Kapitola třicátá-šestá: Nabídka

14. července 2011 v 21:36 | Christie |  Malá holka z Kruvalu

Kapitola třicátá-šestá: Nabídka

Ačkoli mě Simon dennodenně ujišťoval, že mu to nevadí, viděla jsem jak je celý nervózní. Snažil se to nedávat najevo, ale já ho prokoukla. Viděla jsem na něm, jak je nervózní, když pomocí hůlky měl chodit přes celý hrad. Všem ostatním asi připadal v pohodě, ale neusmíval se tak často, jako když mohl sedět v naší společenské místnosti, se mnou v náručí. Býval zbrklý, přehnaně ostražitý. Věděla jsem přesně, co jeho nevoli způsobuje. Když chodil pomocí hůlky, nemohl mě před Denisem bránit. Kdyby mě měl bránit, musel by použít hůlku a byl by následně tělesně neschopný posunu, a kdyby nepoužil hůlku a bránil mě pěstmi, jeho soustředění na kouzlo by jistě zmizelo a on by stejně spadl. Snažila jsem se mu vysvětlit, že není čeho se obávat, že mi nijak nemůže ublížit, že tady v Bradavicích na to není vhodné místo, a on mi přizvukoval, ale nesouhlasil semnou.


Jeho zkoušky dopadly dobře. Ptala jsem se ho konkrétněji, a on řekl, že je rád, že prošel. Byla jsem na něj velmi hrdá. Pokud jde o přiřazování ke koleji, byla jsem trochu na rozpacích, ale dopadlo to výborně. Nemusela jsem se ničeho bát. V tomto ohledu dopadl náš příjezd do Bradavic skvěle. V jiných to bylo trochu horší.
Kromě jeho starostí o mé bezpečí se tu vyskytlo trochu nepříjemností ohledně pozornosti, které se nám, jak se patří, dostávalo. Zdejší studenti nebyli asi zvyklí přijímat nové žáky a už to že přijali mě a Denise loni jim připadalo jako výjimka, teď už to asi překračovalo všechny meze, nechápali to. Jediné, co je trochu uklidňovalo, bylo to, že tyto tři případy s sebou úzce souvisely, takže se to dalo vysvětlit. Reagovali nejprve dlouhým mlčením a pak pravým opakem. Síň se rozvibrovala šumem skoro k nesnesení. Bylo trochu nepříjemné sledovat, jak jde Simon samotný ke stoličce s kloboukem. Bylo mi ho líto. Když ho zařadil, sednul si ke mně a síň se rozpovídala ještě víc. McGonagallová se snažila, seč mohla, ale až po pár minutách se síň zklidnila. Bylo to nepříjemné, ta pozornost, ale méně, než bych čekala. Oplátkou za to bylo něco, co se s takovou maličkostí nemohlo rovnat. Cítila jsem se úplná.
Naskytly se i jiné věci k obavám. James to tak alespoň prožíval, a protože to s ním prožívala i Lily, neustále to dotíralo i na mě.
Sirius se stal terčem obav. Já si myslela, že s tím bojuje. Když jsme nastoupili do vlaku, nutně jsme si museli sednout k nim. Trochu jsme se mačkali a zdálo se, že se přes to Sirius přenesl. Vtipkoval a James vypadal šťastný, že má zpátky svého starého kamaráda. Lily vypadala, jako by si takto představovala dokonalý život, kdy všichni její přátelé jsou šťastní a spokojení. Jenže tím to haslo.
Od toho co jsme vystoupili z vlaku, jsem měla pocit, jako by ze Siriuse spadla nějaká maska veselí, kterou si předtím nasadil. A teď už ho nic nedokázalo přimět, aby si ji zase nasadil. Byl otrávený, uzavřený, stále v chmurné náladě a hlavně byl nejraději sám, takže ho skoro nikdo neviděl jindy než u jídla, během vyučování a v noci, když šel spát.
Nemohla jsem s tím nic dělat, i když na mě Lily pořád tlačila. Byla jsem se Simonem. Jinak to snad ani nešlo. Nedokázala jsem ani pomyslet na to, kdyby to za daných okolností nebyla pravda. Co jsem měla dělat? Promluvit si s ním, o tom jak mě mrzí, že kvůli mně trpí? To určitě věděl. I když se tak choval sice kvůli mně, nebylo na mě, že se to nelepšilo. Za to si mohl jen sám.
A pak tu byl ještě jeden problém, který se týkal přímo našeho studia. Jelikož se Simon po léta škole vyhýbal, neměl teď ustanovený rozvrh, který by souhlasil s jeho budoucím povoláním. Už před mnoha lety jsme se oba dohodli, co bychom chtěli dělat. Věděli jsme, že chceme pomáhat, protože jsme věděli, na vlastní kůži pocítili, že pomoci není nikdy dost. Já milovala lektvary a tak jsem si sebe představovala někde v lékařské laboratoři. A Simon byl všestranný, takže mu bylo docela jedno, v jaké sféře bude pomáhat. Bylo jenom jedno kritérium, které si stanovil, a to, že chce být se mnou. A tak bylo rozhodnuto. Tenkrát.
Jenže teď tady byl problém v tom, že na lékařství se hlásilo spousta lidí, a učitelé nemohli pobrat tolik žáků v učebnách. I Lily se tam hlásila. Bylo samozřejmé, že asi všichni neprojdeme, ale stejně se jich tolik přihlásilo. A protože Simon přišel jako poslední… Musel si vybrat něco jiného, alespoň na hodiny lektvarů. Pak tady ale byly Runy, Jasnovidectví, Věštění z čísel, Astronomie, a Studium mudlů. Jedno lepší než druhé. Mohli jsme vysvětlovat a příst se jak jsme chtěli. Nic nebylo platné, stejně tak jako další tři žáci s horším průměrem, musel si vybrat něco jiného. Runy to vyhrály. Říkali jsme si, že je to alespoň trochu užitečné.
Až na těchto pár chybiček začal náš poslední rok v Bradavicích pokojně. Všichni to brali s jistým smutkem, já to tak však necítila.

Simon

"Tady." Řekla a podala mi knihu, pro kterou jsem se delší dobu natahoval.
V knihově bylo plno, ale my seděli trochu bokem, jako vždy.
Nebylo mi zrovna příjemné, jak kolem mne musela stále obskakovat a starat se o mě… ale řekl bych, že už jsem si zvyknul tu nechuť přemáhat.
"Díky." Zašeptal jsem a čekal, až se při změně mého tónu otočí. Vrhla ke mně rychlý pohled, ale najednou ztuhla. Usmál jsem se.
A pak zvedla svou paži a tak, jak ji měla opřenou o opěrku židle, si ji opřela o mé rameno. Tvářila se vážně, ale já si všimnul, jak se její koutky trochu povytáhly a jak jí v jejích tmavých očích hrají všichni čerti.
Její předloktí mi po rameni sklouzlo dozadu, až mi ho dlaní a zápěstím stiskla. Její oči zjihly a já viděl, jak zamyšleně sleduje můj obličej, až jí oči sjely k mým rtům. A pak se střetla s mým pohledem. Její velké oči byly plné nevinnosti, ale v jejich koutku zajiskřilo, jako před chvílí. A já že na ní vysílám významné pohledy, pomyslel jsem si.
Ve chvíli, kdy už jsem se chtěl ohnout a té její hrané nevinnosti ji zbavit mě líbla na tvář, pustila mé rameno a sklonila se zpátky nad úkol.
"Ještě jednou se na mě takto podíváš, tak to můžeme rovnou zabalit. A je ti jasné, že to máme na zítřek, viď?" Zase se otočila ke mně a už se naplno usmívala.
Problém byl v tom, že jsem nevěděl přesně, jak se tvářit nemám. Jediné čeho jsem se mohl držet, bylo toho, co jsem odpozoroval. Když jsem se na ni díval, když jsme si povídali o tom, jestli půjdeme na večeři teď, nebo až za půl hodiny, nebo když jsem ji chtěl zrovna na něco upozornit, nebo když mi něco podávala a nemyslel jsem při tom na ni, myslel jsem na něco jiného, bylo to zřejmě v pořádku. Ale když jsem myslel na ni, bylo to zlé. Takže to podle ní bylo zlé v jednom kuse.
Ale poslední dobou se to lepšilo. Tedy ona říkala, že se to lepší, já se na to mohl klidně dívat jinak, i když ve výsledku jsem s ní samozřejmě souhlasil. Teď jsem se na ni tak podíval a jediné čeho jsem se dočkal, byla pusa na tvář. Řekl jsem ji, že se asi lépe ovládá. Ale ona mi vysvětlila, že to není tím, že by se ovládala, že je to tím, že je to nevyhnutelné. A bylo. Ostatní moc nechápali tyto její odmlky a mé pobavení z nich.
No, a když jsme byli sami… nevyhnutelné bylo najednou něco jiného.
Když jsem ji tak pozoroval a přemýšlel nad tím vším, někdo mi poklepal na rameno. Otočil jsem se a spatřil Siriuse.
Cítil jsem, jak se mi rty stáhly. Neovlivňoval jsem to, prostě mi nebyl příjemný. Věděl jsem, že je to hloupost, takhle to cítit, ale stejně jsem žárlil. Nebyl jsem si tak jistý na co… že vypadal přesně tak, jak bych si říkal, že vypadá sukničkář… nebo na ty měsíce, které s ní mohl být a já jsem nemohl.
"Mohl bych s tebou na chvíli mluvit?" Zeptal se mě. Na Kellee se vůbec nepodíval. Já ano. V jejích očích už nebyla stopa žertovného tónu. Nepatrně, tak, že jsem to skoro nepostřehl, kývla směrem k němu, a já pochopil, že je zvědavá.
Vstal jsem tedy, protože jsem tak nějak tušil, že nechce mluvit před ní. Stejně jí vše řeknu, tak to bylo jedno. Vyšel z knihovny a zastavil se pár metrů od ní. V knihovně byl tichý šum, takže nás nikdo neuslyší.
"No?" Zeptal jsem se, abych to už měl z krku.
Odmlčel se a přejel si dlaní přes rty, pak spustil dlaně podél boků a přímo se na mě podíval.
"Chtěl bych se omluvit." Začal a pak se zase odmlčel.
"Za co?" Zeptal jsem se, téměř okamžitě. Trochu vyvedený z míry.
Znovu zaváhal, ale pak už se bez přestávek rozmluvil. "Za to, že jsem Kellee pobyt tady ztěžoval, jistě ti už řekla, že ji… mám rád a přál bych si, abych většinu z toho všeho mohl vzít zpátky. Ale protože to nejde, nezbývá se, než omluvit."
"Siriusi," zarazil jsem ho, když se chtěl zase nadechnout. "Já nechápu, proč se omlouváš mně, jestli cítíš potřebu se omlouvat, neměl bys to říct Kellee? Já nevím, co se tady mezi vámi dělo celý minulý rok, takže ti nemám ani co odpouštět. Řekla mi, že ji máš rád, a i kdyby to neudělala, nejsem slepý… ale za to se přece nemusíš omlouvat… Jestli je něco jiného, za co by ses chtěl omluvit, měl bys to říct jí, ne?" I když jsem na něj žárlil, musel jsem ho i litovat. Tvářil se tak žalostně… i když se to snažil skrývat, celá jeho tvář na mě křičela. Miloval ji. Žárlivost a lítost se ve mně svářela.
"Ne, já…"
"Nechceš s ní mluvit?" Došlo mi.
"To ne, já jenom vím, že by to nechtěla poslouchat. Víš, v celku se nic nestalo. Máš pravdu, že za to, že ji miluju," cuknul s sebou, když to vyslovil, " nemůžu, ale já si myslím, že kdybych ji tak neotravoval, mohla být mnohem šťastnější." Odmlčel se.
Chvíli jsme mlčeli.
"To si nemyslím." Řekl jsem nakonec, když jsem si to promyslel.
"Prosím?" Zeptal se překvapeně.
"Nemyslím si, že by byla šťastnější, kdybys jí, jak říkáš, neotravoval. Ona potřebovala nějakou spojnici s ostatními. S ostatní společností. Nikdy sice nebyla příliš společenská, ale naprostá samota jí nikdy neprospívala, i když sama tvrdí opak." O tom jsem byl přesvědčený.
Mlčel.
"Ještě něco?" Zeptal jsem se, protože jsem se už chtěl vrátit.
"Ano." Čekal jsem.
"Víš, chtěl bych." Vydechl a zasmál se. "Chtěl bych začít nanovo, víš, bez předsudků." Moc dobře jsem věděl, co těmi předsudky myslel. Nejspíš to, jak se objevili v obýváku Hodlerových a viděli mě. Tam nejspíš podstatná část předsudků vznikla.
"Aha, jistě." Usmál jsem se trochu pobaveně, nad takovou situací.
A i když mi to bylo proti srsti, řekl bez předsudků. "Takže přátelé?" Natáhl ke mně ruku.
Snažil jsem se své váhání zakrýt, tak jsem mu zběžně sevřel ruku. "Přátelé."

Když jsem se vrátil do knihovny, seděla už připravená odejít. Na stole měla před sebou štos útlých knih a na něm své pojednání.
Její obočí se významně klenulo, když ho o půl centimetru zvědavě zvedla.
Vzal jsem si ze stolu svou kupku knih do jedné ruky a společně jsme vyšli z knihovny.
"Tak? Co ti chtěl?"
"Omlouval se za to, že tě miluje a nabídnul mi přátelství."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama