Trojčata 6/6

27. prosince 2010 v 0:01 | Angie |  Trojčata (Angie)
Trojčata

Závěrečná kapitola. Miluju ji, miluju celou tuhle povídku.
Musím se pochválit, vymyslela jsem to úžasně!








1979, červen
Bylo už to měsíc od svatby Narcisy a Luciuse, když si Essylt začala plně uvědomovat, že udržovat vztah s Jamesem nemá cenu. Ona byla vyčerpaná z věčných hádek a on taky. Jeden byl pro toho druhého jak had škrtič, stále víc a víc stahoval hrdlo a věznil je.
"Nikdy jsem si nemyslela, že s tebou bude takhle k nevydržení, Pottere! Co nechápeš na tom, když ti řeknu, že dítě nechci, že jsem na něj moc mladá?!" ječela Essylt a rychlou chůzí přecházela přes chodbu. James jí byl v patách.
"Essylt, nech toho! Víš kolik lidí v našem věku už má dítě? Za chvíli ti bude dvacet!" křičel na ni.
"Z jaké jsi doby, proboha?! Mám plno jiných starostí, než dítě! Nehodlám trčet doma s děckem, chci cestovat!"
James ztišil hlas. "Takže se mnou nechceš dítě?"
Při pohledu do jeho očí si měla chuť vrazit. Ale stála si za svým. "Ne, nechci a není to tvoje chyba."
"Já vím, že ne. Já takhle nemůžu žít, Essylt, na hromádce. Nejlepší bude, když odejdu, když se rozejdeme."
Bylo to nečekaný fakt, přestože o tom už mnohokrát přemýšlela. Jenže jak ponižující pro ni bylo, že dostala kopačky ona od něj, ne naopak.
James popošel pár kroků k ní a objal ji. "Mám tě moc rád, Essy, hodně jsi mi dala, ale taky jsi mi i něco vzala. Ale tak už to chodí a já tě budu mít pořád přes to všechno moc rád. To už se nezmění. Tak nashledanou, " řekl, políbil ji do vlasů a ona jen tupě zírala, jak se jeho záda vzdalují.
Sotva uslyšela bouchnutí dveří, svezla se na zem a plakala. Počítala s tím, že se to určitě stane, ale nepočítala s tím, jak moc ji to zraní.
Nechtěla v tu chvíli dělat nic. Chtěla tam jen klečet a plakat, chtěla to dostat ze sebe.
Čas ubíhal, ale jí to pořád připadalo jako před minout, co ji opustil. Pořád ji to tak bolelo, možná ještě mnohem více. Vracelo se jí tolik společných vzpomínek a ona nemohla uvěřit, že to vážně končí. Ležela na zemi v klubíčku a chtěla všechno zapomenout.
Nevnímala čas a to, co ji probralo byl klíč v zámku. Zadoufala, že by to mohl být James, ale ve dveřích uviděla stát Angie.
Mladší sestra upustila obě tašky, které nesla a vrhla se k ní. "Essylt, co se stalo?!"
Černovláska popotáhla. "James se se mnou rozešel, Zrovna před chvílí, "
"Mám ho zabít nebo zaklít?" zeptala se Angie něžně a objala ji. Nebyl to pokus o to Essylt rozesmát, myslela to vážně. Pro ni cokoliv.
"Ne, ne, tušila jsem, že to nebude mít dlouhého trvání, " zakroutila hlavou Essy.
"Dobře. Přinesla jsem zmrzlinu, dáš si?"
"Jo, " pípla a Angie si uvědomila, že snad ještě nikdy neviděla svou sestru tak zranitelnou. "Nepřibrala jsi nějak?"
"Docela jo, Regulus věčně není doma a tak se nudím. Žeru. Převážně sladké, " pokrčila rameny, věděla, že má trošku větší zadek a bříško, než mívala, ale vůbec ji to nevzrušovalo.
"To vidím. A co že ses tak rozhodla mě navštívit?" zeptala se Essylt, snažíc se udržet konverzaci za každou cenu, aby nemusela myslet na to, co se dnes stalo.
Věděla, že by zase propukla v pláč a to nechtěla. Nesměla kvůli němu brečet. James byl jednou kapitolou její života a ona musí jít dál, nesmí se na něj upínat.
Angie věděla, že to Essylt musí říct. Koneckonců, proto přišla. "Bojím se v tom velkém zámečku a navíc mám pocit, že se něco stalo,, Essy. A to mě děsí mnohem více. " podívala se na svoje dvojče a podala jí plastovou lžičku, která byla ke zmrzlině.
"Jak to myslíš? Co by se mělo stát?"
"Nevím!" řekla Angie a zapíchla lžičku do zmrzliny. Vstala a když se dala do vysvětlování, začala gestikulovat rukama, jak obvykle dělávala, když něco vysvětlovala. "Prostě nevím. Ale něco se určitě stalo, Regulus se už čtyři dny neobjevil, nedal mi vůbec o sobě vědět, zkrátka nic. On není tak nezodpovědný, mám strach, že se mu něco stalo, " svěřila se jí Angie a zase se posadila.
"Padej odsud! Hned! Přemísti se zpátky. Co když už tam je a ty o tom nevíš a děláš si zbytečně starosti. Angie, ty jsi vážně trouba, nech mi tady tu zmrzlinu a padej!" vyháněla ji Essylt.
"Ale ty mě teď potřebuješ, James - " chtěla odporovat, ale Essyltin zvednutý ukazováček ji zarazil.
"Ne, jediné, co potřebuju je ta zmrzlina, takže ji tady nech a běž. Stejně bys mi asi moc nepomohla, s tím se musím vyrovnat sama. Však se znáš, "
"Tak dobře, přemístím se teda. Tak se měj a drž se. Mám tě moc ráda, " dala sestře pusu na tvář a pak se přemístila.

"Paní?" ozvalo se za ní, sotva ladně dopadla na podlahu. Polekala se, ale otočila se.
"Kdo jsi?" zeptala se ošklivého zle vypadajícího domácího skřítka.
"Krátura, paní, domácí skřítek vznešené rodiny Blacků, " nadmul se pýchou.
"No, a co mi chceš, Kráturo?" zajímalo ji.
"Kráturu za vámi posílá vážený pan Regulus Black. Mám vám od něj něco předat, " řekl a vyndal zpod špinavé hadry, kterou měl omotanou kolem těla tenoučkou obálku.
"Regulus?!" vyhrkla a vrhla se ke skřítkovi. "Kde je?! Jak to, že se ještě neukázal?!" kladla skřítkovi otázky a rvala obálku.
Pak se ale zarazila a všimla si skřítkova výrazu. Napůl děsivý, napůl oddaný, ale naprosto zcela uctivý výraz.
Odložila dopis a nahnula se ke skřítkovi.
"Pan Regulus zachránil Kráturu, paní." řekl skřítek a následujícími čtyřmi slovy, jako by do Angie vrazil čtyři ostré dýky. Pomalu, ale silně. "Pan Regulus je mrtvý, "

Angie se v několika příštích vteřinách přemístila k sídlu Blackových, odmítala tomu malému skřítkovi uvěřit.
Vyšla pár schodů a zaklepala. Otevřela ji Walburga Blacková. Jindy okouzlující dáma, plná šarmu vypadala jako ruina. Oči měla divoké, jako by přišla o rozum.
"Kde je Regulus?!" vybalila na ni Angie.
"Můj synáček, můj jediný synáček je mrtvý. Je mrtvý, umřel a nechal tady svou maminku. Ach, Regulusi, miláčku…" říkala, ale ne Angie, nýbrž sama sobě.
Angie začala couvat, jako by se dům měnil v hrůznou příšeru. Zakryla si dlaní ústa, aby zmírnila výkřik a couvala stále rychleji. Vyběhla na ulici, vrážela do lidí a bylo jí to jedno. Chvíli nevěděla, kam vůbec běží, ale pak se rozhodla, že se přemístí k Malfoy Manor.
Pokud Regulus zemřel, Lucius to bude vědět.

"Je mi dneska nějak divně, " stěžoval si už několik dní Sirius, když seděli s Moreen u stolu obědvali.
"To už jsi říkal včera, předevčírem a předpředevčírem." připomněla mu. "To jsou důsledky tvojí každodenní opice, nemáš tolik chlastat, "
"Co tím chceš říct?!" pozvedl obočí.
"Že se z tebe stává alkoholik, " řekla s klidem a věnovala se dál jídlu.
"No dovol, to v žádném případě!" vybuchl.
"Ano, alkoholici si to nikdy nechtějí přiznat. Ale uvědom si, Siriusi, že jsi denně pryč, denně v hospodě."
"Většinou chodíš se mnou." řekl klidněji a zase se posadil.
"Poslední dobou ne a ty to víš. Vadí mi, co děláš, když jsi opilý. Nech už toho, "
"Nemáš mi co rozkazovat!" okřikl ji.
"Buď tak laskav a nekřič na mě, ano?!" křičela pro změnu ona na něj.
Naštvaně se zvedl.
"Kam jdeš?!" zeptala se.
"Do hospody, "
"NE!" zakřičela. Už ji to štvalo, takový život si nepředstavovala. Od chvíle, kdy začali žít jakžtakž spořádaně to s nimi šlo dolů. Přesněji od chvíle, kdy si koupili tu úžasnou sedačku.
"A co uděláš, jak mě zastavíš, no?!" šklebil se.
Moreen neměla v rukávu jinačí eso, než samu sebe. Bylo to týden, co spolu naposledy spali, protože jejich práce byla vyčerpávající a navíc každý měl službu jinak, takže se prakticky neviděli. Sotva jeden došel domů, druhý odcházel.
Oba se potřebovali vyventilovat. Vstala, přešla k němu a začala z něj svlékat oblečení.
Sirius zaklonil hlavu a zaúpěl. "Jsem tak rád, že tě to napadlo!"
Pak ji vyzvedl a nechal ji, ať kolem něj omotá nohy. Jednou rukou ji přidržoval a druhou shodil na zem všechno, co bylo na stole. Talíře a skleničky se roztříštily o podlahu, ale v tu chvíli na tom nezáleželo. Posadil ji na stůl a s vervou začal líbat.

Angie se třásla po celém těle. Bála se toho, co uslyší, přesto zaklepala. Musela mít jistotu.
Kupodivu jí otevřela paní domu. Narcisa si ji měřila neskutečně nenávistným pohledem a Angie v tu chvíli došlo, kolik udělala chyb. Samozřejmě, že blondýnka o ní a svém manželovi věděla. Dopídila se toho, jak, to nebylo důležité.
"Narciso, potřebuju mluvit s Luciusem. Je to důležité." řekla třesoucím se hlasem a odhodlala se udělat něco, co běžně nedělala. "Omlouvám se ti, omlouvám se za to, co jsem ti provedla. Neměla jsem na to právo. Byla to hloupost. Zvláště přímo v den svatby. Nečekám, že mi odpustíš, ale chci, abys věděla, že mě to mrzí, " řekla mlčící blondýnce a než se nadála, její ruka jí přistála na obličeji. "Máš pravdu, zasloužím si to. A mnohem víc." sklopila Angie oči a následovala ji do Luciusovy pracovny.
Sotva ho spatřila, dostala vztek. Teprve teď pochopila, jak to s ní vlastně bylo. Čím víc byla s Regulusem, tím víc ho měla raději a zapomínala na něj.
Pravdou bylo, že Reguluse milovala. Víc, než kohokoliv jiného. Neštěstím naopak bylo, že si to uvědomila až příliš pozdě. Už mu to nikdy nebude moct říct a ani se nebude moct dozvědět, jestli on to necítil stejně.
"Angie, co tady děláš?" zvedl hlavu od papírů Lucius a pokynul Narcise, aby odešla.
"Je Regulus mrtvý?" nechodila kolem horké kaše.
"Bohužel, je to tak." přikývl Lucius a nezdálo se, že by ho to nějak mrzelo.
"Jak umřel?" zasípala Angie a přemáhala slzy.
"To nevím, jen si pamatuju, že odešel ze spolku našeho pána a jemu se to příliš nelíbilo."
"Takže chceš říct, že ho zabil?!" vyhrkla. Pomyšlení, že její lásku někdo úmyslně zavraždil byl nesnesitelný.
"Já nevím." pokrčil rameny Lucius. Angie vyšla k němu. "Záleží na tom? Už se to stejně nedá vrátit, "
"Lžeš mi!!! Víš, co se stalo!" začala křičet a plakat zároveň. Vzala jeho levou ruku a vyhrnula mu rukáv. Už tehdy, v den svatby, si všimla toho tetování. A pak zaslechla Regulusův rozhovor, když ho navštívil Rodolfus. Bavili se o tom tetování, bylo to Znamení Zla.
Vzala obě ruce a oběma se ho dotkla. Soudě podle Luciusova výrazu to asi hodně bolelo.
"Nedělej to!" zaskřípal zuby a druhou rukou se jí snažil odtrhnou její ruce.
"Až se tady ten zasraný bastard objeví, vzkaž mu ode mě, ať chcípne, jasné?!" syčela mu do ucha a největší silou, jakou v sobě měla, mačkala jeho levé předloktí.
"Angie, prosím tě, nevíš, co děláš! Proč ti na tom tak záleží?!" chraptěl Lucius a z očí se mu spustily slzy bolesti.
"Milovala jsem ho!" zaječela hystericky. "Milovala, chápeš?! Je jediná věc, které lituju ze všech nejvíc. A to, že jsem se s tebou vyspala! Neměla jsem to dělat, i když jsme měli mezi sebou takovou volnost. Po pár dnech na mě dolehla provinilost, když jsem se na něj dívala, jak kontroluje Padovi tlapku. Myslela jsem, že mě svědomí uhryže, ale netušila jsem, že je to semnou až tak daleko, že ho miluju. Chyběl mi, každou noc, kdy odcházel jsem byla nešťastná. Pane Bože, už mu to nikdy nebudu moct říct!!! Nenávidím tě, Luciusi, nenávidím tě za to, žes ukradl něco, co bylo jeho a že sis vzal něco, co patřilo jemu! Byl jsi největší omyl mého života! Byla jsem tak blbá, " zuřila a jednou rukou vytáhla hůlku z džín. "Mám chuť tě zabít, mám chuť zabít všechny, kteří s tím mají něco společného. Ale nikdy nebudu, jako vy," řekla mu tiše, ale mrazivě.
Lecos se za tu dobu soužití s Regulusem dozvěděla. A lecos za tu dobu taky slyšela, byť nechtěně.
"Luciusi, potřebuješ něco?" ozvalo se za několik vteřin poté, kdy Angie pustila jeho ruku a chystala se odejít.
A teď, jako by neviděla nic jiného, než ty oči.
"Můj pane, " vyskočil Lucius a uklonil se mu. "Nepotřebuji nic, vše je v pořádku. Jen moje přítelkyně se omylem dotkla znamení, to je vše."
Voldemort pohlédl na Angie. "Ty jsi Stonerová, že?"
Nezmohla se na nic, jen přikývla. Nikdy nikoho tak fascinujícího a zároveň děsivého neviděla.
"Pane, už je na odchodu, stavila se tady za mnou, ale potřebné věci jsme už vyřešili. Nechte ji jít, " požádal ho Lucius a polovinou svého těla se postavil před ni, aby ji zakryl.
Nastala situace, kvůli které jí dal kopačky. Nechtěl, aby se jí jeho Smrtijedství nějak dotknulo, proto ji nechal.
Ve skutečnosti ho přiměla k citu, o kterém si myslel, že v něm není. Miloval ji.
Nejdříve se toho bál, ale pak tomu naprosto propadl.
Miloval ji tak moc, že nechtěl, aby se jí někdy něco kvůli němu stalo a proto se s ní rozešel.
Netušila, jak ohromnou bolest prožíval, když jí tam lhal do očí, když si vymýšlel, když ji naposledy políbil na čelo a odcházel. Netušila, jak se sebou musel bojovat, aby se neotočil a nezlíbal ji, neměla ponětí, že jeho nejtěžšími dvěma slovy v životě bylo "Ano, beru", když tam stála v těch rudých šatech, překrásná a dívala se na něj. Vždycky si v hloubi duše o sobě myslel, že je slaboch, ale to, že ji opustil vyžadovalo tolik síly, vůle a odvahy, že změnil názor. Byl to jeho nejstatečnější čin v životě. Zachránil ji před ním a zachránil ji před sebou.
Lhal jí i v den své svatby. Ano, žárlil na Reguluse, ale nebylo to tak, že by pro něj byla zakázané ovoce, ale tak, že už dál nemohl snášet její přítomnost, aniž by se jí dotkl. Chtěl ji, protože ji miloval. Ale nikdy by jí to neřekl.
Teď byl sám sobě za to vděčný. Tím, co mu řekla o Regulusovi a něm, rozsekala jeho srdce na kousky. Úplně ho zabila.
A teď se dělo to, co nikdy nechtěl.
"Slyšel jsem, že jsi něco měla s jedním mým dobrý přítelem. Regulusem Blackem." zašklebil se a úplně ignoroval Luciusovu přítomnost.
Chtělo se jí křičet, skočit po něm, zabít ho za to, že on to samé udělal Regovi, ale byla tak ztuhlá, že se nedokázala hnout."Neměli jsme spolu nic. Byl to taky jen můj dobrý přítel."
"Ach, tak." přikývl Voldemort. "Rád jsem tě poznal." řekl a Angie ucítila ten nejsilnější náraz nitrozpytu za celý svůj život. Neovládla se a chytila se za hlavu.
"Ááá!" zakřičela, protože jí pomalu začínal pronikat do jejího vědomí a myšlenek.
"Pane!" ozval se Lucius, postavil se před ni celý a strhl svou pozornost na sebe. Voldemort se přestal soustředit a změřil si ho zlým pohledem. "Mluví pravdu. Nic spolu neměli a ona nic neví."
"Budu ti věřit, Lucie. Ale jestli to není pravda, trestu neujdeš." řekl a zmizel.
Lucius nikdy nebyl šťastnější. Bál se, tohle mohlo dopadnout velmi špatně, ale Voldemort měl žoviální náladu, protože se nepotřebného a spíše škodícího, než prospěšného Reguluse zbavil. Když od nich odešel, podepsal si rozsudek smrti.
Angie mu věnovala jeden jediný pohled a pak navždycky odešla z jeho života.

Když mluvila s Luciusem o Padovi, vzpomněla si, že vlk zůstal na zámečku sám. Sice většinu času trávil v lese, ale na večer se vždycky vracel.
Musela za ním, bylo to to jediné, co jí po Regulusovi, kromě nehmotných vzpomínek zbylo.
Přemístila se a první, co uslyšela bylo vytí. Pad vyl tak žalostně.Teprve až teď jí došlo, že tahle vyl poslední čtyři dny. Regulus a vlk měli mezi sebou zvláštní vztah, do kterého se ani ona nemohla míchat.
Seběhla schody a vyšla na terasu. Vlk seděl na posledním schodě a vyl na měsíc.
"Pade, " zavolala ho opatrně, jako by se ho bála vyrušit v tak smutnou chvíli.
Vlk se otočil a ona se mu zahleděla do očí. Věděla, že není jeho pánem, nikdy jím nikdo nebyl, ani Regulus, protože vlci nemají pány.
"Je mi to moc líto, sbohem." rozloučila se s vlkem. Ten jí ještě chvíli hleděl do očí, pak sklonil hlavu, jako by se jí uklonil a rozběhl se směrem k lesu.
Věděla, že už se nikdy nevrátí.

Netrvalo to dlouho a o Regulusově smrti se dozvěděla i Essylt s Moreen. Zhroutily se obě dvě. Ale ani jedna zdaleka necítila to, co Angie.
Nabídly jí, že za ní přijedou, ale ona nechtěla. Ještě ten večer, kdy nechala Pada jít se sbalila a odešla k rodičům.
Zůstávala ve svém pokoji a nikoho nechtěla ani vidět, kromě skřítky, která jí nosila jídlo.
Sirius sice uklidňoval Moreen, ale sám měl problém sám ze sebou. Byl to přeci jen jeho bratr, jako děti si společně potají hrávali, když Sirius poprvé přijel z Bradavic, dovezl Regulusovi dárky, koupil mu jednoho Angličáka, který sám jezdil a troubil. Nedokázal zapomenout na bratrův šťastný výraz.
Miloval ho a nedokázal mu to říct. Nedokázali si navzájem odpustit. A teď toho litoval. Ale to bylo tak jediné, co mohl. Bylo pozdě.
I Moreen občas byl Regulusovou vrbou a když se jí Sirius svěřil s tím, že bratrovi koupil to autíčko, prozradila mu, že ho nevyhodil, nechal si ho a opatroval ho. Prý z toho důvodu, že mu ho dal jeho bratr, Sirius, který ho miloval. Ne ten cizí člověk, kterého denně potkával na chodbách.
Když mu řekla, nemohla si nevšimnout, jak se mu zaleskly oči. Nemohla však vědět, co se mu honí hlavou. Mohla jen domýšlet a nebylo to těžké.
Věřila tomu, že kdyby se na prahu jejich bytu Regulus objevil, udobřili by se a snažili by si vynahradit ty promarněné roky.

Po nějakém čase si Angie vzpomněla, že na zámečku něco zapomněla. Něco, co si nepřečetla a čeho si nevšimla. Dopis od Reguluse.
Bojovala sama se sebou. Nechtěla si ho už ničím připomínat, ale zvědavost byla silnější, než ona. Proto se tam vydala a spojila to s projížďkou na koni. Její zámeček byl necelé dvě hodiny od sídla rodičů.
Našla ho téměř okamžitě. Nechala ho v jejich ložnici a tam taky zůstal. Vyšla, nechala dveře otevřené a zamířila do Regulusova pokoje.
Nejdříve se podívala na jeho ustlanou postel. Byla to hloupost, ale na chvíli zadoufala, že by peřina mohla být neustlaná a ona tak dostala naději, že tady byl. Že žije. Nic se ale od jejího odchodu nezměnilo, kromě větší vrstvy prachu, která ležela téměř na všem.
Otevřela jeho skříň a spatřila oblečení, úhledně složené na kupkách a některé pověšené na ramínkách. Lehce po oblečení přejela rukou a uvědomila si, že nemá cenu snažit se na něj zapomenout. Patřil do jejího života a na to se zapomenout nedá. Vzala jeden černý svetr a přitiskla si ho k obličeji. Cítila Regovu vůni, jeho oblíbeným parfémem vonělo všechno jeho oblečení. Tak moc jí vůně samotná jeho připomínala.
Přehodila si svetr přes ruku a s nepřečteným dopisem se vydala na terasu, kde se před pár týdny loučila s Padem.
Posadila se na poslední schod a rozhlédla se. Opět se jí vybavila chvíle v zimě, kdy Regulus vycházel z lesa s malým vlčátkem. Jenže teď nevyšel nikdo.
Přes sedlo přehodila Regulusův svetr a šla se projít po obrovské neoplocené zahradě, do které zasahoval les. Zámeček stál na útesu a ona měla krásný výhled na šumějící moře a západ slunce.
Nadechla se a rozložila dopis.

28. května, 1979
Miláčku,
jestli tohle čteš, jsem už mrtvý. Nebudu ti říkat důvod, bylo by to na dlouhé povídání. Jen ti řeknu, že jsem prozřel (a to byl možná ten důvod) - z části díky tobě - a udělal tu nejstatečnější věc v mém životě. A přestože po onom rozhodnutí byl můj život krátký, nikdy jsem se necítil svobodněji, nikdy jsem takto nepocítil tu lehkost a ta křídla na zádech. Je mi líto, že svou svobodu nemůžu sdílet s tebou.
Je těžké psát dopis na rozloučenou s vědomím, proč ho píšeš. Vím, že zanedlouho zemřu, ale stálo mi to za to. Ano, je to sobecké, v tom s tebou souhlasím. To, co mě mrzí nejvíc je, že tě tam nechám samotnou, ale přej mi to.
Prosím.
Doufám, že ti Krátura předá dopis co nejdříve a chci ti říct - nebuď smutná. Nebojím se smrti, smrt nebolí tak jako to, že už nikdy nebudu s tebou, že už mi nikdy nebudeš usínat v náručí, že už tě nikdy nezlechtám, že už spolu nikdy neposnídáme na terase a ty nebudeš potají dávat z talíře Padovi. Vím to, jen si nemysli, žes byla nenápadná.
Mohl bych ti tady toho napsat ještě mnoho, ale na to, co cítím slova nestačí. Chtěl bych toto rozloučení s tebou zakončit nějak velkolepě, ale nic mě nenapadá.
Víš, co byla nejlepší věc v mém životě? Ty! Opravdu jsi byla to nejlepší, co mě v životě potkalo. Bez tebe bych byl nikdo, nevím, kde bych skončil. Nedala jsi mi jen svoje tělo, svoje přátelství a pomocnou ruku, když jsem potřeboval, dala jsi mi svou duši a svoje srdce, aniž bys to věděla. Tak, jako jsem to udělal i já.
Je mi líto, že ti následující větu nemůžu říct osobně do očí, políbit tě na ty rty, kterých jsem nikdy neměl dost a nikdy mít nebudu a přitisknout si tě k sobě, abych věděl, že nejsem na světě sám.
Miloval jsem tě a navždycky budu.
Sbohem, Angie, budu tě seshora opatrovat
Regulus

Ani nevnímala, že jí z očí tečou slzy, dokud jich několik nedopadlo na pergamen.
Ležela na zemi s dopisem přitisknutým k hrudi, křičela, nadávala mu, proč jí to udělal, plakala tak usilovně, jako by ho tím mohla přivolat zpátky. Ale nemohla. Už nikdy.

1. listopadu, 1981
Essyltino "NEEE!!!!" nebylo možné přeslechnout. Nepřipomínalo to ani křik, jako žalostné zvuky, které vydává zvíře.
Teprve teď pochopila, jak se Angie cítila, když Regulus zemřel.
Nemohla tomu věřit, ale dům Potterových "stál" před ní. Spíše jeho trosky, které z něj zbyly.
Stáli za ní všichni. Skoro. Moreen s Angie ji přidržovali a bystrozoři prozkoumávali dům. Pro upřesnění to bylo tak, že Angie přidržovala Essylt i Moreen.
Chybělo tam hned několik lidí. Regulus, James a Sirius.
Přestože James už celý rok a pár měsíců byl s Lily, jeho smrt byla pro Essylt rána, přeci jen byl její první láskou. A možná taky poslední.
Měla pocit, že každou chvíli exploduje. A ne jako tehdy, když s Jamesem byl jejich vztah ještě novorozencem, ale jinak. Její bolest byla tak velká, tak silná, že to nedokázala vydržet a opět kvůli Jamesovi se svezla na kolena, na zem.
Necítila, jak jí kameny odřely kolena, bolest srdce zaplnila celé její tělo a tu chvíli nebylo nic horší. Všechny ostatní pocity zalezly do šedé kouta jejího vědomí a ona nebyla schopná téměř vnímat. Nedokázala si ani připustit a vstřebat to, co se stalo.
Chtěla, aby poslední rok a půl jejího života byl je škaredá noční můra, ze které se měla probudit. Její slunce štěstí úplně zmizelo a nastala doba temna.
Angie s Moreen si klekly k ni. Plakaly obě dvě a příliš jí to neusnadňovaly. Jenže každá plakala z jiného důvodu.
Angie proto, že plakaly ony dvě, Moreen proto, že nebyla schopná přijmout fakt, že Sirius prozradil Jamese a Lily a Essylt proto, že James…už zkrátka nebyl.
Nedokázala na to ani pomyslet. Už se jí nechtělo žít.
"To bude dobré, holky, " utěšovala je Angie a objala je.
"Ne, Angie, nic nebude dobré. Žila jsem s člověkem, který zradil svoje nejlepší přátele, vydal je na pospas Pánovi Zla a za chvíli půjde do Azkabanu. Až ho teda chytí a já pevně doufám, že ano!" Z Moreen mluvil rozum, chladný a jasný, ale srdce odporovalo. Milovala ho a nedokázala si připustit, že by toho byl ten Sirius, kterého znala skutečně schopen. Fakta ale mluvila za vše.
Nesmíří se s tím, to jí bylo jasné od začátku. Pořád doufala, že se najde nějaká chybička, skulinka nebo detail, který bystrozoři a ministerstvo přehlédli a zajistí mu nevinu. Tohle ale může trvat dlouhá léta.
A ač ho milovala, nemohla na něj čekat celý život a promarnit ho kvůli němu.
Srdce se jí rozpadalo na kousky a nedovedla si představit, že by ho ještě kdy spatřila. Neměla ponětí, co by mu řekla, jak by reagovala. Jestli by mu vůbec dokázala uvěřit.
Pochopila, že ji teďka čeká život bez Siria, s tím se holt musí smířit. A taky s tím, že zřejmě může za vraždu svých přátel.

O půl roku později
Každá z nich si od smrti Jamese a Lily Potterových šla svou cestou.
Plnily si sny, zkoušely nové věci, občas si zatelefonovaly, ale nikdy neprožili žádný vztah.
Angie konečně procestovala svou nejmilejší zemi - Norsko, Essylt si odjela odpočinout do Las Vegas, posbírala konečně kolekci svých oblíbených BJD a Moreen chodila na koncerty, festivaly, jezdila po anglických a skotských památkách a začala chodit na kurzy hraní na kytaru.

Byl fakt, že Moreen doma na kytaru trénovala neustále. Chtěla být lepší a lepší. A to nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli tomu učiteli.
Byl to nádherný chlap a když se jim první hodinu přestavoval, zmínil se, že hraje v kapele. Nosil dlouhé špinavé blond vlasy v culíku, na tváři měl strniště a jak si stačila všimnout, tak i neskutečně milé zelené oči.
Vždycky se vracela plná dojmů, rozradostněná a skoro nedávala pozor, kam šlape.

Essylt se rozhodla, že je načase, aby začala dělat něco pořádného a ne, aby se jen válela. Ne že by se jí to nelíbilo, ale začínalo to být nudné. Potřebovala peníze, nechtěla, aby ji rodiče stále dotovali a potřebovala se zabavit.
Dostala nápad, že by napsala knihu. A tak od svého návratu denně chodila do Starbucks, kde seděla i dlouhé hodiny a psala. Jeden z důvodů byl i ten prodavač kafe. Sice pod její úroveň, ale sexy. Zatraceně sexy.
Občas "omylem" schválně něco rozlila, aby přišel a ona si ho mohla zblízka prohlédnout.

Když procházela kolem Starbucks a uvažovala zase nad svým učitelem hry na kytaru, do někoho vrazila. Zvedla hlavu, aby se omluvila, ale nadšeně vykřikla:
"Essylt!" Vrhla se kamarádce kolem krku. "Co tady děláš? Jak ses měla v Americe?" začala ji zpovídat.
"Nádherně, tam to žije." usmála se. "A co ty? Páni, vidím dobře? Táhneš na zádech pouzdro s kytarou?"
"Jo, vidíš dobře. Začala jsem se učit hrát, " usmála se.
"Takže plnění dětských snů? Zažívám něco podobného, " přikývla Essylt a o vteřinu na to do ní narazila spěchající hnědovláska.
"Angie!" vyhrkla Moreen s Essylt unisono.
"Holky!" rozzářila se. Zrovna vyřídila prodej svého zámečku a spěchala do svého nového bytu.
"Pojďte, nebudeme tu jen tak stát, půjdeme dovnitř, " kývla Essylt na Starbucks a Angie s Moreen přikývly. "Někoho vám ukážu." usmála se tajemně Essy a pak si několik hodin povídaly. Rozebraly všechno, vytáhly napovrch i vzpomínky, které by nejraději zapomněly.
Osud je svedl dohromady.

Ach ano, osud. Cokoliv, co uděláš je předem určeno. Všechno, co se stane se stát má. Může za to osud a ty, i kdyby se snažil sebevíc, s tím nic nenaděláš.
Někdy je to dobře, někdy špatně, ale buď si jist, že tak to má být a přijmi to, netrap se.
Můžeš být lístek, který poletuje pořád někde jinde, můžeš být rybkou v moři, kterou vlny neustále odnášejí někam jinam, můžeš být kamínkem, který někdo odkopne pokaždé na jiné místo, ale před osudem nikdy neutečeš. Ten si tě vždycky najde.
Nevzpírej se mu, podvol se a žij takový život, jaký ti byl vybrán. Nedělej si hlavu z velkých rozhodnutí, z velkých chyb, ani velkých úspěchů, protože za nic nemůžeš. Pokud se máš takto rozhodnout, rozhodneš se, pokud máš být úspěšný, budeš úspěšný. Občas sice přiložíš ruku k dílu, ale i tak za všechno může osud.
On a jedině on.
Nezapomeň, že dnes jsi tady a zítra….zítra tu nemusíš být vůbec.
Proto si važ každé chvíle.

Ať už se stane cokoliv, ať už uděláš cokoliv, život jde dál. Minulosti se nezbavíš, ta vždycky bude tvořit tvou budoucnost, o budoucnosti budeš vždycky přemýšlet, ale nikdy se nenech myšlenkami unést příliš daleko, abys zapomněl žít přítomností. 
Protože to, co se právě děje se nemusí už nikdy opakovat, nikdy už to nemusíš zažít znova.
V tom spočívá síla okamžiku.
A proto se nevracej do minulosti víc, než je nutné, nemysli na budoucnosti víc, než musíš a raději žij - okamžikem!

Bylo už pozdě večer, když vycházely z kavárny. Vycházely těsně před prodavačem, který už zamykal a ještě chvíli zůstaly před kavárnou a bavily se.
U výlohy čekali dva muži. Prodavač, který vyšel ven se s nimi pozdravil a začali společně o něčem hovořit.
Ony si toho ale nevšimly.
"Šla bych ještě někam. Noc je mladá, " zakřenila se Moreen.
"Souhlasím." přikývla Angie.
"Dobře, vzdávám se!" zvedla ruce Essylt, všechny se otočily na podpatku a vyrazily. Moc toho ale neušly, protože plnou parou narazily do oněch mužů, kteří tam postávali.
Jedním z nich nebyl nikdo jiný, než Moreenin učitel hry na kytaru, druhý byl Essyltin prodavač a ten třetí - Angie upoutal hned na první pohled. Možná proto, že se jako jediný z nich mračil.
"Osud." řekla Angie, podívala se na holky a současně se všechny rozesmály.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama