Vždycky se budu lišit od ostatních!

5. prosince 2010 v 15:58 | Angie |  Angie - jednorázovky
Myslela jsi, že to dokáže. Myslela jsi, že je výjimečná a dokáže ho změnit…věřila tomu, že ho přiměje, aby se do ní zamiloval. Och, jak byla naivní! Přeci on milovat nedokáže…



Meg nikdy nebyla nijak krásná. Byla to malá dívka s měděnými vlasy střiženými do mikáda, s nezajímavýma očima barvy jehličnatých stromů, s pár kily navíc, úzkým spodním rtem, bledou pletí, že se podobala albínům. Nosila už dávno nemoderní velké kulaté brýle a co se týče módy, zřejmě nevěděla, ani co to slovo znamená
Nebyla ani nijak sebevědomá. Byla stále uzavřená do sebe a někdy tak, že působila chladně a nepřístupně. Nikdo ji snad nikdy neviděl se usmívat. Chodila do Zmijozelu, ale dala se považovat za hodnou zmijozelačku…to slovní spojení je poněkud paradoxní, ale pravdivé.
Nikdy nepochopila, proč zrovna Zmijozel. Její matka jí do jejích jedenácti let tajila, že je vůbec čarodějka. Nicméně, když dorazil dopis z Bradavic, vše jí řekla. Meg nemohla uvěřit, že právě ona…nikdy se jí v životě nic takto výjimečného nestalo a jeden jediný dopis jí změnil život. Nevěděla nic o svém otci, o svém původu…ale byla ve Zmijozelu, což muselo něco znamenat. Jenže co? Vždyť ani nevěděla, kdo jsou její prarodiče, zda - li je čistokrevná…prostě nic.
Věděla ale, že je zamilovaná…milovala ho z celého srdce, přestože byl o rok mladší, než ona. Přála si být pro něj tou pravou, tou, která ho změní, tou se kterou bude šťastný. V tom smýšlení ji udržovala její naivita.
Nikdy na něm neviděla nic špatného. Připadal ji dokonalý, bezchybný. Neviděla, jaký je to děvkař, neviděla, jak dokáže ublížit. Pro ni to byl princ na bílém koni.
Nic neměnilo fakt, že si jí nikdy nevšiml. Vůbec nevěděl, že existuje. Vůbec nevěděl, že by pro něj udělala cokoli, že by mu dala srdce a zahrnovala ho láskou, kterou si ani nezasloužil.
A pak, na konci sedmého ročníku se stala věc, na kterou nikdy nezapomene. Tím si byla jistá.
"Meg, že?" zaslechla za sebou hlas, který byl určen jen těm nejkrásnějším, zrovna, když vycházel z Velké síně. Bylo na čase si sbalit kufry, zítra se jelo domů.
"Ano, " řekla a otočila se. Srdce měla až v krku. Automaticky začala být nervózní.
Pokaždé, když ho viděla, podlamovala se jí kolena. Pokaždé, když viděla ten jeho mírně arogantní úsměv, který mu pohrával na tváři a nesmírně mu slušel. Pokaždé, když jen na nepatrnou chvíli se jeho šedé oči střetly s těmi jejími, tmavě zelenými.
"Tak jsem si říkal, jestli bys třeba nešla na rande, " prohodil jen tak.
Jenže pro ni to znamenalo splněný sen. Mohla tak uskutečnit to, co plánovala! Mohla ho přimět, aby ji miloval! Byla nadšená jeho návrhem a ani na vteřinu nezaváhala.
"Dobře, " řekla, ale ani přes všechno štěstí a nadšení, které jí proudilo tělem se neusmála.
"Tak v osm, " řekl, otočil a s rukama zastrčenýma ležérně v kapsách se vší neuvědomělou elegancí odešel za svými přáteli. Chvíli se na něj dívala, pak ale zatřepala hlavou a potěšeně odešla.
Celou cestu do sklepení si říkala, že za ty roky neúspěchů si jí konečně štěstí všimnout muselo. Srdce jí plesalo radostí, div se nerozskočilo.
"Nepůjdeme do nebelvírské společenky?" navrhl jí, když se procházeli po hradě a povídali si. Spíše Meg si povídala sama pro sebe, protože Sirius se moc do konverzace nezapojoval.
"Chodím do Zmijozelu, " připomněla mu.
Usmál se. "Nevadí. Dneska je tam takový rozlučkový mejdan, nikdo si tě nevšimne. Navíc tam je plno lidí z Havraspáru, z Mrzimoru…"
"Tak jdeme, " řekla a Sirius se spokojeně usmál.
Když už stáli před portrétem Buclaté dámy, Sirius řekl heslo a vešli dovnitř.
Meg vyvalila oči. Tam to tedy skutečně žilo. Za celých sedm let nic podobného ve zmijozelské společence neviděla. Tam bylo vždycky mrtvo.
Ale tady ani náhodou. Tolik alkoholu, co bylo tady, neviděla za celý život. Hudba hrála neskutečně hlasitě a všichni se smáli a tančili.
Sirius ji chytil za zápěstí a táhl kamsi pryč z toho středu dění, hluku a veškerého veselí. A když si uvědomila, kam ji to táhne, sevřelo se jí srdce a nemohla popadnout dech.
"Siriusi, co chceš - "
"Zmlkni!" skočil jí do řeči a políbil ji. Měla štěstí, že ji držel, protože jinak by upadla. Nohy najednou byly moc slabé na to, aby ji udržely.
Aniž by si to uvědomila, skončila na jeho posteli ve spodním prádle. On sám byl do půl těla svlečený.
"Počkej, vteřinku, " usmál se na ni, políbil ji na bílou tvář a odešel.
Seděla na jeho posteli a přemítala, co to vlastně dělá. Nebo co se chystá udělat. Pořád jí to všechno připadalo tak moc dokonalé…až se to příčilo realitě. Nezdá se jí to?
Skutečně sedí na posteli Siriuse Blacka, skoro nahá a chystá se s ním vyspat?
A když tak seděla na posteli a přemýšlela, otevřely se dveře a do chlapeckých ložnic šestého ročníku se vřítila zřejmě celá společenka v čele se Siriusem a Jamesem, kteří se klátili smíchy.
Na malý moment si uvědomila, co se vlastně stalo a do očí se jí nahrnuly slzy. Jak neskutečné ponížení cítila…popadla svoje oblečení a když se cpala smějícím se davem ven, chytila ji za loket něčí ruka.
"Promiň, zlato…chtěli jsme se trochu na konci roku pobavit." řekl Sirius s bezcitným úsměvem a pustil ji.
Jeho slova byla jako střípky skla, které jí pomalu někdo zasnuje do těla. Hlavně pomalu, aby jí způsobil tu největší bolest. A když ji pustil a nechal jít, to bylo pro ni to největší vysvobození.
A až teď prozřela…pochopila, že celé ty roky měla na očích růžové brýle, přes které neviděla, jaký doopravdy je. Ale skutečně to musela pocítit na vlastní kůži, aby pochopila?!
Skutečně jí život musel dát takovou krutou ránu, aby prozřela? Bylo to fér? Ne, život prostě není fér!
Z prefektské koupelny se ozýval srdceryvný pláč. Meg ležela na studené podlaze a plakala. Srdce se jí svíralo želem a lítostí nad sama sebou. Neměla nikoho, komu by se svěřila, nikoho, s kým by si mohla promluvit…byla sama, se svým pukajícím srdcem.

Ještě ten večer po Bradavicích poletovaly fotografie na kterých byla jen v prádle a se slzami v očích. Nemohla uvěřit tomu, že si ji i zdokumentovali!!! Nikdy jim nic neprovedla, v životě se nezúčastnila těch soubojů Nebelvír x Zmijozel. A přesto se to stalo.
A najednou už chápala, proč se vlastně dostala do Zmijozelu. To ponížení a potupa v ní vzkřísilo její pravou povahu…tu zmijozelskou.
Byla rozhodnuta se mu pomstít.

Její matka ji už čekala na nádraží. Ale Meg okamžitě poznala, že není něco v pořádku. Její matka byla skoro vždy veselá a její utrápený výraz nevěstil nic dobrého.
"Ahoj, miláčku, " objala ji krásná žena, která měla něco málo přes třicet. Muži se častěji otáčeli po ní, než po její dceři.
Meg tiše polkla své slzy a matce nic neřekla. Nechtěla ani před vlastní matkou ukázat slabost.
"Děje se něco mami? Proč ten výraz?" zeptala se a nenápadně si setřela slzu.
"Musím ti něco říct, Meg..." začala její matka a posadila se na lavičku na nádraží.
Dívka se posadila vedle ní a nespustila z ní oči.
"Jistě sis všimla, že v kouzelnickém světě existují čistokrevné rodiny. Vesměs jsou potomci těchto rodin ve Zmijozelu. Chci ti říct, že i já a tvůj otec jsme tam chodili. Jenže naše rodiny nás zavrhli, protože jsme otevřeně prohlašovali, že mudlové nejsou nějaká podřadná rasa a odmítali jsme jejich vyvražďovaní. V naší době byly tyto názory velmi silné. Nyní už ustaly, ale přesto existují a ty nejčistokrevnější rodiny se jich striktně drží."
"A proč mi to všechno říkáš?" nechápala Meg.
"Před dvěma týdny mě vyhledala moje matka s mým otcem. Chtějí tebe. Chtějí si tě vzít k sobě a dát ti všechno, co já nemůžu. Mám obyčejnou mudlovsku práci a sama víš, že luxus je něco, co nikdy nebudeme mít. Jsem, stejně jako tvůj otec, z bohaté čistokrevné rodiny, ale zvolila jsem si svou cestu. Nebudu ti vyčítat, když budeš chtít žít se svou babičkou a dědečkem a poznat, jaké to je, mít na každý večírek nové šaty, zdobit si krk diamanty…" zasnila se. Jistě vzpomínala na tu dobu. "Přiznávám, že to bylo krásné období, i přes to všechno. Nicméně, když došlo na rozhodnutí, zvolila jsem si toto. Pamatuj si, že pokud se ti někdy u babičky znelíbí, u mě máš vždycky dveře otevřené."
Meg zauvažovala. Když jí matka řekla, že to bylo to nejlepší období, zatoužila taky po tom vychutnat si alespoň pár chvilek v luxusu. "Zkusím to. Zkusím s nimi nějakou dobu žít, "
"Dobře. Kdyby se ale cokoliv stalo, budu tady, "
"Já vím, mami. Mám tě ráda, " objala blondýnku.

"Vítej doma, vnučko." usmála se na ni starší žena v elegantních šatech.Vedle ní stál velký muž a též se usmíval.
"Děkuji, " řekla a vstoupila do obrovské luxusní vily.
"Tady naše skřítka ti ukáže tvůj pokoj. Oběd bude přesně ve dvanáct, očekáváme tě." řekl jí dědeček. Meg souhlasně přikývla a vydala se mramorových schodech za skřítkou.
"Bonjour!" přišla k ní malá, štíhlá černovláska. Vlasy měla po ramena, pleť bílou a oči nádherně modré. Byla kouzelná.
Víla, pomyslela si Meg, při prvém pohledu na ni. "Jsem Loreen, tvoje sestřenice. Chodím do školy ve Francii."
"Ahoj…já jsem Meg. Ráda tě poznávám." stiskla nejistě černovlásce ruku. Loreen si ji skepticky změřila pohledem od shora dolů. Meg si toho všimla, ale nic neřekla.
Loreen se sama pro sebe usmála a pak ladně odešla pryč.
Celá týden se Loreen s Meg snažila navázat konverzaci a lépe ji poznat. Jenže někoho tak uzavřeného, tichého a stydlivého ještě nepotkala.
Všimla si také, že Meg často po večerech ve svém pokoji brečí. Muselo se jí něco stát, pomyslela si, protože od doby, kdy přišla sem ji měla stále na očích a tady se jí nic stát nemohlo.
Jednou pozdě večer se šla Loreen napít a zaslechla Meg, jak pláče. Zašla do kuchyně, vzala dvě sklenky medoviny a pak zaklepala na dveře pokoje, kde Meg spala.
"Dále, " ozvalo se tiše a Loreen otevřela dveře.
"Ahoj, Meg. Nedáš si se mnou?" zeptala se s úsměvem, zvedla medovinu a když Meg lhostejně pokrčila rameny, sedla si k ní na postel. "Co se ti stalo, že po večerech brečíš? Svěř se mi, pomůžu ti." vybalila to na ni Loreen a Meg vytřeštila oči.
Věděla ale, že se jí uleví. Navíc Loreen to neměla komu vyžvanit. "Dobře. Nesmíš se mi ale smát." řekla a dala se do vyprávění.
"Pane Bože!" zhrozila se Loreen, když Meg s vyprávěním skončila. "Ten parchant!!!" zasyčela a trochu Meg vyděsila. Ta ji totiž takhle neznala. "A ty se mu chceš pomstít?"
"Chci. Díky touze po pomstě tu ještě jsem. Ta touha mě živí."
"A máš plán?" zeptala se Loreen.
"Začátek bych měla, " řekla Meg a svěřila se jí.
"To mu nijak neublíží. Teď napadla přímo úžasná věc. Zítra vstaň brzy, bude to dlouhý a náročný den. Zítra ti všechno povím." řekla Loreen, políbila svou sestřenku na líce a odešla spát.
Meg ani za nic nemohla přijít na to, co Loreen vymyslela. Přemýšlela nad tím dlouho, ale pak ji přemohl spánek a ona se zachumlala do deky.

"Bonjour, mademoiselle!" přivítala ji u snídaně Loreen. Na sobě měla dokonale padnoucí kostýmek, babička s dědečkem seděli naproti sobě a Meg si sedla naproti černovlásky.
"Dobré ráno, " popřála všem Meg.
"Dobré. Dnes večer v osm hodin tě budeme očekávat v salónku, Meg. Potřebujeme si s tebou promluvit. Je to velmi důležité." řekl jí dědeček a když babička viděla jak se nadechuje k otázce, skočila jí do řeči.
"Ne, Meg! Teď ne, později." zarazila ji a pak oba dva vstali.
"Užijte si dnešní den, " popřáli jim a někam se přemístili.
"Nevíš o čem se mnou chtějí mluvit?" zeptala se Meg a napila se.
"Netuším. Meg?"
"Ano?" zvedla hlavu od jídla.
"Je třeba ti říct o plánu, který jsem vymyslela." řekla Loreen a dala se do toho. "Takže to bude chtít jisté změny, pokud chápeš." upozornila Meg a ta přikývla. "Chodím každé ráno běhat, cvičím a večer plavu tady doma v bazénu. Nechtěla bys chodit se mnou?" navrhla jí ta malá Francouzka.
Meg chápala, že ty změny budou naprosto nezbytné. Věděla, co jí chce Loreen naznačit.
"Ale samozřejmě. Budu ráda chodit." usmála se.
"Bude to tvrdý měsíc a půl, Meg. Ale pomůžu ti. Společně to zvládneme a ty se pomstíš." slíbila jí Loreen a vstala od stolu. "Měly bychom začít s lekcí sebevědomí, " řekla Loreen a Meg se na di nechápavě podívala. "Když si o sobě ty sama budeš myslet, že jsi sebevědomá a krásná, začnou tě tak vidět i ostatní. Tak zvedni nosík pořádně nahoru, obuj si vysoké podpatky a budeme trénovat chůzi."
"No, Loreen…když já nevím, podpatky nejsou moje parketa, " ošila se Meg.
"Tak po prázdninách se mnou budou. Věř mi, Meg. A řeči typu: já nevím, nejsem si jistá, jsem taková a maková, nechci slyšet, jasné?!" zvýšila hlas Loreen a Meg začala horečnatě přikyvovat. "Až s tebou skončím, budeš hýřit sebevědomím." promnula si ruce, chytila ji za zápěstí a někam se přemístily.

Meg scházela po schodech a děsila se trochu toho, co jí prarodiče chtějí říct. Nepamatovala se, že by něco provedla nebo tak.
Vzpomněla si na dnešní hodiny s Loreen, která ji učila, jak být sebevědomá. A tak se přestala dívat do země a hrdě zvedla hlavu. Načež otevřela dveře salónku.
Prarodiče seděli na stříbrné sedačce se zelenými polštářky nedaleko velikého krbu a cosi popíjeli. Když vešla, usmáli se.
"Posaď se, " pobídl ji dědeček a ukázal na křeslo naproti. Meg ho poslechla.
Neseděla tam shrbeně, protože si vzpomněla zase na Loreen. Sedla si, záda měla rovná jako pravítko a ještě si efektivně dala nohu přes nohu. "Nestává se to příliš často, Meg a proto by sis toho, co ti nabídneme měla vážit." začal dědeček.
"Jistě víš, že v čistokrevných rodinách je zvykem, že se sňatky domlouvají. A my ti dáváme na výběr: chceš, abychom ti vybrali manžela nebo si raději budeš žít po svém a vybereš si sama?" zeptala se babička.
Meg byla překvapená. Tohle nečekala. Musela ale uvažovat rychle.Nakonec se rozhodla, že tímhle už nic ztratit nemůže. Možná svobodu, ale to jí až tak nevadilo. Mohlo se totiž stát, že by si nikdy manžela nenašla a tady ho měla jistého…tak proč ne?
"Souhlasím. Chci, aby jste mi vybrali manžela." řekla klidně, ale vůbec v klidu nebyla.
Popravdě hořela zvědavostí, čí nakonec bude ženou.
"Výborně!" usmál se dědeček. "Takže za dva týdny uspořádáme večírek, kde to oznámíme."
"Už abych pomalu začala s přípravami!" spráskla ruce babička a svižně vyskočila z pohovky. Její muž se zasmál.
"To bys měla, drahoušku, "
Meg se nevědomky usmála. Nadšení jejich prarodičů se přeneslo i na ni. Přestože nevěděla, koho si bude brát, tak se těšila.
"Omluvte mě, " řekla a odešla. Zaklepala Loreen na dveře a čekala na vyzvání.
"Dále, " uslyšela líbezný hlas své sestřenice.
Když vešla do jejího pokoje, užasla. Za tu dobu v něm ještě nebyla. Jedna stěna měla černý podklad a byla na ní vyobrazena Paříž v noci. Bylo to nádherné. Všude bylo všechno francouzsky.
"Copak, Meg? Jdeš si dát se mnou další lekci sebevědomí?" usmála se a lakovala si nehty výrazným červeným lakem.
"Docela by se mi hodila, ale necháme to na zítra. Potřebuju tu změnu urychlit, Loreen." řekla a Francouzka se na ni nechápavě podívala. "Za dva týdny bude uspořádán večírek, kde se oznámí, že jsem zasnoubená. Ani nevím s kým, ale takhle vypadat nemůžu." řekla a podívala se skepticky do obrovského zrcadla.
"To je úžasné!" vykřikla Loreen. "Dobrá, zapracujeme na tobě. Sestavím denní program aktivit, jídelníček a začneme hned zítra. Zajdeme na nákupy, "
"Jsi prostě úžasná!" objala ji Meg a cítila se neskutečně šťastná.

"Jsi nervózní?" zeptala se Loreen o dva týdny později své sestřenice.
"Jsem, " řekla a seděla za toaletním stolkem. Loreen ji právě vlnila hůlkou vlasy.
"Nejde to poznat, " usmála se nadšeně. "Jsem prostě úžasná!"
"To je jasná věc, Loreen." zasmála se Meg. "Podle mě se mu budu líbit. Protože já se teď líbím všem!" zatočila se v tmavě zelených šatech, které jí šly k očím.
"Tomu říkám sebevědomí." přikývla. "A tak to má být. Jsi schopná, nezávislá a nádherná. Tak to všem ukaž!" povzbudila ji Loreen v roztomilých růžových šatech a odešly z pokoje.
Když scházely po schodech na proklatě vysokých podpatcích, bylo slyšet jen obdivné och a ach. Nikdo, ohromen tou krásou, se na víc nevzmohl.
"Chtěl bych vás přivítat na zásnubním večírku mé nedávno nalezené vnučky Meg. Děkuji vám všem, že jste přišli," uvítal všechny přítomné dědeček a pozvedl číši.
Chvíli se hovořilo, tančilo a pilo a pak přišel čas na to, aby byl představen snoubenec.
"Prosím o klid!" řekla hlasitě babička a zaťukala o skleničku. "A nyní bych vám moc ráda představila snoubence Meg…" usmála se.
Meg i Loreen napjatě čekaly. Ani jedna nevěděla, kdo to bude. Po babiččině pravici se objevil vysoký, dá se říci muž a namyšleným výrazem. Jeho šedé oči zaostřily přímo na Meg a celou si ji prohlížely a zkoumaly. Sám pro sebe se usmál a jeho namyšlený výraz zjihl.
Meg byla v šoku. Tak toho nečekala. Ani ve snu. S pootevřenými ústy na něj zírala a nevzmohla se na nic. Polil ji studený pot a na okamžik měla tmu před očima. Postihla ji chvilková slabost. Loreen ji chytila za paži a celou zkoprnělou ji dotáhla k němu.
A pak to už to probíhalo jako vždycky. Žádost, souhlas, navléknutí prstýnku, polibek, tanec…Meg s ním absolvovala všechno, ale políbit se nechala jen na rty.
Hned po tanci se vypařila ven, aby to všechno vstřebala. Sedla si na houpačku a opřela se.Zaklonila hlavu, zavřela oči a přemýšlela.
Najednou ucítila, jak si někdo sedl vedle ní. Houpačka pod tíhou dalšího člověka trochu zavrzala.
"Jsi zklamaná?" zeptal se.
"Překvapená, ne zklamaná." opravila ho a usmála se.
"Hodně jsi se změnila, Meg, " řekl.
"Ano. Jak fyzicky, tak psychicky." přikývla.
"Jsi nádherná…překrásná." obdivoval ji a stále se pohledu na ni nemohl nabažit.
"Z ošklivého káčátka se stala krásná labuť." řekla a nohama se zapřela, aby houpačku rozhoupala.
"A já se do té nádherné labutě na první pohled zamiloval. Vezmu si tě strašně moc rád, Meg a chci, abys byla šťastná."
"Neboj, já budu, " usmála se a podívala se oblohu plnou hvězd.
"To ti slibuju, " řekl a pohladil ji po vlasech. Hlavu mu položila na hruď a pak už jen mlčeli, každý potopen do vlastních myšlenek.

Meg byla po dlouhé době neuvěřitelně šťastná. Každé ráno se budila s úsměvem na tváři a myšlenkou na svého snoubence.
Každý den jí zahrnoval dárky, když měl čas, byl s ní, bral ji na vyjížďky na koni, na procházky a ona věděla, že teď má skutečně někoho, kdo ji miluje. Kdo ji zbožňuje.
Ráda ho popichovala. Loreen jí kdysi radila, že troška zdravé drzosti nikdy neuškodí, ba naopak! Ještě více upoutá pozornost…
"Tak pojeď! Nebo mě snad necháš vyhrát?" smála se a pobídla koně.
"V žádném případě! Být tebou, už se třesu! Tohle prohraješ!" usmíval se na ni.
"Uvidíme!" zakřičela a zrychlila.
Bylo pozdní odpoledne, slunce už pomalu zapadalo a lesem se proháněli dva koně. Jeli současně vedle sebe a jezdi, kteří na nich seděli zářili štěstím.
Když se setmělo, pomalu dojeli na ranč a ustájili koně. Z tváří jim úsměv už dlouho nezmizel.
Meg byla šťastná za to, jak se rozhodla. Že dovolila prarodičům, aby jí našli manžela…oni jí totiž nenašli jen manžela, ale i spřízněnou duši a člověka, který ji miloval nadevše. To byl asi bonus.
Za ta léta trápení to musel být bonus!
"Meg?" oslovil ji přede dveřmi vily jejich prarodičů.
"Ano?" objala ho.
"Já tě miluji, " řekl a ona ho políbila. Jinak svou radost vyjádřit nedokázala.
"Já tebe taky, strašně moc." usmála se a užívala si jeho objetí. Už se nemohla dočkat, až bude jeho ženou. Musela ovšem počkat. A to celý rok, než vyjde ze školy.
Byly ovšem na světě věci, které Meg nedávaly spát. Jedna věc ji tížila enormně. Chtěla pravdu…pravdu o tom, kdo je její otec.
Měla přece právo na to, aby znala jeho identitu. Aby věděla, z jakého rodu to vlastně pochází.
"Loreen?" vešla k sestřenici do pokoje jednoho slunečného dne, pár dní před koncem prázdnin.
"Hm?" zvedla hlavu od stolu Loreen.
"Potřebuju se tě na něco zeptat, "
"Jen povídej, " usmála se na ni Francouzka.
"Ty víš. kdo je můj otec?" Loreen sklopila oči a zrudla. "Ty to víš!" vykřikla Meg.
"Ano, ale nejsem si jistá, zda - li jsem ta pravá. kdo by ti to měl říct."
"Zlato, jsi tady?" ozvalo se ze schodiště.
"Ano, jsem tady nahoře." zavolala nazpátek Meg. "Loreen, řekni mi to. Prosím.Mám právo to vědět." podívala se na sestřenku psíma očima.
"Jak chceš…" povolila Loreen. "Tvůj otec je bratr otce Siriuse Blacka."
Meg se chytila skřínky, ale přesto se jí zamotalo v hlavě a nebýt jejího snoubence, který ji zachytil, zhroutila by se k zemi.
"Meg!" vykřikl a Loreen k němu okamžitě přiskočila. Jemně s ní zatřásla a začala ji ovívat polštářem.
"To není možné, " vysoukala ze sebe, sotva otevřela oči. "Nemůžu být jeho sestřenice." podívala se do šedých očí, jakoby to on mohl vyvrátit.
"Bohužel je to pravda, " řekla Loreen.
Meg poslední dny prázdnin trávila vstřebáváním té nové informace, balením do školy a detailním propracováváním plánu s čímž jí Loreen ochotně pomáhala.

Po kamenném schodišti šly dvě překrásné ženy. Obě měly něco málo přes metr šedesát, ale to kompenzovaly vysokými podpatky. Jinak byly naprosto rozdílné.
Jedna z nich se pyšnila černými kratšími vlasy, drobnou a hubenou postavou, modrýma očima a bělejší pletí. Na sobě měla černou sukni s vysokým pasem, červený pásek, červenočerné lodičky, červenou blůzu, černé sako, červenou malou kabelku a červený baret.
Vedle ní kráčela žena, jež jí byla, dá se říct, opakem.
Byla štíhlá, ale ne až příliš hubená. Měla měděné vlasy až pod zadek, její kůže byla krásně opálená dohněda, oči měla zelené, rty krásně plné, na očích měla moderní sluneční brýle, černý top na širších ramínkách se slušným výstřihem do véčka, džínovou minisukni, díky které vynikly úžasné nohy a tenké kozačky z pravé kůže.
Obě šly velice sebevědomě a s hlavou nahoře. Jelikož už bylo druhého září, škola byla plná studentů a nebylo snad nikoho, kdo by se za nimi neotočil.
Mířily k ředitelově pracovně. Jakmile došly, Loreen řekla heslo a zanedlouho se ocitly v pracovně před samotným Brumbálem.
"Vítejte, Loreen! Už dlouho jsem vás neviděl! Vypadáte úžasně…jak se vám daří ve Francii?" rozzářil se Brumbál.
"Děkuji za lichotku, Brumbále. Daří se mi skvěle…a vám?" usmála se.
"Také skvěle, děkuji za optání. Co potřebujete, že jste se rozhodla poctít mě svou návštěvou?"
"Vlastně jsme tu kvůli mně, Brumbále. Jsem sestřenice Loreen, Melody a chci tady v Bradavicích dostudovat poslední ročník."
"Dobrá…myslím, že to půjde. Budeme ale muset vyřídit nějaké papíry."
"Ovšem. Děkuji moc, Brumbále." řekla Loreen a s Meg vyšly z pracovny. Už nemluvily, jen se na sebe usmívaly.
"Loreen?" ozvalo se za nimi, když šly po chodbě plné studentů.
Černovláska se zářivě usmála a otočila. "Rabastane!" vykřikla a okamžitě mu skočila do náruče. Začala ho vášnivě líbat. "Tohle je můj snoubenec, Mel." otočila se na Meg Loreen a v jeho objetí se na hnědovlásku culila.
"Nevěděla jsem, že jsi zasnoubená, Loreen."
"Už minulý rok. A můžu říct, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat." usmála se na něj a on tu malou Francouzku políbil na tvář.

28. Září, 1977
Drahá Loreen,
vše jde přesně podle plánu. Jakmile jsem prošla nebelvírskou společenkou, všiml si mě a další den před vyučováním pozval na rande. Já samozřejmě "s radostí" přijala.
Mnohem raději bych se ale po hradě tahala s Luciusem, což jistě chápeš. Na druhou stranu mi imponuje, jak se na Blacka nenávistně dívá, že by ho nejraději pohledem propíchl skrz na skrz. Neskutečně žárlí, ale já mu to moc ráda vynahradím…třeba každou noc:-D
Je to ten nejlepší pocit na světě, když víš, že tě někdo miluje a žárlí na tebe. Je to nádhera!!!
Ale nemysli si, že mi zas tak všechno vychází. Vůbec, ale vůbec se mi nelíbí, jak se kolem Luciuse motá ta malá blonďatá Blacková. Taky na něj žárlím a on to ví. Nejhorší na tom ale je, že ani jeden nemůžeme svým vášním dát průchod a "popovídat si", jak na sebe žárlíme. Děsím se noci, kdy všechny ty nahromaděné vášně z žárlivosti vybuchnou a Lucius bude k nezastavení…já ovšem taky:-D Jen lituji té postele…
Black nemá ani potuchy po tom, kdo jsem. A pokud ano, tak je velmi dobrý herec. To on byl ale vždycky, pokud si dobře vzpomínám.
Raději tady nebudu vytahovat na povrch špatné vzpomínky a litovat se. Jediný, kdo tady bude litovat, bude on.To jsem si slíbila a to dodržím!

Tvá Meg

Meg seděla v nebelvírské společence plné lidí Siriovi na klíně. Usmívala se na něj a on se jí stále, ani po měsíci a půl jejich chození nemohl nabažit.
Studenti si už začínali vymýšlet různé povídačky, proč jsou spolu tak dlouho. Nikdo nevěřil, že by to Casanova dokázal vydržet jen s jednou. Ale i nemožné se může stát.
"Jsi tak nádherná, Melody, " řekl a visel na ní očima. "Pořád nemůžu uvěřit, že jsi moje."
"To já taky ne, " usmála se falešně a přitiskla se k němu ještě víc,
"Chci ti něco říct…" začal a Meg zpozorněla. "Zamiloval jsem se do tebe."
Ano! A bylo to tady…ta chvíle, po které Meg roky toužila. Těch sedm let, kdy byla tak naivní a myslela si, že ho přiměje, aby se do ní zamiloval byla konečně tady! A ona tak šťastná…
Jenže z jiného důvodu. Plán vycházel, jak měl, proto byla šťastná. O jeho lásku nestála, už ne. Ona tu svou našla a už dávno byla bez srdce, protože Lucius jí ho navždycky ukradl a dobře schoval.
Mohla Blacka ponížit, mohla mu klidně udělat to samé, co on jí, ale taková mrcha nebyla. Věděla, že bude trpět i tak…zželelo se jí ho a tuto část své pomsty nechala plavat.
"To bych nečekala, " řekla a hraným překvapením.
"Já taky ne, ale už je to tak. Miluji tě, Mel a udělám pro tebe všechno na světě!" dušoval se.
"Ale to já přece nechci, " pohladila po něžně po tváři.

10. Října, 1977
Loreen!
Už se to stalo! Už mi řekl, že mě miluje!
Přiměla jsem ho, aby se do mě zamiloval a změnil se. A on se skutečně změnil! Nespala jsem s ním, přesto je stále se mnou. Ani s žádnou jinou nespal, protože se ode mne nehne ani na krok, což mě trochu mrzí, přiznávám, protože se nemůžu ani vypařit za Luciusem.
Pořád ještě nemohu uvěřit tomu, co ti tady píši. Je to neskutečné…mám ohromnou radost a budu mít ještě větší, až dostane to, co mu patří. Pomstím se za všechny, Loreen, za všechny, kterým kdy ublížil ať už méně, než mě nebo hůře. Za všechny ty, které se staly obětí jeho žertů, za všechny, které pro něj byly jen východiskem z nudy a za všechny, které měly málo sebevědomí, aby ho veřejně, ale i soukromě rozcupovaly na kousky a zametly s ním. Za ty, které na to neměly tolik odvahy, jako já, jež jsi mi jí tolik dodala. Tisíceré díky, Loreen. Díky Bohu za to, že jsem tě poznala a díky za tvé dobré srdce…
Odcházím se mstít!

Tvá mstivá Meg, která ti ještě jednou děkuje.


"Lásko, kam jdeš?" zavolal ji Sirius, když se právě snažila "neviditelně" proplížit ven z prázdné společenky.
"Projít se, " odpověděla stroze a s falešným úsměvem.
"Mám tě nosit po hradě na rukou?" usmál se na ni a v mžiku byl u ní.
"No…vlastně jsem si to rozmyslela. Zůstaneme tady." rozhodla nakonec a za zády nenápadně mávla hůlkou.
"Už jsem ti řekl, že tě miluji, Melody?" zeptal a posadili se spolu na červenou sedačku.
"Asi milionkrát, " odpověděla.
"A ty mě miluješ?" vyzvídal a prohlédl si ji.
Přesně na tohle čekala. Na vhodnou příležitost, kdy mu vmete pravdu do tváře.
"Chci si promluvit, " oznámila mu chladně a poodsunula se od něj.
"O čem?"
"Chci se rozejít. Nechci už s tebou chodit, Siriusi. Nemiluji tě, nemám důvod s tebou být."
Sirius několikrát zamrkal. Nevěřil tomu, co mu říká. Vždyť ještě před chvílí se na něj šťastně usmívala!
"Proč?" zeptal se sklesle.Na nic jiného se nevzmohl.
"Ty si nezasloužíš, aby tě někdo miloval. Ublížil jsi tolika holkám, tolika holkám jsi zlomil srdce a nezajímalo tě, jak jim je, nezajímalo tě, že ti věřily, bylo ti jedno, jestli se budou utápět v depresích a smutně koukat na tvou novou "hračku" se kterou se vodíš za ruce. Jsi bezcitný, bezohledný, arogantní a umíš lidem jen ubližovat. Takový jsi, Siriusi Blacku! A víš co?" křičela na něj, přestala se ovládat. Jednou to muselo ven. "Povím ti, jaká je pravda! Kdysi jsem tě milovala, ale to už mě dávno přešlo. Jedna jediná věc, mi otevřela oči a já poznala, co jsi za lidskou zrůdu. A ty dny, které jsem teď s tebou trávila měly jen jediný účel…aby ses do mě zamiloval a já ti pak mohla dát kopačky. Ponížit tě, ztrapnit tě…abys poznal, jaké to je, aby na vlastní kůži pocítil, jak se cítí polovina bradavických holek! A tím, že ses zamiloval jsem tady já skončila…už můžu s klidem v srdci odejít a nechat tě na pospas sobě samému. Sbohem!" řekla o odcházela.
"Melody, počkej…to přece nemů - " najednou se zarazil. Upřela na něj své oči a on ji poznal. Poznal, s kým má tu čest.
"Nejsem Melody, ale Megaira!" štěkla po něm. "Máš právo znát tu, do které ses zamiloval a tu, která tě ze srdce nenávidí!" dodala a odešla ze společenky.
Sirius netušil, že tento jejich rozhovor slyšela v rozhlase celá škola. Studenti se shromáždili pod schodištěm u Velké síně a poslouchali.
I Lucius byl mezi nimi. Usmíval se, jeho maličká to Blackovi pěkně natřela a to ho ani nemusela ponížit. Nemusela se snížit k takové podlosti, jako on.
Když Meg scházela po schodišti, jedna dívka, zřejmě jedna z Blackových "hraček" začala uznale pomalým tempem tleskat. A pomalu se všichni přidávali k ní.
Za několik minut už tleskali všichni studenti, kteří tam stáli a Meg došla k Luciusovi. Mlčky ho objala a zabořila mu hlavu s úsměvem do hrudi.
"Bylo to úžasné, Meg, "
"Já vím, Luciusi…vždycky se budu lišit od ostatních." řekla a ukázala na dívky, které stály a tleskaly. "Protože miloval." dodala a pak Luciuse políbila.

(pozn. Megaira - bohyně Pomsty a kletby)
 


Komentáře

1 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 4. května 2012 v 21:07 | Reagovat

Nádherná povídka!!!! Ale Siriusek si to nezasloužil! Vím že ublížil spostě holek, ale on už je holt takový.... Ale stejně je to náádherně napsané! :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama