Kapitola třicátá-devátá: Pohřeb

30. července 2011 v 22:42 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola třicátá-devátá: Pohřeb

Dopadli jsme na koberec Hodlerovského obýváku jako tři pytle brambor.


Ihned po tom, co jsme mohli začít dýchat se Kellee začínala dusit vzlyky a nářkem. Objala svého umírajícího otce a podepřela mu hlavu. Jednou volnou rukou se přitom snažila zjistit jak moc je rána… Náhle vydechla: "Ne." Ramena se jí svěsila, ale už začala dýchat. Zlomenější jsem ji nikdy neviděl.
"Kellee." Ozvalo se najednou a oba jsme zvedli hlavu k obličeji Davida Hodlera. Víčka měl pootevřené, jak se ji snažil ještě spatřit.
"Tati!" Vyhrkla Kellee, jak se snažila chytit tonoucího stébla. "Jsem tady, přímo tady, u tebe."
Chtěl vztáhnout ruku, ale protože na to neměl dost síly, nechal ji znovu klesnout. "Mám tě ráda, tati." Zašeptala.
"A já tebe, holčičko." Zašeptal zpátky a jeho oči dostaly výraz, když konečně našel její tvář. Trochu se pousmál a z koutku úst mu vytekl čúrek krve. A pak se obrátil ke mně a vynaložil všechnu svou zbývající sílu na to, aby mi položil dlaň zlehka přes paži.
"Simone," zakuckal se a po chvíli pokračoval. "Kellee," Otočil se zase zpátky na ni. A pak se jeho pohled rozostřil a on naposledy vydechl: "Máte… mé požehnání."
Nastalo ticho. Jeho slova ještě doznívala v mírném větříku, který profukoval otevřeným oknem skrz letní záclonky. Kellee ještě dlouhou chvíli hleděla svému otci do obličeje. Slzy jí bez přestání tekly po tvářích, ale už nevzlykala. Vypadala, jako by se usilovně snažila zapamatovat každý detail jeho tváře, jako by se každou vrásku snažila analyzovat a vyrýt do paměti. Podle mě ale nebylo dobře, že se snažila zapamatovat si jeho prázdnou mrtvou tvář. Ne-výraz duchaprázdných očí a bezvýrazného obličeje byl tak jasný a silný, že ho nemohla nevidět.
Jednou paží jsem ji objal kolem ramen a donutil ji, aby se ke mně trupem otočila, abych ji mohl obejmout celou. A pak se odvrátila od svého otce, jemně položila jeho hlavu na koberec a zavrtala mi hlavu do prsou a znovu propukla v pláč. Hladil jsem jí po zádech a sčesával vlasy z obličeje, protože se jí lepily na uslzené tváře.
Myslel jsem, že to nezvládnu. Rvalo mě na kusy, když jsem viděl, co s ní smrt jejího otce udělala. Hystericky mi řvala do hábitu, třásla se a její prsty mi trhaly vlasy a jejich nehty se mi zarývaly do ramenou. Neměl jsem na mysli škrábance, které mi na pažích způsobila, nebo píchání na temeni, když mi sem tam vytrhla nějaký vlas - takové rozptýlení jsem bral s radostí. Tělesná bolest mi pomáhala zapomenout na bolest duševní a hlavně na výčitky, které na mě začaly padat. Celým svým srdcem jsem si přál, aby do mě bila pěstmi, aby mi vyrvala orgány z těla, abych necítil bolest způsobenou chladem i ohněm, které se ve mně vzpíraly.
Kdyby nepřišla McGonagallová, asi bych jí v náručí umřel taky. Srdce by mi puklo tak, jak puklo předtím u Richových jí, ale já věděl, že u mě by to znamenalo jistý konec.
Objevila se v zelených plamenech jejich krbu a ve smaragdově zeleném hábitu si klekla vedle nás. Jen na vteřinku se podívala na mrtvé, zmrzačené tělo Davida Hodlera a pak položila dlaň přes Kelleeino rameno a podívala se mi do tváře. Nevím, co tam viděla, ale nejspíš jí to překvapilo. Před pár hodinami by to překvapilo i mne samého.
"Pane Danielsone, nejspíš byste měl odvést slečnu Hodlerovou do jejího pokoje. Já už se zde o to postarám." Kývla na mě, abych šel a znovu se otočila k mrtvému tělu.
"Postarám?" Vyjekla Kellee najednou a odstrčila mě, aby se na McGonagallovou podívala velice nechápavě. Znovu jsem měl pocit, že mi srdce zasadí konečnou ránu, při pohledu na její obličej.
"Jak to myslíte, že už se zde o to postaráte? Nemáte se tu vůbec o nic co starat!" Její výraz byl šílený do takové míry, že nemohla být při smyslech.
Pak se otočila na mě, jako by u mě hledala podporu. "Řekni, že se tady nemá o co starat!" Protože vypadalo, že se zase hystericky rozpláče, pevně jsem ji sevřel v náručí a spolu s ní se zvedl. Chvilku jsem vrávoral na nestabilních nohách, ale nakonec mě poslechly.
Naposledy jsem se podíval na červenou situaci pod sebou. Profesorka ke mně vzhlédla. "Díky." Řekl jsem jen a odnesl ji do jejího pokoje.

Kellee

Trvalo celý den a celou noc než jsem dokázala zklidnit hysterické křičení, tlumené jen Simonovým hábitem a jeho prsními svaly. Ale jednou to přestat muselo. Vytrvale mě držel tak pevně, že jsem se mu nemohla vykroutit a hladil mě po zádech, abych se uklidnila. Věděla jsem, že nejméně půl roku nebudu schopná mluvit a už teď mi hlas skřípal a zadrhával se už v hrdle. Měla jsem v puse tak sucho, jako jsem měla mokro na tvářích. A když jsem konečně přestala křičet, a přešel mě dokonce i tichý vzlykot, zůstala jsem tiše ležet na jeho hrudi a připadala si prázdná.
Samozřejmě jsem věděla, že všude okolo toho prázdna je tak silná jistota, kterou ani toto prázdno nezbourá, že kolem toho prázdna je všechno. Ale já tomu teď nevěřila. Neviděla jsem nic, necítila jsem nic a nevěřila jsem, že bych mohla. Realita mi unikala. Jediné, co bylo reálné, bylo slabé světlo nového dne a zpěv ptáků v korunách stromů.
A když i to momentální prázdno pominulo, začaly mou hlavou proudit myšlenky, jako mravenci v chodbičkách svých domovů. Zdánlivě nesouvisle, ale přesto s rozumným a podloženým řádem.
Pokud Simon v tu dobu něco říkal, neslyšela jsem ho.
Nejprve se ve mně ozvaly obavy o něj. To byla první rozumná myšlenka a uklidnilo mě, že zrovna tato bylo první. Richovi sem můžu každou chvíli vtrhnout. Ale pak jsem si vzpomněla na McGonagallovou, která už jistě dala vědět Brumbálovi, který ihned věděl, co se stalo, a který nám určitě hned nějak pomohl. Druhá myšlenka směřovala zase k Simonovi. Uvažovala jsem, kolik jsem mu asi ublížila. A když jsem, jako už tolikrát, použila metodu - podívat se na to z jeho pohledu, začala na mě znovu dopadat panika. Zahnala jsem ji ale v počátcích, než mě mohla celou zase ochromit. Cítila jsem, jak mi pod temenem bubnuje jeho trochu zrychlené srdce. To bude muset pro začátek stačit, umínila jsem si. Další myšlenka zbloudila o patro níž, uvažovala jsem, jak to tam asi vypadá a jestli je už můj otec pryč, nebo tam ještě pořád leží na koberci, který postupně pohltí všechnu jeho zbylou krev, až z něj zbude jen bledá schránka. Rychle jsem i tyto představy zahnala. Byla tam McGonagallová. Ta byla tak stará, že už s tímto musela mít nějaké zkušenosti. A pak mi na mysli vytanul obraz dvoj-paprsku zelených světel a šokovaného výrazu mého a Denisového zároveň obličeje; a pak i ten šok zmizel. Denis je mrtvý, uvědomila jsem si. Jeho vlastní matka ho zabila. A pak mě napadla myšlenka zahrnující i Bellatrix. Ona bude volná. Může si vzít, koho chce. To jediné mě na Denisově smrti mrzelo. Bellatrix z toho vyjde dobře, ba přímo skvěle. Něco takového nemohla předvídat ani slavná Blacková.
Takže oni jsou teď Smrtijedi, jsou kumpáni Vy víte koho. - Další myšlenka. Manželé Richovi. Hm, tak Karkaroff měl pravdu. Trochu jsem se divila, že si troufnul. Co s ním teď bude? Vy víte kdo si to určitě nenechá jen tak líbit. Zrádce. Ty, má zrádná neteři budeš potrestána… zachvěla jsem se. Tak v tom se nemýlil. Můžeš si vybrat jednoho z nich… Vše je jen záležitostí volby. Padla na mě vina tak tíživá, že jsem myslela, že mě pohltí a zavrtá se semnou do Země, abych už nepůsobila hanbu. Já už si ale nemusela vybírat. Takový odporný dvojsmysl, došlo mi najednou. Nemusela jsem si vybírat, protože najednou jsem neměla z čeho. Ale původně jsem měla na mysli něco jiného. Nemusela jsem si vybírat, protože už jsem si vybrala. Bylo to tak vždycky a všichni kdo nás spolu viděli, by jistě tvrdili totéž. Byla to podvědomá, nevyhnutelná volba. Nebylo jí úniku, nebylo jiné možnosti, jak žít jinak. A z toho taky pocházela většina té viny. Můj otec zemřel kvůli tomu, že jsem ho dostatečně nemilovala. Že jsem milovala více Simona než jeho. Cítila jsem se tak špatná, že jsem najednou nevěděla, jak s tím mám žít, jak se s tím vyrovnat. A pak jsem si vzpomněla na to ožehavé, nepochopitelné mrknutí Simonových jiskřivých očí a všechen pocit viny najednou přehlušila panika tak ostrá, že ostřejší by snad mohl být jen ledový rampouch. Vymrštila jsem se do sedu, chytala se záchranného kruhu, který nebyl, a podívala se do jeho očí. Samozřejmě, žádný záchranný kruh nebyl, ani žádný člun, nebo vesta. Bylo mi předurčeno se topit - nemohla jsem popadnout dech.
Jestli jsem mu ublížila? Samozřejmě, velice jsem mu ublížila. Tolik jsem mu nikdy v životě neublížila. Pokud bych se dokázala ovládnout a svůj žal vylít uvnitř sebe, ubránila bych ho mnoha bolesti. Ale najednou bylo i to jedno.
Věděla jsem to z toho pohledu, jakým se na mě díval. Za nekonečným oceánem žalu, který proléval pro mého otce, byl ještě větší, který proléval nad mou bolestí. Alespoň toho druhého jsem ho mohla uchránit. Bylo ale pozdě a to vše najednou nemělo žádný význam oproti tomu, co se nacházelo daleko, předaleko, v těch hlubinách jeho světlých očí, za dvěma oceány smutku. Jestli má vina byla tíživá, nevěděla jsem, jak pojmenovat tu, která se zračila v jeho očích. I když jsem se cítila zodpovědná za jeho smrt, věděla jsem, že bych tomu nezabránila. Simon byl má spřízněná duše a tu ani láska k otci nepřemůže.
Najednou se mi ostře, jako by se to dělo teď, vybavila včerejší scéna.
Dívala jsem se z jednoho na druhého, když na mě Simon tak okatě mrknul, a protože jsem mu pohledem naznačila, že nerozumím - viděla jsem v jeho očích slabou jiskru naděje a nechápala jsem, jak se tam vzala; já žádnou cestu ven neviděla - pochopil tak Denis, že jsem si vybrala Simona a mého otce bez rozmyšlení zabil.
A Simon si to dával za vinu. SAMOZŘEJMĚ, zaklela jsem bezdechu do prostoru mé ložnice. Samozřejmě, že si to dával za vinu. Vše, naprosto VŠE, co se v mém životě stalo špatného, se podle něj stalo jeho přičiněním.
Věděla jsem, jaké následky měla jeho vina naposledy a to mě jen Denis trochu nepěkně udeřil a jeho vysvětlení, proč za to tentokrát může, bylo pěkně pošahané. Vyčítal si to dlouhých několik měsíců, stačilo to jenom přidat k seznamu, co všechno si ještě může vyčítat. Vyčítal si to hlavně tak dlouho, protože mi po tom úderu zůstala těsně vedle levého ucha asi třícentimetrová jizva. Automaticky jsem si přes ni přehodila vlasy. To byl taky důvod, proč mi vlasy vždycky padaly do obličeje, abych tu jizvu zakryla.
Věděla jsem, že to ničemu nepomůže, ale musela jsem něco dělat. Vzala jsem mu tvář do obou dlaní. Jeho tvář byla bez výrazu, zato ty oči! Tohle si bude vyčítat nadosmrti. Uvědomila jsem si. Tady je jeho potenciální vina tak nasnadě, že si ji nikdy nenechá vymluvit a důsledky jeho potenciální viny jsou tak vážné, že na ně nikdy nezapomene.
"Za-nic-ne-mů-žeš." Odslabikovala jsem to. "Posloucháš, co ti říkám? Můj otec by zemřel tak, jako tak. Denis ho nedržel jen tak pro nic za nic. Viděls, jak byl do toho zabíjení celý divý? Už to měli domluvené." To bylo dost možné. "Ty jsi nás zachránil. Měli domluvenou smrt všech. Ty jsi jim překazil plány, zachránils nás. To domluvené neměli. Poslouchej mě!" Zakřičela jsem na něj, když se ode mě odvrátil. Zadíval se mi do očí a já v těch jeho viděla, že pochopil, jak moc si kvůli tomu dělám starosti a tak své oči zatemnil temným stínem něhy, abych už nedokázala přečíst nic, než ten láskyplný pohled, kterým se na mě díval. A to předtím říkal, že neví, jaký pohled mám na mysli.
Pokládala jsem to za zradu. Jako by mi dal ránu. Chce mě ušetřit bolesti, kterou mi působí, když je nešťastný, a tak mi raději bude lhát. Kde je naše důvěra, naše upřímnost?
Stáhla jsem se. Ruce jsem sňala z jeho obličeje a odvrátila jsem se, aby mi neviděl do obličeje. Měla jsem pocit, že začnu znovu brečet. Objal mě kolem ramen a stiskl.
"Promiň mi to." Zašeptal mi do levého ucha, těsně u té bělounké jizvy a já si nebyla jistá, jestli se omlouvá, za ten políček, co mi teď dal, nebo za to mnohem vážnější, co si bude stále vyčítat.
Cítila jsem, jak se někde uvnitř mě vzlyky tvoří, ale má vnější slupka na ně už nedokázala odpovědět.
"Jsem hloupý." Otočila jsem k němu tvář. Byla jsem si jistá, že působí mrtvě.
Pochopila jsem, že obě krátké věty se týkají toho políčku, protože ten závoj něhy byl pryč. Nemělo smysl se příst, kdo za jeho smrt může. Oba jsme věděli své a ani jeden z nás se nehodlal své představy vzdát.

McGonagallová zařídila všechno. Pohřeb se měl konat za dva dny po jeho úmrtí. Čili zítra. Když jsme se ji zeptali, proč sem vůbec přišla, odpověděla logicky. Dlouho jsme se nevraceli, tak se šla podívat, jestli je vše v pořádku. Brumbál nám dovolil zůstat do konce týdne doma. Dneska byl pátek, takže jsme měli spoustu volného času pro sebe. Celé dva dny a kousek. Pokládali jsme to za velký dar. Dneska jsme si museli zajít pro oblečení. Simon neměl žádnou vhodnou košili. Dohodli jsme se, že nebudeme dodržovat tradice černých kostýmů a tak jsem se rozhodla jít na pohřeb v těch červených šatech, co mi dal táta k Vánocům. A Simon si vezme obyčejné kalhoty, jen košile mu do ní chyběla. A tak jsme většinu dne trávili v jednom obchodě a vybírali mu tu správnou. Nikdo na nás nezíral, byli jsme prostě mladý pár, který kupoval košili. Bylo to příjemně normální.
Pohřeb se konal v sobotu v pět hodin večer. Měli přijít jen Brumbál s McGonagallovou. Brumbál sice slíbil, že to Lily oznámí, ale já s nimi nepočítala. Pokud tam budou, tak tam budou, bylo mi to jedno. Sice bylo nevídané, aby poslední rozloučení organizovala profesorka sama, ale mě to bylo upřímně jedno. Já se s ním už rozloučila.
Byla hodina před obřadem, kdy jsem se v koupelně příslušící mému pokoji převlékala a natahovala jsem si zrovna silonky, když dovnitř bez zaklepání vtrhnul Simon. Hned jsem si spustila sukni. Nestihla jsem se ani začervenat, když ke mně přišel a zastavil se rozhodně přede mnou.
"Říkal jsem si, že ti ho dám až po škole, ale já nemůžu." Pokrčil rameny, jako by to byla samozřejmost. "Říkal jsem si, že až budeš připravená, tak si ho navlečeš a já budu vědět, že od té doby se k tobě můžu oficiálně hlásit, jako ke své snoubence." Řekl a vztáhl ruku s nataženým prstem, na kterém se houpal řetízek. Na zlatém řetízku visel méně okázalý, ze světlejšího zlata, prstýnek s bleděmodrým kamínkem uprostřed jemného zlatého dekoru.
Řeči o tom, jak jsem nemohla polknout, a jak jsem se musela vzpamatovat, přeskočím. Jsou tak samozřejmé, jako jeho rozhodnutí o tom, že mi ho dá už teď.
"Otoč se, já ti to zapnu." Řekl a rozepnul drobný uzávěr na řetízku.
"Ne." Protestovala jsem. "Já sama." Vzala jsem si od něj - vypadal překvapeně - řetízek a spustila jeden jeho konec dolů, až začal prstýnek padat a dopadnul mi na rozevřenou dlaň. Spustila jsem i druhý konec a nakonec mi na dlani spočívaly dva již oddělené kusy zlata vedle sebe. A pak jsem vztáhla levou ruku a otočila ji hřbetem vzhůru, naopak než pravou.
A on se usmál tak mile překvapeně, jak jsem u něj už dlouho neviděla. Vzal mi prstýnek z dlaně a navlékl mi ho na prsteníček levé ruky.
"Teď prosím." Dodala jsem, otočila se a zvedla vlasy, aby mi mohl zapnout řetízek kolem krku. Když to udělal, otočila jsem se zpátky a pohlédla na levou ruku. Měla jsem vedle sebe dva prstýnky, jeden stříbrný a jeden zlatý. Oba od téhož člověka. Stříbrný s černými kamínky na prostředníčku a zásnubní na prsteníčku.
"Odkud je?" Zajímala jsem se.
Usmál se. "Je po babičce. Dal mi ho strýc, u kterého jsem bydlel. Věděl, že si tě budu muset vzít a tak mi dal toto. Sám si nikdy nikoho nevzal, tak ho předal dál."
"Budeš muset?"
"Mám snad na výběr?" Podivil se jemně.
Usmála jsem se. "Samozřejmě, že ne. Už si zasnoubený."
Zasmál se, ale po chvilce zase zvážněl. "Líbí se ti?"
Kriticky jsem se na prstýnek zahleděla, ale protože jsem nenašla sebemenší vadu, která by se mi na něm nelíbila, řekla jsem podle pravdy, za kterou vím, že si můžu stát: "Je překrásný." Ujistila jsem ho.
Dlouhou dobu jsme si hleděli do očí a pak jsem ucítila, jak se mi jeho prsty dotkly levého stehna a jak mi jeho dlaň přejíždí po boku vzhůru a zvedá sukni. Cítila jsem, jak se mi srdce v hrudi rozdivočilo, jako zvonky splašeného dobytka a jak se mi dech zadrhává v hrdle. A z ochraptění to nebylo. Jeho oči jako by se rozšířily. Pak mi jeho druhá dlaň přejela stejným směrem po pravém stehně.
A obě dvě jeho dlaně skončily u konce silonek, které jsem si nedotáhla až na vrh, když vstoupil. Jemně za jejich konec zatáhnul a vytáhnul mi je až nahoru do pasu. Tam ho ještě úhledně vyrovnal přes mé břicho a spustil ruce dolů. Se stále rozšířenými zorničkami se usmál a vydechl: "Měli bychom jít." Otočil se a nechal mě tam stát.
Nehýbala jsem se. Ani jsem se nepohnula, dokud nezmizel ve dveřích, protože jsem věděla, že bych se rozklepala a to jsem nechtěla. A když byl pryč, chytla jsem se umyvadla, abych nespadla. Zhluboka jsem se nadechla a doufala, že to pomůže uklidnit tu zdivočelou sopku v mém břiše, která se kroutila, jak v ní bylo přemnoho magmatu.
Kdybych nevěděla, že máme jít na pohřeb mého otce a kdybych nevěděla, že to bude naposledy, co ho uvidím, asi bych Simona nenechala odejít. Ale já to věděla a tak tyto myšlenky vůbec neměly smysl. Snažila jsem se zahnat tu svíravou touhu, která se ve mně formovala. Prohrábla jsem si vlasy, uhladila sukni a vyšla z koupelny.

Celý pohřeb netrval ani hodinu. Bylo to krátké, soukromé a velmi tiché. Přišla jen Lily s Jane, ti naši dva ředitelé a my dva. Ačkoli jsem se celou dobu velmi snažila tyto pocity zapudit, stále mě svíraly. Polovinu pohřbu jsem jen hleděla na Simonovo koleno vedle sebe, a i když jsem věděla, že je to tím jen horší, myšlenky na jeho doteky mi pluly hlavou samovolně a nesnažila jsem se je zastavovat. V době, kdy bych měla oplakávat svého otce, ve mně vřel chtíč tak silný, že jsem myslela, že se na něj vrhnu přímo tady. Ale já už plakat nemohla, slzy mi došly na mnoho let dopředu, a smutek mě jen tížil, pokud zrovna nepřevládal chtíč. Ruce jsem měla ale pevně sepjaté v klíně. Drtila je a doufala, že tlak na ně mi pomůže se soustředit na něco reálného a ne jen na to, co se odehrávalo ve mně.
Když jsme odešli ze smuteční síně, a chvíli postáli u jeho čerstvého hrobu, nemělo už smysl zůstávat tady. Jane s Lily mi po vyjádření upřímné soustrasti stiskly rameno a společně se přemístily do Prasinek, zpátky do školy. Když jsme vyjádřili upřímné díky ředitelce naší koleje, i ona s Brumbálem se přemístili pryč.
A pak jsem zašeptala poslední sbohem k tělu svého milovaného otce, Simon chytnul mou ruku a společně jsme se přemístili zpátky k nám.
V obýváku bylo vše uklizené, jako by se tu nic nestalo. Ale já si až příliš živě vzpomínala, jak to tu vypadalo. A pak jsem se zamyslela nad tím, co se stalo hned ráno toho dne. A najednou mi to velmi rychle došlo.
Nechybělo mnoho týdnů do toho, aby tomu byl rok, co jsem se naposledy objevila u Richových. Tenkrát byl táta pod vlivem nějakého kouzla přinucen dělat, co se jim zlíbí, a pamatovala jsem si, jak mi nepatřičně zatahal za culík a ptal se mě, jak to, že jsem si svázala vlasy. A pak těsně před odchodem políbil paní Richové ruku. Bylo to nasnadě. Vytrhnul mi vlas a paní Richové ho podal. A když se tady předevčírem ráno objevil Denis v mém přestrojení a poprosil mého otce, jestli by šel s ním, můj otec samozřejmě souhlasil. Přemýšlela jsem, pod jakou záminkou ho vytáhnul z domu, ale pak jsem to hodila za hlavu. Vždyť to bylo jedno.
Z toho, jaké pohledy jsme si na pohřbu se Simonem sem tam vyměnili, jsem pochopila, že i on na to myslí.
Věděla jsem, že se to musí stát dneska. Ať už protože jsem nedokázala vydržet to žhavé horko, co se mi formovalo v žaludku nebo protože to byl jediný čas, kdy bychom byli sami. Až bychom se vrátili do Bradavic, zase by se to prodlužovalo. Už týdny jsem viděla a cítila, jak to kolem nás celou dobu proplouvá, a když se nás to dotklo, jak o tom oba rozpačitě mlčíme.
Přešla jsem k pohovce a vyzula jsem si boty, sundala hodinky i medailonek, který jsem měla vedle řetízku pověšený na krku. On si položil na opěradlo sako a kravatu. Vyhrnula jsem si na jedné straně sukni nahoru, abych si stáhla silonky a pak přešla do kuchyně, kam mezitím odešel.
Nalíval nám dvě skleničky medoviny a já se na něj při tom, opřená o židli, dívala. Jednu mi podal a ťukl si se mnou. Když jsem ji vypila, položila jsem ji na stůl a pak jsem pocítila, co to semnou dělá. Sežehla mi hrdlo, hltan celý jícen mě začal pálit, a když se alkohol dostal, až do mého žaludku měla jsem pocit, že explodoval. Ta sopka spojila síly s alkoholem, kterého jsem se napila, a její láva si probojovala cestu zpátky nahoru, jako by se medovina začala vracet a pak se z břicha rozletěla všemi směry.
Skoro to bolelo. Z hrdla se mi přes všechnu mou snahu vydral přidušený bolestný sten. Uslyšela jsem cinknutí - to Simon postavil svou skleničku na stůl a přešel ke mně.
Z toho, jak na mě třeštil oči, jsem poznala, že taky nehodlá nic odkládat, že mě chce stejně, jako já jeho.
Ačkoli jsem předtím bojovala s nutkáním se na něj vrhnout, teď jsem se nemohla pohnout, rozpaky se mi rozlily po tváři.
Jeho ruka se zvedla a jeho prsty se dotkly mé čelisti pod uchem. Sklonil hlavu a neroztrhnul naše pohledy, dokud se naše rty nesetkaly. Políbil mě tak něžně a lehce, že jsem si nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo. A pak mi jeho prsty odhrnuly všechny vlasy na bok a on mi rozepnul zip na zádech.
Šaty ze mě spadly a tím veškerá jeho něha skončila. Ten druhý polibek se nemohl od toho prvního lišit víc. Sevřel můj obličej do dlaní a políbil mě s takovou vášní, až jsem měla pocit, že ke mně přitisknul jen další zdroj toho spalujícího tepla. Objala jsem ho kolem krku; jednou rukou jsem ho držela těsně u sebe a prsty té druhé jsem mu zapletla do vlasů. Polibek se stále prohluboval, až ani jeden z nás nemohl a se sípavým nádechem jsme se od sebe odtrhli. Oba zároveň jsme spustili ruce. Já se mu snažila vytáhnout košili z kalhot a on sevřel v ruce můj pas a zatlačil mě dozadu, až jsem se o něco opřela. Košile byla jeho páskem připevněná tak dokonale, že se mi to nepovedlo, ale jeho to vůbec nezajímalo. Jeho ruka mu sklouzla z mého pasu, chytnul mě za stehno a zvedl mi nohu do úrovně svého pasu. Tak jsem ho znovu sevřela kolem krku, a když jsem ho objala nohama kolem pasu, otočil se na místě a přemístil se semnou do mého pokoje.
 


Komentáře

1 Sia Sia | Web | 31. července 2011 v 22:22 | Reagovat

to bude ještě zajímavé :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama