Voldemortova dcera

2. prosince 2010 v 19:17 | Angie |  Angie - jednorázovky
Je chladná, je bezcitná a je zlá. Ale je i krásná a chytrá. Je Voldemortova dcera - Darkness.



Všechny tři šly po kamenném schodišti plném studentů. Měly nosy nahoře a tvářily se nadřazeně a namyšleně. Ostatně, jako vždycky.
Jedna černovláska a dvě blondýnky si cestu ke konci schodů musely razit lokty. Celá tlupa studentů stála kolem Blacka a Malfoye, kteří stáli u Velké síně naproti sobě s napřaženými hůlkami. Nikdo nezasahoval. Tohle bylo jen mezi nimi. Jedna z blondýnek, ta hezčí, přišla k Luciusovi.
"Nech ho mě! Zvládnu ho, " řekla a změřila si Siria pohledem.
"Opravdu, Darkness?" zeptal se Lucius a políbil ji. Sirius se jen otřásl odporem.
"Tak dost! Už jsem řekla!" rozzlobila se a odžduchla ho. Zaujala bojovou pozici:postavila se naproti Siriovi a mírně se přikrčila.
"Mdloby na tebe!" vykřikla jednoduché kouzlo, ale ty, které následovaly, byly mnohem složitější a temnější.
"Protego!" zakřičel. A to byl jen ubohý začátek.
Takový souboj černé magie se v Bradavicích neviděl často. Vlastně vůbec. Bylo to naprosto jedinečné. Většina kouzel, které používali, byly zakázány nebo se směly použít ve zvláštních případech.
Oba metali jednu kletbu za druhou, ale ani jeden toho druhého nikdy nezasáhl. Asi po čtvrt hodině udělala Darkness chybu. Nebyla dost rychlá. Siriova kletba ji spoutala neviditelnými provazy. Přišel k ní, chytil ji zezadu a přitáhl k sobě. Slyšel, jak rychle vydechuje.
"Ještě musíš hodně trénovat, holčičko!" zašeptal jí do ucha a políbil na krk.
"Za to zaplatíš, Blacku! Ty jeden krvezrádče!" prskala za smějícím se Siriem, který s úklonami za potlesku studentů odcházel směr Nebelvírská věž. Bella jí provazy okamžitě odčarovala a přiběhla se sestrou k ní.
"Já ho zabiju!" řekla jim a odešla do zmijozelského sklepení.
Tam přemýšlela. Nad tím, proč ji políbil. Když si vzpomněla na Luciusův polibek a srovnala ho se Siriovým, Sirius vítězil na plné čáře. Nemohla nepřiznat, že se jí líbí, ale nechtěla se do něj zamilovat.
Vždyť byl tak protivný a sarkastický! Navíc to byl krvezrádce. Kamarádil se s mudlovskými šmejdy a to se jí hnusilo. Seděla na vnitřním kamenném parapetu a pozorovala měsíc. Vyrušila ji až velká šedočerná sova. Měla u sebe vzkaz. Darkness ji pustila dovnitř. Vzala vzkaz a četla.
Tak co? Už trénuješ, abys mě příště porazila?
Jeho chování ji dopalovalo stále víc. Jak se jí líbil a jak ho nesnášela!
Odepsala: Měl jsi štěstí! Příště tě neporazím, ale rovnou zabiju!!!
Vzkaz dala sově a pustila ji zpět do tmy. Za chvíli byla zpátky. Dark si zase vzala vzkaz a sova slétla na zem.
Nedokážeš mě zabít, protože na to nemáš. Ale moje srdce zabiješ, pokud nepříjmeš moje pozvání na rande.
Ušklíbla se. Co si sakra ten Black myslí?! Nejprve ji provokuje a teď chce jít na rande? Ne, to v žádném případě!
Srdce, nebo něco jiného? Na rande s tebou? Ne, nikdy! Nesnáším tě a jednou tě zabiju!
Psala lži, lhala, jako když tiskne. Jeho pozvání jí zalichotilo, přece jen to byl ten nejhezčí kluk na škole, ale nevěděla, co si má myslet. Dělá si z ní legraci? Jestli ano, příjde ho to draho. Ale vlastně ona to ani zjišťovat nemusí. Nikam s ním jít nemusí a basta!
Dívala se na šedočernou sovu, jak letí nahoru k Nebelvírské věži. Kdyby si vzala dalekohled, viděla by, že okno je otevřené a z něj se do tmy dívá Sirius.
Dnes ve dvě v noci, v třetím patře!
To bylo napsáno na papírku, který sova přinesla. Slovo ne nebral jako odpověď. Žádné přesvědčování, sliby, provokace ani uhánění. Prostě napsáno kdy a kde a tím to končí. Už na to neodepsala.
Ve dvě hodiny v noci se plížila ven ze zmijozelské společenky jen v županu směr třetí patro. Sama nechápala, proč to dělá. Ale byla zvědavá a tak šla. Alespoň mu řekne, že ji má nechat být nebo ho zabije.
Čekala v třetím patře opřená o zeď. Přemýšlela. Zase o něm, o jeho chování a tak.
"Věděl jsem, že příjdeš, " ozvalo se za rohem a vynořil se Sirius.
"Přišla jsem ti jen říct, že mě máš nechat na pokoji! Nebo budeš litovat, že ses vůbec narodil!"
Zase lhala. Od té chvíle, kdy ji políbil lhala. Ani ona Slečna Bezcitná nedokázala odolat jeho šarmu. Chtěla se z toho vylhat, ale ani to nešlo. Dívala se mu do očí plných sarkasmu a chtíče a chtěla se na něj vrhnout.
"Pošleš na mě tatínka? Nebo tetičky a strýčky Smrtijedy?" ušklíbl se.Nic neřekla, jen si ho toužebně prohlížela... "Víš co? Mně je to jedno! TY mi za to stojíš!" řekl a přitiskl se na ni ke zdi. Podíval se do překvapených očí a pak ji políbil. Chvíli vzdorovala, ale když ji objal, nemohla se ani hnout. Nechala se jím unést.
Nikdy nic podobného necítila. S kluky spala jen z čistě sobeckých důvodů. Pro vlastní uspokojení. Nikdy v tom nebyl ani kousek citu, ani láska, ani nenávist, ani přátelství. Byl to jen pouhý akt. Bez lásky. Bez citů.
Už dlouho se považovala za někoho, kdo o všechny city přišel, někoho, komu na ničem nezáleželo a proto neměl svázené ruce nějakými závazky vůči jiným lidem. Byla uvězněná a přesto tak volná.
Nedovedla pochopit, kde se v ní vzal ten žár.

Tak to chodilo dva měsíce. Do konce školního roku. Tajné schůzky v noci, hraní komedie o nenávisti na okolí a nepatrné pohledy a mrkání na sebe v hodinách. Celé ty dva měsíce se ho snažila přesvědčit, aby se přidal klidně i se svými přáteli ke Smrtijedům.
"Siriusi, prosím! James je nadaný a takových si otec váží! Vem klidně i svého vlkodlačího přítele!" řekla mu a svýma očima ho propalovala. Milovala ho.
Až s ním zažila ten skvělý pocit. Motýlky v břiše a nervozitu se vzrušením dohromady, když se plížila ze sklepení. Chtěla být s ním, ale v první řadě byla Smrtijedkou. Pak až láska.
"To nikdy neudělám!" křičel v Komnatě Nejvyšší potřeby. "Nikdy se nestanu Smrtijedem!" Neodvážil se na ni podívat.
"Chci tě u sebe a ty myslíš jen na sebe!"
"Já bych mohl říkat to samé!"
"Já tě nenávidím!! Jsi hlupák, víš to? Pokud se nepřidáš k nám zemřeš!" vykřikla rozhořčeně. Víc než to, že odmítl ji dopálil fakt, že by mohl zemřít. Cítila se tak bezmocná.
"Zemřel bych i tak! Raději zemřu jako hlupák, než jako Smrtijed! Ty máš přátele mezi Smrtijedy, já v budoucích členech Řádu a to včetně mě! Jsme rozdílní. Dokážeme se shodnout skoro ve všem, ale tady se naše cesta půlí."
Darkness měla svoje znamení Zla už od sedmi let. A teď ji začalo pálet. Vyhrnula si rukáv a podívala se na své znamení. Pak na Siria. I on se díval na její předloktí.
"Jen běž, když tě volá! Musíš být přece hodná dceruška!" prskl na ni.
"Ubožáku!" štěkla a už běžela pryč.
Svých slov litovala. I on litoval. Moc ji chtěl na svou stranu, ale věděl, že je to prakticky nemožné. Pohádal se s ní kvůli tomu. Byl to poslední den, který mohli strávit spolu a on to tak pokazil.
Ale ani ona nebyla bez viny. Uvědomila si, že po něm nemůže chtít, aby se i s přáteli přidal k nim. Litovala té hádky a chtěla se usmířit. Ještě než se přemístila k otci, napsala mu vzkaz a poslala s ním svou sovu.
Omlouvám se, je mi to líto! Neměla jsem tě přemlouvat! Dark.
U jména ještě nakreslila srdíčko. Nikdy by si netipla, že se někomu bude omlouvat a zvláště jemu nebo, že někdy bude do někoho opavdu zamilovaná.
Když se vrátila zpátky do Bradavic, čekal na ni vzkaz.
Taky se omluvám! Přijď dneska ve dvě ke Komnatě Nejvyšší pořeby!
Fakt, že Komnata je až v sedmém patře a ona půjde až ze sklepení, ji nijak netankoval.

Přesně ve dvě byla tam. Už tam čekal. Stál opřený o dveře ve zdi, které Komnata zřejmě na jeho přání vytvořila. Přepadla ji zvědavost, co je za nimi. V ruce držel rudou růži.
Přišla k němu. "Omlouvám se!" zašeptala do ticha, které všude panovalo.
"Taky se ti omlouvám. A jak sis užila čajíček o páté se Smrtijedy?"Jak ten jeho sarkasmus nesnášela!
"Jestli se chceš hádat, můžeme to zkusit zítra při snídaní, aby jsme pobavili celou Velkou síň! Nebuď sobec, Siriusi, ostatní se chtějí taky pobavit!"
Otočila se a chtěla odejít, ale on ji chytil pevně za ruku a přitáhl zpátky k sobě.
"Už jednou jsem tě nechal odejít a pak litoval. Podruhé už to neudělám!" řekl a políbil ji.
Otevřel dveře, které Komnata vytvořila a aniž by ji přestal líbat, vešli dovnitř. Vzal ji do náruče a položil na postel.
Jestě spolu nespali. Ani jeden z nich to nemohl pochopit. Dva měsíce bez sexu a jsou pořád spolu? Dál, než na podprsenku a rozepnuté džíny ho nepustila - schválně. I když hodněkrát chtěla.
Až teď. Vyspali se spolu. Jak se říká, nejlepší na konec.
Asi kolem pěti ráno se vzbudila. Rozhlédla se kolem sebe.Sirius spal, jako spokojené štěně. Chvíli se na něj nostalgicky dívala a pak se oblékla. Na papírek na stolku napsala stručný vzkaz.
Když potichu otevírala dveře Komnaty uviděla na chodbě, na zemi ležet něco červeného, rudého.
Byla to ta růže, kterou jí přinesl. Sehla a vzala ji do ruky. Vzala si ji na památku. Věděla, že se s ním už neuvidí a nebude s ním mluvit, protože domů se bude přemísťovat a mluvit s ním normálně, ne se hádat před lidmi, bylo nemožné.

Když se vzbudil, nebyla tam. Všiml si vzkazu na stolku.
Navždycky tě budu milovat! Darkness...
Litoval, že se nevzbudil dřív. Už jí nemohl říct, jak moc ji miluje do očí. Chtěl to do světa vykřičet, ale už si představoval, jak by se stal štvanou zvěří pro Smrtijedy. Kdo ho zabije a přinese, získá ruku princezny. Asi tak.
Copak je to ale nějaký hřích milovat Voldemortovu dceru?!

O sedm měsíců později...
Všude bylo bílo a padal sníh. Taky všude padaly kletby. Smrtijedi bojovali s Řádem. Byli ve značné převaze a byli rozmístěni po celé Příčné Ulici.
Sirius si všiml, že někdo metá kletby z boční uličky. Nenápadně se vypařil a obešel to tak, aby se dostal do té uličky. Potichu se plížil, ale Smrtijed si ho všiml a začal utíkat. Překvapilo ho, že se ho nepokusil zabít. Ale byl rozhodnutý, že ho dostane.
Pustil se za ním. Když ho doběhl a za ramena přimáčkl ke zdi, sundal mu masku. Ztuhl.
Vločky mu padaly do zpocené tváře a on nebyl schopen slova.
Jen se díval. Jí do tváře. Tváře, kterou miloval a miloval tu, které patřila. Darkness. Věděl, že po škole bude už právoplatnou Smrtijedkou, ale ještě nikdy ji neviděl v tom hábitu a v té masce.
Realita byla tvrdší, než představy, ve kterých se častokrát utápěl. Mnohokrát si v hlavě rozebíral, co jí řekne, až ji potká, jako Smrtijedku. Tisíce rozhovorů a objetí, ale ani jedno z toho neudělal.
Dívala se mu do očí a nervózně se ošívala o zeď. Byl pořád tak krásný, ale ona už byla jiná. Toužila po tom, aby ji políbil a aby se na nic neptal.
Vypadala jinak, než před těmi sedmi měsíci. Prohlédl si ji z profilu. A byl ohromený, tím co viděl. Musel se přidržet zdi, jinak by to s ním asi seklo. Darkness měla obrovské břicho. Byla těhotná.
"Ty...ty jsi tě-těhotná?" vykoktal ze sebe.
"Jsem v sedmém měsíci, " řekla jen tak mimochodem. Siriovi počty šly dobře a rychle si spočítal, co bylo před sedmi měsíci.
"To dítě je moje, že?" zeptal se a pozoroval její nafouklé břicho.
"Je tvoje." řekla a vzala obě jeho ruce. Položila je na svoje břicho. Bylo tvrdé a dítě zrovna kopalo. Zaplavil ho pocit štěstí, ale byl zaskočený, že mu dovolila si na břicho sáhnout.
"Plánovala jsi mi to vůbec někdy říct?" zeptal se, ale v hlase neměl stopy po tom, že by jí to vyčítal.
"Ne, už jsme se nikdy neměli potkat! Je na tebe vyhlášeno celosmrtijedské pátrání. Všichni Smrtijedi jdou po tobě a otec se moc zlobí."
"Kvůli tomu dítěti?"
"Ano, měl bys zmizet!" řekla, tleskla rukama nad hlavou a zmizela sama.
Měl dítě. S ní!
Ještě pořád mu to nedocházelo. A zase ji nestihl říct, jak moc ji miluje.

O pět let později...
Darkness byla zrovna nakupovat v Příčné Ulici. Byla tam spousta lidí, kteří sháněli věci pro své potomky do školy. Pořád se musela někam tlačit, když do někoho vrazila, vždycky se omluvila a šla dál.
"Cože jste to říkala?"
Uslyšela známý hlas a zastavila se. Srdce jí vzrušením poskočilo. Ten někdo ji chytil za ruku a otočil na sebe.
"Siriusi, " vydechla.
"Darkness, moc ti to sluší." usmál se. Pořád to byl ten stejný, okouzlující úsměv, který milovala a na který nikdy nezapomněla.
"Díky, " Srdce jí bušilo, jako o závod. Věděla, že se zeptá na dítě.
Moc jí to slušelo. Mateřství jí prospívalo. Díval se na ni, jako na obrázek. Už před ním nestála taková, jakou ji znal ze školy, ale stála před ním, jako dospělá žena a matka. Měl dojem, že je ještě krásnější a vyspělejší, než tehdy.
"Chtěl jsem se zeptat na - "
"Svoje dítě?" skočila mu do řeči a zdvihla obočí.
"Je to holka a jmenuje se Red Rose, "
"Rudá růže? Proboha proč?" usmál se. Nikdy by si netroufl říct, že jediné dvě ženy v jeho životě, které miluje se budou jmenovat Temnota a Rudá růže. Musel se nad tím pousmát.
"Vzpomínáš na tu růži, kterou jsi mi donesl do sedmého patra poslední den?" zeptala se a počkala až přikývne. "Když jsem ráno odcházela, ležela na zemi a tak jsem se pro ni sehla a vzala ji. Na památku. Ještě ji pořád mám. Díky kouzlům, které jsem použila, nevadne." pokračovala.
Usmíval se a sáhl si do zadní kapsy. Vytáhl tvrdou kartičku a podal ji jí.
"Taky něco mám, " prohodil. V duchu si přečetla, co je kartičce napsáno. Jejím písmem.
Navždycky tě budu milovat! Darkness...
Do očí se jí draly slzy. Přestala se ovládat a se slzami v očích se na něj podívala.
"Nemusela by tak ani jmenovat, protože kdykoliv se na ni podívám, vidím tebe!" plakala.
Kouzelně se usmíval a přivinul ji k sobě.Už zase mu tělem projel pocit štěstí a tepla. Zase se jí mohl dotknout. Ani po pěti letech to nepřestalo.
Její srdce bušilo tak, že to na své hrudi musel cítit. Bylo to jako před těmi pěti lety. Jenže něco se změnilo. Něco dost zásadního. Ona měla dceru a té dávala spoustu lásky. Už tu nebyla jen pro něj, ale i pro svou malou princeznu. Růži.
I on cítil, že už není jediný člověk v jejím životě, kterého miluje. Po celých pět let na ně nepřestal myslet. Uvažoval zda to bude holka nebo kluk, jestli na ně Smrtijedi nebudou mít špatný vliv a nesčetněkrát si představoval, jak vypadá. Jeho dítě.
"Miluju tě, " Konečně ji to mohl říct osobně. Tolik se mu ulevilo, cítil se šťastný.
"Já tebe taky, "
Darkness někdo zatahal za džíny. To je oba vrátili zpátky do reality. Malá holčička s tmavými vlásky zapletenými do dvou copánků a s roztomilou sukýnkou se dožadovala pozornosti. Výraz v obličeji měla povznesený.
Sirius byl v šoku. Okamžitě poznal sebe. A poznal svou dceru.Stejné oči, stejné rysy tváře, stejný postoj, stejné vlasy. Malá holčička je oba sjížděla pohledem až se cítili oba provinile. Vypadalo to, že to ona je tam ta dospělá a oni ty děti.
"Mami! Tam ve výloze je moc pěkná panenka. Já bych ji chtěla!" řekla roztomilým prosebným hláskem a ukázala prstem do výlohy. Bylo poznat, že tahle malá růže má vždycky to, co chce a ví, čeho využít. Sirius si klekl na jedno koleno.
"Jak se máš, maličká?" Dívenka zbystřila a podívala se na matku, jakoby jen ona mohla potvrdit, že mu může věřit. Dark přikývla.
"Mám se fajn a nejsem maličká!" řekla a založila si ruce v bok. Dark se zasmála. Jemu.
"Kdo je ten pán, mami?"
"Ten pán je člověk o kterém pořád chceš, abych ti vyprávěla každý večer!" usmála se a sledovala reakci své dcery.
Dívence zajiskřilo v očích. Neváhala a bezprostředně se na Siriuse vrhla. Pevně ho objala, jako by ho už nikdy nechtěla pustit.
"Tati!" zakřičela a tiskla ho ještě víc.
Byl v šoku. Tiskl dívenku v náruče a postavil se s ní. Tohle se mu nikdy nestalo. Byl naměko a do očí mu vhrkly slzy.
Plakal štěstím a dojetím. Byl šťástný z toho, že jeho dcera chce po matce, aby ji každý večer vyprávěla. O něm! Dark se usmívala a taky plakala.
"Tati, ty pláčeš! Nebreč, já tě neukousnu!" Sirius zvedl hlavu a chabě se na ni usmál.
"To je v pohodě, maličká - promiň, veliká!" opravil se hned.
"To nevadí! Pro tebe vždycky budu maličká!" řekla dívenka a on hned poznal, že na svůj věk je vyspělá.
"Jsem tak šťastná, tati! Mamka i děda říkali, že tě jednou potkám a měli pravdu!" radovala se a oči jí jen zářily. Věděl, že bez toho malého stvoření už nedokáže žít. Nedokáže žít ani bez Darkness.
"Vezmeš si mě?" zeptal se s holčičkou v náručí a podíval se na Dark. Jindy by vykřikla, že ano, ale teď váhala. Oba byli z jiné skupiny lidí. Odlišné a přesto si tak rozumněli. Pořád si pamatovala, jak jí řekl, že jsou rozdílní.
Měl pravdu.

Můj komentář k povídce: Chtěla jsem, aby tahle povídka měla otevřený konec...můžete si domyslet, jak to skončilo.Jestli si ho Dark vzala nebo můžete být pesimističtí. Já osobně jsem chtěla napsat, že si ho nevzala a s Red Rose odešla. Zajímalo by mě, jaký konec by jste vymysleli vy.Tak to prosím napište do komentářů...díky Ang:-)
 


Komentáře

1 Mrs.Rinnegan Mrs.Rinnegan | E-mail | Web | 4. prosince 2010 v 16:37 | Reagovat

Páni, páni. :D Krásnější povídku se dá jen těžko najít a tuhle jsem si přečetla na jeden dech, jak to bylo krásné...
Já bývám pesimista, ale co se týče této povídky, musím být optimista. Takže jsem jen ráda, že jsi napsala otevřený konec. I když já bych brala pokračování. :D A pořád a pořád a pořád...
A víš co? Myslím, že jsem našla skvělou spisovatelku. ;-)

2 Evelyn Evelyn | E-mail | 4. prosince 2010 v 19:34 | Reagovat

ach, ach ani nevíš jak těžké je někomu jako mě vehnat slyzy do očí :) a ty to dokáž jen jednou jednorázovkou :) tohle je úžasný příběh který stojí za pokračování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama