Kapitola čtyřicátá: Náznaky

1. srpna 2011 v 14:13 | Christie |  Malá holka z Kruvalu
Kapitola čtyřicátá: Náznaky

Ráno jsem se probudila dřív než on. Ležela jsem na boku, přitisknutá k němu; vzájemně jsme se objímali. První, co jsem uviděla, byla část jeho krku a pootevřené okno.


Zvedla jsem pohled k jeho obličeji, ještě spal. Nepoznala jsem to z jeho zavřených očí a klidného obličeje, ale z klidného tlukotu jeho srdce, které mi bilo pod tváří.
V tu chvíli mi nic nechybělo a byla bych si moc přála, abych tady mohla ležet věčně. Ale po chvilce jsem si vzpomněla, co se dělo včera a padnul na mě smutek. Má fantazie mi poskytla názorný příklad v podobě prázdné postele o pokoj vedle. Nevěděla jsem, co vyhrává; jestli ta blaženost, s níž jsem se probudila, nebo smutek ze ztráty. A protože jsem chtěla, aby převládla a vyhrála blaženost, podepřela jsem se loktem a nadzvedla. Pohled na jeho klidnou, usměvavou tvář ze mě skoro všechen smutek vyhnal.
"Vstávej." Zašeptala jsem a políbila jeho čelist. Trochu se zachvěl, ale spal dál. Jen stěží jsem dokázala potlačit chichotání, co se mi dralo zpod zubů.
Nejsem si jistá, co ho doopravdy probudilo. Jestli mé opakované polibky, které jsem postupně pokládala po hraně jeho čelisti, nebo slova, co jsem mu šeptala do ucha. Ale měla jsem dojem, že to byly mé vlasy, kterými jsem ho šimrala.
Zavrtěl se, vzdychl si a otevřel oči. Měla jsem pocit, že jsem těsně po tom, co je otevřel, zahlédla poslední zbytky citu, které v něm probouzely jeho sny, ale taky to mohla být ještě rozespalost. Každopádně, obojí zmizelo, když mě uviděl. Na tváři se mu rozlil tak zářivý a radostný úsměv, jaký snad ještě nikdy neměl. Jeho ranní, stále trochu spánkem poznamenaná tvář zářila štěstím, až se mu vytvořily slabounké vrásky kolem očí. Byla jsem uchvácená.
Dlouhou dobu jsme se na sebe takto dívali, dokud mě nezačala bolet záda a já si nelehla zpátky vedle něj.
Musely ubíhat hodiny. A postupně, minutu po minutě jsem viděla, jak se jeho úsměv vytrácí, přestože byl jeho obličej stále stejně radostný. Jihl. A po těch hodinách klidného ležení se na mě díval tak něžným pohledem, že jeho světlé oči, které mnoho lidí pokládalo za plytké, dostaly takovou hloubku, že už by to nemohl tvrdit nikdo.
Podobnou změnu jsem prodělávala i uvnitř sebe. Cítila jsem, že to šílenství minulého večera je pryč. Ta vášeň, včerejší chtíč, nezmizela. Měla jsem ale pocit, že už se neobjeví. Jakoby se přeformovala do něčeho, co nebylo tak spalující, co se dalo vydržet, jako by se plameny stáhly a sopka uvnitř mého břicha pouze doutnala. Proměnila se v touhu spíše hlubokou, než povrchní a prudkou. Jako by se láva, co byla na povrchu stáhla zpátky dovnitř a dělala tam divy.
Normálně řečeno, naše spalující vášeň byla pryč a její místo už navěky zastoupila něha. Všechno šílenství, které se kolem nás poslední dobou jen hromadilo, zmizelo a my mohli konečně dýchat. Těžko říct, jestli tím byla má láska větší, nebo se zmenšila. Já necítila žádný rozdíl. Ale protože jsem viděla, jak jihne i on, nedělalo mi to starosti.
Pak se na mě usmál. Jinak, ne tak zářivě, ale vesele a lehce.
"Co bude k snídani?"

Myslím, že si nikdo našeho odchodu moc nevšimnul. Moc lidí to nezajímalo, a pokud ano, my to nepoznali.
Když jsme ráno v pondělí sešli k Velké síni, zastoupila nám cestu Bellatrix a za ní dvě další holky. Jedna z nich byla Narcissa a tu druhou jsem neznala. Uhádla jsem, co se děje ještě dříve, než začala mluvit. Její zdivočelý pohled mluvil za vše.
"Doufám, že si nemyslíš, že ti to jen tak projde! Jak jsi mohla, copak nevíš, co se teď stane! Zemřeš a všichni s tebou!" To nenávistně zašeptala, pak se rozesmála a vykřikla: "Jo vlastně, ono už to začalo!" Trochu trhla hlavou. "Copak ti ten jed nestačil? Ty mrcho!" Chtěla se na mě vrhnout, ale Narcissa jí chytla za rameno a Bellatrix se uklidnila. Pak všechny tři povýšeně odešly. Měl to být zastrašující výstup - to bylo poznat z toho, jak se Bella ihned uklidnila, po tom jemném připomenutí. Viděla jsem na ní, jak ji smrt Denise rozhodila. Ne, že by ho milovala, ale byla hrdá na to, že si ho má vzít, byla marnivá do té míry, že jí stačilo, když se vdá za bohatého, mocného a čistokrevného muže, jako byl Denis.
Simon mě objal kolem ramen a zavedl na snídani. Ani se nenamáhal mě uklidňovat. Byl si vědom toho, že bych se spíš rozesmála, než rozklepala strachy. Bella byla k popukání.

Dny ubíhaly. Zkoušky se blížily a Lily vypadala bledší a bledší. Já se naopak těšila, až to všechno skonči. Zatím jsem žádnou nostalgii necítila a upřímně jsem si myslela, že ani nepocítím.
Od té doby, co se Sirius vzpamatoval, se věci v Bradavicích staly velmi veselého rázu. Ale teď Lily chtěla každou chvíli trávit učením, ale i s přáteli a to jí trochu trhalo. A tak se ostatní nabídli, že se budou učit s ní. No nabídli, James pohrozil, že kdo se nepřidá a nebude se učit s ním a s Lily, tak s ním do konce roku nepromluví.
Já a Simon jsme se přidali spíš kvůli naší loajalitě k Lily a ne kvůli Jamesově výhružce. Ta nám byla spíš zdrojem pobavení, než čeho jiného.
Zrovna se o tom pošťuchovali, když jsme scházeli do sklepení na lektvary. Simon se mnou nebyl, a tak jsem byla jako obvykle trochu hůř naladěná, i když jsem se v duchu smála nad jejich potyčkou.
"Siriusi, já tě varuju. Přísahám, že s tebou nepromluvím ani slovo, když s námi hned po obědě nepůjdeš do knihovny."
Sirius se zasmál. "A do konce školního roku, nebo kalendářního, však víš, abych v tom měl jasno."
"Já si nedělám legraci. To víš, že školního." Řekl James. Všichni se zasmáli. To bylo už za týden a půl.
Ještě něco dodal, ale to už jsem neslyšela. Najednou mi zahučelo a padla na mě závrať. Chtěla jsem se chytnout zábradlí, ale na těchto schodech do sklepení nebylo, a tak jsem přepadla dopředu a do někoho narazila. Závrať odešla, jako přišla, a když jsem vzhlédla, abych viděla, na koho jsem padla, otočila se ke mně hříva černých vlasů. Sirius, no samozřejmě.
"Kellee! Nestalo se ti nic?" Jeho oči byly vystrašené, ale to bylo všechno. Oddychla jsem si.
"Jasně, jen jsem asi o něco zakopla." Pokrčila jsem rameny. On se trochu pousmál, a když viděl, že zase stojím na nohách, zase se rozešel. Ještě že neviděl tu úlevu, která mi polila tvář jako studená voda. Úlevu, protože jak se zdálo, byl všechen jeho cit pryč.
Lily to neušlo. Nechala ostatní předejít a zeptala se mě stejně, jako Sirius.
Zavrtěla jsem hlavou, že to nic nebylo. Poslední dobou jsem špatně spala. Mohlo to klidně být z únavy.
Lektvary proběhly jako každý jiný den. Křiklan nám rozdal úkol i přísady a pak už jsem společně s Lily a Jane pracovala. Přísady byly vzácné a tak jsme měly pracovat ve trojicích. Po chvíli jsem porozuměla, o čem se baví.
"Nemůžu za ním jen tak přijít a zeptat se ho: Nechtěl bys jít semnou na ples. Vždyť je to hovadina. Kluci by měli zvát holky."
"Jo, jenže pokud se chceš dočkat, tak bych jednala."
"James tě taky pozval hned." Vyčetla jí Jane.
"Jo, jenže s Jamesem chodím a to je něco jiného."
"Ahá, takže když si zadaná, nemusíš se strachovat, že ten druhý náhodou zapomene se zmínit, že jdeš s ním, jo?"
"Tak nějak." Zasmála se Lily. Všechno to probíhalo v takovém šepotu, že jsem stěží slyšela celá slova.
Pak se na sebe podívaly a obě střelily pohledem ke mně. Sledovala jsem to periferním viděním a okázale krájela.
Nemohla jsem uvěřit, že jsem zapomněla na to, že se zase bude konat ples. Tohle byla hovadina, podle mě. Ne to, že by měla Jane někoho pozvat. I když jsem byla trochu zvědavá, koho.
"Remus je fajn kluk. Určitě bude rád." Ozvalo se hned na to a já se snažila, aby mě překvapení neprozradilo, a tak jsem dál ve stejném tempu krájela.
"To je sice pravda, ale třeba už někoho pozval. On je tak tajnůstkářský, uzavřený, že to beztak ještě nikdo neví, a když se ho zeptám, bude celý nesvůj a bude to trapné…" Zbytek jsem neslyšela.
Ani jsem už nechtěla poslouchat, přemýšlela jsem nad tím, že vlastně nevím, jestli by tam Simon chtěl jít. Ne, že by takové večírky zrovna miloval, ale věděla jsem, že rád tancuje… A taky jsem uvažovala, jestli o tom ví. To, že nocuje s klukama, ještě neznamená, že si o plesu povídají a že se to od nich dozvěděl.
Lámala jsem si nad tím hlavu celé lektvary a u oběda, kde mě našel sedět, jak zamyšleně pižlám rýžový nákyp. Hned věděl, že se něco děje.
"Tak jsem přemýšlela." Pokrčila jsem rameny a sledovala, jak bude reagovat. "Příští týden se koná závěrečný ples, jestli bys tam chtěl jít."
Usmál se. "Už jsem o tom slyšel."
Počkala jsem, po chvilce pokračoval.
"No jak vidím, ty tam moc nechceš. Tak co abychom udělali malou dohodu. Půjdeme tam, párkrát si zatančíme, a pak půjdeme pryč. Všichni budou tady, takže…" Odmlčel se, abych si to uvědomila.
Spiklenecky jsme si na sebe pomrkali a pokračovali v obědu.

Zkoušky tu byly a zase odešly. Pro všechny to dopadlo moc dobře, protože James svůj slib dodržel a vážně se Siriusem den nepromluvil ani slovo. Siriuse to dopálilo, a tak se všichni naučili. Simon sice skončil z nás nejhůř, kromě Petera, ale to bylo kvůli jeho dlouhé odmlce; na to, jak dlouho byl bez školy, dopadl brilantně.
Poslední zkouškový týden byl pryč a my jsme snídali v poslední den. V den plesu. Nikomu nebylo do řeči. Ačkoli na mě a Simona žádná nostalgie nepadala, bylo mi trochu smutno, že tento krásný hrad už neuvidím. Ale to nebyla žádná nostalgie. Bylo to jako opouštět zahradní domek po prázdninách. Tato etapa skončila, a protože byla krátká, nemohla působit nostalgii.
Ostatní chtěli trávit den venku, ale my s nimi nechtěli být. Oni zde vyrůstali a zrovna v tento den loučení jsme si připadali trochu navíc.
Navíc jsme chtěli být spolu.
Leželi jsme v trávě vedle sebe a hleděli na blankytné nebe bez mráčků.
Chvíli jsem zvažovala, jak začít, ale pak jsem to po chvilce řekla tak, jak to bylo, bez žádných kudrlinek, nebo přemlouvání.
"Chtěla bych se odstěhovat."
Neviděla jsem mu do tváře, ale nechala jsem ho, ať mu to projde hlavou.
"Ano. Myslím, že je to vhodné." Ještě chvilku jsem počkala, ale pak jsem to nevydržela a podívala se mu do tváře.
"Myslíš?" Zeptala jsem se ho.
"Ano, taky jsem nad tím už přemýšlel. Nechci, abychom byli po celý život vystaveni nebezpečí, co je to za život, kdy se nemůžeš ani hnout z vlastního domu." Odmlčel se a já se radovala. "Ne, že bych chtěl tady před tím utéct. Před Ty víš kým a těmi jeho kumpány. O to nejde… Spíš." Usmál se a já ho dokonale chápala.
"Spíš budeš mnohem klidnější, když budu na míle od něj, viď?"
"Přesně." Souhlasil. "Navíc, už teď se mi stýská po naší krajině, a jsem přesvědčený, že by nás strýc mohl nechat u sebe, dokud si nenajdeme něco svého. Tady nepatříme." Rozhlédl se kolem a podíval se na hory, na jezero a les. "Je tu tak krásně, ale nejsme tu doma."
"Taky se mi stýská." Svraštila jsem obočí. "Tedy trochu."
Oba jsme se zasmáli, ale pak jsem si vzdychla. "Jenže co táta? Necháme ho tady? Až se jednou přestěhujeme, nebude se mi chtít vracet se… sem." Chvíli to zvažoval.
"No, prostě ho budeme muset nechat tady, a až si najdeme nějaké místo, kde zůstaneme, prostě požádáme o přesun. Doufám, že se to tak dělá." Pokrčila jsem rameny a pomyslela na hrob své matky, kde jsem tolik let nebyla. Pak jsem si uvědomila, že jsem sirotek a to nějaké myšlenky na stěhování na chvíli zahnalo.
Asi po půl hodince jsem slyšela, jak mi zakručelo v břiše. Simon se uchechtl.
"Už bude pomalu čas na oběd. Tak pojď." Vyšvihl se obratně na nohy a pomohl mi vstát. Byl teď mnohem fyzicky zdatnější než já. Můj náskok až příliš rychle dohnal. Chtěla bych vědět, jak to dělá.
Před hlavní bránou jsme se srazili s ostatními studenty, mířícími ze školních pozemků na oběd. Podle hlasů jsem poznala, že jsou tam i Lily a ostatní, ale já jim moc nevěnovala pozornost. Zase jsem se, jako poslední dobou častokrát, vrátila k myšlenkám na stěhování.
Tato krajina byla nádherná a předpokládala jsem, že kdybych tady vyrostla, nikdy by se mi nechtělo odejít. Tak, jako Lily, Jane, tesknily, že mají tuto skotskou krajinu opustit a nikdy se sem nevrátit, tak bych tesknila i já. Jenže já tady nevyrostla. Já vyrostla jinde, já měla jiný domov. Na hony vzdálený odtud. A já tesknila po něm. To byl jeden z důvodů.
Naproti tomuto byl ten druhý důvod mnohem závažnější. Když jsem si teď uvědomila, že jsem sirotek, pochopila jsem, že Simon tvoří mou veškerou rodinu, kterou mám. Ne, že bych si to už předtím neuvědomovala. Věděla jsem, že Simon je to jediné, co mám, ale toto bylo trochu jiné. Teď jsem si uvědomila, že má rodina je pryč a Simon je jediný, se kterým bych chtěla… se kterým bych mohla vytvořit rodinu novou. A já nedokázala ani pomyslet na to, že by se mu něco stalo. Od pohřbu jsme trávili veškerý čas spolu, neviděli jsme se jen v noci a ta doba odloučení byla horší než dřív.
Došli jsme do Velké síně a pomyšlení na jídlo mi zvedlo náladu. Cítila jsem Simonovu ruku ve své, a tak se mi veškeré špatné myšlenky vypařily.
Sedli jsme si a až pak jsem byla schopná poslouchat, o čem se ostatní baví.
Naproti nám seděla Lily s Jamesem a Jane. A vedle nás seděl Sirius s Remusem a Peterem. Tyto dvě oddělené skupinky si šeptaly. Pokud jsem pochytila pár slov, a to jsem si jejich významem ani nebyla jistá, řešili to, že Remus na ples nejde. Zajímalo mě, co ho k tomu vedlo, ale něco mě zmátlo a tak jsem se zastavila s naběračkou nad kuřecími kousky.
Zvedl se ve mně odpor a já naběračku pustila. Chvíli jsem to nemohla identifikovat, ale pak jsem si uvědomila, že za to může to jídlo. Uvědomila jsem si, že ve mně vzbuzuje odpor, když pomyslím na… maso?
Protože mě právě v tu chvíli Simon z ničeho nic objal a políbil na tvář, odsunula jsem myšlenky, co mě roztrpčovaly stranou a prostě jsem si nabrala salát, který ležel hned přede mnou.
Když jsem dojedla, složila jsem ruce do klína a čekala, až dojí Simon.
Výčitky na mě začaly dopadat. Jak jsem to mohla tolik let snášet? Nebo spíš, jak jsem to mohla dopustit? Jak jsem mohla dopustit, aby tolik nevinných zvířat padlo na to, abych si pochutnala? Padl na mě smutek. Ať už kvůli těm zvířatům, nebo kvůli tomu, že to nikdy neodčiním.
Simon si po chvilce všimnul, že nejím a protože mu to připadalo zvláštní, otočil se ke mně uprostřed sousta.
Stěží polknul a zeptal se: "Ty už nebudeš? Neměla jsi náhodou hlad?" Hlad mě přešel a tak jsem zavrtěla hlavou a pohled se mi stočil k jeho talíři. Dneska si dal trochu brambor, kuřecí kousky, které jsem já odmítla a kukuřičný salát. Jako by důvodů k smutnění nebylo málo. Až si i on uvědomí, že ubližuje zvířatům, bude smutný víc než já. Víc o to, o kolik toho více sní. Teď to bylo zrovna o tyto kuřecí kousky.
"Co se děje?" Zeptal se tiše, aby ho nikdo jiný neslyšel.
Nechápavě jsem pozorovala to, co se ve mně dělo. Dívala jsem se mu při tom do očí a tak otázku znovu zopakoval, protože si myslel, že jsem mu nerozuměla.
V těle se mi rozlil smutek a zaplavil mě celou a já cítila, že mě s ním zaplavuje i hysterie.
Měla jsem pocit, že se na sebe dívám shora, jako bych teď tělo neovládala a nemohla potlačit ty pocity, co se na mě jako lavina valily. Nemohla je zastavit; jen je nechápavě pozorovat. Začala jsem zrychleně dýchat, srdce se mi rozeběhlo jako o závod - to ta hysterie.
Nechal jídlo jídlem, přehodil nohu přes lavici a otočil se ke mně celým tělem. "Kellee?" Vzal mou hlavu do dlaní, když mi naprosto nepochopitelně vytryskly slzy. Začala jsem plakat a ta nereálná část mě, která to sledovala z vrchu jen nevěřícně a nechápavě kroutila hlavou.
"Šš, to nic." Utěšoval mě. "Pojď, půjdeme odtud." Odtáhnul mě z Velké síně, ale hned v hale před ní zabočil do vedlejší chodby a tam se zastavil. Při cestě jsem si založila ruce na prsou - konečně nějaký vzdor proti tomu smutku.
Zase mi vzal obličej do dlaní a upřeně na mě hleděl. "Tak, a teď mi řekni, co se děje." Jeho pohled měl být asi uklidňující, ale moc mu to nešlo. Byl příliš napjatý.
"Nechci jíst maso." Zamumlala jsem přes slzy.
Nerozuměl mi. "Cože?" Polkla jsem a zkusila to znovu.
"Je mi líto, že jsem byla tak sobecká, ale už se to nestane." Řekla jsem napevno. "Nechci už jíst maso." Překvapeně na mě hleděl, jako by čekal něco mnohem závažnějšího. Neměla jsem se proč divit. Poslední dobou nás nic jednoduchého nepotkávalo. Ale toto přece jenom nebylo tak jednoduché, aby se tvářil takhle.
"No, tak to myslím… Samozřejmě, že nemusíš jíst maso, pokud nechceš. Ale… jak jsi na to prosím tě přišla, že jsi sobecká! Jasně že nejsi. Já ho přece taky jím."
Nenechala jsem ho domluvit. "To je taky další věc, myslím, že bys s tím měl taky přestat, bude ti to pak o to víc líto, až si uvědomíš, kolik si jich spořádal." To bylo trochu hrubé, uvědomovala jsem si, ale jestli ho to přiměje, aby s tím přestal, tak to snad bylo správné.
"Spořádal?!" Pustil můj obličej, a když jsem si všimla, jak ode mě odstoupil, jako bych ho kopla, vytryskly mi další slzy. To jsem přece nechtěla. Teď ode mě odejde jenom kvůli tomu, že jsem chtěla ubránit ho před případným smutkem dříve, než nastal.
"Nechoď!" Zamumlala jsem zase a vztáhla ruku. Ta létající já nade mnou třeštila oči na tu nedůvěryhodnou, podezíravou já dole. I Simon se na mě díval s vykulenýma očima.
"Já přece nikam nejdu, Kellee." Zase ke mně přešel a objal mě. Zase mě hladil po vlasech a utěšoval. Jako by toho poslední dobou měl málo; a to mě přimělo se zase sjednotit. Dát ty dvě oddělené já dohromady, jako dřív.
"Promiň." Odkašlala jsem si.
"Za co se omlouváš?" Usmál se. Odmlčela jsem se.
"Nemusíš jíst maso, Kellee. Můžeš jíst, co chceš, to víš. Jen jsem trochu překvapený, to je celé. Netušil jsem, že z mé budoucí ženy bude vegetariánka, ale jsem rád, že to vím ještě před svatbou, abych nemusel žádat v případném šoku o rozvod." Zasmál se. Mě to moc legrační nepřipadalo. Zamračila jsem se.
Objal mě jednou paží a vyrazil pryč. Otírala jsem si slzy, když vysvětlil: "Jen jsem žertoval." Rozesmálo mě až tohle.
 


Komentáře

1 Sia Sia | Web | 6. srpna 2011 v 14:58 | Reagovat

No jo, hezké a sladké a brzo to asi zkončí....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama