Kapitola čtyřicátá-druhá: Budoucnost

12. srpna 2011 v 20:19 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola čtyřicátá-druhá: Budoucnost

Kdybych nevěděla, že teď mě dole čeká už netrpělivý Simon, snídaně a okamžitý odjezd pryč, byla bych zůstala i hodiny v tomto krásném okamžiku. Jen vychutnávat si ten nádherný pocit, který se mi rozléval tělem - že v tom mém zmrzačeném, chudém těle je i další život. Další život, který miluji, který je mi cenný nade všechno na světě a který musím chránit. A že patří mně. Je to mé a nemusím ani činit nějakou volbu, patří mi a je to tak pevně dané, že mi jej nikdo nemůže vzít - mé dítě. Mé dítě!


Jediné, čeho jsem litovala, bylo to, že semnou tento krásný okamžik nemůže sdílet Simon. Jak by to bylo krásné, kdybychom se to oba dozvěděli najednou, vychutnávat si ten pocit současně.
Ale byly tu důvody, proč mu to okamžitě neříct. Nezaběhnout dolů a nepošeptat mu tu novinu do ucha.
Kdybych se totiž mýlila a všechny tyto pocity si vymýšlela a ty náznaky, které mě k tomu vedly, prostě vedou k něčemu jinému, tak by byl zklamaný stejně jako já. Možná že zklamaný není to správné slovo. Zděšený, žalostný… možná tohle to vystihuje lépe. Svůj cit matky jsem cítila tak silně, že i kdybych si ho dokázala tak silně vymyslel, zničilo by mě, že nemám pravdu a okamžitě bych začala toužit po dítěti, které by nebylo jen mé vysněné. A pokud jsem si dobře pamatovala, mým rodičům trvalo přes tři roky, než mě má matka počala. Nedokázala jsem si představit, že bych na něj měla čekat tři roky! Podívala jsem se zase na své břicho, kam jsem poslední tři minutky svého objevení, mrkala neustále. Možná že mám lepší fantazii, než jsem si myslela - ale to jsem nepokládala za velmi pravděpodobné. Nikdy jsem ani nepřemýšlela, jaké je to být matkou. Vlastně jedině, jak jsem o dítěti přemýšlela, byla vzdálená budoucnost, kterou budu jednou mít, se Simonem. Někdy.
Rozhodla jsem se tím teď nezabývat, jakkoli to bylo obtížné a jakkoli bylo obtížné prostě jen sundat mé ruce z toho tvorečka uvnitř.
Podívala jsem se do zrcadla. Stále jsem měla ve svém obličeji jasně patrný úžas. Snažila jsem se, aby zmizel - radovat se můžu, až si zajdu na nějaké vyšetření, až to bude jisté.
Vlezla jsem do sprchy a snažila se soustředit na vodu a ne na své břicho, které se mi - teď už to byla jistě jen představa - zdálo větší. Můj mozek si samovolně vycházel vstříc a hledal další náznaky, že mám pravdu. To od něj sice bylo velmi hezké, ale jestli se mýlím, bude to o to horší. Snažila jsem se to vytěsnit. Přešla jsem do představy své rodné krajiny a tam jsem se uvelebila a vyvolávala vzpomínky na svou minulost, na mé dětství, na naši zahradu, kde jsem si jako dítě hrála. Jaké to muselo být pro mou matku, když mě nosila? Zase pohled na břicho. Zavrčela jsem, nespokojená s výsledkem. Ale kdykoli jsem začala od začátku a myslela na něco jiného, po chvíli jsem se stejně vrátila tam, kde jsem začala a pohled mi sklouzl dolů.
Převlékla jsem se už jen do kraťasů a volného trička - mozek mi nedal pokoj, a tak jsem se nějak automaticky chránila pře zvídavými pohledy. Začínala jsem být trochu paranoidní. Viděla jsem něco, co není jen proto, abych uvěřila ještě víc.
Další pohled od zrcadla. Už jsem nebyla tak užaslá, ale zato jsem si připadala až příliš radostná a roztěkaná. Jo, to zvládnu nějak zakamuflovat. Kufr jsem měla sbalený, ležel vedle postele. Vzala jsem si jen tenký svetr a seběhla dolů do společenské místnosti. Možná trochu pomalu a opatrněji než obvykle. Zamračila jsem se. - Jo, to mi jen pomůže.
Simon vstával z křesla, když jsem k němu přešla. "Dala sis načas." Zamumlal a prohlídnul si mě, můj paranoidní mozek mi říkal, že si něčeho určitě všiml. Zamračila jsem se ještě víc. "Jak ti je?"
"Skvěle." Řekla jsem po pravdě a usmála se, abych ho přesvědčila. Cítila jsem, jak se mi úsměv rozlil po tváři, příliš dlouho zadržovaný, a tak byl až moc široký.
Taky se usmál, byl rád, že už to přešlo. "Přesto si myslím, že by sis měla někam zajít, aby tě prohlédli." Chytila jsem se šance.
"Možná máš pravdu. Třeba to ještě úplně nepřešlo a teď mám zrovna klidnou fázi." Podezíravě se na mě podíval. Ale protože jsem opravdu nevypadala nemocná, nechal toho a odvedl mě na snídani.
I když bylo teplo, pro klid duše, a hlavně mého mozku, jsem si přetáhla přes hlavu svetr.
Vzala jsem si housku, ale o kousek dál jsem si všimla rýžové kaše, a tak jsem ji vrátila zpátky. Snažila jsem se moc nemluvit a nedívat se mu do očí. Čím víc jsem se na to snažila nemyslet, tím víc jsem na to samozřejmě myslela. Jako by se něco takového dalo vytěsnit. Říkala jsem si naštvaně.
Nějaká malinká část mé mysli se odštípla a začala si miminko dokonce představovat. Jako malinkaté klubíčko údů a vlásků bez určitého tvaru, nebo pohlaví. Dokonce jsem začala přemýšlet, jestli bych chtěla dívku, nebo chlapce. A má dlaň to klubíčko chtěla samozřejmě pohladit, když už si ho vysnila. Sáhla jsem si na břicho.
"Co je! Je ti špatně?" Vyjekl Simon tiše.
"Ne." Snažila jsem se ho uklidnit. "Jen, už jsem plná." Řekla jsem a odstrčila rýžovou kaši. Měla jsem ale stále hlad. Navíc, asi bych měla i více jíst. Dítě potřebuje velkou výživu. A pak jsem si uvědomila dopad svého rozhodnutí, že nebudu jíst maso. Dítě potřebuje bílkoviny. Jak si je má jinak samo vytvořit? Začínala na mě dopadat panika. Jíst maso se mi příčilo, jako bych to měla v sobě zažité od nepaměti. Ale to, že ohrožuju své dítě, bylo stonásobně horší. Popadal mě děs.
Snažila jsem se ho vytěsnit, jako všechno další, a vyčistit si mysl. Přece jsem se rozhodla teprve včera. To nemá žádný vliv. Jeden den. Nějak to vyřeším. Nějakým kompromisem.
Uvědomila jsem si, že najednou vůbec nepomýšlím na to, že nemám pravdu a že žádné dítě nemám. Stáhla jsem dlaň z mého břicha a narovnala se. Pro dobro všeho jsem si vzala ještě jablko a zakousla se.
"Tak plná, jo?" Zeptal se pobaveně Simon.
"Vypadalo tak šťavnatě." Ohradila jsem se. Zasmál se a zase mě políbil na tvář.
"To ty taky." Zašeptal mi do ucha. Nepodívala jsem se na něj. Jen jsem si tak zrudla a nechala, aby mi vlasy zakryly tvář.
Najednou mě Lily zatahala za paži. Otočila jsem se zrovna v polovině pohybu, když jsem si chtěla ukousnout další sousto.
"Co je?" Zeptala jsem se, ale Lily mi stáhla ruku i s jablkem pod stůl a třeštila na ni oči.
"Je to, to, co si myslím, že to je?" Zašeptala tiše a prohlížela si můj zásnubní prsten.
"Asi jo." Usmála jsem se na ni. Lily se až komicky rozzářila a objala mě. "Gratuluju!" Zašeptala a pak se natáhla a stiskla Simonovi rameno. Pozoroval nás a tak se na Lily jen usmál a dál pokračoval v jídle.
"Můžu to říct ostatním?" Zeptala se skoro ihned poté. Podívala jsem se na Simona a společně jsme pokrčili rameny. No někdy se to dozví stejně a stejně si myslím, že už to dávno tušili.
Tak jsem přikývla a Lily, celá natěšená, ztuhla a třela si ruce v klíně. Vychutnávala si pocit, že ví něco úžasného, co ostatní ne a i když byla celá nedočkavá, kdy jim to konečně řekne, nebyla schopná ze sebe vypravit slovo. Věděla jsem přesně, jak se cítí.

Cesta zpátky proběhla v klidu a převážně v tichu. Nás osm se přesně vešlo do jednoho kupé. Když se zavřely dveře, Lily si sedla k oknu a dala se tiše do pláče. James ji objal a skoro tři hodiny nepromluvili ani slovo. Remus, očastovaný moha příkrými slovy, která na něj jeho kamarádi křičeli, že jim o Kate neřekl, seděl tiše vedle Siriuse a něco si četl. Simon mi celou tu scénu povykládal cestou z Bradavic do Prasinek. Jane a Peter seděli vedle nás a oba hleděli před sebe, skoro bezduše. Jane, celá rudá, se s rozpaky snažila pobít a tak si pro sebe jen tiše mumlala. Simon si vedle mě také četl nějakou svou oblíbenou knihu, jednu z těch, o kterých mi psal ve svých dopisech a já jsem celou cestu jen hleděla na své ruce, pečlivě složené v klíně, aby to vypadalo, že je mám jen založené, ale ve skutečnosti jsem jimi objímala své miminko.
Nevypustila jsem to z hlavy celou cestu. Radostný výraz, jako na začátku, mě také už opustil a já cítila, jak sedím a plním se jen a jen něhou.
Někdy uprostřed cesty ke mně Simon sklonil hlavu a pošeptal mi do ucha: "Nechtěla by ses jít projít?"
Pokrčila jsem rameny, byla jsem celá ztuhlá a stále vděčná za nějaký čas o samotě.
Vyšli jsme z kupé a prošli až na spojnici dvou vagónů, kde to hučelo a praskalo, ale nikdo tu nebyl. Tím naše trasa skončila a my se zastavili.
Natáhl ruku a sevřel můj pas. Srdce se mi rozeběhlo, už jsem měla pocit, že všechno ví, ale jen mě, jako dříve, zatlačil ke zdi. Sklonil se ke mně, ale nepolíbil. Přitisknul svou tvář na mou a objal mě.
"Miluju tě." Připomněl mi.
"Ahm." Zamumlala jsem, že vím.

Rozloučení s ostatními proběhlo docela hladce. Jediná osoba, kterou jsem opravdu měla ráda byla Lily a s tou jsme si trochu poplakaly. Řekla jsem jí, že se stěhujeme, ale že se za ní určitě přijedu podívat. Objal mě dokonce Sirius, který mi do ucha pošeptal: "Gratuluju k tvému zasnoubení." Pak se odmlčel a dodal: "A i k tomu druhému." Usmál se na mě a velice nepatrně, skoro jsem to nepostřehla, se dotknul mého břicha. Vytřeštila jsem na něj oči, ale Simon mě už chytnul za ruku a otáčel se. Jak to mohl vědět?! Ječela má mysl. Při posledních stupních otáčky jsem ještě zachytila jeho pohled. Myslel to upřímně, došlo mi naposledy, když jsme se přemístili.
Byla jsem nepříčetná. Tedy uvnitř sebe, nedala jsem to najevo. Jak to mohl poznat. Sotva jsem se to dozvěděla, už to věděl on. To není správné! Simon to měl vědět jako druhý, nikdo jiný před ním.
Copak jsem byla tak nápadná? Nebyla, jinak by si toho Simon přece všimnul!
"Co se děje?" Zeptal se. "Není ti špatně?"
"Ne, jen… nevím." Nebylo to tak, jak bych chtěla. Zase mě objal.
"Co si dáš k jídlu?"
"Těstoviny? Ty jsou docela rychlé." Souhlasil, a když odešel do kuchyně, zavolala jsem za ním.
"Víš co, já si mezitím zajdu ke sv. Mungovi, na nějaké to vyšetření, dobře?" Nečekala jsem na jeho souhlas a hned se přemístila jinam. Potřebovala jsem, aby něco zahnalo mé chmury a pochybnosti.
A věděla jsem přesně, co to bude.

Sirius

Neměl jsem co dělat. Všichni smutnili pro odjezd z Bradavic. Já měl pocit, že mi pukne srdce. Byl to můj první domov a opouštět ho bylo hrozné. Nebyl jsem už ale tolik přecitlivělý, jako tehdy, takže jsem si s tím dokázal celkem slušně poradit.
Po chvilce si skoro všichni četli. Všimnul jsem si nějakého pohybu, co nepatřil k otáčení stránek. Otevřely se dveře a ti dva se vrátili na své místo.
Simon vypadal trochu nezvykle. Frustrovaně, skoro. A Kellee, když se dostala z jeho zorného pole a sklonila hlavu, ztratila jakýkoli výraz. Její tvář ochabla. Posadili se a Simon ji objal jednou rukou a druhou si otevřel rozečtenou knihu. A Kellee si začala velmi pečlivě skládat ruce do klína. Skládala je tam tak dlouho, až to nakonec vypadalo, že si objímá břicho. Vypadalo to, jako když chtějí holky zakrýt své nedostatky, když si myslí, že nejsou zrovna štíhlé. Ale pak jsem si vzpomněl na to, jak jí bylo na plese špatně, až jí musel Simon odvést. Že by to nepřestalo? Zase jí je špatně a snaží se to před ním zakrýt. To jsem si myslel, když jsem sledoval její ruce. Ale pak, když jsem se jí podíval do tváře a viděl v ní ten láskyplný pohled… Došlo mi to až moc rychle. Bylo to jednoduché jako facka. Je těhotná!
Potřeboval jsem chvilku, abych to rozdýchal, ale pak mi to přišlo velmi přirozené. Když nám Lily oznámila, že jsou zasnoubeni, nechápal jsem moc, proč tak brzo - teď to bylo ale jasné. Pokládají za nutné, se vzít, protože je těhotná.
Ale něco mi v tom nesedělo. Ten její něžný pohled zmizel, pokud se na ní podíval, nebo spíš, když jí odhrnul vlasy z obličeje, aby jí viděl do tváře. Dokonce, když se dívala na něj, byl ten láskyplný pohled pryč. Snažila se to ukrýt pod úsměvy.
Ona to před ním skrývá. Došlo mi, a pak: Ale proč? Trvalo mi celý zbytek cesty, aby mi došlo, že v životě nemůžu pochopit úplně vše. I tuhle informaci jsem odsunul do té části mé duše, která byla vyhrazena jí, a dál se spokojil jen s tím zbytkem.

Kellee

U sv. Munga bylo pusto prázdno. V hlavní hale byly na sedačkách jen dvě starší paní a za pultem další, o něco mladší léčitelka.
"Co pro vás mohu udělat, slečno?"
Byla jsem trochu na rozpacích. "No…" Bylo jisté, že ta léčitelka je školená a taky má už něco za sebou. O zkušenostech ani nemluvě, protože se zdálo, jako by ihned pochopila, když spustila oči na mé ruce, teď už doslova přilepené k mému břichu.
"Aha. Porodní je ve třetím patře. Dělají tam i vyšetření. Výtahy jsou támhle." Ukázala napravo ke třem kovovým dveřím.
"Díky." Porodní… pomyslela jsem si. Třeba si mohla myslet, že je mi špatně. Je vážně pech, když to všichni kolem poznají, ale Simon je pořád vedle. Pak bude naštvaný, že to kolem něj všichni vědí, jen jemu se to řekne naposled. To jsem si spíš myslela, abych zahnala nervozitu, která mnou s každým patrem cloumala, než že bych o tom opravdu byla přesvědčená. Takový nebyl.
Oproti žluté přízemní hale bylo Porodní přímo běloskvoucí. Všechno bylo v bílé, až na různé pokoje, které jsem míjela. Ty hýřily barvami. Uslyšela jsem dětský křik a rychlé cupitání léčitelek. V jednom pokoji jsem viděla matku s břichem jako balón, která se v křeči svíjela na posteli, a vedle ní byl pravděpodobně otec, který jí držel za ruku a něco ji velmi rychle vykládal.
"Slečno!" Ozvalo se. Otočila jsem se, ale nějaký lékař, co volal, nevolal na mě. Odkudsi zpoza stěny vyšla žena o něco starší než já v doprovodu asi třicetiletého muže. "Ano?" Zeptala se žena ustrašeně.
"Jste na řadě."
Došla jsem až ke dveřím, kde všichni tři zmizeli. Na dveřích byla naleštěná cedulka, kde černé na bílém stálo: Gynekologická ordinace, kl. L. Heinz.
A pak jsem pohlédla vpravo, kde na rozkládacích křesílkách seděly ženy různého věku. Bylo jich asi sedm. Všechny s nepřítomným pohledem hleděli kamsi mimo, a nejméně tři z nich si velmi nápadně objímali břicho. Aha… Pomyslel si můj jedovatý mozek, tak proto všechny ženy se žaludečními potížemi posílají sem. Přešla jsem k jednomu volnému křeslu a sedla si. Ačkoli jsem se snažila ruce odtrhnout, byla jsem v neznámém prostředí, a tudíž jsem nevěděla, co zde čekat. Chránila jsem jej před tím neznámem. Pak jsem si povzdechla a nechala snahy. Co na tom? A tak jsem seděla, objímala jsem si své miminko, a čekala, než na mě přijde řada.

Simon

"Víš co, já si mezitím zajdu ke sv. Mungovi, na nějaké to vyšetření, dobře?" Zavolala za mnou, ale než jsem si stačil uvědomit, co mi tím řekla a než se vůbec otočil zpátky, uslyšel jsem slabé prásknutí a byla pryč.
To byl vrchol! Měl jsem pocit, že zešílím. Celý den byla jako na jehlách, roztěkaná všemi směry. Navíc ty podivné věci, co se jí děly celé týdny.
Už to nebyla jen frustrace, byl to strach. Nemohl jsem nic dělat. Nechtěla mi nic říct a já neměl ponětí, co jí může být. Ale teď, když tak nepochopitelně zmizela, měl jsem strach, jestli jsem její nemoc nezjednodušoval. Třeba je stále v šoku ze smrti svého otce. Nebo je to něco horšího. Nemělo smysl tady čekat, až se vrátí a cítit, jak se mnou strach a obavy lomcují. Otočil jsem se na místě a přemístil se ke sv. Mungovi.
Nikdo tady nebyl. Rozhlédl jsem se, jestli ji nikde neuvidím, ale nebyla tady. Zeptal jsem se tedy ženské za pultem, jestli ji neviděla. Řekla, že na ni můžu počkat tady. A ukázala na sedačky, kde seděly dvě starší paní.
Cítil jsem úlevu, když mi potvrdila, že je tady. Přece jenom mohla zmizet pod touhle záminkou kamkoli. Teď jsem se v ní vůbec nevyznal.
Posadil jsem se a čekal. Ubíhaly minuty a pak, když už to bylo přes hodinu jsem mě připraveno mnoho výhružek, kterými ošacuju tu ženskou za pultem, pokud mi neřekne, kam šla. Ale nepohnul jsem se. Trpělivost se mi zatím vždy osvědčila. Bylo to půl druhé hodiny, když jsem ji uviděl přicházet ke mně. Obličej měla celý zrůžovělý nesmírným soustředěním, jak se snažila udržet svůj výraz na uzdě. Nevypadala moc překvapeně, že mě tady vidí. Když si mě všimla, její soustředění povolilo a po tváři se jí roztáhnul neuvěřitelně nádherný úsměv. Ještě že jsem se nepostavil, protože ten úsměv by mě dostal do kolen. Když se ke mně přiblížila, byl jsem schopen vstát. Chytila mě za ruku a beze slova se otočila na místě.
Objevili jsme se v obýváku, jako snad už tucetkrát, ale teď mě žádné chmurné myšlenky nenapadaly. V očích jsem měl vypálený její obličej s tím překrásným úsměvem a na nic jiného jsem nebyl schopen myslet. Posadila mě na sedačku a sedla si vedle mě. Náhle nebyla schopna slova. Vypadala, jako by si je dlouho připravovala, ale teď jen mlčela a s vše říkajícím pohledem mi hleděla do očí, jako by to mělo stačit, abych pochopil. Skousla si ret a pak se zakoktala.
"J-já…" Podívala se na své ruce, kterými svírala mé.
"Co se děje?" Nevydržel jsem to. Obavy ze mě po tom úsměvu spadly.
"Asi nás tady bude o jednoho víc." Řekla a mrkala z mých rukou k mému obličeji, jako by se bála, co na to řeknu a zároveň to chtěla vědět.
To bylo trochu něco jiného, než jsem čekal. Vlastně ani nevím, co jsem čekal.
"O jednoho víc? Lily nemá, kde bydlet? To myslíš?" Obočí se jí stáhlo, jako by chtěla říct: "Jak jsi na to přišel?"
"Ne… Ne! To jsem nemyslela. J-Já čekám…" Zadrhla se a pak mi s důrazným a vážným pohledem vzala ruce a položila si je na své břicho. "Budeme mít miminko." Zašeptala a při tom posledním slově se jí z očí vyřinuly slzy.
Dokud to neřekla, vůbec mě to ani nenapadlo. Ani když mi položila ruce na naše dítě, nedošlo mi, kam to všechno směřuje. Ale když jsem pochopil všechny ty náznaky a její zvláštní chování, bylo to jasné. Všechny obavy a strach byly zbytečné. Pomalu jsem svůj nádherně užaslý pohled stočil z jejího šťastného, láskyplného obličeje na naše propletené ruce. A já věděl, že přesně tam je naše budoucnost.
 


Komentáře

1 raisenacademy raisenacademy | Web | 12. srpna 2011 v 20:29 | Reagovat

Ahoj, pozývame všetkých na novootvorenú RPG školu raisenacademy.blog.cz
Je to akadémia umenia a hrania na hud. nástroj. Prosím, neber to ako spam

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama