Kapitola dvacátá-druhá: Bezcílná éra

5. února 2011 v 7:00 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola dvacátá-druhá: Bezcílná éra

Čas plynul. Mnohem rychleji než kdy jindy v mém životě. Těch posledních pár měsíců do konce ročníku uběhlo tak rychle, že než jsem se vzpamatovala, byl červen.

Zmýlila jsem se. Tu úzkost, která mi obepínala hrudník, jako kožený řemen, nevyvolaly jen mé nedostačující schopnosti. Mohla za to taky ta bezcílná éra, která přece jen nastala. Všechno bylo tak, jako na začátku roku, tedy více méně.
Všem jsem se vyhýbala.
Jane pustili z ošetřovny pár dní po mně a jediné trvalé následky nesl její psychický stav - její trauma. Z Jane se stala tvrďačka. Život jí poskytnul tu nutnou dávku nepřízně, aby dospěla - a z té naivní holky, co se otočila za každým hezkým klukem, se stala rozumná žena. Lily, která tu dávku dostala taky, avšak nepřímo, a která ji na rozdíl od Jane vůbec nepotřebovala se naopak stala opatrnější, než bylo zapotřebí. Nikdo se jí nedivil. Lily nepotřebovala nepřízeň osudu, aby dospěla ke správným závěrům. Jestli to měla v povaze, nebo k ní byl osud již dříve nepříjemný, jsem nikdy nezjistila. Ty dvě byly od té doby nerozlučné. Naprosto a totálně doslova. Někdy se k jejich páru připojili ještě Poberti, kterým Lily mnohé odpustila, zřejmě kvůli Jamesovi, kterého už pořád neokřikovala, a z nepřítele se stal docela snesitelný přátelský kluk. Sirius zase mluvil s Remusem, za což byla Lily ráda, protože nerada trhala tu jejich partu - kvůli Remusovi. Všechno bylo tak, jak mělo být. Až na jednu maličkou chybičku. Siriuse to očividně nepřešlo. Jak jsem si z jeho chování nejdříve odmyslela, že ano, tak se postupem času zase vrátil na stejnou kolej. Neotáčel se už tak okatě a tak často - ale stále jsem měla takovou chuť nakopnout ho pokaždé, co se otočil. Bylo ale vidět, že je mnohem šťastnější a vyrovnanější.
Belatrix ani nikdo jiný už nezakročil.
Zkoušky mi poskytly trvalejší a příjemné zaměstnání. Jakýsi trvalejší cíl, než zajít si na oběd. Byl to taky důvod všem se vyhýbat a nevnímat. Nos zabořený do učebnice mě zaměstnával skoro tak stejně, jako všechno ostatní dohromady.
Otec se vrátil z Paříže v pořádku. Poslal mi dopis. A hned potom jsem si šla promluvit s Brumbálem, jak jsem slíbila McGonagallové. Odmítala jsem podepsat nějaké prohlášení, jako v případě Denise. Jen jsem mu to oznámila a on s tím nemohl nic dělat. Alespoň byla McGonagallová spokojená. Doufala jsem v to. A navíc, Jane vůbec nevadilo, že za to Bela nenese nějaké následky. Nebyla pomstychtivá.
Když zkoušky skončily, byl čas odjet domů. Jenže odjezd byl trochu prodloužen. Podle Lily to tak prý bylo každým rokem. Kvůli rozlučkovému plesu pro sedmé ročníky, který se každým rokem pořádal a byla to aktivní sešlost pro sedmé až čtvrté ročníky. A mladší podle toho, jestli je někdo pozval. Oni něco, jako rozlučkové večírky, nepotřebovali. Když jsem se to dozvěděla, trochu mě to namíchlo. Chtěla jsem být už doma a netvrdnout v Bradavicích, zatímco jsem mohla být v příjemném pohodlí - v přítomnosti jen mého otce.
Všichni se ke mně chovali sice velmi mile, ale odměřeně. Tedy až na Jamese a Remuse. James mi tak nějak trochu vděčil za to, že jsem tak nějak trochu pomohla jeho sblížení s Lily, i když za tak nepříjemných okolností. No a Remus nebyl odměřený na nikoho.
Samozřejmě jsem se rozhodla na ples nejít. Jako bych se chtěla bavit… Nepočítala jsem s tím, že by mě někdo pozval, a i kdyby to udělal, nešla bych. Nikdo to neudělal.
Jak jsem pochopila, Lily šla s Jamesem. Remus pozval nějakou páťačku, Péťa šel s jednou holkou s druháku, která mu objasnila že tam s ním jde jenom proto, aby se tam dostala. Což on bral jako příjemné povyražení, že nepůjde sám. Moc jsem tomu nerozuměla. No a Sirius? Chvíli jsem si myslela, že pozve mě. Nerozumějte tomu špatně. Nechtěla jsem, aby to udělal, protože bych ho stejně odmítla, ale přesto to, jak se na mě pořád otáčel, muselo v něco vyústit. Jenže on to neudělal.
Myslela jsem si proto, pak, že jde s Jane. Jejich vztah nabral příslušně meze. Byli přátelé. Ne tak velcí, jako Jane s Lily, nebo Sirius s Jamesem, ale přesto to bylo silné pouto. Pochopitelně. Jane s nikým nechodila a tak jsem si myslela, že půjdou spolu, ale jak mi Jane objasnila, on na ples nešel a ona šla s klukem své kamarádky z Mrzimoru, která musela odjet dříve domů.
Všechny ty jejich vztahy byly tak složité, že bylo těžké se v nich orientovat. Bylo pro mě záhadou, jak jsem to dělala, když jsem se s nimi viděla jen u jídla, na hodinách a v pokoji - veškerá má společenská aktivita. To bylo to, že na mě byly milé. Oznámily mi vždycky něco nového - já jsem si to pak přebrala v hlavě - a pak se o tom už nediskutovalo. Nikdy se mě na nic neptaly - to bylo to odměření. A já byla za něj neskonale vděčná. Má bezcílná éra totiž neobsahovala žádné novinky.
Během těch pár měsíců mi přišly, kromě dopisů od taťky, dva dopisy od S. většinou obsahovaly jen pořád to samé. A já stále netušila, kdo to může být. A ani mě to moc nezajímalo. Jen v druhém dopise mě zaujalo pár vět, kde psal: Právě jsem si uvědomil, že možná nevíš, kdo ti píše. Zkus si vzpomenout…
Jenže na co jsem si měla vzpomenout, už nedodal. Stále psal takovým neohrabaným písmem, jenže ten rukopis se s každým dopisem mnohem lepšil - jako kdyby psal levou rukou a ta se mu v tom lepšila. Nebo se taky možná více snažil. Nikdy nepsal o ničem konkrétně, ani ne o počasí. Takže jsem nemohla odhadnout, jestli je pisatel na stejném místě, jako já. Ani o tom co dělá přes den, takže to mi taky moc nepomohlo. Psal hodně o knihách, co četl, a většina dopisu obsahovala nejnovější recenzi. A pak taky stálé ujištění, že mě miluje. A stále jsem ty dopisy naštvaně trhala.

Každopádně ty knihy, o kterých mi psal, jsem si později našla v knihovně a opravdu byly velmi dobré. Zrovna jsem četla jednu z nich, když se holky v pokoji připravovaly na ples. Jane mi nabízela, že tam můžeme jít ve třech - a já ji znovu, laskavě i když ani ne vděčně, odmítla.
Lily si dělala větší starosti o můj společenský život než Jane, i když to nebyly tak velké starosti, jako na začátku roku, kdy se ode mne ani nehnula. Tušila, že to byl z její strany trochu převrat a mnou nezasloužený, ale neudělala nic proto, aby to nějak odčinila. Já si stejně nemyslela, že by měla něco odčiňovat, neměla jsem proč být uražená. Já se jí za tu společnost nikdy neprosila. Pokud ona se mnou chtěla být, byla. Já neměla možnost volby. Samozřejmě bych měla, kdybych s ní vážně nechtěla být. Ale nechtěla jsem být zas tak moc krutá.
Už dávno jsem ten neobvyklý hluk v pokoji přestala vnímat a tak mě volání mého jména vyrušilo ze silné vrstvy ignorace.
"Ano?" Ozvala jsem se a hledala, kdo mě zavolal. Byla to Lily, samozřejmě.
"Mohla bys mi prosím pomoct?" Zeptala se a ukázala na své šaty. Jane stála na druhé straně místnosti a natahovala si punčochy a tak ta ji pomoct nemohla.
"Jasně." Přikývla jsem a odložila knížku. Přistoupila jsem k ní a ona ukázala na zip, který se jí v polovině zad rozcházel, a ona na něj už nedosáhla. Bez problému jsem jí ho dopnula a hlavou mi prolétlo něco o tom, že by měla začít víc jíst, když na podobné téma zavedla řeč.
"Hele, jsi v pohodě?" Když viděla můj nechápavý výraz, upřesnila. "Viděla jsem tě dneska u oběda, nevypadala jsi, že by ti bylo zrovna nejlíp. Doufám, že děláš, co ti ošetřovatelka říkala a pamatuješ si, co jíš." Podívala jsem se jí do očí. Za lhostejnou maskou se jí skrývala stopa starostí. Ale byla to jen stopa.
"Jo." Přikývla jsem, se stejnou lhostejností a samozřejmostí a odebrala se zpátky k posteli. Sedla jsem si a chtěla popadnout knížku, když jsem si všimla obálky na nočním stolku. Vzala jsem ji do ruky a uvědomila jsem si, že nevím, co v ní je. A že není moje.
"Hele Lily?" Zeptala jsem se ji. Měla noční stolek hned vedle mého a tak to mohlo být dost dobře její.
"Ano?" Otočila se, když si připínala náramek.
"To je tvoje?" Cítila jsem, jak se mi obočí svraštilo. Bylo to divné. Poslední dobou, když jsem se na sebe dívala do zrcadla, měla jsem ho svraštěné pořád. A tak nedávalo smysl, že bych někdy pocítila tu změnu výrazu. Asi jsem se u knížky trochu uvolnila…
"Ne, to není moje. Zeptej se Jane, ona ti to tam dala." Otočila se ke mně zase zády a já se otočila na Jane. Ta náš rozhovor zřejmě sledovala, protože hned odpověděla.
"To ti přišlo, když si byla pryč." Vysvětlila.
To bylo divné. Taťka mi napsal ráno dopis o tom, jak skvěle se má, bylo velmi divné, že mi napsal dvakrát týdně. Když jsem obálku roztrhla, uvědomila jsem si, že by to mohl být ještě S. Jenže ten mi napsal minulý pátek a ještě nikdy nepsal tak brzy za sebou. Byla jsem tedy zvědavá, od koho to je a více šancí jsem dávala přece jenom taťkovi, ale když jsem mu dávala více šancí, znamenalo to, že mi píše - znovu - protože se něco děje - a to bylo už samo o sobě špatné znamení. V tom domečku, ve kterém bydlel, se nemohlo - nesmělo - nic dít. Nervozita rostla.
Vytáhla jsem bílý papírek přeložený na půlku.
Kdyby mi napsal někdo z těch dvou, kteří mi obvykle psávali, nebyl by tak bílý. Byl by alespoň šedý, z druhé strany popsaný, jenže tento papírek byl úplně bílý. Rozevřela jsem ho a očima prolétla dvě krasopisně napsaná slova uprostřed.
Máme ho.
 


Komentáře

1 Aranel van de´Corvin Aranel van de´Corvin | Web | 5. února 2011 v 10:06 | Reagovat

super, konečně jsem se dočkala ;-) A Kelle mi je líto, že je tak sama....

2 Meg Meg | 14. září 2011 v 19:28 | Reagovat

Absolutně nechápu chování Lily.Jane možná ale Lily ne, vždyt s ní byla kamarádka a byly nerozlučné!Nechápu prostě, proč je na ní tak odměřená a proč se její vztah k keelie ochladil...nezdá se mi to fér.Jinak je to opravdu skvělá povídka s originálním nápadem,ale je mi kellie moc líto, že si to všechno musela vytrpět a taky hlavně kvůli slovům, které právě přečetla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama