poslušně jeho hřebec a on sám držel něco v náručí, zabalené ve své bundě.
Angie ovázala uzdu svého koně o zábradlí a rozběhla se k němu. Když doběhla, uviděla v jeho náručí mládě vlka.
"U Merlina, Regulusi!" zakryla si ústa a pak se k němu vrhla. "Co se mu stalo?!"
"Nevím, kulhal, vypadá to, že má něco s nohou nebo tlapkou, " přemýšlel Regulus.
"Musíme mu pomoct. Bude to chvíli trvat, než se vyléčí. Mám - mám tady
kouzelnickou knihu, léčitelskou, je tam všechno, něco určitě najdu."
"Vypadá to, že si ho chvíli asi budeme muset nechat, " usmál se Regulus na Angie.
"Jak mu budeme říkat?" Regulus se podíval na čistě bílého vlka. Byl tak bílý, že by se ve sněhu lehce ztratil. Až na ten černý čumák a černou tlapku.
"Pad, " řekl Regulus.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama