Kapitola třicátá-sedmá: Uzdravování

26. července 2011 v 23:37 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola třicátá-sedmá: Uzdravování

"Co že udělal?" Zeptala se, i když dobře slyšela.

Pokrčil jsem rameny. "Chce začít od začátku. Já to chápu."
Ona ne. "Od začátku?"
"Ano. Pokud chce začít od začátku, nejspíš se nechce ohlížet zpátky. No, a pokud ho tíží svědomí, tak pokládal za nutné se omluvit. Neptej se mě, proč si myslel, že se musí omlouvat za to, že je do tebe zamilovaný. Tvrdil prý proto, že ti pobyt zde ztěžoval. No a taky sis jistě všimla, že jsme si, jak se říká, nějak nepadli do noty. A protože chce začít bez předsudků, nabídnul mi přátelství."
Teď už pokývala hlavou, abych pochopil, že rozumí.
"Máš ještě něco na práci, nebo máš volno?" Zeptal jsem se už z jiného soudku.
"No asi bych měla ještě co dělat na pátek, ale to by mohlo eventuelně počkat." Spiklenecky se na mě podívala.
Vzal jsem ji za ruku a na schodišti jsem místo o patro výš stočil naši cestu o patro níž. Hned věděla, kam jdeme.
To místo našla ona. Procházeli jsme kolem denně, když jsme se chtěli někam odklidit a být sami. Ale to jsme se vždycky jen procházeli. Byl tady jeden takový gobelín… za ním byl výklenek s nějakou sochou… Už jsme tu měli za sebou pár hezkých chvil.
Rozhlédla se, jestli nikdo nejde a pak vklouzla do našeho úkrytu. Automaticky si sedla, ale to já teď neměl v úmyslu.
"Tys sem nechtěl jít?" Podivila se, když jsem si nesednul.
Zavrtěl jsem hlavou a dřív než se mohla zvednout, jsem řekl: "Chci ti něco ukázat."
Vytáhnul jsem ruku s hůlkou z kapsy a spustil ji podél boků dolů. Hůlka mi vypadla na zem.
Všimnul jsem si, jak mě pozorně sleduje, a usmál jsem se. Věděl jsem moc dobře, jakou jí tím udělám radost. Proto jsem jí to taky neřekl dříve.
Opatrně, ale přesto jistě jsem zvedl pravou nohu a udělal krok, pak jsem zvedl levou a pokračoval až na konec výklenku. Tam jsem se otočil a podíval se na její reakci. Už stála na nohou a viděl jsem na ni, jak si to snaží přebrat. Ale dřív než si to stačila promyslet a něco na to říct jsem cítil, jak se mi cit z nohou pomalu vytrácí, až mi poklesla kolena a svaly mi vypnuly. Po stěně jsem se sesunul na zem, opět invalidní.
Hned byla u mě, podala mi hůlku a pomohla mi vytáhnout jednu nohu, která mi uvízla pod druhou. A pak mi se slzami v očích uhladila vlasy dozadu.
"To je takový pokrok." Zašeptala dojatě. Viděl jsem, jak jsou její velké tmavé oči za závojem slz šťastné, ale to nebylo to, co mě na nich zase zaráželo. Její štěstí nebylo nic ve srovnání s tou něhou, s kterou se na mě dívala. A já cítil, jak můj rozjařený výraz jihne.
Lehce se usmála, tím svým úsměvem s dolíčky, a stulila se k mému boku. Objal jsem ji kolem ramen a přitisknul k sobě.
"Takže je to pravda. Uzdravuješ se." Sice to řekla pořad přiškrceným hlasem, ale já cítil tu tíhu její radosti.
"Ano, myslím, že ano. Navíc, myslím, že se ten postup stále zrychluje. Mám dojem, že za takové tři měsíce budu moct chodit úplně. Nebude to na nějaké pěší túry, ale s rozumnými přestávkami bych měl být schopen dojít všude, kam bych chtěl."
Něco mi zamumlala do hábitu. Znělo to jako: "Díky bože." Ale nemohl jsem si být jistý. Nevěděl jsem, jak je to možné… jak je možné milovat ji víc, než jsem ji doposavad miloval, ale ve chvilkách, kdy byla tak šťastná, jako teď, jsem měl dojem, že se má láska ještě zvyšuje.
Zvedla ke mně obličej a já přestal myslet.

Sirius

Nebyly to lehké časy. Pravda je, že jsem se sice cítil ještě hůř, ale tohle bolelo jinak a léky na to nebyly. Bylo to, jako bych si skřípnul kůži. Viděl jsem, jak se mi pod kůží rozlévá červeň, cítil jsem bolest, když jsem na to místo zatlačil, ale věděl jsem, že když tlačit nebudu, bolet to taky nebude a že jediné, co proti tomu pomáhá je čas. Za čas se to spraví samo, žádná mastička nepomůže a lektvar je zbytečný…
Ale bylo to jako mít skřípnutou kůži na zadku, a pokaždé, když si chci sednout, to bolí. Čas tomu pomůže, ale bolet to do té doby bude pořád. A když jsem je viděl, bylo to jako bych seděl.
Ze začátku jsem si myslel, že je to skvělé. Mě nechtěla, teď vím proč, a on se vrátil a já bych za to měl být stejně vděčný, protože jsem věděl, že on je jediný, který ji může učinit šťastnou. A ona byla šťastná. Asi jsem si ale neuvědomoval, že to nebude stačit. Že její štěstí nebude znamenat i mé.
A když jsem to doopravdy pochopil - pochopil, že ona není to jediné, co mě může učinit šťastným - uvědomil jsem si, že se v tom utápím mnohem víc, než bych měl a než bych mohl.
Tato episoda mého života skončila, když jsem si to uvědomil. Nepochopte to špatně. Stále jsem ji miloval, ale už jsem tu lásku uměl odsunout někam, kde si jí nebudu muset stále všímat. Kde nebude na celodenním pořádku, kde nebude bolet a kde budu opravdu vděčný za to, že je šťastná. Nebyl jsem v jejím světě a ona nebyla v mém, i když jsme žili tak blízko sebe. Ani jeden z nás si toho druhého k sobě nepustil. Ať už vědomě, nebo nevědomě. A pokud ona nebyla v mém světě, neviděl jsem důvod, proč bych se tím měl stále mořit. Jediné, co mi v mém novém přesvědčení vadilo, byly výčitky. Kdybych si to všechno uvědomil dřív, mohl bych být mnohem milejší a ona šťastnější. Mohl bych svou lásku takto snadno skrýt přede všemi, jí přesto pomoct s Richem a nebýt tak hrubý a nevychovaný. Nikoho by to nezasáhlo a mě by to tolik nebolelo.
A protože jsem věděl, že to nejde vzít zpátky, předpokládal jsem, že výčitek se nejlépe zbavím tak, že se omluvím. Všem. A začal jsem u Jamese.
Musel jsem počkat až do pozdního večera, kdy se těsně před večerkou vrátil od Lily. Podle jeho výrazu když vešel, jsem si nebyl jistý, jestli ho v jeho rozjímání mám rušit, protože jsem mu nechtěl kazit ten jeho blažený výraz, který jistě zmizí, až mě bude ujišťovat, že se nic nestalo a že hlavní je, že jsem se přes to dostal. Když má takhle dobrou náladu, jistě to bude probíhat takto. Taky že ano.
Když jsem na něho vysypal svou omluvu plnou toho, jak mě mrzí, že jsem ho otravoval a toho, jak se mnou nebyla kloudná řeč a že se tak pravý kamarád nechová, přešel ke mně a poplácal mě po rameni se slovy: "Vítej zpátky, brácho." Otočil se a skočil do postele. Popřál mi dobrou noc a řekl, že to probereme zítra.
Ráno na to nezapomněl a ještě rozespalý ze své postele zahuhlal: "Ranko, Tichošlápku, jsem rád, že ti tak zase můžu říkat, ani o tom nevíš, ale předtím jsi na to moc neslyšel. Vše je zapomenuto a od této chvíle se tím nebudeme zabývat."
"Zabývat? A čím?" Chtěl vědět Remus z postele naproti mně.
Zvednul jsem hlavu a protočil oči. Z mého ospalého, ale přesto veselého výrazu asi pochopil. I Péťa z postele vedle Remuse zvednul hlavu.
"Omlouvám se za vše, co jsem páchal. Už se to nestane." Slíbil jsem a spustil hlavu na polštář, když mě do krku chytla křeč.
"Páchal? Spíš nepáchal, ne?" Zasmál se Remus. Taky jsem se zasmál.
"Asi tak." Přikývnul jsem. "Co je za den?"

Čas pomáhal. Sice ne tak rychle, jak bych si byl býval přál, ale bylo uklidňující vědět, že se to lepší. Milovat ji budu pořád, tím jsem si byl jistý, ale už nikdy tak, jako dříve. Už je to za mnou, zkrocené.
Zbyla jen vzpomínka, milá, úsměvná, která trochu zabolí. Ale jen tak lehce, že to skoro necítím. Život se najednou stal mnohem zajímavějším, barvitějším a zábavnějším. S klukama jsme obnovili pravidelné porušování školního řádu cestami do Prasinek, pobíháním po školních pozemcích v jiných podobách a hraním na babu v Zapovězeném lese. Vrba mlátička se zase dala do pohybu, jen Snape už nevisel tak pravidelně, jako dřív. Teď tady mezi námi byla i Lily, a James byl teď trochu roztržitý a opatrnější v těchto záškoláckých akcích.
Kellee se Simonem se stali naší oddělenou součástí, vždycky s námi, ale sami za sebe. A Jane, která se nepochybně cítila trochu odstrčená, když Lily trávila čas s Jamesem a Kellee se Simonem, hrála se mnou, Remusem, Benem Smithem a Kate Petersonovou pravidelně kouzelnické holandské šachy. Jeden večer - jedna partie. Všimnul jsem si, že se s Kate spřátelila a taky jsem si všimnul, že je to Lily líto. Nechápala, proč by si měla vybírat mezi nejlepší přítelkyní a klukem. Podle mě neodhadla čas, který každému z nich věnovala. S Jamesem trávila každou volnou chvilku a s Jane byla jen přes noc, ráno a během vyučování. Podle mě si tak moc nepokecaly. V tom to měla Kellee lepší. Měla nejlepšího přítele i lásku v jednom. V jednom balení. Jenže pak se může velmi snadno stát, že ztratí oba zároveň. Jako se jí to už stalo a co jí pak zbude?
 


Komentáře

1 Sia Sia | Web | 27. července 2011 v 22:05 | Reagovat

Ono už není další? Ach bože já tu povídku miluju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama